Dne 24. 3. 1999 došlo k bombardování Bělehradu. Byl to bezprecedentní útok NATO proti suverénnímu státu a trval až do 10. 6. téhož roku. Tento útok byl vznešeně nazván Operace Spojenecká síla – a omlouván byl tím, že má údajně zachránit nebohé kosovské Albánce. Ve skutečnosti pomohl válečnému zločinci Thacimu a jeho organizovanému zločinu.

Tehdy jsme nemluvili o válce, ale o operaci. Tehdy jsme kosovské Albánce nenazývali teroristy, ale oběťmi. A tehdy jsme nijak nedbali srbských civilních obětí.

Dne 20. 3. 2003 byl zahájen bezprecedentní útok na suverénní stát Irák. Tato válka trvala 8 dlouhých let a vyžádala si sta tisíce mrtvých civilistů.

Vzpomeňme, jak v květnu 1996 v interview s Lesley Stahlovou připadala M. Albrightové cena půl milionu mrtvých iráckých dětí – obětí sankcí jako docela přijatelná, aby američtí chlapci nemuseli znovu narukovat do Iráku. A pak tito chlapci narukovali v roce 2003 – a umíraly další irácké děti. Jenže M. Albrightovou neodsuzujeme a neučíme děti ve školkách a školách, aby ji nenáviděly jako symbol zla. Ona je naopak líčena jako milující teta, která děti ráda.

Tehdy děti ve školách nemalovaly, jak zavraždí Bushe – a kdyby namalovaly, se zlou by se potázaly. Tehdy nebyla vypínána média chválící válku bez mandátu OSN. Tehdy nebyli udáváni ti, kteří tuto obludnou válku schvalovali. Pokud někdo naopak napsal, že důkazy o údajných zbraních hromadného ničení byly lživé, stal se vyčleněným. Tehdy média nepřinášela denně snímky mrtvých civilistů a dětí. Tehdy se nezvažoval útok na USA. Tehdy se nepořádaly ekonomické sankce proti USA. Tehdy jsme neposílali Iráčanům zbraně, aby mohli nespravedlivé válce čelit a bránit se. Tehdy se nepořádaly sbírky za lidi v Iráku. Tehdy bylo vše jinak.

Souhlasím s tím, že bychom válku podporovat neměli. Ale žádnou. Kdybychom důsledně odsuzovali porušování mezinárodního práva, nebyli bychom dnes tam, kde jsme.

V čem je argument Rusů, že chtějí zabránit genocidě na Donbase jiný, než argument NATO, že prý v roce 1999 šlo o to, aby se zabránilo genocidě v Kosovu? Na to i rád odpovím: V Kosovu ke genocidě došlo – genocidě srbského obyvatelstva. A umožnilo to právě bombardování ze strany NATO. A na Donbase skutečně fašistický prapor AZOV vraždí civilisty. Osm let, tedy tolik, jak dlouho byly USA vojensky přítomny v Iráku.

Z různých stran české mediální i politické scény zaznívá, že válku v Iráku a na Ukrajině nelze srovnávat. I s tímto tvrzením souhlasím. Aniž chci cokoli zlehčovat – a opravdu nechci, neboť mi je upřímně líto každého zmařeného života, musím konstatovat, že: V letech 2003–2006 mělo ve válce přijít o život cca 150 000 Iráčanů (z toho i mnoha dětí). Na Ukrajině jsou zatím stovky mrtvých civilistů včetně, bohužel, desítek dětí. Na místě je tedy se ptát, kolik ukrajinských mrtvých připadá na irácké mrtvé – a cena kterého lidského života je tedy vyšší – a proč?

V každém případě je ale vidět, že Rusko nevolí válku dobyvačnou. Nepíšu, že nevede válku – ale její povaha není zjevně dobyvačná. Města nejsou kropena ze vzduchu tisíci bombami, armáda za sebou nezanechává totální paseku. Jsou zde snahy minimalizovat ztráty na majetku – a co hlavně, na lidských životech.

S určitou dávkou cynismu by se dalo tvrdit, že se konečně dočkali ti, kdo souhlasili s V. Havlem, že válka vedená humanitárními motivy (ve zkratce „humanitární bombardování“) je ospravedlnitelná. Jenom z nějakého důvodu se svým guru nyní nedokážou plně souznít.