Neobyčejná historie posledních let

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová,CSc.


V 60. letech došlo u nás k ideologickému „tání“. Zastánci občanských práv a svobod se dostávali stále více do sporů s vedoucími představiteli strany a vlády, v jejichž rukou veškeré řízení společnosti splynulo. Napětí mezi konservativními představiteli mocenského centra a svobodomilovnými literáty vyvrcholilo na sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu roku 1967. Snad nejkritičtější referát tu tehdy přednesl Ludvík Vaculík.

Zabýval se otázkou zneužívání moci. Moc korumpuje osoby vládnoucí i ovládané. Odsuzoval nerovnost občanů, jiné postavení členů strany a jiné postavení nestraníků. Odmítal poddanskou dušičku ovládaných i holdování vládcům. Kritizoval rozpory mezi dikcí Ústavy a jednáním stranických orgánů. Odmítal zásahy moci v oblasti kultury, omezování svobody slova, cenzuru, všemocný stranický dozor. Vyjádřil podiv nad tím, že lid sice jako by uchopil býka za rohy, ale přesto nepřestal být kopán. A že socialismus za 20 let nevyřešil ani jedinou lidskou otázku.


Reformní hnutí vyvrcholilo o rok později „Pražským jarem“. To bylo ovšem intervenčním vstupem armád pěti spřátelených socialistických států potlačeno. Zavládla urputná nápravná dogmatická provládní „normalizace“. Postupně sice slábla, ale v podstatě vydržela dalších 20 let. Až v listopadu 1989 došlo k převratu. Byl všeobecně vítán s nadějí a v očekávání, že nešvary režimu budou konečně odstraněny a napraveny. Že socialismus získá více žádoucí nedogmatické racionality i vstřícné lidskosti.


Nestalo se tak. Vůdčí představitelé převratu ohlásili „návrat do Evropy“ a „vítězství pravdy a lásky“. To první znamenalo návrat do kapitalistických struktur Západní Evropy a USA, tedy zrušení dosavadního budování socialismu a obnovu někdejšího kapitalismu. I když si to jen málokdo přál.


A tak máme neoliberalismus a kapitalistickou svobodu. Ale to je svoboda bez řádu a bez odpovědnosti. Bez citu, vkusu, ohledů. Bez kulturních tradic. Svoboda ke zlému překřikuje, odstrkuje a potlačuje svobodu k dobrému. To ona přinesla privatizaci a restituci, největší přesun majetku v novodobé české historii. Největší přesun majetku převážně za pomoci nečestných a nepoctivých, mafiánských způsobů a praktik.


Nenaplnil se a nemohl se naplnit ikonický slogan převratu - o „vítězství pravdy a lásky“. Nezaujatý pozorovatel bez nejmenších pochyb prohlásil: „Nezvítězila pravda, nezvítězila láska. Zvítězily prachy.“ A jeden z největších kritiků minulého režimu, citovaný literát Ludvík Vaculík, také v polistopadové době postupně prozřel a řekl: „Po pádu komunismu se vrátily důvody a příčiny, pro které vznikl.“

Avšak přibyly i příčiny a důvody nové. Globální. Touha po zisku a ideály bezpracného života jsou lhostejné k devastaci přírody i nespravedlnosti a k nesouměřitelné nerovnosti mezi lidmi. K brutalitě, surovosti, k vulgárnosti a oplzlosti. Jsou lhostejné k rozkladu státu a duchovního bohatství jeho obyvatel i k historické paměti národa. Bez nejmenších výčitek svědomí rozsévají dnešní strůjci dějin loupeživé nepřátelství, drancování a zbraně mezi národy a přivolávají zkázu života na celém světě. Jejich vinou přibývá a houstne soumrak civilizace. A pečeť rozkladu civilizace nese i rozporů plné přijetí dnešní hrozivé pandemie coronaviru.


Během staletí své historie se Evropa postupně zbavovala řady nehumánních přežitků. Současný soumrak civilizace nás však zbavuje i mnoha pozitivních hodnot. Nechceme se vracet k přežitkům minulosti, ale těžce postrádáme skutečné, nadčasové hodnoty, kterými se vyznačovala ještě nedávná léta. Současné období oficiální vlády neoliberalismu pod líbivými hesly přineslo jen hluboký a stále pokračující rozklad dosavadní kultury, způsobu života, kulturního dědictví. Je jistě nutno kriticky soudit všechny hodnoty, ke kterým před neoliberalismem Evropa dospěla. Ale skutečné hodnoty je nutno chránit, střežit, předávat mládeži. Jen ony jsou zabezpečením lidské existence a její kulturní úrovně v přítomnosti i v budoucnosti.