Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Růženec 1 - Jiří Vaníček


Jesenicko, dobově Frývaldovsko, bylo v letech první Československé republiky územím obývaným převážně německými obyvateli. Nejinak tomu bylo i v jeho části - Javornickém výběžku. Zde v městysu Bílá Voda byla tehdy umístěna nejsevernější moravská četnická stanice, oddělení finanční stráže i celní úřad. Z Bílé Vody to pak nebylo daleko do nejzapadlejšího služebního místa moravských financů: do Růžence, kterému však nejspíš nikdo z místních neřekl jinak než jeho německým názvem Rosenkranz. Ten tvořil hostinec a pár chalup rozsetých přímo na hranicích. v hlubokém údolí rychlebských hor, ocelová závora Ippen na hraničním přechodu a oddělení finanční stráže. Právě sem nastoupil na počátku května 1938 Jan Houdek, po čerstvě vykonané služební přísaze pyšnící se titulem dozorce finanční stráže. Neuplynul ani půlrok a v této oblasti prožil nejtěžší chvíle svého života. Díky dochovaným vzpomínkám Jana Houdka můžeme poodkrýt jednu krátkou, leč dramatickou epizodu německé vzpoury v českém pohraničí, tak typickou pro celý podzim roku 1938. Jan Housek vzpomíná:


Dne 22. září 1938 byl jsem vyslán jako spojka z oddělení finanční stráže v Růženci na oddělení finanční stráže do Bílé Vody pro heslo, zprávy a denní poštu.  V době, než jsem si svoje náležitosti na oddělení vyřídil, přijel kolega dozorce Dvořák z oddělení Bílá Voda, který byl rovněž vyslán jako spojka, ovšem k inspektorátu finanční stráže do Javorníka, a hlásil, že je nařízen okamžitý ústup. Telefonicky tato zpráva nemohla býti už jednotlivým podřízeným oddělením finanční stráže z inspektorátu odeslána, poněvadž telefonní vedení, spojující jednotlivá oddělení, bylo už přerušeno. V domněnce a za předpokladu, že telefonní vedení z Bílé Vody na oddělení Růženec nebude ještě přerušeno, odebral jsme se na celní úřad v Bílé Vodě a požádal jsem pana vrch.resp. Vondru, přednostu celního úřadu, aby kolegou Dvořákem přinesenou zprávu o okamžitém ústupu zatelefonoval na oddělení do Růžence panu správci oddělení, resp. Badalíkovi. Bohužel zpráva telefonicky podána být nemohla, poněvadž vedení z Bílé Horyny Růženec bylo již rovněž přerušeno. Nezbývalo tedy, než abych podal tuto zprávu ústně a vydal jsme se proto ihned na cestu na Růženec."

Přerušením telefonního spojení začala konečná fáze vyhnání Čechů z této části moravského pohraničí. Dosud sice byla situace napjatá a oddělení finanční stráže v Bílé Vodě bylo opakovaně cílem střelby  od německé hranice, všechny bezpečnostní složky včetně Stráže obrany státu (SOS) však setrvávaly na pozicích. Tentokrát to však bylo jiné: výsledkem sudetoněmeckého povstání, které c česko-německém pohraničí vypuklo již 12. září 1938, bylo zajetí nebo ústup všech příslušníků čs. státní moci, a tím ovládnutí celého výběžku Němci. SOSáci v Bílé Vodě a jejím okolí tak neměli jinou možnost, než doslova utéct a pokud možno zachránit si alespoň holý život. Události začaly nabírat spád:

"Ještě než jsem se vydal na cestu, přišel za, mnou kolega dozorce Petřík se vzkazem od pana správce oddělení z Bílé Vody, vrchního respicienta Davida, abych vyřídil dvoučlenné hlídce z tamního oddělení respicientu Kabelemu a dozorci Vraštilovi, konající službu u závor na celní cestě, aby se ihned vrátili na oddělení, že je nařízen okamžitý ústup. Vzkaz jsme jmenovaným vyřídil. Na jejich naléhavé dotazy, co se vlastně děje, jsem samozřejmě nemohl dát uspokojující odpověď, poněvadž jsem sám nevěděl a myslím, že tehdy ještě málokdo tušil dosah těchto rozkazů. Resp. Kabele závoru uzavřel a s kolegou Vraštilem odcházeli k Bílé Vodě, já pokračoval v cestě na Růženec. Asi v jedné třetině přilehlého zámeckého parku přicházel jsem k můstku, jenž byl zatarasen dvěma dlouhými ráhny. Pozastavil jsem se nad tím, poněvadž při mé cestě do Bílé Vody tato překážka na můstku ještě nebyla. Ze svého rozjímání jsme byl vyrušen výstřelem. Pud sebezáchovy mne přiměl, abych okamžitě hledal úkryt za silným bukem. Sotva jsem dostihl tohoto primitivního úkrytu, ozvala se druhá rána. Byl zasažen asi strom, za nímž jsme hledal úkryt, poněvadž odštěpek kůry zabodl se mi do tváře. Nebylo pochyb o tom, že jsem byl asi někým zpozorován.Bylo nutno hledat východisko z této situace. Rozhlížel jsem se, abych se orientoval, případně si vyhledal směr, jímž bych se dal na ústup. Na úbočí parku zpozoroval jsem skupinu ozbrojených mužů, kteří se ve spěchu přibližovali k místu mého úkrytu. Nebylo pochyb o tom, kdo tito mužové byli a jaké jsou jejich úmysly. To jsem si jasně uvědomil, že proti přesile těchto všehoschopných dobrodruhů bych nic nepořídil. Nebylo v tomto případě zbabělostí dát se na ústup, a proto využívaje stromů zámeckého, parku, snažil jsem se nějak mužům uniknout z dohledu.

Padnout jim do ruky, to znamenalo vydat se na pospas zlovůli těch, kdož první , vyhnuvše se povinnosti nastoupit vojenskou službu v čs. armádě, přebíhali do Německa a zde čekali na první příležitost, jak by se nenáviděným "Bémákům" pomstili. Kdož by neznal a neslyšel něco o ordnerech! A že to byli oni,m, kteří se tu ke mně blížili, bylo skoro více než jisté. Co dovedli nebo čeho se odvažovali, o tom svědčí několikeré případy hlídek fin. stráže těmito zloduchy, kteří přišli z Německa. Však podobný přepad zažili kolegové vrch.resp. Netřebský a doz. Rambousek.


Rychle jsem se tedy rozhodnul. Viděl jsem, že na Růženec se nedostanu. Vrátil jsem se zpět k Bílé Vodě. Na vesnici vlály už vlajky s hákovým křížem. Obešel jsem vesnici. Obešel jsem vesnici a pustil se přes pole ke klášterním lesům. Resp. Kabele a dozorce Vraštil, kteří se po mém vzkazu vraceli do Bílé Vody, mě viděli. Počkali na mne a ustupovali jsme pak společně po kraji lesa, abychom měli silnici stále v patrnosti a viděli vše, co se na této děje. Směřovali jsme na Bílý Potok a km městu Javorníku. U Hoštic jsme dohonili družstvo z Bílé Vody, které postupovalo před námi. Zde jsem si teprve uvědomil, jak bylo dobře, že jsem se už nevracel do Bílé Vody, když naši už zde nebyli. Bylo nás nyní celkem dvacet: vrch. resp. David, vrch. resp. Netřebský, resp. Kabele, doz. Šuška, doz. Tylšar, doz. Rambousek, doz Petřík, doz. Vraštil, doz. Zeman a já. Dále jeden vrchní strážmistr četnictva (jméno si již nepamatuji), pak štábní strážmistr Červinka, strážm. Novák, strážm. Skoták, strážm. Kouřil, dále četař v záloze a tři vojíni, kteří byli přiděleni do Bílé Vody. Jména posledních si napamutuji." U zmíněných jmen se na chvíli zastavme. Jednalo se o příslušníky družstva Stráže obrany státu tvořeného z místních financů, četníků a vojenských posil. Mezi jmény tedy vidíme ty, kteří původně dohlíželi v obci a na hranici na pořádek, ale od mimořádných opatření na hranicích v květnu 1938 v podstatě nepřetržitě konali službu z bojového stanoviště SOS a nemohli se plně věnovat rezortní službě. 

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 39 - 42


Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Růženec 2 - Jiří Vaníček


To platilo zejména pro četnictvo, které kvůli pohotovosti v SOS nemohlo plně kontrolovat bezpečnostní situaci v obcích, nemohlo s finančníky zabráni pašování zbraní, přes hranici, což se vymstilo právě při popisovaných událostech. Němci si v obcích mohli téměř beztrestně dělat, co chtěli, čehož později při přepadech českých lidí náležitě využili. Závěrem tohoto odstavce ještě vraťme jméno veliteli četnické stanice z Bílé Vody, které si Jan Houdek již nezapamatoval: Jednalo se o vrchního strážmistra Stanislava Gajdošíka, který v období protektorátu konal službu na Uherskohradišťsku.


"Když jsem přicházel k městu Javorníku, sídlu inspektorátu finanční stráže, bylo již téměř 20 hod. večer. Město tonulo v záplavě praporů s hákovým křížem a javornické obyvatelstvo pořádalo lampionový průvod městem (asi jako díkuvzdání za osvobození od českého jha).


Když jsme viděli, co se ve městě děje, město jsme obešli. Abychom nevlezli slepě do nějaké léčky, šla vpředu dvoučlenná hlídka, která měla v případě nebezpečí vyrozumět ustupující družstvo. Ustupovali (jsme) bez překážek stále lesem. Až u obce Vlčice byli jsme přece ordnery zpozorováni. Počali nás pronásledovati, ale podařilo se nám uniknouti. Ale u města Frýdberku, asi ke třetí hod. ranní dne 23. září

byli jsme ordnery zaskočeni. Nastal mezi námi tuhý boj, který trval 20-25 minut. Podařilo se nám střelbou z pušek, kulometů a granátovým útokem ordnery odrazit. V tom boji byl jsem raněn, byla mi prostřelena paže pravé ruky. Četař v zál. utrpěl těžké zranění v obličeji (o jeho zranění dozvěděl jsem se až v nemocnici v Pačkově). Prsty ruky se mi drápovitě sevřely. V bolestech a se silným krvácením jsem byl nucen ustupovat, poněvadž nebylo možno v přítomné chvíli ani ránu řádně ošetřit a ovázat. První pomoc po skončeném boji mě poskytnul vrch. resp. Jaroslav Netřebský, který sem mnou zůstal. Ztrátou krve byl jsem tak zesláblý, že jsem nebyl další chůze schopen a zůstal jsem ležet na zoraném poli při silnici."


Ve chvíli ústupu této skupiny přes Vlčice na Frýdberk (nyní Žulová) již byla většina čs. státních příslušníků z výběžku buď zajata, nebo ustoupila Zigharticím (Vápenné) a Dolní Lipové, kde se nacházelo postavení čs. armády. Později se boje z výběžku přesunuly právě sem, zde ale henleinovci narazili na pevnou obrannou linii bráněnou vojáky a staženými SOSáky, takže dál do vnitrozemí už nepostoupili. Pokračujeme však v ústupu s Janem Houdkem:

"Úmyslem kolegy vrch. resp. Netřebského bylo zastavit na silnici nějaké auto a požádati řidiče o můj převoz do nemocnice, kde by se mě dostalo řádného ošetření. Zastavil autobus plně obsazený těmi, s jejichž druhy jsme sváděli boj. Ordnery. vrch. resp. Netřebskému sebrali pušku i náboje a mě samozřejmě též. Z jejich ponurého vzhledu dalo se soudit, že se s námi mazlit nebudou. Počali se na nás sápat, surovci, ale jejich velitel byl vcelku slušný člověk, který mluvil bezvadně česky. Jenom jeho zásluhou bylo, že jsme nebyli týráni a vystaveni jejich surovostem, které jim z očí přímo sálaly. Ten dal zavolat ihned lékaře, který mě na místě ošetřil. Nato byli jsme odvezeni do nejbližší obce, kde nás vysadili a dali hlídat jedním z ordnerů. Autobus odjel a asi za dvě hodiny se vrátil obsazen německými občany komunistického přesvědčení. Společně jsme byli dopraveni do Pačkova v Německu do sběrného tábora.. Zde jsem se s vrch. resp. Netřebským rozešel. On zůstal ve sběrném táboře, já byl odvezen do nemocnice, kde jsem se poznal s jedním četníkem, který tam ležel se zlámanou rukou. Jméno jeho jsme již zapomněl (jednalo se o strážmistra Aloise Rozehnala z četnické stanice Bernartice - pozn JV). Leželi jsme v nemocnici na tuberkulosním oddělení v Pačkově. Nelíbilo se nám tam, proto jsme se po třídenním pobytu se dohodli, že se pokusíme o útěk.. Byla právě neděle a ten den se nám zdál nejvýhodnější k zamýšlenému útěku, poněvadž lehčí pacienti tohoto oddělení chodili na procházku do města a nebo ku svým rodinám na návštěvu. Sestřičky konající službu byly přesvědčeny, že již spíme. Za stávajícího šumu a hluku se nám podařilo po schodech z druhého poschodí uniknout do sklepa a sklepním oknem do zahrady, přes zahradní zeď pak do polí.

Nekratší směr byl na Javorník, který byl od města Pačkova vzdálen asi 6 km. Naším úmyslem bylo dostat se do Dolní Lipové, kde bylo zakopáno naše vojsko. Štěkot kulometů z této strany bylo slyšet celou noc. V cestu se nám nepostavila žádná překážka, poněvadž jsme postupovali pohořím Javorníka. Blíže města Frýdberku, které nám zůstalo po levé straně, narazili jsme na starce, který v lese na pasece oral.Chtěli jsme couvnouti do lesa, poněvadž jsme nevěděli, co je zač, ale už bylo pozdě, poněvadž nás zpozoroval. Dali jsme se proto s ním nenuceně do řeči, ale po chvíli jsme se rozešli.Po celou rozmluvu jsme měl domněnku, že nám stařec nevěří, poněvadž jsme byli oba v uniformě Tuto svou domněnku jsem také hned kamarádovi sdělil s podotknutím, že bude třeba se skrýt, neboť za daných okolností nebylo možno už věřit ničemu, co zdaleka páchlo němectvím. Během půl hodiny jsme se přesvědčili o pravdivosti mé domněnky. Najednou jsme byli obkličováni podezřelými lidmi z blízké obce. Úvozem podařilo se nám však uniknouti, bylo po nás dokonce i stříleno. Vyhledali jsme úkryt v lese mezi balvan. Kamarád utíkal jiným směrem, abychom pronásledovatele rozptýlili. Viděl jsem však, jak zakopnul a padl zemi a byl pronásledovateli nalezen. Po mě pátrali tak dlouho, až mě také našli. Vytáhli mě z úkrytu a nemilosrdně zbili bez ohledu na to, že pravá ruka byla na šátku a obvázána. Zůstal jsem ležet na zemi. Odtud byli jsme odvedeni do obce Vlčic a z Vlčic autem dopraveni přes město Javorník do Pačkova. Do nemocnice jsme již nebyli posláni, ale do sběrného tábora. Naše radost z útěku netrvala tedy dlouho.

Za pět dní jsme byli převezeni do Neisse do vojenské věznice, kde bylo několik příslušníků finanční stráže, jejichž jména jsem však zapomněl, a též členové tajné policie z Cukmantlu /Zlaté Hory - pozn. JV/ a to Svoboda, Novák, Pleskot, Chaloupka a jiní. Z Neisse jsme byli převezeni všichni do Elstetrhorstu do tábora. Tento tábor byl zhotoven ze stanů, uprostřed lesa od města Elsterhorst dost vzdálený. Každý ze stanů mohl pojmout přes 80 osob. V táboře byli shromážděni všichni příslušníci SOS, vojska a zaměstnanci ze všech pohraničních úřadů a železnic. Tam jsme se také setkal s mým správcem oddělení z Růžence, resp. Badalíkem a kolegy resp. Třískou, doz. Klebanem, doz. Pavlíčkem, doz. Morávkem, doz. Pokorným, doz. Lejskem a doz. Noskem, kteří byli u města Javorník ordnery chyceni a druhý den internováni do Německa."


Tábor u Elsterhorstu se stal sběrným místem pro všechny zajaté z českého a moravského pohraničí. Jako takový má v událostech podzimu 1938 významné místo, podívejme se na něj proto podrobněji. Jeho detailní popis poskytl po návratu do Československa strážník neuniformované policie z Cukmantlu (Zlatých Hor) Miloslav Chaloupka, se kterým se Jan Houdek potkal již v Neisse.

Tábor byl asi 1 km dlouhý a 600 m široký, připraven asi pro 40.000 zajatců. Kolem dokola byl obehnán vysokým plotem z ostnatého drátu s byl silně střežen říšskoněmeckým vojskem (záložníky). V době internování našich příslušníků bylo uvnitř tábora postaveno 15 stanů, z nichž čtyři byly označeny písmeny A až D. Stan A sloužil pro ubytování četnictva, ve stanu B byla finanční stráž, ve stanu C vojsko a stráž bezpečnosti (policie a stan D byl obsazen opět četníky, Slováky a voják slovenské, maďarské a německé národnosti - údajně zběhy. Mezi četníky ve stanu A bylo i 6 uniformovaných strážníků z Aše. První zadržení čs. příslušníci přibyli do tábora v pondělí 3.10.1938. Zpočátku byl režim dost přísný: dvakrát denně byly vycházky (vždy 1 hodina dopoledne, 1 odpoledne) a kouření bylo povoleno pouze během těchto vycházek. Později se poměry poněkud uvolnily, byl povolen pohyb v blízkosti stanů a smělo se i libovolně kouřit. Budíček byl o 7. hodině ranní, v 8 hodinn snídaně sestávající se z černé hořké kávy. Oběd byl většinou tvořen hustou kaší z brambor, krup nebo nudlí, do které byly přidány kousky zapáchajícího masa. K večeři byl čaj a kousek mazlavého salámu asi z rybího masa. Internovaní dostávali denně také půl bochníku chleba, ten ale byl hodně starý a nepoživatelný. Vlastní ubytování bylo velmi stísněné a nezdravé: muži spali na slámě a pouhými dvěma slabými přikrývkami, které vůbec nehřály. Teprve později dostali třetí a těsně před odchodem z tábora i čtvrtou. Připomeňme, že se jednalo o období první poloviny října., kdy navíc stále pršelo. V táboře byli muži také podrobeni výslechu, jehož předmětem bylo původní služební působiště, vztah k německému obyvatelstvu a vojenské záležitosti. Většina z internovaných však neprozradila nic nad rámec běžně známých informací.


Nyní ještě dejme poslední slovo Janu Houdkovi:

"Po skončení obsazení Sudet, jež jsme na příkaz z Mnichova museli postoupit Německu, byli jsme propuštěni a vrátili jsme se do Prahy zvláštním vlakem /dne 15. 10.1938 - pozn.JV/, vypraveným přes Drážďany a Podmokly - Děčín.Při příjezdu do Prahy jsme byli velmi srdečně přivítáni panem ministerským inspektorem Dr. Koukalem. Druhý den jsme se rozjížděli z Prahy ke svým nadřízeným úřadům. My, kolegové ze země Moravskoslezské, jsme se hlásili u zemského fin. ředitelství v Brně. Už při našem příjezdu na nádraží v Brně byli jsme očekáváni a velmi srdečně přijati panem zems. insp. fin. stráže, vrchním finančním radou Stejskalem, náměstkem pana zems. ins. , panem fin. radou Mastíkem, panem ins. Klingerem a jinými pány ze zems. fin. ředitelství.

Poněvadž moje zranění nebylo dosud zcela zhojeno, byl jsme odeslán na léčení do vojenské nemocnice v Brně-Zábrdovicích. Když 15. března 1939 zabrali Němci nemocnici v Zábrdovicích, byl jsem nucen tuto opustit a najít si byt v Brně v soukromí. Odtud jsem denně docházel na kliniku zemské nemocnice u sv. Anny v Brně, nervové oddělení. Po vyléčení jsem se přihlásil k nástupu služby a tuto jsem nastoupil na protektorátní hranici na oddělení fin. stráže v Přibicích, insp. Židlochovice."

Výše uvedené vzpomínky jednoho s desítky obránců čs. hranic ležely ukryté v pozůstalosti u rodiny a až nyní, po dlouhých desítkách let, mohly být připraveny k publikování. Těm, ke kterým se Němci a později i vlastní republika zachovaly nespravedlivě, už osobně za jejich odvahu poděkovat nemůžeme. Můžeme ale dále pátrat po jejich činech, po událostech, kterými prošli, a připomínat jejich hrdinství při obraně naší republiky. Je to nutné, protože lidi, "kteří z lásky k vlasti byli by rádi přinesli oběť ještě větší",potřebujeme stále

Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str.   42 - 48


 Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Vidnava - Ondřej Kolář


Příhraniční město Vidnava na Jesenicku byla mezi světovými válkami sídlem soudního okresu a také významným centrem církevní správy v rámci Vratislavské arcidiecéze. S vnitrozemím jej spojovala lokální železniční trať do Jeseníku a dále na severní Moravu.

Relativně odlehlá poloha c rovinatém terénu v těsném sousedství státní hranice z Vidnavy činila ideální cíl pro operace sudetoněmeckého freikorpsu při jeho rozsáhlé ofenzivě 22. září 1938. Hranice v té době vedla blíže centru města , než je tomu dnes. Současní místní část Krasov tehdy ještě patřila k Německu pod jménem Šubrtova Kraš (Schubertskrosse). Nejbližším posádkovým městem byl Jeseník a budovaná linie pohraničního opevnění vedla hlouběji ve vnitrozemí. V případě války se armáda chtěla bránit c kopcích kolem Jeseníku. Vidnavu bránily pouze početně slabé jednotky SOS, disponujícími toliko pěchotními zbraněmi.

O záměrech místních nacistů si nebylo možno dělat iluze. Již v srpnu 1938 se policii podařilo odhalit zásilku zbraní pašovaných z Říše. Po známém Hitlerově projevu z 12 září ve městě proběhlo několik manifestací, k násilnostem zatím ale nedocházelo. Situace se změnila o deset dní později. Nástupním prostorem pro pokus nacistů o ovládnutí města se stala Šubrtova Kraš. Útok provedl oddíle freikorpsu podléhající štábu v nedalekém pruském Pačkově (tehdy Parschkau, dnes Paczków v Polsku) zřejmě vedeným statkářem z Hukovic Arturem Michlerem, bývalým důstojníkem rakousko-uherské armády. Michler spolu s vidnavským zvěrolékařem Peterem a říšským Němcem  Grafem patřil k velitelům freikorpsu v regionu.

Útočníků bylo údajně kolem čtyř stovek, byť část patrně tvořili obyvatelé města, kteří se připojili až během nepokojů. Povstalci kolem poledne obsadili hraniční přechod a postupovali směrem k blízké poště. Na místo jako první dorazili příslušníci finanční stráže  Rudolf Zelený a Ferdinad Kubica., které však nacisté záhy odzbrojili a ztloukli. Oběma mužům se v chaotické situaci naštěstí podařilo uprchnout. Michlerovi muži pak obsadili budovou pošty a internovali tamní české osazenstvo.

Zelený s Kubicou okamžitě zalarmovali družstvo SOS dislokované v centru města. Jeho velitel, inspektor finanční stráže Josef Novák, spolu s dozorcem Františkem Pospíšilem vyrazili na místo vyjednávání. Čtyřicetiletý Novák, bývalý italský legionář, odmítl uposlechnout varování kolegů, aby se raději s družstvem stáhl. Opáčil, že na frontě zažil daleko nebezpečnější situace. Dav však uvítal vyjednávače palbou. Jeden z financů stihl vrhnout mezi protivníky granát, který zřejmě zabil jednoho z povstalců a zranil několik dalších., ale záhy byli oba financové zabiti. Udává se, že postřeleného Nováka henleinovci dobili.

Zbytek družstva SOS se tváří v tvář dobře vyzbrojené přesile stáhl na nádraží, odkud bal narychlo zorganizován vlakový transport státních zaměstnanců. Většina jejich rodin se uvakuovala již dříve. Přesto ve vlaku cestovalo i několik civilistů. Nacisté si mezitím začali vyřizovat účty se svými odpůrci. Uvěznili několik údajných komunistů. Jeden z nich byl Emil Breth, byl během eskorty zastřelen.

Mezitím se vidnavský henleinovský starosta Überall vypravil s oddílem freikorpsu - pravděpodobně šlo o část Michlerova útvaru - do Velké Kraše, aby zde s pomocí místních henleinovců zorganizoval přepad evakuačního vlaku. Nacisté rozestavěli několik hlídek, jimž se podařilo zadržet policisty Polaška a Obluka, projíždějící obci na motocyklu. Když vlak z Vidnavy projížděl Velkou Kraší, povstalci jej uvítali střelbou. Horlivě si počínal učitel Rudolf König, pálící puškou z okna školy.Několika henleinovcům se podařilo vniknout do jednoho z vagonů. V boji byl zastřelen šedesátiletý rolník Viktor Dadák z Čelčic na Prostějovsku, který se do evakuačního transportu dostal nešťastnou souhrou okolností. Přijel totiž pomoci svým příbuzným převést majetek do vnitrozemí a už se mu nepodařilo odcestovat zpět. Další obětí se stal místní komunista Ferdinand Vietz, zastřelený za nejasných okolností. Někteří z povstalců se po válce hájili tvrzením, že se nedoslýchavý Vietz k přestřelce připletl zcela náhodně. Muži SOS z vlaku útok nakonec odrazili, trať však byla zatarasená. Ústup proto pokračoval pěšky a pomalu, bylo třeba nést několik raněných.Během dramatického přesunu skupina procházela kolem Michlerova statku v Hukovicích. Manželka jednoho z velitelů freikorpsu paradoxně nabízela vyčerpaným mužům občerstvení. Zda to činila dobrovolně nebo ze strachu před odplatou za manželovo chování, se již nedozvíme. V pozdním odpoledni se skupina dostala na nově stanovenou obrannou linii SOS u Žulové (tehdy Frýdberk). Odtud bylo třináct zraněných převezeno posledním evakuačním vlakem, ostatní ustoupili se stahujícími se jednotkami SOS z okolí. Samotné město Žulová  již téhož večera ovládli povstalci, kteří zajistili několik rukojmí a zastřelili rolníka Rudolfa Klimeše, prý při pokusu o útěk.


Na konci dne měli henleinovští povstalci v rukou velkou část jesenického okresu včetně Vidnavy. Zlatých Hor a Javorníku. K dalšímu útoku na samotná Jeseník, kde sídlila vojenská posádka , a na pevnostní linii se již neodhodlali. Naopak československé ozbrojené složky vyčkávaly na připravených pozicích, takže Vidnava s okolím již zůstala v rukou nacistů. Pospíšil, Novák a Dadák tak byli bez piety kvapně pohřbeni na místním hřbitově.

Násilné střety ve Vidnavě a Velké Kraši se po válce staly předmětem rozsáhlého vyšetřování. Na rozdíl od incidentu v Liptáni, kde byli pachatelé souzeni společně v jednom procesu, vidnavští povstalci se dostávali před soud postupně. V chaotické poválečné situaci tak přetížení vyšetřovatelé nezvládli vše pečlivě prověřit. Zatímco Michlera opavský soudní tribunál poslal na 25 let za mříže, z čehož si skutečně odseděl deset, učitele Königa soud osvobodil pro nedostatek důkazů. Jeden z povstalců z Velké Kraše Emil Böser, veterán první světové války, před soudem nepříliš přesvědčivě tvrdil, že místní Němci evakuační vlak nenapadli. Prý se pouze bránili střelbě, kterou na ně četníci a financové z vlaku bezdůvodně zahájili. Až během přestřelky se údajně "náhodně" objevil oddíl freikorpsu, který se zapojil do boje. Prapodivná argumentace Bösera neuchránila před vězením, z něhož se dostal až v roce 1959. Nejpřísněji byl potrestán Ferdinand Otte, jeden z mužů, kteří zatýkali Bretha. Otte skončil na šibenici, ale kdo skutečně německého antifašistu zastřelil se nikdy nezjistilo. Ostatní odsouzení se po propuštění v průběhu padesátých let vesměs vystěhovali do západního Německa.

Oběti tragického 22. září 1938 dnes připomíná náhrobek z roku 1945 na vidnavském hřbitově, pamětní deska na budově pošty a pomník u školy ve Velké Kraši.


Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 66 - 75  


Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Krajková 1- Vladimír Bružeňák


Dnešní Krajková, do roku 1945 Gossengrün, je malé městečko nacházející se zhruba 12 km od Sokolova. Největšího počtu obyvatel dosáhla ve třicátých letech 20. století, konkrétně k roku 1931 tu bylom evidováno 1 498 obyvatel. Pouhých šest z tohoto počtu bylo národnosti československé, což bylo osazenstvo četnické stanice a pošty.

Hlavním zástupcem československé státnosti byl v tehdejším Gossengrünu jako jinde četnická stanice, jíž velel praporčík Petr Hladík a měl k ruce strážmistra Václava Šarocha a strážmistra Antonína Šrejla.

Proslulý Hitlerův projev z Norimberku tu 12. září samozřejmě poslouchaly stovky lidí, ale kromě několika hloučků diskutujících a ojedinělých příslušníků SdP na kolech, zřejmě spojek, se v noci nic mimořádného nedělo. Ráno 13. září kolem osmé hodiny se však začali příslušníci henleinovského hnutí scházet a zřejmě chystat k demonstraci. Bylo zastaveno vyučování a děti se rozešly do svých domovů. Ne tak místní henleinovci, kteří dle některých poválečných výpovědí začali brzy dostávat posilu z okolních obcí. Ozvala se německá hymna, objevily se prapory. Bylo jasné, že demonstrace byly přichystány a organizovány dopředu, zřejmě na popud krajského vedení SdP, ředitelem hartenberského pivovaru Robertem Müllerem, starostou Hugo Jakobem a lékařem Rudolfem Fösterem, místními významnými předáky SdP.

Okolo deváté hodiny volá na stanici z budovy pošty úředník František Zach, že z okna pozoruje zvětšující se počet nepřátelsky naladěných henleinovců. Velitel stanice Hladík proto o několik minut později posílá strážmistra Václava Šarocha na poštu, aby ji pomohl zabezpečit. neboř začínalo být jasné, že narůstající agresivita henleinovského davu by se mohla obrátit právě proti poště, kde byl umístěn i telegraf.

Strážmistr Šaroch došel na místo určení v pořádku, i když si cestu musel proklestit i s pomocí pohrůžek, že použije služební zbraň. Z pošty však telefonuje zpět na četnickou stanici, že spojení s okresním městem nefunguje a že dav, jenž se neustále zvětšuje, zřejmě hodlá budovu obsadit.

Praporčík Hladík se proto rozhodl vyslat svého druhého muže, strážmistra Antonína Šrejla, na pomoc oběma mužům na poště, aby jim pomohl dostat se na stanici. Henleinovci jej však spatřili, postupně osamoceného četníka obstoupili a vzápětí mu sebrali pušku s náboji, šavli, obušek a také malou soukromou pistoli. Teď již zcela bezbranný strážmistr byl za neustálých nadávek pohlavkování a vyhrožování oběšením posrkován přímo před budovu pošty. Když jej z okna spatřil jeho kolega Šaroch, rozhodl se mu jít na pomoc. Daleko však nedošel, neboť ihned poté, co vyšel ze dveří, byl sražen jedním z henleinovců obuškem, který ještě před chvílí patřil strážmistru Šrejlovi.Oba četníci byli pak za jásotu davu dovlečeni dovnitř úřadu, kde je starosta Jakob a lékař Förster nařídili zavřít do cely věznice.

Na stanici zůstal osamocený velitel Hladík v očekávání věcí příštích. Zamkl dveře budovy a vyšel do prvního patra, kde byla stanice umístěna. Po chvíli mohl pozorovat, , jak se ulicí od budovy pošty hrne rozvášněný dav lidí, kteří se brzy spojili s těmi, co již před budovou stanice postávali a vlastně ji tak i s velitelem hlídali. V rukách některých se objevily zbraně. Praporčík Hladík následující výzvu, aby vydal stanici, rázně odmítl. Henleinovci se proto vrhli na dveře, které však byly zamčené a vylomit se jim je nepodařilo. Rozhodli se tedy budovu obejít a vniknout do stanice zadním vchodem. To se jim povedlo a začali stoupat schodištěm ke dveřím stanice v prvním patře. Ty však byly také zamčené. Hladík varoval přicházející henleinovce, že použije zbraň, odpovědí byl mu však výstřel do dveří. Srdnatý praporčík palbu přes dveře opětoval a jen slyšel, jak ordneři ve zmatku opouštějí schodiště. To však již do stanice létaly kulky z protějšího domu. A aby bylo ještě hůř, uslyšel Petr Hladík nad sebou kroky. Jeden z henleinovců vnikl na půdu a začal na četníka střílet skrze strop. Rozpoutala se přestřelka , po nějaké době však praporčíkovi docházely náboje. Proto se rozběhl ke skříni, kde byla náhradní munice. Pojednou však ucítil prudkou bolest v levé ruce. Henleinovec na půdě zřejmě uslyšel jeho kroky, dle zvuků vypálil a bohužel se trefil. Kulka zasáhla Hladíka do levého nadloktí a vyřadila četníka z boje. Po chvíli navíc uslyšel z venku hlas své manželky Miloslavy, aby se vzdal, že se m u nic nestane. Situace byla beznadějná. Nezbývalo nic jiného, než jim poslechnout.Otevřel tedy dveře stanice, venku se však na něj vyhrnul dav v čele s Försterem. Na štěstí pro zraněného praporčíka zafungovala u lékaře jeho lepší stránka. Hned zarazil jakékoliv snahy o lynčování a nařídil odvést už sotva se vlekoucího Hladíka do jeho bytu a tam jej ošetřil. Následně nechal zavolat pro automobil, který měl poraněného četníka i s jeho manželkou odvést do sokolovské nemocnice.

Automobil skutečně po chvíli přijel a Hladík a jeho manželka do něho nastoupili. Sotva však ujeli pár desítek metrů, zastavil je ve středu městečka dav, v jehož čele stáli místní nacisté. Hermann Märcz a Osvald Brandner , oba ozbrojeni pistolemi. Bylo jasné, že nechtějí nechat statečného četníka jen tak odjet, praporčík Hladík měl být evidentně na náměstí zastřelen. Oba nacisté žádali, aby četník a jeho manželka vystoupili z auta. Hladík to však odmítal, Märcz proto prudce otevřel levé dveře automobilu a dvakrát vystřelil. Miloslavu Hladíkovou kulka trefila přímo do břicha. Druhá rána trefila nešťastného četníka opět do levé ruky, jen kousek od místa, kde již byl zraněn. Brutalita Hermanna Märcze však přece jenom zarazila několik místních, kteří s jeho jednáním začali hlasitě nesouhlasit. Po chvíli navíc přiběhl i lékař Förster, kterého přivedl řidič automobilu. Došlo zřejmě k prudké výměně názorů, kterou naštěstí pro Hladíka díky své vyšší stranické pozici vyhrál Förster. Auto tak konečně mohlo odjet do Sokolova, kde manželé proleželi několik dnů v místní nemocnici a praporčík sám byl následně převezen do nemocnice v Plzni. Zdálo by se, že pro něho vše šťastně skončilo. Tehdy ale zřejmě ještě netušil, že 13. září v Krajkové a statečné hájení četnické stanice mu zcela změní život. Bohužel špatným směrem. Zranění totiž byla poměrně vážná. Nakonec byl v jejich důsledku propuštěn od četnictva a v roce 1947 na následky zranění zemřel.

Povstalí krajkovští henleinovci po dobytí stanice zcela ovládli obec a její nejbližší okolí. Někdy kolem čtvrté hodiny odpolední uviděli na jedné ze silnic nedaleko obce projíždějící četnický autokar se šesti příslušníky pohotovostního oddílu a začali na něho střílet. Řidič, četnický strážmistr Václav Ráž byl zasažen do hlavy, kulka mu údajně projela ústy. Přesto řídil ještě několik desítek metrů a dokázal autokar zastavit. Poté však mu hlava těžce klesla na volant. Mezitím povstalci na vozidlo dále stříleli a těžce zranili mladého četnického závodčího Antonína Pokoru, do krku zasáhli i velitele oddílu nadporučíka Otakara Stehlíka. Když autokar zastavil, vyhrnuli se zbylí četníci ven a uviděli v poli prchající povstalce. Strážmistr Jungwirth za nimi vypálil jedinou ránu. Na víc nebyl čas, oba těžce zranění, Ráž i Pokora, museli nutně do sokolovské nemocnice. Tamní německý lékař provedl na strážmistru Pokorovi těžký zákrok, vzhledem ke zranění byl nucen přistoupit k amputaci levé ruky v rameni (otázka zní, zda musel nebo chtěl...). Později byla Pokorovi vyjmuta levá lopatka a život mladého četníka se tak rázem obrátil naruby. Jeho kolega strážmistr Václav Ráž však dopadl hůře. V ranních hodinách 14. září v sokolovské nemocnici totiž bohužel následkům střelného zranění podlehl.


Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 82-89


Muži na hranici. Příběhy z roku 1938 III

Krajková 2 - Vladimír Bružeňák


To bylo již v době, kdy obec Krajkovou opět obsadila československá moc, konkrétně pohotovostní četnický oddíl nadporučíka Františka Svobody. Většina z těch, kteří včera v obci vyvolali nepokoje, uprchla. Někteří však nebyli tak prozíraví a ukryli se většinou u příbuzných v okolních obcích. Tam si je však Svobodovi četníci vrzy našli, stejně jako v budově úřadu nalezli oba uvězněné, Šarocha se Šrejlem.

Brzy ráno 15. září dostali rozkaz posílit Svobodovy četníky cyklisté první roty cyklistického praporu ze Slaného, dislokovaní od předchozího dne v Sokolově. Pod vedením štábního kapitána Rudolfa Stůje brzy dosahují vytčeného prostoru. V Krajkové se cyklisté stali vítanou posilou Svobodových četníků., kteří tak mohli pokračovat ve vyšetřování událostí ze 13. září. Rota se ubytovala v Maderově hostinci přímo naproti úřadu, velení roty na úřadu samotném. V obci byl brzy nastolen absolutní klid, který zajistili hlídky, co procházely sem a tam. Byl tu však jeden možný problém - rota z velké části byla tvořena odvedenými záložními vojáky německé národnosti. Část z nich byla antifašisticky smýšlejících, o loajalitě některých však mohly vzniknou pochybnosti. Je mezi nimi i čtyřiadvacetiletý vojín Franz Ludwig z Bernartic u Trutnova. Nepatří zrovna mezi ukázněné vojáky, během dne se při hlídce několikrát bavil s jednou z místních žen, zřejmě ženou hostinského Madery, v té době zatčeného. O čem? To nikdo neví.

Postupně se setmělo. V budově pošty a úřadu se stále svítilo, neboť tu probíhalo vyšetřování. Právě do budovy mířící velitel stráže desátník Antonín Krbec dal pokyny k vystřídání dalších hlídek. Venkovním strážím přikazuje, aby zůstaly na místě. Vojín Ludwig však stále někam odchází. Po chvíli se velitel stráže Krbec shání po Ludwigovi, ten se zrovna vrací od pumpy. Je pokárán a velitel stráže nařizuje jeho vystřídání. Zavelí "Náboj skryj", načež Ludwig předpisově sklání hlaveň pušky k zemi a cvakl závěrem. Vmžiku ale hlaveň změnila směr a Ludwig svou pušku namířil na velitele stráže. Večerní ticho prořízly dva rychlé za sebou jdoucí výstřely.

"Ježíšmarjá," vykřikl desátník Krbec a skácel se na zem. Nebohý desátník byl po chvíli mrtev, zemřel na vnitřním krvácení. Vojín Frank, jenž byl součástí hlídky, okamžitě skáče na schodiště úřadu a kryje se za nízkou zídkou. Vojín Novotný se vrhá ke dveřím úřadu a vniká dovnitř pronásledován střelbou. Proti němu se objevuje štábní kapitán Stůj a poručík Kopecký, vyrušení střelbou při rozhovoru v prvním patře úřadu. Stůj vytahuje pistoli a míří jí na hruď vojína Novotného v domnění, že on je střelcem, je však vyveden z omylu. Skloní pistoli a otevírá dveře, oči mu však oslepí zážeh a vzápětí uslyší výstřel. Ihned dveře přibouchl , když v tom jimi prošla další rána, která se zaryla do zdi. Vybíhá proto zpět do patra a skrytý vedle okna bezmocně sleduje záblesky výstřelů jsoucích od protějšího hostince.

Z pravé strany úřadu spěchají malou uličkou k místu střelby vojíni Čapek a Netík, aby zjistili, kdo střílí. Sotva se dostali na roh budovy, Ludwig, jehož oči již dobře uvykli noční tmě, je přivítal bohužel přesnou střelbou. Vojín Bohumil Čapek jen zasažen pod pravé rameno, padá k zemi a po chvíli umírá na vykrvácení. Vojína Františka Netíka zasahuje zákeřný střelec do levé strany hrudního koše, mezi žebra. Kulka prostřelila srdce i plíce, nebohý vojín je na místě mrtev.

Střelba prakticky okamžitě probrala i zbytek vojáků podřimujících v prostorách Maderova hostince. Nikdo z nich však neví, co se vlastně děje, a nastává zmatek.Mezitím se z hlídky vyrušen střelbou vrátil z horní části obce četař Broženský s četařem Karešem a vojínem Bartákem. Na rohu úřadu naráží hlídka na tři těla ležící nedaleko sebe  a Boženský okamžitě zahajuje pol Ludwigovi, jehož polohu tuší z křiku kapitána Stůje, palbu z pistole. Následně se všichni tři členové hlídky vrhají do hostince, aby vyburcovali ostatní. Pomalinku se objevují další vojáci a společně se dostávají k rohu budovy směrem do hlavní ulice, když v tom se ozvou další výstřely. Všichni opět mizí v útrobách hostince, jen svobodník Strnad  se přikrčil u zdi domu. Vzápětí však ucítil prudkou bolest v pravém rameni a také rychle prchá zpět do hostince. Kulka mu naštěstí prošla jen svalstvem, vražedné střelbě Franze Ludwiga unikl.

Spolu s ním byl na rohu hostince zraněn i četař Broženský, naštěstí ani jeho zranění nebylo smrtelné, i když bylo počítáno mezi těžké (průstřel levého loketního kloubu). Člen Broženského hlídky četař Stanislav Kareš střílí po Ludwigovi dvě rány z pušky a následně nato si bere k ruce vojíny Zemana a Bartáka a společně přebíhají silnici k budově úřadu. Snaží se ihned zmizet v příkopu, přičemž jsou pronásledováni zuřivou palbou Franze Ludwiga. Ta je bohužel opět přesná. Zasahuje četaře Kareše do levého ramene , a to tak nešťastně, že kulka projede oběma plícemi a vyjde pod pravou lopatkou. Četař Stanislav Kareš během několika minut umírá na krvácení do hrudní dutiny.

Právě v tomto okamžiku se situace ještě více zkomplikuje. Od Sokolova (Falknova) totiž přijíždí četnický autokar s 12 četníky pod velením vrchního strážmistra Václava Kožíška s úkolem eskortovat šest nebo sedm zatčených henleinovců z Krajkové do Sokolova.Autokar s četníky dojel až před úřad a zastavil několik metrů za pragovkou, pod níž ležel střílející Ludwig. Její řidič rozsvěcuje světla a volá na přijíždějící četníky, aby nestříleli. Ti ho však zřejmě neslyší, navíc se ozvou další výstřely. Vrchní Kožíšek proto okamžitě velí "Sesedat" a všichni četníci se kryjí, někteří u schodiště úřadu, další včetně velitele v průjezdu u hostince, kde před několika desítkami minut začal Franz Ludwig své vražedné dílo. Málokdo v tu dobu ví, kde se vlastně střelec nachází.

Ve světle reflektorů pragovky a četnického autokaru, jehož řidič nestačil vypnout světla, zpozorovali z hostince svobodník Václav Čmedla a vojín Josef Lorenz ležícího četaře Kareše. V domnění, že je jen zraněn , se mu rozhodli jít na pomoc. Po chvíli jsou u něho, berou jej pod ramena a táhnou zpět k hostinci, avšak několik metrů pod nimi opět vyšlehnou plamínky vražedných výstřelů. Jedna ze střel zasahuje svobodníka Čmedlu nad levou lopatkou, projede žebry i plícemi a okamžitě jej usmrtí, Další z kulek zasahuje vojína Lorenze, naštěstí ne tak vážně. Raněný se doplíží zpět do hostince. Nastává ještě větší zmatek, ve kterém vojáci a četníci začnou pálit po sobě. Brzy se však ozývají hlasy:"Nestřílet, střílíte po sobě!" Četníci ze Sokolova poznali hlas svého kolegy Hrubína a palba pomalu utichla. Ve světle reflektorů zatím uprostřed silnice ležel osamocený vojín Ludwig v kaluži krve a těžce chroptěl. Sám si posledním nábojem prostřelil bradu. Bylo krátce po půlnoci, od počátku střelby uběhly zhruba dvě hodiny.


Zpoza rohů a jiných úkrytů se pozvolna vynořovali vojáci a četníci, zbraně připravené ke střelbě. Nebylo však již třeba. Šéflékař cyklistického praporu Jiří Smrčka může jen konstatovat smrt pěti vojáků. Vlastně šesti, neboť asi dvě hodiny po přestřelce přímo před lékařovýma očima umírá i sám vrah, vojín Franz Ludwig. Všichni mrtví byli po sepsání protokolu odvezeni ráno 16. září do sokolovské nemocnice, kde proběhla soudní pitva, jež měla pomoci celou událost osvětlit. Následně byla jejich těla převezena do rodných obcí, kde jim byly v příštích dnech uspořádány velké pohřby, kterých se zúčastnily tisíce lidí a které se tak staly i manifestací odhodlání bránit republiku a její zřízení v okamžiku ohrožení. Vojín Ludwig byl pohřben 20. září v rodných Bernarticích. Pohřbu se dle zápisu v kronice zúčastnilo mnoho členů SdP, ale nikdo nesměl promluvit, neboť na vše dohlížela policie a jakýkoliv projev nad jeho rakví zakázala.


Z knihy "Muži na hranici" - Boje se sudetoněmeckými henleinovci v roce 1938,   nakladatelství Toužimský a Moravec, Praha 2019, str. 82-89



Kniha "Muži na hranicích. Příběhy z roku 1938"

obsahuje i seznam "Obětí boje se sudetoněmeckými henleinovci". Domníváme se, že tento seznam je zřejmě z hlediska úplnosti jedinečný. Budeme se snažit, aby obsahoval nejen základní údaje o každém našim hrdinovi, ale také i jeho fotografii. Ti, kteří bránili republiku proti ordnerům a freikorpsákům a dalším znacizovaným henleinovcům a v bojích s nimi krváceli a řada z nich položila i své životy v nevyhlášené válce s Německem, která byla zpětně naplněna následujícím prohlášením:

 Československo bylo ve válečném stavu s Německem

od 17. září 1938

Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:

Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:


a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve válečném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve válečném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,
b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:


1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.


Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.

(fronta.cz)
(fronta.cz) Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. , kde se uvádí: "V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz) V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938. Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou Společnosti národů. Jaké zločiny spáchali freikorpsáci? Na jejich konto spadá 110 lidských obětí, 50 těžce zraněných. Do Německa odvlékli přes 2000 občanů Československa.

Připravil: Ing. Petr Šuranský, Dr. O. Tuleškov


Vydaly České národní listy jako 838. publikaci, Praha, 15.1.2025, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E stranky: ceske-narodni-listy.estranky.cz