PhDr. Stanislav Balík
V čem navazuje současný prezident Francie Macron na maršála, který zradil svoji rodnou zem? Jistě, rozdílů najdeme celou řadu, především velký věkový rozdíl, podrobněji vše rozebírám na https://www.youtube.com/watch?v=I5hwHoNaVoA . Na druhou stranu je tu kontinuita mezi německou Třetí a Čtvrtou říší, která se v současnosti projevuje v podřízené pozici Francie vůči Německu. Vichistický režim byl velmi podobný nacionálně socialistickému režimu v Německu. Velice podrobně se tímto tématem zabývám na http://www.novarepublika.cz/2019/07/eu-od-nadeje-ke-zkaze.html .
Cílem politiky de Gaulla bylo držet Německo v patřičných mezích, přestože si byl velice dobře vědom ekonomické síly Německa. Snažil se o to, aby si Francie udržela svou armádu co nejvíce nezávislou a aby Francie měla své jaderné zbraně. Nechtěl se podřizovat USA, zatímco Německo bylo v lokajské podřízenosti vůči americké politice. Německo mělo omezenou suverenitu, ze které by se rádo vymanilo, ale mělo a má na svém území americké vojenské základny. Z Francie se v roce 1966 nestěhovalo pouze velení NATO, ale také američtí vojáci.
Jakou politiku realizovali následovníci pana generála? Dalším prezidentem byl Pompidou, který byl původně bankéřem a to se plně projevilo na jeho politice. Francie rezignovala na heroickou politiku a začala řešit jako prvořadé ekonomické otázky a nejčastějším tématem se stala devalvace franku. Německá marka vévodila EHS a francouzský frank byl svou silou někde mezi markou a italskou lirou. Současná francouzská ekonomika je ve smrtelném sevření eura, které je projektem německé dominance, přestože mělo být původně prostředkem na zkrocení Německa.
Velkým pokračovatelem v politice de Gaulla byl paradoxně socialista Mitterand, který byl ve svém mládí zapřísáhlým nepřítelem generála. Poté co se stal prezidentem pochopil velice dobře, že musí navázat na svého původního rivala. Proto se všemi prostředky snažil zabránit sjednocení Německa. Michal Gorbačov byl však domluven na všech změnách ve střední Evropě s Američany. Nebylo to pouze sjednocení Německa, ale také předání moci v barevných revolucích. Byli připravovaní lidé, kteří měli převzít moc po změně režimu jako se tomu stalo u nás po Listopadu 1989.
Francie od té doby tahala za kratší konec a Helmut Kohl triumfoval a mohl začít připravovat svého nástupce v podobě Angely Merkelové. Poslední francouzský prezident, který hájil francouzské národní zájmy byl Chirac. Byl schopen se domluvit s německým kancléřem Schröderem, který byl stejně rozhodně jako francouzský prezident proti připravované agresi proti Iráku. Francouzi museli čelit ústrkům ze strany USA. Přes všechny výhrůžky Chirac neochvějně hájil francouzské národní zájmy a zcela otevřeně hovořil o tom jaké katastrofické důsledky bude mít toto vojenské dobrodružství USA pro Evropu. Vše, o čem francouzský prezident hovořil v roce 2003, se stalo realitou za současné francouzské vlády.
Zradou francouzských národních zájmů se provinil jeho nástupce, kterým se stal Sarkozy, který se plně podřídil Američanům v jejich intervenčních válkách. Francie se opět stala součástí vojenských struktur NATO a dokonce iniciovala agresi vůči Libyii. Ještě větším patolízalem vůči USA se stal další prezident Hollande. Francie se zapojila do nevyhlášené války proti Sýrii. Žoldácká armáda islamistů byla vyzbrojena a vycvičena armádami NATO a Francie v tom hrála klíčovou roli hned po USA zřejmě proto, že Sýrie byla kdysi francouzská kolonie.
Současný prezident tomuto kolaboranství nasadil korunu a vrátil se v kruhu k maršálovi Pétainovi. Německo provádí svou tradiční politiku Drang nach Osten v sametovém hávu a je mu ponechán volný prostor od Američanů. Všichni ví, že francouzská ekonomika je drcena Německem stejně jako byla francouzská armáda likvidována německými tankovými a motorizovanými divizemi. Francie se stala vazalským státem svého mnohem silnějšího souseda. Jedinou možnou cestou k záchraně pro Francii by bylo vítězství paní Le Pénové v příštích prezidentských volbách.
V Častohosticích 23.7. 2019