K historii Protektorátu

 

Od roku 1939 byl odboj organizován po dvou hlavních liniích - jako nekomunistický a současně jako komunistický. Obě linie nejdříve postihla akce nacistů "Gitter" (Mříže), kde bylo pozatýkáno na základě  nešťastně zachovaných seznamů československé policie mnoho odbojářů, jak komunistů, tak nestraníků nebo jinostraníků.

 

Vedle akcí Obrany národa, Petičního výboru Věrni zůstaneme, ostatních skupin armády a jednotlivých odbojářů, probíhalo formování komunistického odboje, postupně koordinovaného v několika ústředních výborech. Všechny akce sledovalo s větší či menší mírou úspěšnosti napřed gestapo a SD, posléze i zvláštní Sonderkomanda SS a některé odbojové skupiny infiltroval i pražský abwehr. Velké skupiny komunistického odboje vznikaly ve velkých závodech, jako v Praze v ČKD, v Brně ve Zbrojovce. Mimo jiné i podle vlastních zkušeností mých příbuzných se komunistický a nekomunistický odboj snažil v konkrétních případech o spolupráci,jako například na Blanensku, na Boskovicku, na Drahanské vysočině, v Brně, ve Vsetíně a jinde. Šlo například o sabotážní akce proti německých armádním vlakům.

 

Spolupráce všech skupin odboje například na Moravě vyústila i přes značné ztráty, způsobené konfidenty a akcemi gestapa a sonderkomand, v koordinovanější akce od konce roku 1943 a zintensivnila v roce 1944, kdy jak z Londýna,tak z Moskvy začaly na území protektorátu být ve větší míře vysazována paradesantní jednotky a zásilky výzbroje. Činnost mnoha odbojářských skupin na Moravě zesílila ve druhé půli  a na konci roku 1944, že nacisté byli nuceni zesilovat jednotky Sonderkomand proti partyzánům i tam, kde dosud nebyly jejich základny. Tak tomu bylo třeba na Tišnovsku, na Novoměstsku, na Žďársku, na Prostějovsku, v Beskydech. Po vypuknutí SNP pak členové mnoha odbojářských skupin na Moravě přecházeli ilegálně na Slovensko a zapojili se do bojů slovenského povstání v řadách partyzánů. Do osvobození tak vstupovaly celé jednotky, z jichž nejmohutnější a nejvýznamnější nakonec byla partyzánská skupina Jana Žižky.

PhDr. Jiří Jaroš Nickelli