Mezinárodní rámec odsunu tzv. sudetských Němců

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Z okruhu historických výkladů o odsunu, ovlivněných ideologií tzv. sudetských Němců, jsme se v poslední době zas doslechli, že hlavním iniciátorem onoho prý  bezpříkladně nelidského dění byl československý prezident Edvard Beneš  se svými dekrety  a  ve světovém měřítku  byl takovým  „motorem“ sovětský  krutovládce generalissimus Stalin. Odsun byl  prý velký  negativní zásah do civilizace střední Evropy. Byl vlastně, jak jsme se dočetli, „etnickou čistkou k podpoře českého bolševizujícího národního socialismu na cestě ke komunismu. Liberální demokracie nic takového neprovádějí.“ Potud vykladači  jistého druhu. A nyní, co praví historická fakta.

Vysídlení asi 2,500.000 lidí z jednoho státu do jiného  nemůže být dílem okamžitého nápadu ani výsledkem trvalého  úsilí  jedince. Představa o odsunu se vyvíjela a měnila  během války v mnoha hlavách v souvislosti s úvahami o budoucnosti německých menšin v různých evropských státech. Kromě našeho odboje a exilu ji ovlivnil i odboj  polský a exilová vláda Sikorského. Ale první impulz pocházel  z britské strany. První polovina 20. století je poznamenána problematikou menšin a národnostně smíšených oblastí. Uveďme Francouze a Němce (Alsasko-Lotrinsko), uveďme Turky a Arménce  (zhroucení osmanské říše přežila ze 2 milionů Arménů necelá polovina), Turky a Řeky (strastiplná výměna obyvatel   ze sídel   mezi  pobřežím  Malé Asie  a  ostrovy  Egejského moře.) Následkem toho se  transfer německé menšiny z několika evropských států nejevil jako něco zcela  mimořádného. A není pravda, že by liberální demokracie takové věci „prostě neprováděly“. Právě „liberální demokracie“ byly zklamány z krachu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů a  znechuceny  německým zneužitím zdánlivě skvělého mnichovského   vyřešení   situace  německé  menšiny v Československu. Utrpěly šok z porušení mnichovských dohod necelý půlrok po jejich podepsání a z rozpoutání 2. světové války. To všechno vedlo právě  „liberální demokraty“ k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen podstatná eliminace menšin jako zneužitelného mezinárodně politického  činitele. . A tak již v květnu 1940 bylo v Britském královském institutu mezinárodních studií připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy na základě transferu německých menšin z Polska, Československa, Maďarska, Slovinska j. Dálo se to bez ohledu na odsunové koncepce  odbojových skupin či  exilových vlád  okupovaných zemí. ( Všimněme si, prosím, že  v žádném případě nemohlo jít  o „etnickou čistku v zájmu československého socialismu na cestě ke komunismu“.) Velmoci se na transferu dohodly r. 1943. Tehdy řekl W.Churchill: „Doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku, a osvědčí se to i teď.“ (Všimněme si, že chce s Rusy ve věci transferu  teprve jednat. Stalin se tedy nejevil jako jeho  první   průkopník a prosazovatel,  i když měl vážný zájem o posunutí hranic Polska na západ  na úkor Německa.) Zástupci amerického State Department s Churchillem souhlasili. Podobně radikální názor měl i prezident F. D. Roosevelt, jenž bývá v této souvislosti citován: „To co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno, definitivně a jednou provždy.“ Vyjádřil tak stanovisko vítězných velmocí, které  se pak uplatnilo, když válka skončila, při uzavírání dohod v Postupimi.  Ani nástupce prezidenta Roosevelta, H. Truman, se nemusel cítit jako „postavený před hotovou věc“, jak falešná propaganda také tvrdí.  Jak zřejmo,  o  poválečném odsunu se uvažovalo téměř  od začátku a  po celou dobu války.

Bližší podrobnosti podává kniha „Rozumět dějinám, Vývoj česko-německých vztahů na našem území v letech 1848-1948“. Gallery 2002. Pro ministerstvo kultury. 304 s.