Myšlenka ozbrojeného povstání

Myšlenka ozbrojeného povstání se zrodila v českém domácím odboji na jaře 1939. Jejím nositelem byla vojenská ilegální organizace Obrana národa, která se vedle zpravodajství a sabotážni činnosti připravovala i na okamžik vojenského zhroucení Německa. Všeobecně se soudilo, že válka s Německem nebude mít dlouhého trvání. Existovala proto obava, že obnovení Československa v předmnichovských hranicích by se vzhledem k rychlému spádu událostí nemuselo podařit diplomatickou cestou. A právě toto nebezpečí měly svým včasným zásahem zažehnat povstalecké jednotky.

Ve Velké Británii vznikl již v červenci 1940 takzvaný Výbor pro zvláštní operace (SOE), který dostal za úkol pomocí cílené propagandy, sabotáží a paravojenských akcí, řečeno slovy Winstona Churchilla, zapálit Němci okupovanou Evropu. SOE proto spolupracoval i s československým exilovým vedením v Londýně a poskytoval mu potřebnou technickou podporu. Hlavní tíhu příprav na ozbrojené povstání však zatím nesla i nadále Obrana národa. Její velení v čele s generálem Bedřichem Homolou do svých úvah postupně zapracovalo myšlenku využití protektorátních ozbrojených sborů (vládní vojsko, četnictvo, uniformovaná policie a finanční stráž) a počítalo i s tím, že povstání bude podpořeno zvenčí leteckými dodávkami zbraní a výsadkovými jednotkami.4 Do konce roku 1941 byla ovšem Obrana národa fakticky zlikvidována gestapem a její nástupnické organizace již nedisponovaly radiotelegrafickým spojením s vedením československého zahraničního odboje. Díky této situaci se proto těžiště dalších příprav na ozbrojené povstání přesunulo do Londýna.

Churchillův projekt balkánského tažení se v rozhodujících spojeneckých jednáních neprosadil a spolu s ním byly na vedlejší kolej odsunuty i plány na využití ozbrojených povstání v zemích střední Evropy. Po atentátu na Reinharda Heydricha, na který nacisté odpověděli rozsáhlými represáliemi, vypukl konflikt. Plukovník Moravec se pokoušel zbrzdit program zvláštních operací a vyhýbavě kličkoval před britskými nabídkami na další spolupráci. Vedení SOE přitom nijak důrazně netrvalo na přímém provádění sabotáží a bylo ochotno se spokojit i s výsadky, jejichž hlavním úkolem by bylo obnovit radiotelegrafické spojení s domácím odbojem. Doslova pohromu pro československou pozici v SOE přineslo v březnu 1943 jmenování nového vedoucího středoevropského odboru SOE, kterým se stal dosavadní šéf polské sekce podplukovník Harold Perkins. Jeho snahou bylo maximálně podporovat polský odboj, a to i na úkor československých operací. Toto nelichotivé hodnocení sehrálo pak svoji roli i v říjnu 1943, kdy výbor náčelníků štábů schvaloval směrnici pro činnost SOE ve střední Evropě. Šlo o rozdělení kvót letů, které měly být provedeny na podporu odbojového hnutí z leteckých základen v severní Africe, Itálii a na Maltě. Ze čtvrtiny operací, přidělených středoevropským zemím, připadlo 80 % Polsku a o zbytek se mělo podělit Maďarsko s Československem. Polská bilance za operační období srpen 1943 - červenec 1944 činila 381 letů, z toho 205 úspěšných, a při těchto operacích bylo vysazeno 146 parašutistů a shozeno 1996 kontejnerů a 2073 balíků materiálu. Na československé území se ve stejné době uskutečnilo pouze 11 operací, z toho 6 úspěšných, a do protektorátu bylo dopraveno 20 parašutistů, 2 kontejnery a 12 balíků materiálu.

Největší zásluhu na změně britského postoje k operacím do protektorátu měl velvyslanec u československé exilové vlády Philip Nichols, který  si jasně uvědomoval, že pokud se Československo nemá dostat do úplné závislosti na Sovětském svazu, je nejvyšší čas začít dělat aktivní politiku. 8. března 1944 se velvyslanec Nichols ohlásil se u Jana Masaryka a tlumočil mu následující stanovisko: „Britská vláda cítí\ že v minulosti dostatečné nám nepomáhala ve vécech konspirativních. Nebylo to však úmyslné, nebyl až donedávna dostatek potřebných prostředků a všeobecného materiálu. Větší vstřícnosti SOE jistě napomohlo i provolání československé vlády z 12. března 1944, které vyzývalo lid v okupované vlasti, aby přešel od pasivní rezistence k aktivnímu boji proti okupantům. „Vprvní řadě musí za svoji svobodu bojovati porobený národ!“ (apelovalo se v textu, jenž obsahoval pokyny k zakládání národních výborů, vytváření ozbrojených skupin a jejich slučování do větších celků pod jednotným vedením: „Nemá-li býti chvíle povstání a odplaty nenapravitelně promeškána, jest již nyní toto povstání připraviti. Musíme povstati na odpor proti německým okupantům! Toto povstání musí býti ozbrojené! Avšak nejen odpor zbraněmi, ale i odpor ničením a rušením nám musípomáhati! Ničení a rušení dopravy a strojů, zpomalování práce} sabotáž, neodvádění obilí a potravin - všemi těmito způsoby jest poškozován německý válečný stroj! Od jednotlivých činů přecházejte k hromadným akcím... Odmítejte poslouchati příkazy Háchovy a Tisovy vlády; které jsou obě jen vykonavatelkami zlé a cizí vůle v našem domově. Jen tak přispějete k urychlení porážky nepřítele a k svému osvobození!“

Už 3. dubna 1944 byly pak obnoveny operační lety nad československé území. V průběhu deseti dnů se podařilo vysadit osm parašutistických skupin, které dostaly za úkol znovu vybudovat ilegální vojenskou organizaci, zajistit plochy pro letecké dodávky zbraní a rozvinout další akce, nezbytné pro závěrečné povstání. Zvláště aktivně si vedly skupiny Barium, Calcium a Clay, které za pomoci domácího odboje brzy organizačně podchytily oblast severovýchodních Čech a prakticky celé území Moravy. Už v září 1943 američtí a britští náčelníci štábů společně projednávali projekt polského povstání, které mělo být zahrnuto do plánu spojeneckých válečných operací a patřičně tak podporováno nejenom dodávkami zbraní, ale i přesunem polských jednotek na povstalecké území. Nejvyšší spojenecké velení tento návrh odmítlo jako technicky těžko realizovatelný. Z výšin štábních úvah zpátky na zem se celý projekt snesl v srpnu 1944, kdy nejdříve ve Varšavě a potom i na Slovensku vypuklo ozbrojené povstání. Šlo o zcela nečekanou a současně prudkou srážku s realitou vojenského plánování, která utvrdila prezidenta Beneše a další exilové politiky v přesvědčení, že velmoci si již dohodly sféry vlivu a Československo se ocitlo v oblasti, kde budou rozhodovat sovětské zájmy.

Výňatky z knihy – Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945 (Historie jednoho povstání), str. 22-26,  vydáno r. 2005 v Nakladatelství Lidové noviny, ISBN 80-7106-740-7