O pravdu přece vůbec nejde!

5. 4. 2018 Ing. Jaroslav Štefec, CSc.
O pravdu tady přece vůbec nejde. ČT má jasné zadání, a toho se bude držet, kdyby hrom bil a trakaře padaly. Takže její redaktory naprosto nezajímají jakákoliv fakta o náplni práce VVÚ Vyškov, s.p., o přilehlém výcvikovém prostoru nebo o mezinárodně certifikované poloprovozní laboratoři, v níž se vyrábějí chemické agens, potřebné pro vývoj a výrobu detektorů BOL, speciálních filtrů k jejich zachycování a deaktivaci, odmořovacích látek a postupů, a také pro výcvik specialistů chemické služby (nejen) zemí NATO. Stejně tak jsou pánům redaktorům a naší politické žumpě zcela ukradená fakta o naprosté nesmyslnosti popisu mechanismu otravy Skripala a jeho dcery a o původcích toho to útoku (pokud vůbec existoval, což není za současné situace vůbec jisté). Ostatně tento jev je aktuálně minimálně celoevropský až transatlantický.

Jak se zdá, hlavním cílem celé šarády kolem Skripala a jeho dcery (kteří tak nějak podivně z celé akce aktuálně "vyšuměli" a není o nich a jejich stavu už prakticky vůbec slyšet) je vytvořit nátlak na ruské oligarchy, kteří žijí, jejichž děti studují a jejichž peníze jsou deponovány v britských bankách, resp. na západě obecně, aby, pokud o to vše nechtějí přijít, více tlačili na destabilizaci poměrů v Rusku a pokud možno se snažili vyvolat státní převrat. Zároveň se jedná o test míry servility "spojenců" a jejich ochoty přijmout vylhané argumenty vůdčích zemí v rámci NATO a EU, prezentovat je ve svých zemích jako "nevyvratitelnou pravdu" a na jejich základě podnikat konkrétni zahraničně-politické kroky. Například vypovídat diplomaty, hlasovat o odebrání pořadatelství MS ve fotbale Rusku, nebo třeba začít veřejně diskutovat (Overtonovo okno, pamatujete?) o možnosti vyhlášení války Rusku na základě aktivace článku č. 5 Severoatlantické smlouvy bez ohledu na to, že ze zcela vylhaných důvodů.

Problém je v tom, že Rusko podle všeho reaguje jinak, než Západ očekává. Nenechá si sice nic líbit, ale k celé věci přistupuje pragmaticky a s přehledem. Lavrov navíc jasně prohlásil, že Rusko nebude (nejen v) této kauze Západu nic dokazovat, protože není sebemenší důvod, a také nebude akceptovat jakékoliv snahy nařizovat jeho vedení, jak se má chovat. K výlevům Mayové, cíleným urážkám ze strany Borise Johnsona, k protiruským prohlášením a akcím Trumpa i k vyskakování mopslíka Stropnického, stejně jako k zuřivé protiruské kampani v západních médiích i k otevřeně nepřátelským akcím "spojenců", mezi něž neodůvodněné vypovídání diplomatů jednoznačně patří, se staví přesně tak, jak si zaslouží - jako k histerickému záchvatu bláznivé ženské, která chce upoutat pozornost svého okolí. Až záchvat pomine, bude možné věci řešit. Do té doby, o cokoliv by se Rusko snažilo, je mediálně, argumentačně, v rámci OSN, RB OSN nebo třeba OBSE naprosto irelevantní.

Jediné, co může Rusko dělat, a co také dělá, jsou "kroky pro budoucnost", které budou důležité po odeznění celé histerie. Otázky zaslané britské straně, požadavek na dodržování smlouvy o OPCW a zajištění účasti Ruska na rozboru poskytnutých vzorků, otázky zaslané OPCW, žádost o zajištění přístupu k ruské občance Skripalové a další - tohle všechno se jim postupně začne zúročovat a veřejnost v západních státech si začne uvědomovat, kdo je tu za pitomce.

Ostatně možná právě tohle je ten mechanismus "destruktivního působení Ruska na demokratické struktury Západu", který měl na mysli generál Pavel. Říkat lži lež a pravdě pravda, nikoliv naopak. To se "u nás na Západě" příliš nenosí. Alespoň v poslední době. Následky jsou pak podobné, jako když se vedení TOP 09 tetelilo blahem ze Savčenkové, Kalousek jí věnoval dýku, a ona jim (a nám bohužel taky - byla tu na oficiální pozvání) začala najednou (zcela prokazatelně) na Ukrajině chystat fašistický převrat. Zajímalo by mě, kdy to naše "nezávislá" média otevřou.

Asi tolik k tématu. Ale neodpustím si ještě jednu poznámku a následující úvahu.

V textu máte logickou chybu. Nelze napsat, že ... "NATO nemůže tvrdit, že jeho posláním je bránit své členy." Tato interpretace úlohy NATO zásadně odporuje znění i duchu Severoatlantické smlouvy. Její JEDINÝ SKUTEČNĚ ZÁVAZNÝ článek č. 1 totiž praví (citace jsou oficiálním překladem znění smlouvy do češtiny ze stránek NATO):

Článek 1

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.

Tento článek je podpořen článkem č. 2, který ovšem už jen deklaruje, protože se v něm smluvní strany nezavazují:

Článek 2

Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi jakýmikoli smluvními stranami nebo mezi všemi smluvními stranami.

Takže hlavním posláním a cílem NATO, což je primárně mezinárodní organizace NEZÁVISLÝCH států, je (a podle znění základního článku musí být) chovat se tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír a aby veškeré mezinárodní spory byly řešeny mírovou cestou, rozvíjet mírové a přátelské mezinárodní vztahy a podporovat hospodářskou spolupráci.

Co je ovšem zásadní a co se v uplynulém čtvrtstoletí z (nejen) české bezpečnostní politiky zcela vytratilo je fakt, že tyto zásady mohou na mezinárodním poli reálně prosazovat jen a pouze vojensky a politicky silné a sebevědomé země. Není to tedy vojenská síla NATO jako organizace, ani (především) vojenská síla USA, ale vojenská a politická síla členských států jednotlivě, skupinově nebo společně, která by jim měla dávat na mezinárodní scéně sílu ustanovení článku 1 reálně dodržovat a prosazovat. K jejímu budování jsou členské země nabádány (nikoliv zavázány) deklarativním článkem č. 3:

Článek 3

Aby bylo účinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany, jednotlivě i společně, stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

Pominu-li článek 4. hovořící o nutnosti konzultovat (opět pouze deklarativní), dopracovali jsme se až k článku 5, kde se konečně hovoří o té všeobjímající společné obraně, kolem níž čeští politici od roku 1999 stihli vybudovat velmi silný, a velmi výnosný kargokult bohyně zvané "NATO nás ochrání":

Článek 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatřen&iac ute; bud ou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Když si ho pozorně přečtete, jedná se opět pouze o deklarativní text. Opírat o něj např. "povinnost pomoci spojencům vysláním dalších 200 vojáků do Afghánistánu" je tudíž naprosto nesmyslné, stejně jako tvrdit, že v případě napadení "se o nás spojenci postarají".

Za prvé, abychom skutečně byli spojenci, musíme k tomu mít srovnatelnou politickou váhu a ozbrojené síly, jinak jsme jen trapné figurky a hadr na podlahu.

Poznámka: Což objektivně jsme, protože jako stát Česká republika (žádné Česko) nemáme ani skutečnou armádu (viz jakákoliv definice armády jako součásti státu), ani politickou váhu (viz návštěva Ryana a reakce českých politiků, vydání Nikulina, "solidární" vyhoštění ruských diplomatů, ale třeba i kauza katarského prince, nebo připravovaný nákup amerických vrtulníků atd., atd.), a dokonce ani samostatnou zahraniční politiku, vyjádřenou konzistentní vizí mezinárodního postavení ČR a srozumitelnými národními zájmy.

A za druhé, je čistě a pouze na zvážení jednotlivých zemí, jak se do "pomoci" spojenci (-cům) v rámci NATO zapojí. Když usoudí, že mají svých starostí dost, klidně nám řeknou "Sorry jako ...", a je vystaráno. Navíc není vůbec jasné, proti komu by nás měli bránit, a kromě toho je většina armád NATO, s výjimkou americké, turecké, s výhradami polské, a s velkými výhradami francouzské a řecké, na tom velmi podobně jako ČR. Jen prázdné schránky bez reálných schopností vojensky bránit (a ubránit) své vlastní země, ať už proti vnějšímu nebo vnitřnímu nepříteli.

Mimochodem, NATO jako organizace selhala zatím ve všech mezinárodních konfliktech, v nichž byla požádána členskou zemí o reálnou vojenskou pomoc. Ať šlo o turecko-řeckou válku na Kypru, o problémy se somálskými piráty, a naposledy o řešení invaze ilegálních imigrantů do Evropy. S velkými výhradami bych se bavil o podopře ze strany NATO v britsko-argentinské válce o Falklandy. V těchto skutečně závažných případech členství v NATO dotčeným zemím v podstatě nepomohlo. Jediné akce, kde všechno fungovalo, byly agresivního charakteru. Lybie, Afghánistán, Irák, ... Tam to fungovalo a funguje dobře. Důvody pominu, ale s duchem Severoatlantické smlouvy už to dávno nemá co dělat.
https://www.aliancens.cz/…/O-pravdu-p%C5%99ece-v%C5%AFbec-n…