V 30. letech minulého století se Němci žijící v našem pohraničí stále více politicky diferencovali. Henleinovci se znacizovali. Mluvili o sobě jako o „sudetských Němcích“, kdežto Němci věrní republice byli skutečnými československými občany německé národnosti. Svou loajalitu osvědčovali i bojem proti tzv. sudetským Němcům. Zakládali jednotky Republikanische Wehr, jež byla připravená na obranu republiky před nacistickými Němci. V řadě případů, např. při srážkách s henleinovským Freikorpsem, nebo dříve s ordnery, bojovali po boku našich ozbrojených složek. Po anexi našeho pohraničí Německem, byli v nejlepším případě za tuto „zradu“ řádně zbiti, v dalších případech poslání do vězení nebo do koncentračních táborů, kde se setkávali i s našimi odbojáři, uvězněnými Němci. V koncentračních táborech byli i tzv. sudetští Němci, ale tito zde sloužili jako dozorci
Pro znacizované Němce bylo naše pohraniční území Sudety. Nazvali je tak sami a
tento termín používali. Bez ohledu na to, že tzv. Sudety nebyly nikdy žádnou
územně-správní jednotkou v ČSR a naopak byly rozděleny podle tehdejšího
republikového územního členění.
Je skutečností, že v obecních volbách v květnu r. 1938 henleinovská Sudetendeutsche Partei získala přibližně 90% německých hlasů. SdP byla v tu dobu velmi sebevědomá. Za ní stálo hitlerovské Německo, jeho tehdejší moc i peníze. Konrád Henlein zpočátku se často dušoval svou loajalitou k Československé republice, aby brzy poté potají jednal s německými nacisty a od nich přijímal pokyny a později i rozkazy. On a jeho strana, SdP, byli trojským koněm nacistického Německa. O tom svědčí i tzv. Karlovarské požadavky z 24. dubna 1938:
1. Úplná rovnoprávnost německé národnostní skupiny s českým národem.
2. Uznání sudetoněmecké národní skupiny jako právnické osoby k ochraně tohoto rovnoprávného postavení ve státě.
3. Vymezení a uznání sudetoněmeckého území.
4. Vybudování německé samosprávy v sudetoněmeckém území ve všech oborech veřejného života, pokud jde o zájmy a o věci německé národnostní skupiny.
5. Zákonná ochranná ustanovení pro ty sudetoněmecké státní příslušníky, kteří žijí mimo uzavřené území své národnostní skupiny.
6. Napravení všeho bezpráví, které bylo učiněno sudetským Němcům od roku 1918, a nahrazení škod, které tímto bezprávím vznikly.
7. Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí veřejní zaměstnanci.
8. Úplná svoboda přiznání k německému národu a k německému světovému názoru.
Karlovarské požadavky na uznání autonomie německé menšiny byly vyhlášené na sjezdu Sudetoněmecké strany. Pokud by příslušné čs. orgány vyslovily souhlas s bodem 8. požadavků, pak část naší demokratické republiky by v krátké době byla zcela znacizovaná. (Pozn. red.)
Práva německé menšiny v ČSR byla na tu dobu nevídaná. Jak je využila ta znacizovaná část? O tom mluví přesvědčivě právě sám Konrád Henlein: „Naším cílem vždy bylo zničení Československa. Ze zpráv o projevu ve Vídni 4. března 1941
Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli. Právě zde v dunajské kotlině a v Sudetech povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pangermanismu, a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlusu Rakouska a po Velkém Německu...
Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá (nacistická strana v Československu] NSDAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim roku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...
Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce (nacistické strany v Německu) NSDAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského němectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně socialistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše – zcela legálně?
Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty...Výsledek jejich boje tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.
Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní poměry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními socialisty...
Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umožnila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního veřejného mínění…
Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězství. Historie vynese jednoho dne svůj soud: Sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.
Völkischer Beobachter 5. března 1941, Der neue Tag, 6.března 1941
Edvard Beneš, odsun Němců, Věra Olivová, Praha 1995, str. 80-81
A nyní zpět k otázce v názvu článku, zda dnes existují „Sudety“. Z hlediska územně-správního nic takového v České republice neexistuje a pro české vlastence ani existovat nikdy nebude. V představách některých sudetofilů a germanofilů však jsou však živé. I tzv. sudetští Němci znají termín „Sudety“, které považují za svůj domov. Jak o „Sudetech“ mluví ve svém platném Programu Dvaceti bodů? „16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“
Není se co divit. „Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“ (PhDr. Eva Hahnová, historička dlouhodobě již působící ve SRN, v diskusi na konferenci „Odsun Němců – 65 let poté“, která se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem.)
Eva a Hans Henning Hahnovi upozornili na následující skutečnost: „ …ti Němci odsunutí z Československa, kteří patřili ke kritikům a protivníkům tradic sudetoněmeckého hnutí již před válkou, zůstali stranou i v poválečném sudetoněmeckém politickém životě. Názorová pluralita, diskuse a konflikty uvnitř sudetoněmecké národnostní skupiny se proto týkaly vesměs jen témat, která okupovala mysl pravicově-národoveckého sudetoněmeckého prostředí.“ (Hahnová, E.. Hahn,H.H.:Sudetoněmecké vzpomínání a zapomínání, Praha 2002)
Jsou zde však i další svědectví. Na otázky redaktora odpovídá Lorenz Knorr, aktivní německý antifašista, narozený v Chebu
Proč? Jste přece Němec a chebský rodák. Proč se nepovažujete za sudetského Němce?
Protože jde o umělé označení, z kterého udělali nacisté politický pojem. Pokud si vzpomínám, tak ještě před rokem 1936 toto označení nehrálo zásadní roli. Ale na olympiádě, která se konala v roce 1936 v Německu, prohlásil Goebbels na adresu Němců, kteří přijeli z Československa: Vy nejste žádní občané Československé republiky německého jazyka – což bylo tehdy oficiální označení – vy jste sudetští Němci! V tomto pojmu je totiž obsažen nárok na pohraniční území, osídlená tehdy hlavně Němci. Takže já dodnes tvrdím: byl jsem německy hovořícím občanem Československé republiky!
Vraťme se k aktuálním česko-německým vztahům. Je na nich co zlepšovat?
Ke zlepšení by nepochybně přispěla eliminace činnosti Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Z jeho strany je neustále sypána sůl do ran, neustále zní požadavky na odstranění takzvaných Benešových dekretů, což jsou, málo platné, zásadní historické dokumenty. A takové dokumenty prostě nelze odstranit, zrušit, vyjmout je z historie. Článek XIII závěrů Postupimské konference výslovně nařídil odsun Němců z Polska, Československa a dalších zemí. Důvodem byla snaha vítězů druhé světové války zajistit mír a evropskou bezpečnost. Byla to snaha odstranit zdroje neklidu před válkou, a těmi byly bohužel německé menšiny. Tuto skutečnost a hlavně pak rozhodnutí postupimské konference dnes mnozí rádi přehlížejí. Já osobně třeba považuji za možné i jiné řešení, než bylo vysídlení skoro všech Němců z ČSR, ale byla zde nezvratitelná vůle Spojenců, aby bylo co nejvíce Němců soustředěno do Spojenci kontrolovaného prostoru. Tak to svého času prosazoval hlavně Churchill, nikoli Stalin (i-noviny)
A snad bychom měli ještě dodat, že německé obyvatelstvo z Československa jsme nevyhnali, ale přesídlili, a to podle rozhodnutí vítězných spojenců v Postupimi. Profesor M. Potočný k tomu říká: „O termínech „vyhnání“ a „přesídlení“ mluví velmi srozumitelně a přesvědčivě prof. JUDr. M. Potočný, DrSc. Sledujme jeho výklad.
"Nejen právnímu a lingvistickému specialistoví, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je-Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy." (Sborník: Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, str. 18).
Takže i tato "otázka" je vyjasněná. Němce jsme přesídlili. Přesto čeští sudefilové stále mluví o vyhnání. To jen dokazuje, jaký vztah mají k republice.
Poznámka: Omlouváme se, že název článku, uvedený v seznamzprávy.cz jsme zkrátili.
J. Kovář