Němci znovu volají po vůdčí roli v Evropě a ve světě

 

I.

Počátkem června r. 2016 vystoupil v Berlínském Institutu pro evropskou politiku Michael Roth, německý Staatsminister, náměstek ministra zahraničí SRN pro Evropu,  který  v části svého vystoupení, jež se jmenuje  „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“,  zcela otevřeně, bez jakýchkoliv rozpaků mírně či více překvapeným Evropanům sděluje, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“.

Současně  bez jakéhokoliv upejpání se vypořádal s jedním z nejdůležitějších principů mezinárodního práva – se zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státům. Pro EU tento princip samovolně ruší. Pan státní ministr autoritativně prohlašuje: klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí...“ (Z článku „Konečně už to řekli nahlas“, www.klaus.cz/clanky, 8.6.2016)

 

Nové pohledy Německa na sebe, svou politiku, úlohu v Evropě a jiné státy (které v souvislosti s postupujícím procesem transformace  EU ve federaci se mají stát zeměmi) jsme pocítili na své vlastní kůži již i v dřívější době.  Že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) sní celá desetiletí o přímých jednáním s českou vládou, mnozí z nás ví již dávno. Dlouho se to nedařilo. Až opakovaně v tomto smyslu u české vlády intervenoval Horst Seehofer, předseda bavorském zemské vlády. A když ani to nepomohlo, aby se ledy hnuly,  v r. 2012 při své několika hodinové  návštěvě Prahy zasáhla ve prospěch „sudetských Němců“ sama kancléřka A. Merkelová přímo při jednání s P. Nečasem, tehdejším předsedou vlády ČR. A věci se začaly odvíjet v souladu s uvedeným přáním SL Po několika měsících, v únoru 2013, se objevil český premiér v čele státní delegace v Mnichově. Promluvil před bavorským zemským sněmem tak, že sklidil i aplaus přítomných ve stoje. Doma ohlas jeho projevu byl samozřejmě silně opačný. 

 

O tom, co probíhalo na čs.-německé politické scéně za kulisami jsme se nedozvěděli z českých médií, žádný český investigativní novinář nám tyto novinky nesdělil. Na sjezdu SL v r. 2012 o tomto zlomu  mluvil B. Posselt. „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech  budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu  bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

 

Že takovému jednání se říká vměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, je zbytečné zdůrazňovat. Ala jak jsme se nedávno dozvěděli, tento princip mezinárodního práva v zemích EU již výslovně neplatí. V tomto smyslu se vyjádřil pan M. Roth, náměstek ministra zahraničních věcí SRN. Tato praxe se zřejmě stává běžnou, aniž by „země“ EU proti tomu nějak protestovaly. Pokud ze státu se v rámci EU stane země, pak si vlastně ani nemá na co stěžovat. Země má jen fragmentární svrchovanost, do níž zahraniční záležitosti nepatří. My však mezi země patřit nechceme, kromě části elit. Usilujeme o uchování naší státnosti! Vůdčí roli Německa v Evropě nepodporujeme. Silné Německo bylo pro Evropu a svět snad téměř  vždy problémem.

 

II.

Evropa se vyvíjí zcela zvláštním způsobem. Milion migrantů v Německu mění  i jeho vnitřní  poměry. Politický boj mezi stoupenci migrace a jejími odpůrci probíhá však ve značné části Evropy. Jeho výsledek může změnit zaměření nejen jednotlivých států, ale i celkový charakter EU samé.

 

A v této bouřlivé situaci, kdy pod útoky teroristů teče krev a zhasínají lidské životy, se zamýšli B. Posselt, spolehlivý a osvědčený spojenec A. Merkelové a  evrofederalista, nad otázkami nejen česko-německých vztahů, ale i světové politiky.

 

Sledujme však nejdříve časové souslednosti některých událostí. Nejdříve M. Roth, náměstek ministra zahraničí SRN, někdy v červnu r. 2016, volá po vedoucí roli Německa v Evropě. Podle něj Německu jako nejsilnějšímu členskému státu EU vedoucí úloha přísluší.

Teprve poté po několika měsících vystoupil B. Posselt se svou tezí, že Evropa by měla převzít patří vedoucí roli ve světě. Jak to do sebe hezky zapadá. Nejdříve  Německo ústy jistě autoritativního činitele prohlásí, že mu, jako nejsilnějšímu státu EU, náleží vůdčí role v Evropě, a pak po několika měsících B. Posselt začne nezastřeně šilhat  po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt, @PolakPavel @Radiozurnal1 lhttp://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878)

 

Samozřejmě, že tyto imperiální plány Německa nepodporujeme. Němci by si sami měli uvědomit, že ve 20. století k ničemu dobrému nevedly. A to by měl vědět i B. Posselt.

 

III.

„…Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.

 

Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí…Co je překvapivé, je skutečnost, že německé zájmy zůstaly po léta a staletí stejné – jak politicky, tak geograficky. Neustále jde o jedno – stabilizace Německa v Evropě, ovládání Evropy, získání vlivu na východě, v Orientu, v Africe, na Dálném východě.

Německo je na cestě stát se světovou velmocí. Také Německá říše potřebovala 25 let, než v roce 1896 mohl císař Vilém prohlásit, že „ z Německa se stala světová velmoc“. Teprve poté začala konkurovat obávané a mocné Anglii.

Také nové Německo, až se stane světovou říší, vyzve svého posledního rivala, Ameriku, k měření sil. Dnes ještě Německo Ameriku potřebuje. Ruku v ruce obě mocnosti chtějí zničit ruské impérium – vzít ho do kleští. Amerika chce vládnout v Pacifiku a Němci Evropě.

K historii Německa však patří nespokojenost, touha po větší a větší moci, touha vládnout tak jako slepice vejci. Německo je zase zemí, kde „eros moci“ voní opět mužně…

Jeden bývalý generál francouzského letectva řekl: „Helmut Kohl drží své Germány v šachu, stejně jako Bismarck v 19. století. Ale po něm převálcují Němci opět celou Evropu od Königsberku na východě až po poslední kout na Balkáně“.Němci se radují z každého rozšíření Evropské unie. Spatřují v něm zvětšení německé moci. Skandinávie a Rakousko jsou novými vazaly Německa.“

(Německo a příští válka, Wolfgang Michal, Berlín 1995)

 

Takže sám Němec o Německu prohlásil, že velké a silné Německo je nebezpečné pro okolní svět. Že následkem takovéhoto vývoje, může být válka. A to je to poslední, co si přejeme. Usilujeme o zachování míru, rozvoje, aby každý z nás, bez ohledu na národnost, rasu, mohl prožít lidsky důstojný život. A v tomto úsilí nám budou nápomocni jistě ne nemnozí Němci. Odsuzovat všechny Němce šmahem jako drangnachostenisty je hrubou chybou. Nejsme přece politickými rasisty!

J. Skalský