Mají landsmani skutečně starost o práva národnostních a jazykových menšin?

 

Pokud tato starost se nevztahuje pouze k nim, a to nelze vyloučit, poněvadž někteří z nich se považují div ne za pupek světa, pak nemusí chodit ani moc daleko. Na potřebné narazí přímo v Německu. V Lužici sídlí Lužičtí Srbové, malý slovanský národ, který žije téměř 1500 let na svém původním sídelním území. V současnosti z jejich domoviny zbývá již jen pouhý zlomek rozlohy. Ve své vlasti žijí Lužičtí Srbové společně s Němci. Jich bývá více v řadě lužickosrbských sídlišť než původních obyvatel.

 

Lužičtí Srbové mají problémy ze svým školstvím a kulturními institucemi. Nedávno jsem četl petici, myslím, že byla určena k rukám braniborského ministra školství, v niž Lužičané požadují, aby jejich dětem bylo zajištěno právo výuky v rodném jazyku. Lužickosrbských škol ubývá jako sněhu na jaře. Některé jsou zcela rušeny. Údajně nenaplňují stanovený počet žáků na třídu. Je také nedostatek učitelů pro jejich školy. Když přijdou na pomoc čeští učitelé, aby je učili, mají problémy, těžko překonatelné, se saskými příslušnými úřady. Program, neprogram!

 

Podobně je to i s jejich kulturou. Nejsou prý na ní peníze. A tak lužická srbština je stále méně slyšet. Snad nepatří k obvyklým zvykům pokřikování na Lužické Srby, když jsou v krojích. Horší je, když nějací výrostkové přejdou od verbálních útoků k těm dalším. Ale stává se to. Soudy prý nejsou potřebně pohotové. Občas z orientačních dvoujazyčných tabulí německo-srbských mizí právě nápis v lužické srbštině.

 

A ještě jedna otázka, která má  širší význam. Proč Němci úředně považují Lužické Srby za národnostní menšinu, když tito jsou ve skutečnosti slovanským národem, žijícím na svém původním území? Samozřejmě malým. Proč ale Lužických Srbů není více?  Jen se podívejte na praxi již výmarského Německa. Jeho cílem nebyla podpora Lužických Srbů, ale jejich postupná asimilace, tedy germanizace. O době nacistické ani nemluvme!  Národní smyšlení Lužičanů lámali mocí. Rušili jejich školy a kulturní instituce. Měli se z nich stát co nejrychleji Němci. Ani současná praxe není k Lužičanům příliš vlídná. Mělo by i v ní dojít  k potřebným změnám.

 

Tady mají landsmani před sebou celé velké pole neorané. Pokud to myslí s právy národnostních a jazykových menšin vážně, mohou si vyhrnout rukávy a dát se do práce. Při ní by si měli položit otázku, proč oni se považují za druhý státotvorný národ v českých zemích, jak se nejednou vyjádřil i B. Posselt a další, když jsou ve skutečnosti občany Německa či Rakouska?  Proč považují Lužičany za národnostní menšinu, když jde vlastně o slovanský národ? Proč tomuto národu nepomáhají v jeho existenčním úsilí tak, jak o tom mluví?

 

V Německu mají landsmani, v souladu s úkoly, které si sami vytýčili, ještě další úkoly. V Německu žijí statisíce Slovanů, především Poláků, Čechů, Slováků. Někteří z nich v zde bydlí již několik generací. Bylo by to i déle, kdyby nacisté slovanský živel nelámali a neničili s cílem Slovany germanizovat. Původní české kolonie v Německu, které tam vznikaly po bitvě na Bílé hoře, tedy od 17. století, by existovaly dosud, kdyby germanizační tlak na ně nebyl někdy až devastující. To vše měli němečtí zákonodárci vzít v úvahu, když tvořili zákon o národnostních menšinách v Německu. Dodnes Poláci, Češi, Slováci nejsou uznávanými národnostními menšinami. Nemají žádná menšinová ani jazyková práva. Takže i zde landsmani se mohou dát do práce a zajistit pro ně menšinová práva.

 

V mezinárodním právu platí zásada reciprocity. Jasně a srozumitelně řečeno: Německá menšina v ČR, v Polsku, Slovensku, by měla mít právě tolik práv, co má česká, polská a slovenská menšina v Německu. Již je na čase, spíše několik minut po dvanácté, aby tomu ve skutečnosti tak bylo. Nelze z německé menšiny dělat v ČR privilegovanou menšinu, když Češi v Německu se netěší menšinovým právům. Proč jim paní K. Larischová, česká generální konzulka v Mnichově, o tomto nic neřekla na tzv. Sudetoněmecké radě? Bojí se nebo nesmí?  Takže to zbylo na nás, abychom uvedený problém otevřeli. A my tak činíme s nadějí, že někdo z povolaných si ho konečně alespoň všimne.

 

Čekáme na výsledky. Podle toho budeme hodnotit slova landsmanů o právech národnostních a jazykových menšin. Nebo skutečně tato krásná slova mají být pouze clonou pro jejich vlastní egoistické cíle, které s předmětnými právy nemají ani co dělat?

Dr. O. Tuleškov