Specifická analýza a hodnocení s odborným výkladem (12113) 12. října 2022

Dne 15. září 2022 jsme se z českých médií dozvěděli, že dlouholetý zaměstnanec českého Ministerstva zahraničních věcí (MZV) předával utajované informace ruské zpravodajské službě, přesněji civilní rozvědce nebo též výzvědné službě s označením SVR (Služba vnější rozvědky, v ruském jazyce: Служба внешней разведки – СВР).

Jako první tuto informaci zveřejnil Deník N ve svém pod názvem „Pracovník ministerstva zahraničí vynášel tajné informace ruské rozvědce. »Využili jeho slabost pro ženy a peníze«“ (článek byl zveřejněn 15. září 2022 v 19.10 hod.). Podle Deníku N tuto informaci potvrdil premiér Petr Fiala (ODS), ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti) a taktéž Bezpečnostní informační služba (BIS). Dále podle Deníku N to byla právě BIS, která odhalila, že české MZV má svého „krtka“ [1]. BIS tohoto zaměstnance údajně sledovala po dobu několika let a v první polovině roku 2022 s celým případem seznámila premiéra i ministra zahraničních věcí. Sledovala? A po dobu několika let? Právně i prakticky nemožné! (Blíže viz část „Podrobný rozbor“, konkrétně stránky 20 a 21.)

Podle Deníku N to bylo tak, že BIS před lety zjistila, že ruská SVR má na českém MZV zdroj citlivých informací, což je ale ve skutečnosti jen málo pravděpodobné až nemožné (detailněji viz stránky 25–28). Důstojníkům BIS se poté podařilo určit, kdo informace, a to včetně těch utajovaných, vynáší ven k SVR. BIS se rovněž podařilo celý příběh zmapovat. To všechno je výklad novinářů získaný od samotné BIS, jenže už tady to nesedí (podrobněji dále v textu – viz část „Podrobný rozbor“).

Co se týče „odhaleného“ zaměstnance, tak se podle médií jedná o vysoce prověřenou osobu, která disponovala bezpečnostním osvědčením na nejvyšší stupeň bezpečnostního utajení čili na stupeň PŘÍSNĚ TAJNÉ. Odhalený zaměstnanec pracoval na MZV od 90. let minulého století a kromě ústředí v Praze působil také na českých ambasádách v zahraničí. Ruská rozvědka měla využít jeho slabosti pro ženy a peníze.

Dotyčný zaměstnanec MZV byl propuštěn před několika měsíci. Zároveň mu bylo odebráno bezpečnostní osvědčení. Zajímavé je, že za svou údajnou trestnou činnost ve prospěch cizí zpravodajské služby nebyl oprávněným policejním orgánem zadržen a že proti němu nebyly zahájeny ani úkony trestního řízení. A právě od tohoto bodu se začíná rozmotávat velká blamáž či neschopnost, nebo dokonce jeden velký výmysl, případně zveličování ze strany BIS. To objasníme dále v textu.

Fiala je opravdu legrační, když říká, jak je BIS skvělá, přitom mu nevadí, že podle příběhu předloženého pracovníky BIS se zaměstnanec MZV musel jednoznačně dopustit trestného činu „Vyzvědačství“, a přesto není a nebude trestně stíhán. Zdůrazňujeme, že v tomto konkrétním případě by se jednalo o zvlášť závažný zločin proti bezpečnosti ČR s trestní sazbou odnětí svobody na 8 až 15 let. Fiala nedokáže rozpoznat, že zde hodně věcí nesedí, a možná se i bojí zeptat. A už vůbec ho nenapadne, aby po řediteli BIS Michalu Koudelkovi žádal vysvětlení. Vysvětlení by měla žádat celá vláda, protože je to vláda jako celek, která řídí neboli úkoluje a koordinuje činnost všech tří českých zpravodajských služeb (viz § 7 a § 8 příslušného zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky).

Pracovníkům ČT ani novinářům jiných médií nevadí, že žádný důkaz o kvalitě bezpečnostních složek nebyl předložen, ale že naopak do popředí vystoupily důkazy o neschopnosti, anebo o podvodném jednání BIS, případně se jedná o kombinaci obojího. Novinářům vůbec nevadí, že předložený příběh obsahuje plno dezinformací a lží, přitom jsou to právě tito novináři, kteří tak rádi proti dezinformacím píší a detailně je ve svých pořadech rozebírají. Je to opět jedna z ukázek, jak se v České republice doopravdy přistupuje k dezinformacím a jak to s tím vládním bojem proti dezinformacím opravdu je.

Mohlo by se zdát udivující, že se členové vlády i zákonodárci nechávají zpravodajskými službami balamutit. Avšak realita je taková, že BIS je dovoleno trvale lhát a dezinformovat českou veřejnost, protože ji v tom chrání a podporuje silná západní mocnost. A čeští politici se tomu podřizují, jelikož lhaní ve prospěch USA považují za politiku ČR. Zjištění, že množství „oficiálních krtků“ si v řadách BIS a českých ministerstev naopak chovají západní mocnosti, by nebylo žádným překvapením.

BIS tvrdí, že několik let „sledovala“ zaměstnance MZV, který spolupracoval s ruskou rozvědkou, přičemž jí měl podle BIS předávat utajované informace. Jak je ale potom možné, že jediným výsledkem je propuštění tohoto zaměstnance z MZV a odebrání bezpečnostního osvědčení? Podle sdělení BIS byl přece spáchán závažný trestný čin, tak proč není výsledkem zadržení, obvinění a s tím spojené trestní stíhání?

Jak je možné, že BIS několik let mrhala svými silami a prostředky na něco, co nemá odpovídající výsledek? Proč tolik let „sledování“ a poté podivná medializace případu? A proč byl tento případ vůbec medializován? A proč zrovna nyní po uplynutí několika měsíců, a nikoli dříve? (Medializace pocházela od BIS – viz stránky 13 a 14.)

Uvědomila BIS příslušný policejní orgán o páchání trestné činnosti formou vyzvědačství? Pokud ne, tak proč se tak nestalo? A to zvláště když BIS případ stejně nijak nevyužila pro svou další činnost, a naopak uvědomila výkonné politiky, což mělo za následek propuštění zaměstnance MZV. Tím BIS důstojníkům SVR „sdělila“, že je jejich český „agent–krtek“ [1] provalen. Proč Policie ČR neměla za této situace v uvědomění prioritu a nepřevzala „sledování“ podezřelé osoby?

Jaké důkazy získala BIS svou zpravodajskou činností v této konkrétní záležitosti, když tvrdí, že zaměstnanec MZV předával ruské SVR utajované informace? Na základě čeho dospěla BIS k tomuto závěru? A proč později prostřednictvím svého tiskového mluvčího vynášení utajovaných informací bezděčně popřela? (Podrobně viz stránky 21–25.)

To jsou jedny z prvních základních otázek, které by měli velmi vážně pokládat jak členové vlády (nikoli jen premiér), tak poslanci z příslušných sněmovních orgánů. Zároveň se jedná o základ zákonného kontrolování zpravodajských služeb ze strany vlády jako řídícího orgánu a ze strany Poslanecké sněmovny prostřednictvím příslušných sněmovních kontrolních orgánů. Jenomže výkonní politici i zákonodárci jen pasivně přihlížejí a někteří z nich se dokonce rozplývají nad dalším „úspěchem“ BIS, který však ve skutečnosti žádným úspěchem není. V tom „lepším“ případě se jedná o selhání BIS. V tom horším případě se jedná o čirý výmysl ze strany BIS, a tedy o podvodné jednání s křivým obviněním.

Další podivností je to, že nikde nepadlo ani slovo o osobě nebo osobách z ruské SVR, které musely být do předloženého příběhu o vyzvědačství taktéž zapojeny. Tím vyvstávají další otázky směrem k BIS a jejímu řediteli. Jedna z těchto otázek by se měla ptát na to, kam se poděli ruští zpravodajci, kteří podle BIS museli rovněž spáchat trestný čin „Vyzvědačství“, což by v jejich případě bylo hodnoceno stejně jako u spolupracujícího zaměstnance MZV, tedy jako zvlášť závažný zločin (výše trestní sazby pro pachatele v pozici příslušníků cizích zpravodajských služeb je stejná jako pro zapojené státní zaměstnance s bezpečnostním osvědčením – jedinou ochranou cizího státního příslušníka před trestně právním postihem je požívání diplomatické imunity). Další otázka by měla směřovat na to, zda zapojené osoby z ruské SVR stále volně působí na území České republiky či jinde v Evropě. Považujeme to za selhání nejen politiků, ale též za selhání novinářů, zvláště těch používajících přídomek „investigativní“, kteří stále nedokáží pokládat ty správné otázky těm správným osobám.

Je naprosto přirozené, že jakmile zpravodajská služba zveřejní určitý případ, tak musí být připravena na relevantní otázky, a tím i na rozptýlení jakýchkoli pochybností. Pokud na otázky neumí uspokojivě odpovědět, nebo dokonce otázky odmítne, pak pochybnosti zesílí. Potom ale vyvstává otázka z jiné kategorie, a to otázka na to, proč zpravodajská služba zveřejňuje něco, co obsahuje plno pochybností, které navíc nedokáže smysluplně objasnit nebo je ani objasnit nechce.

Zpravodajská služba není povinna zveřejňovat věci ze své zpravodajské činnosti ani výsledky této činnosti (to se týká i veřejné výroční zprávy). Jestliže tedy zpravodajská služba něco zveřejní, pak je v tom konkrétní úmysl. Zmíněný úmysl se rovněž dotýká každoročně publikované veřejné výroční zprávy BIS, z níž od nástupu Michala Koudelky do funkce ředitele BIS přímo čiší politická agitace, ale na druhou stranu je z každoročních zpráv patrné, že se u této služby vytrácí odborná způsobilost. [2]

BIS si při záměrném zveřejňování svých případů, ať už oficiálním způsobem, nebo prostřednictvím pokoutního řízeného úniku informací vybraným novinářům, zvykla na to, že nikdo k těmto zveřejněným případům nepokládá relevantní otázky, a to ani členové vlády, ani zákonodárci. BIS je prostě „chovná“ a Američany chráněná organizace, což znamená, že vyjádření BIS není možné rozporovat, natož prošetřovat. Naopak je tato služba bez jakéhokoli vysvětlení vynořivších se nejasností za cokoli bezmezně chválena. Tím se ale BIS propadá do stále větší falešnosti a vlastní nefunkčnosti, což je způsobeno i tím, že vedení BIS si namísto kvalitní zpravodajské práce libuje v politickém aktivismu a v prosazování určité ideologie ve prospěch cizí západní mocnosti.

V podivně podaném příběhu o zaměstnanci MZV vyvstávají kromě výše položených otázek ještě další otázky vztahující se k provádění bezpečnostního prověřování osob, a to otázky jak pro Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), tak pochopitelně i pro samotnou BIS, která se na prověřování osob ve spolupráci s NBÚ podílí, a to tím spíše jedná–li se o prověřování na stupeň PŘÍSNĚ TAJNÉ.

Při bezpečnostním prověřování se zjišťují i takzvaná bezpečnostní rizika, kam patří také chování, které může u prověřované osoby ovlivnit její schopnost utajovat informace. Tím se dostáváme k tomu, že odhalený a propuštěný zaměstnanec MZV měl mít podle BIS slabost pro ženy a peníze, čehož SVR údajně využila. Podotýkáme, že platnost bezpečnostního osvědčení na stupeň PŘÍSNĚ TAJNÉ je pět let, což znamená, že dotyčný zaměstnanec MZV byl na tento stupeň prověřován opakovaně, a přesto osvědčení vždycky získal. (Podrobněji k pochybením BIS včetně neoznámení zvlášť závažného zločinu viz část „Podrobný rozbor“.)

Místo toho, aby politici ohledně „odhaleného“ krtka řešili pravé jádro problému, které spočívá ve špatné práci BIS (celková zpravodajská činnost, bezpečnostní prověřování osob a spolupráce s Policií ČR) a též v záměrných fabulacích vytvářených touto službou, tak naopak tito politici dotyčnou kontrazpravodajskou službu neuváženě chválí a podstatu problému hledají v zákonech, jež by chtěli právě ve prospěch BIS změnit (detailněji o skutečném problému dále v textu). Příkladem těchto politiků je senátor Pavel Fischer a ministr vnitra Vít Rakušan (viz kopie Fischerova příspěvku ze sociální sítě Facebook níže a Rakušanova příspěvku ze sociální sítě Twitter na následující stránce).

Senátor Fischer nelenil a ještě týž den večer po zveřejnění případu o agentu–krtkovi napsal svůj příspěvek na sociální síť Facebook. Nijak si nelámal hlavu s tím, že jsou v uvolněném příběhu značné rozpory a všechno přijal jako pravdivou událost. Nevadilo mu, že se BIS do svého příběhu pořádně zamotala. Zkrátka to řekla BIS, a tak to musí být pravda. Jenže co je pravda, když BIS tvrdí dvě stěžejní věci, které si odporují? Podle BIS zaměstnanec MZV vynášel a předával utajované informace, ale zároveň žádné utajované informace z ministerstva nevynesl (viz stránky 21–25). To je doslova učebnicový příklad ideologického přístupu českého politika, který je navíc známý tím, že adoruje ředitele BIS. Fischerův příspěvek má následující obsah: