Miloš Zeman a sebereflexe
26.4.2018 Pavel Janíčko Komentáře
Pavel Janíčko píše o tom, proč trpěl poslední projev prezidenta Zemana na sjezdu KSČM v některých místech nedostatkem sebereflexe.
V uplynulých dnech poněkud „zčeřila vodu“ návštěva prezidenta republiky Miloše Zemana na sjezdu KSČM. Prezident zde pronesl projev, ve kterém uplatnil svou rétorickou i intelektuální zručnost a zároveň smysl pro humor i provokaci. Určitě nepotěšil pravicovou českou politickou veřejnost, tedy především tzv. pražskou kavárnu, neboť se explicitně přihlásil k socialismu, i když s přídomkem demokratický. Nicméně tento celkem sympatický rys byl očekávatelně doplněn různými stereotypně se opakujícími obviněními a kritikami komunistů i socialistického uspořádání v Československu před rokem 1989. Nakonec vyzval komunisty k pokání a sebereflexi, aby se mohli zařadit do normálního světa.
Tento postoj je samozřejmě možno chápat í jako určitou úlitbu současnému převládajícímu ideologickému mainstreamu, ale zároveň jde nepochybně i o vyjádření vlastního názoru.
Problém podle mého soudu je v tom, že řada těchto kritik je poněkud jednostranná. Ještě větší potíž spočívá ve skutečnosti, že se toto rétorikou zakrývají negativa a zločiny vlastní, resp. problémy celého v daném okamžiku převládajícího světového uspořádání.
Pojem „sebereflexe“ je zajisté celkem často používaný, možná i zneužívaný, a především vzniká otázka, zda ti, kteří se jím ohánějí, by sami nějakou formu sebereflexe nepotřebovali. Z důvodu lepšího zacházení s pojmy jsem si „nalistoval“ Wikipedii a přečetl jsem si:
„Lidská schopnost sebereflexe je předpokladem odpovědnosti a má tudíž zásadní význam také pro etiku, pro vedení a hodnocení vlastního jednání. Jen proto, že je člověk s to o vlastním jednání přemýšlet a sám je hodnotit, mohou se i ostatní na toto jeho hodnocení spolehnout a uznat jej jako odpovědnou, a tudíž i svobodnou osobu. O tom, kdo není schopen hodnotit vlastní jednání a přičítat si jeho důsledky, říkáme, že je „nepříčetný“ a pokud takový stav trvá, v důsledku toho i nesvéprávný.“
No, tak s tímto vědomím jsem se na projev pana prezidenta znovu podíval a jaké překvapení, jakési stopy „nesvéprávnosti“ jsem objevil.
V dalším textu tedy uvádím citace ze zmíněného projevu kurzívou a k nim připojuji svůj komentář.
„Nechápu, jak je možné, že na jedné straně chtějí bojovat proti islámskému terorismu a na druhé straně odmítají účast našich vojáků v Afghánistánu, kteří bojují proti islámskému terorismu. A doporučil jsem jim, až tam přijedu za rok, ať buď ze svého programu vyškrtnou boj proti islámskému terorismu, anebo vyškrtnou záporné stanovisko vůči účasti v zahraničních misích“.
Považovat účast na zahraničních misích, zejména tedy na americké okupaci Afghánistánu, za prvek boje proti islámskému terorismu, je věc z kategorie komických výstupů na nějaké pokleslé estrádě. Znamená to ignorovat řadu procesů a souvislostí z relativně nedávné doby, jako například masivní americkou podporou všem různým mudžahedínům. Ta započala právě v Afghánistánu po převzetí moci levicovou vládou v roce 1978 a výrazně zintenzivnila po sovětské podpůrné intervenci pro tuto vládu v roce 1979. Chtělo by se napsat, že není na světě jiná země, která by tak razantně podporovala islámské teroristy a fundamentalisty všeho druhu, jako právě USA. Stačí si dále vzpomenout na to, kdo vždy byl největším spojencem Američanů na Blízkém východě, totiž na Saúdskou Arábii a další podobné superislámské režimy. Chtělo by se to napsat, ale je tu ještě jeden islámský terorismus a fundamentalismus podporující stát, a to Izrael, který s železnou pravidelností útočí nikoliv na různé al kajdy, ale právě na více sekulární režimy třeba v Iráku a naposledy před několika dny v Sýrii.
Kromě toho v rámci sebereflexe by mohl pan prezident zabrousit ve svých vzpomínkách do roku 1999, kdy jako premiér rozhodoval o podpoře agresivní války „našich spojenců“ v NATO proti Jugoslávii v zájmu kosovských a dalších mudžáhedínů přímo v Evropě.
„Ano, už se blíží téměř sto let od doby, kdy tehdejší Československo mělo první levicovou vládu. Po krátkém intermezzu vlády Karla Kramáře toto byla vláda vedená sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. A tato vláda mohla vést Československo levicovým směrem a uskutečnit řadu levicových reforem. Nestalo se tak. Proč? Protože se nedokázala dohodnout umírněná frakce a radikální frakce tehdejší sociální demokracie.“
Tento historický exkurs opět nesvědčí o velké míře sebereflexi řečníka. Za prvé se bagatelizuje role tzv. umírněné frakce sociální demokracie, která se bez zaváhání spojila s velkoburžoazií k potlačení levicového hnutí a přitom nehleděla na jakékoliv základní demokratické principy, v čemž se připojila ke všem těm dalším umírněným frakcím sociální demokracie v celé „civilizované“ Evropě, které podpořily imperialistickou válku v roce 1914 a v poválečné Evropě se spojovaly pro záchranu kapitalismu i s nastupujícími fašisty (viz potlačení německé revoluce v roce 1919 soc.dem. Friedrichem Ebertem ve spolupráci s Freikorpsem). Ostatně ani u nás si ti „umírnění“ sociální demokraté „rukavičky“ nebrali, když v roce 1920 účelově podali demisi, předali vládu reakci v čele s J. Černým, kterému se pak vyhlášením stanného práva podařilo generální stávku v prosinci 1920 zlomit. V době stávky si násilí vyžádalo i oběti na životech. V Praze, Mostě a ve Vráblích na Slovensku bylo zastřeleno celkem 14 dělníků. Tyto události urychlily formování levice a o rok později vedly k založení komunistické strany.
Sociální demokracie se pak po celou první republiku podílela na mechanismu vládnutí v rámci tzv. Pětky, kdy vesele kolaborovala s agrárníky a podporovala různá antisociální opatření v zájmu „demokracie a západní civilizace“. Jaká podoba se současností, kdy i M. Zeman byl účasten na privatizacích zejména bank a sociální demokracie dnes stojí v pozoru před mezinárodní velkoburžoazií. A to má být ten „demokratický socialismus?
„Soudružky a soudruzi, to čemu říkáte Vítězný únor, byl ve skutečnosti prohraný únor. A víte proč? Protože vytvořil monopol moci. A podobně jako v ekonomii, jakýkoli monopol vede k degeneraci, odstraňuje přirozenou soutěž, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a naopak vede k tomu, co bych nazval jakobínským terorem. Co se tedy stalo po prohraném únoru?
Nejdříve justiční vraždy politických oponentů – Heliodor Píka, Milada Horáková a další. O něco později justiční vraždy komunistů, například i Rudolfa Slánského. Jinými slovy to nebyly deformace, přestaňme si lhát do kapsy, to nebyly ani chyby, to byly zločiny. A jako zločiny je musíme umět pojmenovat, chceme-li mluvit pravdu.“
Pan prezident by se měl zamyslet možná spíš nad tím, jak hodnotit období po listopadu 1989. Já vidím čtyřicet let socialismu v této zemi jako epochu, kde se konečně reálně pracovalo na tom, aby lidé neupadali do pastí chudoby, aby nemusely řešit základní existenční problémy, aby tedy mohli žít skutečně důstojně. V tomto ohledu byly sliby komunistů skutečně plněny. Ano, hospodářský mechanismus nebyl ještě dostatečně propracován ve smyslu většího důrazu na inovace a intenzivní rozvoj, ale v každém případě se ekonomické výsledky skutečné dostávaly k jejich tvůrcům a znamenaly zlepšení jejich života, zatímco v dnešním kapitalismu se inovační a konkurenční aktivity mohou snadno proti jejich tvůrcům obrátit, protože jejich výsledky se přivlastňují tuzemští, a hlavně zahraniční velkokapitalisté.
Pokud jde o ty zločiny: ano, je třeba odsoudit zneužívání moci, i když v některých zde zmiňovaných případech bychom mohli spekulovat, jak by asi takovéto procesy s informátory a špióny dopadly třeba v USA. Nicméně ještě horší je, že dnešní terminologie ve službách současného imperialismu, papouškovaná i jejich poskoky, byla posunuta takovým způsobem, že válečné a okupační masakry (viz Afghánistán, Irák, Libye, Jugoslávie, Palestina) s miliony mrtvých jsou označovány jen jako likvidace teroristů a diktátorů, nebo jako nezbytné a oprávněné „vedlejší škody“. Mám dotaz pro pana prezidenta, jsou zločinem nálety bezpilotních dronů, jejichž prostřednictvím jsou vykonávány mimosoudní popravy v zájmu světového kapitálu, Jsou snad popravy Palestinců jen za hození kamene něco jiného než poprava Milady Horákové? Ano, jsou horší, jsou to popravy bez soudu a bez procesu.
„O normalizaci:
Společnost byla rozdělena do čtyř kast. První kasta straníci, druhá kasta nestraníci, třetí kasta vyškrtnutí a čtvrtá kasta vyloučení.“
Tento názor, který hlásá, že socialistická společnost byla určitým způsobem rozdělena v důsledku poněkud rigidní kádrové politiky, má samozřejmě své oprávnění. Mám ale dojem, že je poněkud přehnaný. Ve skutečnosti se životní příběhy těchto skupin, až na pár extrémních výjimek, zase tak moc nelišily. Některé tyto příklady jsem měl i v příbuzenstvu, tito lidé pracovali na středních funkcích, jejich děti vesměs vystudovaly VŠ. Diverzifikace společnosti neměla třídní charakter, kde dnes potomci – i s asistencí sociální demokracie a osobně pana prezidenta – nemusí řešit, jak se uplatnit ve studiu nebo práci a už vůbec nemusí řešit, zda jsou chytřejší nebo hloupější než ostatní. S minulostí nesrovnatelná privilegia získávají na základě svého postavení daného velikostí rodinného kapitálu. Dnes tedy nemáme možní kasty, ale máme třídně diferencovanou společnost.
Tolik tedy několik námětů pro sebereflexi nejen pro pana prezidenta. Ještě na závěr doplňuji, že jsem volič pana Zemana podle hesla „výběr menšího zla“, neboť úroveň sebereflexe skupin podporovavších pana Drahoše byla a je ještě mnohem horší.
http://casopisargument.cz/2018/04/26/milos-zeman-a-sebereflexe/