Krysy vylézaly z kanálů a zabíjely s podporou USA

Sobota, 24. únor 2018 , Tereza Spencerová

 

Turci, naši spojenci z NATO, obsazují severozápadní cíp Sýrie a nejspíše se tam „potkají“ se silami Bašára Asada. Ten mezitím dle informací západních médií plení poslední kapsu odporu poblíž Damašku. Jak to je doopravdy?

Tak prý Asad ve východní Ghútě, kterou jsme už rozebírali, spustil společně s Rusy hotové peklo. Nevládní organizace informují o rekordních civilních ztrátách a UNICEF tvrdí, že tam dochází k takovým zvěrstvům, že to slovy ani nelze popsat. BBC uvádí svědectví místních dobrovolníků, že z ruin vyhrabávají celé mrtvé rodiny. Jak se celá věc jeví z vaší perspektivy? A mimochodem jak je možné, že tuto oblast poblíž Damašku syrská vláda dosud nekontroluje?

 

Na první pohled vše připomíná „zpravodajství“, které dlouhé měsíce provázelo už osvobozování východního Aleppa: stovky mrtvých, zničené „poslední nemocnice“, i když nyní ve východní Ghútě se prý nemocnice naopak „topí v krvi“, a jak s příslušným patosem například hlásá titulek jednoho z českých zpravodajských portálů „ruské a syrské nálety mažou Ghútu z mapy, lidé čekají na smrt“. Nechci to nijak zlehčovat, protože je jasné, že ve válce lidé umírají, což je samozřejmě tragédie. Znovu ale připomenu, že na druhou stranu platí, že když útočí například Izrael, USA nebo třebas Saúdové v Jemenu, žádné „hrůzy“ se vlastně ani neodehrávají, naopak, civilní ztráty pro mainstream a západní politiky snad ani „nestojí za řeč“, a beztak za ně mohou tu Hamás, ondy Tálibán a pak zase jemenští rebelové, protože se přece mísí mezi civilní obyvatelstvo. Když útočí Rusové a Syřané, mohou za civilní oběti výhradně oni. Mimochodem, všiml jste si, že v televizi uvidíte kdejakou krvavou podrobnost z nějaké té další americké „školní střelby“, ale ani ťuk z amerického bombardování měst někde na Blízkém východě? Přitom irácký Mosul nebo syrská Rakká jsou dnes jedna velká ruina a těch lidí, co tam muselo zemřít… To je fakt paradox.

Nicméně, jak říkám, hodně to připomíná východní Aleppo. Informace na Západ znovu dodávají vesměs píárové a Západem placené neziskovky, které vystupují v roli humanitárních organizací po boku především syrské frančízy Al-Káidy. A počítám, že stejně jako po osvobození východního Aleppa od Al-Káidy a dalších džihádistů, nastane i po východní Ghútě ticho. Zprávy o masových obětech se „jaksi“ zase nepotvrdí... A bude trapné ticho.

 

Ve východní Ghútě už vlastně od počátku války operuje především Saúdy placená Islámská armáda, jejíž lídři se nikdy netajili svými kontakty a konzultacemi se CIA, a spolu s ní i koalice pod vedením Haját Tahrír aš Šám, což je nový název syrských kaidistů. Dlouhé roky podnikali výpady do Damašku, nejčastěji prostřednictvím kanalizační sítě, která vede pod městem, a tak jim místní říkají „krysy“ – vylézali totiž z kanálů a zabíjeli. V posledních třech čtyřech letech pak zintenzivnili granátometné a raketové ostřelování města. Většinou střílejí tak nějak nazdařbůh, aby zabili nebo zničili náhodné chodce nebo cíle, umějí ale zaměřovat i například ruskou ambasádu. Jejich oběti se už počítají na tisíce, ale náš mainstream o nich mlčí, neb by zrovna tihle mrtví kazili pracně vykreslovaný obrázek.

 

Hranice území, na které jejich granáty dopadají nejčastěji, pokrývá značnou část starého města; a musím říci, že sedět v některém z tamních skvělých baříků s vědomím, že na vás může kdykoli dopadnout granát a bude po všem, dodává vybranému panákovi podivný „tunning“… O to víc mě vždy fascinuje, když se třeba v těch staroměstských hospůdkách scházejí odredovaní vysokoškoláci, pijí, hrají na kytary, zpívají… Život v Damašku je fakt neuvěřitelný a ten noční obzvlášť.

Ale to trochu odbočuji. Ano, východní Ghúta a Idlíb na severu Sýrie jsou poslední dvě velká území, která džihád v Sýrii ještě ovládá. A dosavadní pokusy syrské armády vytlačit teroristy z Ghúty dopadaly vždy do ztracena. Zaútočili, něco rozbili, někoho snad i trefili, ale většina teroristů se rozptýlila do prostoru a mezi lidi, do tunelů a tak podobně. Teď ale režimní média ukazují, jak se u Ghúty řadí nejnovější ruské tanky, samohybné houfnice, jakési raketomety, koncentrují se tam elitní divize armády a k tomu všemu právě o chystané ofenzívě do východní Ghúty mluví jako o „nejdůležitější vojenské operaci roku 2018“. Čili dosáhnout toho, aby si Damašek po letech vydechl, vnímá režim podle všeho jako prioritu bez ohledu na to, co se odehrává jinde po Sýrii. A všechny ty zprávy o „mazání Ghúty z mapy“ a „čekání na smrt“ jen ze všeho nejvíc dokládají, že džihád u Damašku má na kahánku.

 

Samostatnou, ale o to výživnější kapitolou je Afrín na severozápadě Sýrie. Vtrhli tam nejen Turci, ale na cestě jsou i milice loajální Asadovi. Turci chtějí eliminovat Kurdy a prohlašují, že oblast za pár dní obsadí. Obsadí? A jinak, v čem spočívá změna vztahu mezi Kurdy a Asadovou vládou, která se na ně chystá prý být hodnější? Spadl už kurdský muž „přes palubu“ zájmů USA? A mimochodem, Turci jsou členy NATO a v oblasti mohou být i Američané. Co se stane, když se asadovci podporovaní Ruskem střetnou s Turky? Má to někdo pod kontrolou, nebo hrozí něco nepěkného z globálního hlediska?

Afrín se proměnil v živoucí paradox syrského konfliktu. Bašár Asad, kterého stále vykreslujeme v těch nejčernějších barvách, zachraňuje „naše“, tedy Západem protežované, Kurdy před Tureckem, které je taky „naše“, tedy je spojencem Západu v rámci NATO, zatímco USA, „ochránci Kurdů“, na ty afrínské kašlou. Fakt nevím, jak se z této situace chtějí všichni ti příslušní propagandisté „vykecat“.

 

Nicméně, vše je samozřejmě trochu složitější a podle všeho se „ďábel skrývá v detailech“. Turecko opravdu hrozí obsazením celé oblasti „během pár dnů“, ale vzhledem k tomu, že po měsíci invaze není jeho postup nijak přesvědčivý, tak bych na neočekávaný průlom moc nesázela. A Turecko taky hrozí, že pokud „syrská armáda“ v Afrínu začne tamní kurdské Lidové obranné jednotky (YPG) – v podání Turecka „komunistické teroristy“ – bránit, tak na ni zaútočí. Jenže do Afrínu nepřijely posily z řad syrské vládní armády, nýbrž Národních obranných sil z nedalekého Aleppa. Jsou to svého druhu polovojenské oddíly, které operují lokálně, a některé eufemistické zprávy je nyní popisují rovnou jen jako jakýsi „autobusový zájezd“ z Aleppa, jen s tím rozdílem, že tihle na výlet vyrazili s těžkými kulomety na korbách náklaďáků, obrněnými transportéry a tanky. A právě tito „výletníci“ už se nyní nechávají fotit rovnou na turecké hranici – a turecká armáda nic. Nejspíš proto, že Turecko vstupem syrských provládních sil do Afrínu vlastně už dosáhlo svého, tedy navrácení celé oblasti pod správu Damašku, což vylučuje, že by na tureckých hranicích – přinejmenším v této oblasti – vznikl do budoucna nějaký „nezávislý Kurdistán“. Damašek musí být také spokojený, protože Afrín získá zpět prakticky bez boje; „stačilo“ tam vpustit Turky, kteří podle vlastních údajů „zlikvidovali“ už skoro dva tisíce obránců Afrínu (i tamních civilistů, samozřejmě). A Kurdové, kteří o syrskou pomoc žádali už před měsícem, nakonec očividně kývli na všechny syrské podmínky, přičemž se spekuluje o tom, že za pomoc v Afrínu „přihazují“ i celé regiony v provincii Aleppo. Spokojení musejí být i Rusové, neboť opět vybalancovali krizi podle svých představ – afrínským Kurdům už loni v létě navrhovali, aby předali svou enklávu zpět Sýrii výměnou za ochranu před Tureckem. Došlo na to sice až teď a až s narůstajícím počtem ztrát, ale došlo.

 

Ve výčtu „spokojených“ samozřejmě chybí Kurdové, ale i to platí vlastně jen na první pohled. Afrín ovládala nejspíš ta nejradikálnější, až utopická levicová větev všech možných jejich hnutí, s níž většina ostatních kurdských stran a hnutí nesouhlasila. V Aleppu žijí stovky tisíc Kurdů, které nějaká nezávislost moc nezajímá, ale lze předpokládat, že jich nyní v řadách „syrských“ posil do Afrínu přijelo dost: na jedné straně chtějí pomoci svým „bratřím“, na straně druhé tím ale vlastně píší epitaf nezávislosti této oblasti. A co víc, předvoj turecké armády při invazi proti Afrínu tvoří džihádistické skupiny, v jejichž řadách pro změnu celé oddíly muslimských Kurdů bojují proti Kurdům afrínským. Čili když se řekne, že Kurdové v Afrínu prohráli, není to až tak přesné. Lepší by byla formulace, že kurdských politických i vojenských proudů je tam mnoho a ze všech stran a jedni z nich byli okolnostmi na „šachovnici“ donuceni vzdát se svých plánů.

Mimochodem, bude velmi zajímavé sledovat, jak se do budoucna zachová další kurdský proud, tedy vojáci bojující v řadách Syrských demokratických sil (SDF). Zbraně, žold i příkazy dostávají rovnou od Pentagonu, což z nich dělá „jen“ americké žoldáky. A když navíc USA nechaly „afrínské“ na holičkách a zkoušely bránit i bojovníkům SDF, aby jim vyrazili na pomoc…

 

Na Mnichovské bezpečnostní konferenci pronesl Jean-Claude Juncker projev v tom smyslu, že EU by měla zpružnit své rozhodování o společné zahraniční a bezpečnostní politice. O jakém zpružnění přesně předseda Evropské komise hovořil a je to žádoucí? Jinak se v Mnichově sešel výkvět světových politických hlavounů, včetně Sergeje Lavrova. Co důležitého tam z jejich strany padlo? Co bychom si měli zapamatovat?

Ano, pan Juncker nastínil budoucnost EU a v ní „moudré hlavy“ z Bruselu coby orgán, který si bude dělat, co chce, bez ohledu na názory členských států. Na jednu stranu to vcelku i chápu, protože dosáhnout nějaké shody mezi tolika zeměmi, které vlastně spojuje jen to, že se formálně nacházejí na jednom světadílu, je vlastně nemožné, a Unie jako taková je proto neustále paralyzovaná. Na druhou stranu se tím ale vnucuje otázka, kýho čerta se má ta Unie pořád rozšiřovat, přibírat stále nové a nové členy a sama sebe ochromovat ještě víc? Je to celé postavené na hlavu.

A k tomu samozřejmě platí, že přiznání, že od teď by už všechno měli rozhodovat jen ti „vyvolení“, ale nikým nezvolení lídři Unie, vyvolává rovnou strach. Ožívá takové to „o nás bez nás“, a v našem případě do nepříjemně hmatatelné podoby ožívají časy, kdy o všem rozhodovalo několik gerontů v Moskvě. Zkrátka, jako „reforma“ unijního projektu mi to připadá dost kontraproduktivní, protože k nějaké jednotě a akceschopnosti se tímto směrem podle mého nedobereme. Řekla jsem to hezky slušně, že?

A co se týče „Mnichova“ obecně? Nic moc překvapivého jinak nezaznělo. Stvrdilo se, že studená válka 2.0 pokračuje… Mimochodem, pokud USA a Západ před čtvrt stoletím už jednu studenou válku vyhráli, tak proč dneska to všechno jedeme znovu?

Speciálně můžeme vypíchnout slova Angely Merkelové. Německá kancléřka vyzvala členské státy EU k pokroku v dohodě o azylovém systému a varovala, že státy očekávající finanční podporu EU musí v řešení migračního problému projevit solidaritu. Některé země EU dle ní ale nadále brání přijímání uprchlíků. Neslyšíme takové věci poprvé. Počítá dle vás Merkelová s tím, že nás to naštve, ale jí je to už jedno?

To jsme zpátky u Junckera. Kancléřka jasně vidí, že se „něco“ udělat prostě musí, protože několik „nejatraktivnějších“ zemí si už s migranty neví moc rady a uprchlické tábory třeba na řeckých ostrovech dál přetékají lidmi, a to navíc v často nelidských podmínkách, které většinu z nich na nějakou případnou integraci moc nenaladí. Spíš je vůči té „civilizované“ Evropě jen pořádně „nabrousí“. Čili „něco“ se opravdu musí stát, konkrétně je třeba davy migrantů „přehodit“ jinam, říká si paní Merkelová. A když to nejde po dobrém, tak to podle ní půjde po zlém. Vnitřně ji sice vcelku i chápu, ale stejně jako v případě pana Junckera a jeho nejnovějšího nápadu mám pocit, že – přijímáním davů migrantů v jejím případě a přibíráním neustále nových členů v případě Junckera – si problémy vytvořili sami a jejich navrhovaná „řešení“ nadělají jen víc škod než užitku. A Unie se rozklíží a nakonec i rozpadne o to rychleji.

Škoda, pořád mám za to, že v jednotě je síla a že EU je v principu skvělý nápad. Ale je až neuvěřitelné, jak se dá skvělý nápad pohřbít.

 

V Itálii se chystají volby, do kterých výrazně promluví „extremistické“ a „populistické“ strany, jak se dnes říká. V Německu se podle průzkumů Alternativa pro Německo dostala na druhé místo v žebříčku preferencí. V Rakousku jsou „populisté“ součástí vlády. Co „soudruzi“ dělají špatně, že se politický vývoj Evropy pořád ubírá „nesprávným“ směrem? Že by za to mohla ta propaganda?

Jistě, propaganda může na nějaký problém upozornit, může ho i nafouknout a klidně i přefouknout nějakou tou „dezinformací“. Dělají to ostatně všichni, co svět světem stojí. Ale hlavní potíž dneška spočívá spíš v tom, že spousta lidí prostě žije jinak než kosmopolitní elity. Chtějí udržet své příslušné národní tradice, kulturu a třebas i ty tolik omílané hodnoty, které dál mají svou nezaměnitelnou váhu bez ohledu na to, že nám Schengen ruší hranice. A samozřejmě situaci nijak nevyřeší, když je „euroidealisté“ budou nálepkovat jako „nácky“ nebo „zápecníky“, a to jen kvůli tomu, že mají nějaký „národní pocit“, i když uznávám, že definovat něco takového je hrozně složité. Koneckonců, pocit zůstane pocitem, ale očividně hraje mnohem větší roli, než si „kapitáni z Bruselu“ představovali. Plánované „svazácké“ osvětové výjezdy zanícených, ale životní zkušeností nepolíbených studentů na venkov s tím nic nenadělají, obávám se.

Z mého pohledu je ovšem škoda, že tyto proudy vůči politice Unie, která je – svou otevřeností třebas právě k potlačování národních hodnot – svého druhu extrémní, zastávají vesměs pozice z opačného pólu. Ve finále tak proti sobě stojí dva extrémy, z čehož nemůže nikdy vzejít žádné řešení. A řešení přitom hledat musíme, protože ti migrující lidé nikam jen tak nezmizí. Naopak, všechno napovídá tomu, že jich bude jen přibývat – ať už kvůli válkám, které tam ti „naši“ politici vedou, nebo kvůli „naší“ ekonomické politice, která jejich země strká do propastí, nebo třebas kvůli prokazatelnému aktuálnímu růstu teplot... Pobereme je všechny a pánbu s námi? Proměníme se v těžko hájitelný ostrůvek bez migrantů? Necháme je v táborech někde na ostrovech jako Motýlka? Budeme je po stovkách tisíc střílet někde na geografické hranici Evropy? Přestaneme jejich země ekonomicky vysávat a začneme tam investovat, aby u nich doma vznikala pracovní místa a nemuseli nikam migrovat? Jenže to by investoval stát, zatímco dosavadní zisky tečou korporacím, na něž stát nemá žádnou velkou páku, právě naopak; politici koncernům vesměs slouží. Přestane Západ válčit? Ale co potom s nenasytnými americkými zbrojovkami? Kdo a jak je ukojí, když ovládají Bílý dům a ten zase pořád ještě umí ovládat evropské politiky?

 

Je to všechno trochu bezvýchodné. Při pohledu na davy politiků, až politikářů, mezi nimiž citelně chybí skutečný státník s nějakou jasnou vizí, na člověka padá pořádná chandra.

Co bychom v příštích dnech měli sledovat?

Svět je v pohybu, každý si zajímavé téma určitě najde.

 

http://www.literarky.cz/…/25788-tereza-spencerova-krysy-vyl…

Přišlo e-poštou