Křesťanský sociál
říjen – prosinec 2023
ročník XXXII.
Odešla významná vlastenka a badatelka
27. 8. 2023
Smutná zpráva, kterou nám poslala dcera paní profesorky Masarykovy university dr. Stanislavy Kučerové, o jejím úmrtí ve věku 96ti let, nás všechny vlastence velmi rozrušila. Paní profesorka Pedagogické fakulty Masarykovy university v Brně Stanislava Kučerová zůstane zapsána zlatým písmem v dějinách nejen pedagogiky a literární historie, ale jako významná vlastenka hájící národní kulturu a dějiny českého národa i v době šílící a vymknuté z kloubů, jak by pravil Shakespeare o dnešním třeštění.
Jen namátkou – její vynikající práce o původu a díle Boženy Němcové, její vzpomínky na okupaci a na chování tzv. sudetských Němců – vrahů českého národa, její pronikavá analýza padíla hanobícího české dějiny, zvaného "Podiven" (pod pseudonymem se skrývají jména jednoho politika a dvou tendenčních historiků), mnoho článků věnovaných významu našich osvoboditelů od německého fašismu, pronikavé rozbory neoprávněnosti obnovení tzv. Mariánského sloupu, a pomníku velevraha Radetzkyho, jehož jméno zčeštují a jeho konání dnes adorují zcela neoprávněně jistí novináři.
To vše a mnohé další zůstane pronikavou nepominutelnou stopou v moderní historii nejen naší země, ale i bratrského Slovenska, kdy rozbití společného státu paní profesorka vnímala zvláště bolestně.
Českým národním listů pak patří velké poděkování, za publikaci řady jejich odborných a zasvěcených statí, které nám vlastencům znovu zpřesnily a osvětlily řadu často i neznámých detailů z československé literární historie, ale i fakta například týkající se odsunu brněnských a jiných Němců z osvobozeného státu.
V našich vzpomínkách a ve svém díle bude paní profesorka Kučerová navždy zapsána nesmazatelnou stopou. Čest její památce.
Jiří Jaroš Nickelli, Brno
Den státnosti – 28. září nebo 28. říjen?
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Strůjci neomluvitelného historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků r.1992, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti 28.září – den památky sv. Václava. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme, čím uvedený světec k ustavení naší státnosti přispěl? Pokusme se určit jeho místo v dějinách nejstaršího českého státu koncem 9. a v 10.století.
Po zániku Velkomoravské říše přesunulo se jádro budoucího západoslovanského státu do Čech. Maďarský vpád oddělil od nás Slováky, kteří v maďarském područí zůstali po dlouhá století. Čechům se tehdy podařilo vytvořit samostatný stát, který střídavě sílil a slábl ve stálém potýkání s mocnými sousedy. Stát vznikl úsilím knížecího rodu Přemyslovců, který mezi ostatními kmenovými knížaty nabyl převahy. Svůj původ odvozoval od mýtického Přemysla–Oráče. Prvním historicky doloženým vládcem byl kníže Bořivoj. Dobrovolně přijal křesťanství, aby se chránil před násilnou kristianizací, která v té době ideologicky zaštiťovala feudální výboje západních sousedů (Franků, Bavorů, Sasů) pod heslem šíření křesťanské víry a vymycování pohanství. (V bojích pod touto záminkou zanikly četné slovanské kmeny na Labi i v Pobaltí.) Bořivoj přijal křest kolem roku 880 z rukou Metodějových. V Praze zavedl křesťanství východního ritu, kněží je šířili jazykem staroslověnským. Avšak maďarský vpád do Uher nezpůsobil jen zánik Velké Moravy, ale přerušil i někdejší spojení její západní části s Byzancí. České křesťanství bylo obráceno na ritus západní, ovládaný Římem a latinskou liturgií. (Slovanská bohoslužba dožívala u nás tu a tam do 12.stol. Karel IV. se pokusil obnovit ji ve 14.století v klášteře Emauzy.) Bořivojovi nástupci osvědčovali diplomaticky sebezáchovnou křesťanskou orientaci stavbou kostelů, zakládáním klášterů, přízní kněžím, reverencí církvi. V úsilí o založení pražského biskupství (stalo se r.973) lze spatřovat úspěšné dovršení snahy získat vyšší správní centrum a tím vyšší míru nezávislosti na cizích církevních hodnostářích a jejich světských spojencích a ochráncích. Lze si představit tehdejší rozporuplné utváření feudální společnosti v naší zemi, sváry zájmových skupin světských i církevních o účast na moci a majetku, formování různých politických postojů a názorů i pod vlivem věrnosti tradicím či přijímání nové víry, demonstraci vztahů k feudálním trendům mocenským i náboženským, chování loyální i opoziční, konformitu upřímnou i jen předstíranou.
Do tohoto období spadá i život knížete Václava (922 – 929 nebo snad 935), čtvrtého Přemyslovce na pražském knížecím stolci. O jeho skutečném životě víme málo. Existuje vlastně jediná krátká zpráva saského kronikáře mnicha Widukinda, že asi r.929 obnovil poplatnost české země Jindřichu I.Ptáčníkovi, zakladateli saské vládnoucí dynastie. Jak k tomu došlo a v čem ta poplatnost spočívala, nevíme. Vykřičenou dodávku „120 volů a 500 hřiven stříbra“ uvádí až Kosmas (+1125) a ten ji zná jen z doslechu. Doklady o tom chybějí. Historicky vzato, skutečný význam pro českou státnost té doby měli další dva Přemyslovci, Boleslav I. a Boleslav II., tím, že rozšiřovali a upevňovali stát. O skutečných úmyslech a činech knížete Václava nemáme historicky hodnověrné zprávy. Autoři dramat o Václavovi a jeho bratru Boleslavovi, o jejich sporu a násilné Václavově smrti, se sice snažili vystihnout charakterové rysy obou hrdinů, jejich vlastnosti a motivy, ale jsou to jen básnické fikce. Ve skutečnosti o tom nevíme nic.
Sv. Václav je hrdinou oslavných a svatořečivých legend, básnických výtvorů, které ho podávají jako zvláště horlivého šiřitele křesťanství, světce a mučedníka. Zastával prý politiku nenásilí a míru, křesťanské pokory a lásky. Nejstarší legendy o jeho životě a umučení, podobně jako o životě a umučení jeho babičky Ludmily, byly skládány staroslověnsky, další již latinsky. Byly to prostředky tehdejší účinné propagace, církev jimi získávala v českém prostředí na větší vážnosti Zvláště v osobě sv.Václava a jeho kultu získala vynikající postavu mučedníka pro víru, světce a nejvyššího patrona v přímém spojení s nebesy. Kult se účelově šířil v době kolem založení pražského biskupství (973) a v době působení biskupa Vojtěcha Slavníkovce (+997).
Je zajímavé, že gloriola světce, která obklopila čtvrtého Přemyslovce, měla svůj význam nejen pro církev, ale i pro světskou moc, pro dynastickou politiku vládnoucího rodu. Přemysl–Oráč byl sice dokladem rodové starobylosti, nikoli však zárukou pro danou dobu vládnoucího křesťanství a určujících křesťanských ctností a svatosti.
A tak se stal sv.Václav i patronem, ochráncem a zprostředkovatelem boží milosti pro vládnoucí Přemyslovce. Ocitl se na mincích, na pečetích, na korouhvích. Vyvrcholením kultu bylo gesto Karla IV., který královskou korunu a korunovační klenoty svěřil přímé světcově ochraně a propůjčil jim tak kouzlo nadpřirozené moci .
Shodou okolností v knížeti Václavovi našel svého hrdinu i národ. V působivém chorálu (patrně ze zlých let braniborských ve 13.stol.) se k němu obrátil s prosbou o božskou přímluvu a pomoc. Chorál byl doplněn dalšími slokami v době husitské: „Nedej zahynouti nám ni budoucím...“ A „vévoda české země, kníže náš“, není přítomen jen v nezapomenutelné skladbě hudební, kterou citují ve svých dílech i naši klasičtí skladatelé, A.Dvořák nebo J.Suk. Ale známe jej i v nejednom zpředmětnění výtvarném. Po malířích J.Mánesovi a M.Alšovi vytvořil jeho nezapomenutelnou postavu sochař J.V.Myslbek. Jeho monumentální kníže sedí na statném koni na Václavském náměstí, obklopen českými světci.
V.V. Štech napsal o Myslbekovi a jeho sochách zasvěcenou monografii. Souhlasíme s jeho charakteristikou zobrazeného knížete: „Není to exaltovaný světec–mučedník, ale člověk zdravý na těle i na duchu. Není to válečník, dobyvatel, ale rytíř, ochránce. Má základní povahové vlastnosti a ideály svého národa. Je statečný, opravdový, spolehlivý, věrný, prozíravý. Je hrdinou z nutnosti, na válečného oře sedá jen k obraně cti a práv svého lidu. Má magickou sílu a moc. Pověst vypráví, že se kníže Václav ukrývá se svými bojovníky v nitru Blaníka. A odtud vyjede na bílém koni, až bude naší zemi nejhůř...Je s námi v době hladomorů a válek, v době nejtemnějšího temna jako symbol národa a vlasti.“
V posledním roce první světové války, za času úzkosti a bolesti, vydal Karel Toman sbírku „Měsíce“, poetické poselství naděje. Připomeňme měsíc „Září“: „Můj bratr dooral a vypřáh koně, a jak se stmívá, hlavu do hřívy rodnému druhu položil tiše, pohladil ho po šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj... Zní zvony zdálky tichým svatvečerem, modlitba vesnic stoupá chladným šerem. Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest v jediný chorál slily se a letí k věčnému nebi. Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím“. A týž básník vítá verši T.G.Masaryka po návratu do vlasti r.1918 a pak se s ním loučí r. 1937. Po obakrát opakuje refrén: „Žehnej ti svatý Václav a mistr Jan.“ A do třetice připomeňme výzvu Františka Halase z r.1938: „Myslete na chorál, malověrní, myslete na chorál...kůň Václavův, kůň bronzový se včera v noci třás, a kníže kopí potěžkal...“
Sledujíce tradici knížete Václava v našich dějinách, nemůžeme opomenout ani její dezinterpretaci a falzifikaci v době tzv. druhé republiky.
Na základě Mnichovské dohody z 30.9.1938 obsadila nacistická vojska naše pohraničí. Ztratili jsme jednu třetinu území s 1,250.000 obyvateli české a slovenské národnosti, 40% všeho průmyslu a většinu surovinových zdrojů, přervány byly dopravní spoje, zničen obranný systém. Ale ještě horší než materiální ztráty byly ztráty morální, rozklad politického a ideového systému první republiky. President E.Beneš pod nátlakem nepřátel abdikoval, na jeho místo byl zvolen představitel protektorátní státní ideje, E.Hácha. Veřejný prostor se naplnil hrubým štvaním, hanobením a tupením předchozího dvacetiletí, obou presidentů–zakladatelů a jejich díla, budování samostatného státu, ideálů občanské demokracie, humanity, svobody a rovnosti. Zvedla se vlna nenávisti ke všemu demokratickému a vlasteneckému, k národním tradicím, prvnímu odboji, legionářům, socialistům, komunistům. Ideálem se stala přízeň mocného souseda, spokojenost s vlastní podřízeností, pýcha na příslušnost k velikému celku mocné Velkoněmecké říše. Josef Čapek v listopadu 1938 napsal:“ Co jste, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z lidu Masarykova pohřbu, Všesokolského sletu, mobilizace?! Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa“. Uštván těmito „traviči“ o měsíc později skonal jeho bratr, Karel Čapek.
Nová státnost potřebovala ikonu, obraz, ideál, osobnost, která by ji personifikovala a přispěla k její legitimizaci a adoraci. A jako tuto osobnost si dramaturgové druhé republiky vybrali knížete Václava.
J.Rataj zrození svatováclavské tradice druhé republiky a poté protektorátu líčí takto:
„Třicátého listopadu 1938, po svém zvolení presidentem Česko–slovenské republiky, Emil Hácha vkleče před stojícím pražským arcibiskupem kardinálem Karlem Kašparem políbil lebku knížete sv. Václava. O den později nově jmenovaná Beranova vláda po složení ústavního slibu zahájila svou práci katolickou mší a společnou svatováclavskou modlitbou ministrů. Oba akty, za konfesijně neutrální první republiky nemyslitelné, vyzdvižením sv.Václava na státní piedestal demonstrovaly konzervativně autoritářskou a tradicionalistickou orientaci nového režimu. Státnost druhé republiky tak programově zpřetrhala kontinuitu s moderními svobodomyslnými hodnotami Washingtonské deklarace z r.1918, z nichž vycházela prvorepubliková idea státu. Sv.Václav měl nám pomáhat „být dobrými Čechy a spolehlivými příslušníky Říše“. Posun této státoprávní ideje za okupace spočíval v hlubší identifikaci Čecha s říšskou myšlenkou a nacistickým evropanstvím. Kníže Václav se proměnil „v nelítostného vůdce, který vede své arijské Čechy do boje proti židům, československé vládě v Londýně, odboji, Velké Británii, USA a Sovětskému svazu“(J.Rataj).
Zneužití Václavova jména a jeho údajného poddanského smiřlivectví vyvrcholilo ustavením řádu Svatováclavské orlice, který se za protektorátu udílel za zásluhy jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům.
Odmítáme hrubé, urážlivé a zcela účelové dezinterpretace svatováclavských tradic a ztotožňování mírumilovného postoje s horlivostí podrobit se cizím uchvatitelům. Ale i když zůstaneme jen u pozitivních tradic, které jsou spjaty s jeho jménem, musíme se ptát znovu, čím se kníže Václav zasloužil o českou státnost? Co má společného středověký dynastický světec českého knížectví a poté království a posléze bájný ochránce podrobeného národa v době ztracené samostatnosti dnes – s naší současnou státností v 21.století? On je přece typickou součástí teokratického systému vlády, vlády z Boží milosti, která je z Boží vůle vládnoucí dynastii propůjčena, a proto je posvátná, nedotknutelná, nezměnitelná. Podkládat nám dnes svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.
Pravým základem našeho státu je 28. říjen 1918. Tento den symbolizuje vznik Československa jako vítězné dovršení předchozích procesů národního probuzení a obrození. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle lidu, který bojoval nejen perem, ale i se zbraní v ruce, datujeme svou novodobou státnost. Několik generací tvořivých osobností u nás i na Slovensku položilo postupně svým dílem základy naší novodobé kultury i politiky. Podařilo se jim vrátit obě etnika, odsouzená k zániku, mezi evropské národy. Podařilo se to dík obětavosti, vzájemnosti a hrdinství Čechů a Slováků, kteří se na vzniku nového státu podíleli. A vznikl tak stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky a šlechtická privilegia. Zavedl principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po druhé světové válce a okupaci obnovena a tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se dnes ocitají v různých státních útvarech. Tuto státnost bychom měli obnovit a oživit neporušenou a chránit ji všemi silami, s úctou a láskou.
Cena za zásluhy o evropskou integraci
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
Ctíme své tradice. Třeba tradici angažovat se za mír a spolupráci mezi národy, jak si přál král "dvojího lidu" Jiří Poděbradský nebo navýsost tolerantní, všestranně, i diplomaticky činný exulant Jan Amos Komenský. A v nové době jak pro podobné cíle pracovali prezidenti T.G.Masaryk a E. Beneš a potom další zástupci naší republiky ve "Spojených národech" po první a v "Organizaci spojených národů" po druhé válce světové.
Novou kvalitu vzájemných vztahů mezi národy představuje "Evropská unie". Zpočátku montánní společenství uhlí a oceli mezi Francií a Německem z r.1951. Brzy k nim přistoupilo ještě několik dalších zemí, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Itálie. Dnes EU sdružuje 28 států s cílem prohloubit vzájemnost a kooperaci mezi zeměmi. "Evropská unie", s institucionálním sídlem v Bruselu, pokročila v procesu integrace zúčastněných zemí dále než široce obecně politická "Organizace spojených národů" z r. 1945, s institucionálním sídlem v New Yorku.
Doslechli jsme se, že za zásluhy o budování evropské integrace se předním politikům uděluje vyznamenání, cena, pojmenovaná na počest jednoho z inspirátorů sjednocení Evropy – Richarda Coudenhove Kalergiho. Cen bylo uděleno již 19, v poslední době byli takto vyznamenáni, vždy v dvouletém odstupu, paní Merkelová a páni Rompuy a Junkers. O panu Kalergim jsme četli a slyšeli leccos. Oficiálně jsme se však o jeho myšlenkovém odkazu zpraveni nebyli. A tak se ptám: Proč se cena za zásluhy o evropskou integraci uděluje na počest "Panevropana" pana Kalergiho, který byl nepřítelem demokracie, proč ne na počest demokratického federalisty F.W.Foerstera? Snad nemají pravdu konspirativci?
Na konspirativní dotaz, zda A.Merkelová plní svou imigrační politikou Kalergiho plán, totiž proměnit Evropu národních států v nesourodou etnickou kaši, odpověděl M.Ransdorf na svém posledním Webu 21.února t.r., že paní Merkelová má přírodovědní vzdělání, takže sotva zná Kalergiho myšlenky. Ale připustil, že současná mezinárodní situace ten plán připomíná: silná podpora masové imigrace do Evropy, zabezpečování pohybu běženců četnými "neziskovkami", jednoznačně pozitivní ovlivňování veřejného mínění ve prospěch imigrantů.
A tak se znovu ptám: Je masová imigrace neplánovaný důsledek živelných historických souvislostí nebo také zároveň či dokonce především realizace něčího dlouhodobého záměru a úmyslu? Nahodilá shoda? Nepředvídané výsledky a následky odlišných, nesourodých účelů nebo po řadu desítiletí sledovaný rafinovaný projekt? Cílem je takto odbourat národní státy a jejich svrchovanost v zájmu neomezeného pohybu osob, zboží, kapitálu? Má nastat vnitřní rozvrat národních společenství popřením jejich kulturní identity, tradic, společných cílů a ideálů ve prospěch individuálních sobeckých zájmů vládnoucích globálních držitelů moci?
Proč byla založena "Evropská cena", cena za zásluhy o Evropskou integraci se jménem a k poctě údajného předchůdce myšlenek "Evropské unie", pana Kalergiho?
Richard Nicolaus von Coudenhove–Kalergi (1894–1972), byl rakouský šlechtic s čsl. občanstvím, spisovatel a politik. Iniciátor a spoluzakladatel hnutí "Panevropy", vyhlášené roku 1923 ve Vídni. Dostalo se mu tehdy finanční podpory od největších boháčů světa (Rotschild, Warburg...).Jako ideový základ pro hnutí uvedl Kalergi křesťanství, svobodu, mír a kulturu. Byl pro mezinárodní součinnost hospodářskou, politickou a kulturní, chtěl vytvořit Spojené státy evropské, bez Ruska a bez Anglie, zato však s mimoevropskými koloniemi. V zájmu integrace chtěl zrušit právo národů na sebeurčení, jejich homogenitu, identitu, demokracii, princip rovnosti a obnovit vládu elity, "aristokracie ducha".Takovou elitou mu byli i podnikaví Židé, zocelení pronásledováním. Eliminoval zcela etnickou, historickou a kulturní identitu národů. Jako by neexistovala. Vláda podle něj se má v Panevropě opět vrátit šlechtě, ostatní obyvatelstvo se prý bude svobodně mísit a vytvoří lehce ovladatelnou rasu k práci a službě.
Kterýsi horlivec napsal, že Kalergi získal podporu T.G.Masaryka a E.Beneše. Ve skutečnosti o ni jako mladý ambiciózní politik v počátcích Československé republiky, jejímž byl podle místa rodiště a bydliště občanem, usiloval. Kromě zdvořilého ocenění myšlenky zabezpečit mír mezi evropskými zeměmi se mu však žádné podpory nedostalo. Masaryk i Beneš měli jiné představy o sdružování v Evropě, vedené zájmem o práva malých národů, o jejich samostatnost a svobodu, demokracii a humanitu.
Bližší jejich názorům byl v Německu nepohodlný pacifista F.W.Foerster (1869 – 1966). Obracel se neúnavně na "všechny státníky světa" se svým plánem na federalizaci svobodných, demokratických národů Evropy. Přesvědčoval o výhodách demokratické federalizace národů ze všech sil. Proč se nepřipomíná jeho jméno?
. Kdo spíše má být uznán za předchůdce dnešní "Evropské unie"? EU má sloužit zájmům vybraných elit nebo zájmům všech občanů? Má hovět rozmatům mocných nebo usilovat o poctivý život ve společnosti spravedlnosi, svobody a práva pro všechny?
O Kalergiho "Panevropě" jsme dlouho neslyšeli. Až teď našli někteří konspirativci utajené jádro a příčinu až nepochopitelné podpory nediferencované masové migrace ze strany vedoucích politiků EU. Podle Kalergiho v "Panevropě" bude vládnout šlechta. Masy snadno ovladatelného pracujícího lidu budou mít smíšený euroasijskoafrický genetický základ. Tak takový je skrytý důvod oficiální podpory přistěhovalců z arabských a afrických zemí?
Kalergiho utopickému plánu se dnes dostalo alarmujícího názvu: "Legální genocida evropských národů." Šíří se nedůvěra, podezření, masová imigrace v očích mnoha současníků představuje vážné nebezpečí pro celou Evropu a její kulturu.
Je zajímavé, že nedávno Th. Barnett, poradce býv. amerického ministra obrany, objasnil, že cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli prostřednictvím smíšení ras. Proto má Evropa každoročně přijímat miliony přistěhovalců ze zemí 3. světa.
Časové i věcné souvislosti varujícím konspirativním teoriím často unikají. Ale otázky kolem zachování státně politických hodnot národů při integraci Evropy a zvláště v době migrantské krize zůstávají.
A tak se znova ptám: Proč "Evropská cena" má být poctou R. Coudenhove–Kalergimu?
Realitou současnosti se tak stávají slavná slova Bertolda Brechta o tom, že „lid ztratil důvěru vlády. Vláda se tedy rozhodla lid rozpustit a zvolit si jiný.“
Úřady měly informace o výrobě a prodeji dětí v Praze. Ale neudělaly nic
„Výroba a prodej“ novorozenců se podle vyšetřovatelů děje nejméně od roku 2019. Praha se stala jednou ze základen tohoto byznysu.
18:54
Kauza Seznam Zpráv: Detektivové včas varovali, že je Praha centrem byznysu s kojenci „vyrobenými“ na zakázku a že je třeba zakročit. Přesto nevznikl zákon, který by to zakázal.
Článek
Před třemi lety narazili čeští detektivové na případ, jaký dosud neměli: „Prodej“ dětí, které náhradní matky, chudé Ukrajinky, odnosily na zakázku zahraničním zákazníkům.
Seznam Zprávy ve středu důsledek tohoto byznysu: Cizinci, výhradně homosexuální páry nebo osaměle žijící muži, si takhle v Praze kupují děti zcela mimo kontrolu úřadů nebo soudů.
Na samém začátku vyšetřování si detektivové přizvali konzultanta, aby jim pomohl s právními problémy. Od ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeňka Kapitána si policie slibovala odborná stanoviska, jak české zákony pamatují na náhradní mateřství. Tedy na situace, kdy cizí žena odnosí embryo biologických rodičů, kteří nemohou mít potomky běžnou cestou.
Spolupráce však skončila krachem. „Žádný dokument nedodal a pak s námi úplně přestal komunikovat,“ popsala státní zástupkyně Martina Adámková, která kauzu dozoruje.
Operace Španěl: V Praze se prodávají děti „vyrobené“ na zakázku
Zdeněk Kapitán dnes říká, že dlouhodobě „volá“ po tom, aby bylo náhradní mateřství svázané jasnými paragrafy. A právě proto, že to české právo upravené nemá, „svádí to k různým nepravostem“, jak uvedl ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu do telefonu.
Další otázky k případu si vyžádal Zdeněk Kapitán e–mailem a v písemných odpovědích pak připustil, že jeho úřad měl skutečně z matrik informace, že se popsané obchody s dětmi mohou odehrávat.
Na otázky, co konkrétně udělal pro vznik speciálního zákona a jak jeho „volání“ po pravidlech vypadá, už nedopověděl a odmlčel se.
Tento postoj je výmluvný. Ani další české úřady totiž problém náhradního mateřství dlouhodobě neřeší. A ačkoli se policisté obrátili během vyšetřování na několik státních institucí, aby daly náhradnímu mateřství pravidla, zůstalo to bez odezvy.
Co vypátrali policisté
Čeští detektivové společně s kolegy na Ukrajině, Velké Británii a ve Švédsku zadokumentovali tři desítky případů dětí „prodaných“ přes Prahu do Norska, Německa, Řecka, Bulharska, Spojených státu nebo do Číny. U žádného dítěte se nepotvrdilo, že bylo například zneužívané nebo že by sloužilo třeba k natáčení pornografie. Ukázalo se však, že chybí kontrola, kdo si tímhle způsobem děti pořizuje a jak se dětem daří. Do osudu dětí zasáhl také koronavirus: dvě děti zůstaly kvůli zavřeným hranicím v roce 2020 v Česku přes rok, než si pro ně mohli otcové přiletět.
Podle vyšetřovatelů vydělali lidé z kliniky profesora Alexandera Feskova z ukrajinského Charkova tímhle způsobem celkem 1,2 milionu eur.
Detektivové oslovili například Ministerstvo zdravotnictví, které ale nyní tvrdí, že náhradní mateřství a obchodování s dětmi vůbec nespadají do jeho působnosti. Že jde o problém pro Ministerstvo spravedlnosti nebo pro Ministerstvo práce a sociálních věcí, které mimochodem policisté také oslovili, aby zjednalo nápravu.
Avšak na Ministerstvu práce a sociálních věcí odkazují se zákonem o náhradním mateřství zase na Ministerstvo vnitra…
„Přesto ale tuto otázku vzneseme v rámci našich meziresortních jednání a určitě budeme prosazovat, aby legislativní řešení bylo co nejdříve nalezeno a k podobným případům v budoucnu vůbec nemohlo dojít,“ tlumočil pak stanovisko ministra Mariana Jurečky (KDU–ČSL) tiskový odbor resortu.
Detektivové při vyšetřování obchodu s dětmi zmapovali, jak si otcové z celého světa objednávají kojence „na klíč“ na klinice lékaře Alexandera Feskova v ukrajinském Charkově. Jde o jednoduchou a celkem rychlou cestu: Otcové pošlou své sperma, klinika vybírá ze své databáze vhodnou anonymní dárkyni vajíčka a zajišťuje náhradní matku, která dítě za 10 tisíc dolarů odnosí.
Náhradní matka pak odcestuje do Prahy, která je podle kriminalistů jakýmsi logistickým centrem celého byznysu. Charkovská klinika v Praze zajistí porod a vyřízení všech úředních náležitostí. A poté si otec–cizinec kojence odváží domů. Stojí ho kolem 60 tisíc eur.
Alexander Feskov, zakladatel sítě klinik na Ukrajině i v západní Evropě. Na Ukrajině je od prosince stíhaný pro obchodování s lidmi.
Podle policistů se tím další osud dětí dostává zcela mimo dohled úřadů nebo soudů, které například při osvojení důkladně nové rodiče prověřují.
Neboli: Na trase Ukrajina–Praha není zaručeno, že si dítě nekoupí pedofil nebo naprosto nezralý člověk, který se o novorozence nedokáže postarat. Ostatně čeští policisté v rámci mezinárodního vyšetřování narazili na případ, kdy otec skutečně o dítě ztratil zájem. A také na to, že jedno z dětí zmizelo ve Spojených státech a ani tamní detektivové mu zatím nejsou na stopě.
Ukrajinská policie už v dané kauze stíhá šest osob pro obchodování s lidmi. Zmíněná charkovská klinika totiž obchází i ukrajinské zákony, které tento způsob náhradního mateřství zakazují. Je povoleno pouze pro manžele, kteří se roky marně snaží o dítě. Ne pro stejnopohlavní páry nebo pro singles.
Při zásahu na klinice profesora Feskova na Ukrajině zabavila tamní policie peníze v hotovosti. Obvinila šest lidí, zástupců a spolupracovníků kliniky. Jejich byznys v Praze a v Evropě rozplétá česká policie.
V Česku kvůli chybějící zákonné úpravě policie upozorňuje, že zmapované obchody s dětmi jsou nebezpečné a mělo by se jim zamezit.
„Není možné, aby dítě bylo skutečně pouze komoditou, kterou je možné si pořídit, v případě, že mám dostatek financí. Současně je z našeho pohledu neakceptovatelné, aby, pokud daná země má naprosto přesně vymezené podmínky pro aplikaci náhradního mateřství, bylo toto jednoduše možné obejít tím způsobem, že matka je vyslána k porodu do České republiky,“ řekl Jaroslav Ibehej, mluvčí Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), jejíž vyšetřovatelé na případu pracují.
Advokát Marek Eichler, který ukrajinského profesora Feskova v Česku zastupuje, odmítl, že by se ukrajinský lékař dopouštěl něčeho nezákonného.
„Skutečnost, že policie či české úřady mají s danou věcí nějaké etické či morální problémy, sama o sobě neznamená, že je provozování náhradního mateřství nelegální. Náhradní mateřství je pro řadu osob či párů jedinou možností k tomu, jak mít potomka, a proto je zcela logické, že tento způsob se stává populárním, kdy existuje i řada států, ve kterých náhradní mateřství není trestné či obdobně právně problematické,“ prohlásil advokát Eichler.
Náhradní matka porodila dítě s postižením, biologická rodina je odmítla
19:30
Téma náhradního mateřství otevřela poprvé v roce 2009 tehdejší ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová (za ODS). Mluvila o tom, že je nutné zákon o náhradním mateřství přijmout i kvůli rodičům. Protože se může stát, že náhradní matka dítě porodí, ale odmítne se ho vzdát.
Kovářová také navrhovala vyřešit odměnu pro náhradní matku – podle českých zákonů se dítě nesmí stát předmětem obchodu, tudíž náhradní matky dnes smějí legálně za svou službu dostat pouze kompenzaci za prokazatelně vynaložené náklady.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci–kauzy–urady–mely–informace–o–prodeji–deti–ale–nesnazily–se–ho–zastavit–204603#source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest198_novy_panel_sluzeb_varB&utm_medium=z–boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Uhrík – Trh s deťmi sa organizuje každoročne aj v Bruseli.
Aká je cena za dieťatko? Pre solventné gay páry žiadny problém. Kto to podporuje?
Bratislava 22. marca 2021 (HSP/Foto:Facebook Pixabay)
Na Slovensku platí právny stav, podľa ktorého je matkou dieťaťa žena, ktorá dieťa porodila. V zahraničí ale existuje doslova trh s bábätkami, ktorý umožňuje homosexuálnym párom nechať si vynosiť a porodiť dieťa. Na sociálnej sieti sa týmto problémom zaoberá europoslanec a líder strany Republika, Milan Uhrík „O trhoch, na ktorých si homosexuálne páry môžu kúpiť vynosenie dieťaťa ste možno už počuli. Organizujú sa každoročne aj v Bruseli,“ prezrádza šokujúcu informáciu Milan Uhrík. Ten ďalej informuje, že cena, za ktorú je možné si takéto bábätko kúpiť, sa pohybuje v rozmedzí od 90 do 150 tisíc dolárov. Umožňuje to inštitút tzv. „náhradného materstva,“ kedy si solventný gay párik doslova objedná dieťa u menej solventnej východoeurópanky, ktorá im ho za uvedenú sumu vynosí, porodí a následne predá.
Uhrík považuje toto obchodovanie s deťmi za zvrátené a nechápe, ako niečo také môže byť vôbec legálne.„Aj preto som na nedávnom hlasovaní v Európskom parlamente jednoznačne hlasoval za odsúdenie a zákaz tohto nechutného biznisu s malými detičkami,“ informoval europoslanec. Takýto trh s deťmi podľa jeho slov podlamuje dôstojnosť nie len dieťaťa, ale aj samotnej ženy. Jej telo a schopnosť reprodukcie sa používa ako tovar, predmet obchodu.
Neprekvapuje ho, že proti zákazu predaja detí gay párom hlasovali liberáli a progresívci. Šokovalo ho hlasovanie europoslancov za stranu Smer, ktorí sa oficiálne tvária ako „bojovníci proti slniečkarom, ale v Bruseli hlasujú všetci a dokonca opakovane za tento nechutný biznis s deťmi. Úplní chameleóni bez chrbtice,“ hnevá sa Uhrík.
V komentári uvádza, že za morálne odsúdenie obchodovania s deťmi hlasovali len Peter Pollák z OĽANO, europoslanci z KDH a on. Proti boli Nicholsonová, Šimečka, Radačovský, Beňová, atď. Druhým pozmeňovacím návrhom bol zákaz obchodovania s deťmi. Za tento zákaz opäť hlasovali len Miriam Lexmann, Štefanec, Radačovský, Pollák a samozrejme on sám. „V ochrane tradičných rodinných hodnôt neustúpime ani o krok. Práve naopak, s Republikou pôjdeme do protiútoku s mimoriadne silnou pro–rodinnou politikou,“ deklaruje na záver líder Republiky Milan Uhrík.
Nejtemnější tajemství Ameriky: Obchodování s dětmi, zneužívání dětí a Bidenova administrativa
napsal(a) Uzay Bulut, 30. srpna 2023, překlad: Libor Popovský
Zločinná praxe obchodování se stovkami tisíc nezletilých migrantů, kteří překračují jižní hranici USA, a jejich zneužívání, je nyní díky politice otevřených hranic Bidenovy administrativy v USA zjevně "normální".
"Podle Úřadu celní a hraniční ochrany USA (U. S. Customs and Border Protection) proběhlo od ledna 2021, kdy Biden složil prezidentskou přísahu, na jižní hranici USA 5 118 661 kontaktů s ilegálními imigranty."
Do tohoto čísla není započítáno "nejméně 1,2 milionu ilegálních imigrantů – tzv. "gotaways" – kteří nezákonně překročili americko–mexickou hranici, byli přitom přímo nebo nepřímo zpozorováni, nebyli zadrženi a ani nebyli vráceni zpět do Mexika. "Skutečný počet ilegálních imigrantů... [je] neznámý. Může to být dvojnásobek počtu známých gotaways, může to být třikrát horší nebo více. To ale nevíme...."V současné době je pohřešováno nejméně 85 000 dětí.
Podle statistik Úřadu celní a hraniční ochrany USA:
"Počet nezletilých dětí bez doprovodu dorazivších na hranici se zvýšil z 33 239 ve fiskálním roce 2020 na více než 146 000 ve fiskálním roce 2021 a 152 000 ve fiskálním roce 2022."
Mnoho těchto dětí je znásilněno, využíváno k nucené těžké práci, aby si "odpracovali" svůj údajný dluh vůči zločineckým kartelům, které nyní údajně ovládají mexickou stranu hranice a převádějí děti do USA.
Tara Lee Rodas, whistleblowerka z amerického ministerstva zdravotnictví a sociální péče (United States Department of Health and Human Services), ve své výpovědi před Soudním podvýborem Sněmovny reprezentantů pro integritu imigrace, bezpečnost a vymahatelnost (House Judiciary Subcommittee on Immigration Integrity, Security, and Enforcement) dne 26. dubna 2023 řekla:
"Můžeme o tom polemizovat, ale můžeme říct, že se vláda USA stala ať už úmyslně nebo neúmyslně ve velkém měřítku prostředníkem obchodování s dětmi v hodnotě mnoha miliard dolarů, kterou provozují padouši, kteří se snaží obohatit na úkor dětí."
Tuto praktiku nazvala "novodobým otroctvím". "Dnes budou děti pracovat přes noc na jatkách, v továrnách a v restauracích, aby pašerákům a obchodníkům s lidmi zaplatily své dluhy. Dnes budou děti prodávány k sexuálním účelům. Dnes budou děti volat na tísňovou linku, aby nahlásily, že jsou týrány, zanedbávány a prodávány..."
"Musím se přiznat, že až do roku 2021, kdy jsem se dobrovolně přihlásila, abych Bidenově administrativě pomohla řešit krizi na jižní hranici USA, jsem o jejich utrpení nevěděla. V rámci operace Artemis jsem byla nasazena na kontaktní místo nouzového příjmu ve městě Pomona v Kalifornii a pomáhala jsem Úřadu pro přesídlení uprchlíků nacházet dětem v USA sponzory." Myslela jsem si, že pomáhám dětem nacházet láskyplné domovy. Místo toho jsem zjistila, že se s dětmi obchoduje prostřednictvím sofistikované sítě, která začíná jejich náborem v domovské zemi, pokračuje jejich pašováním k hranici USA a končí okamžikem, kdy Úřad pro přesídlení uprchlíků [Office of Refugee Resettlement] doručí dítě sponzorům – někteří sponzoři jsou zločinci a překupníci a členové mezinárodních zločineckých organizací. Někteří sponzoři vnímají děti jako zboží a aktiva sloužící k vlastnímu obohacení – proto jsme dnes svědky exploze obchodování s pracovními silami."
"... Chci, aby byly tyto děti chráněny, proto vám chci říct, co jsem v Pomoně viděla:
Viděla jsem zranitelné domorodé děti z Guatemaly, které mluvily mayskými dialekty a neuměly španělsky. To znamená, že si neumí říct o pomoc v angličtině ani ve španělštině. Tyto děti se stanou zajatci svých sponzorů.
Mluvila jsem s manažerkami, plakaly a vyprávěly mi strašné věci, které se dětem na cestě do USA staly. Viděla jsem bytové domy, kde bylo 20, 30 či 40 nezletilých dětí bez doprovodu. Setkala jsem se se sponzory, kteří se snažili současně sponzorovat děti z více kontaktních míst Úřadu pro přesídlení uprchlíků. Setkala jsem se s případy sponzorů používajících více adres, aby získali více dětí. Viděla jsem mnoho dětí v dluhovém otroctví a tyto děti věděly, že musí zůstat u svého sponzora, dokud nebude jejich dluh splacen."Uvědomění si, že jsme dětem nenabízeli americký sen a že jsme je místo toho uvrhli do novodobého otroctví, bylo pro mě strašné."
Tara Lee Rodas dodala, že poté, co svá zjištění zveřejnila, se jí její šéfové pomstili. "Vyhrožovali mi vyšetřováním. Vyhodili mě z kontaktního místa v Texasu a vzali mi odznak. Je to hrozná věc, když ve snaze chránit děti hvízdnete na píšťalku a oni se vám za vaši snahu pomoci mstí. Ministerstvo zdravotnictví a sociální péče Spojených států amerických udělalo vše, co bylo v jeho silách, aby se o tom vůbec nemluvilo."
Jessica M. Vaughan, expertka na imigraci, v dalším svědectví řekla:
"V průběhu let byly deníky Washington Times a New York Times, agenturou Reuters a Projektem Veritas a dalšími médii publikovány četné zprávy investigativních novinářů poskytující barvité podrobnosti o zkušenostech nezletilých dětí bez doprovodu během a po jejich ilegálním příchodu do USA a během jejich umístění u nevhodných sponzorů ve Spojených státech zahrnující domácí nevolnictví, sexuální zneužívání, nucené práce, vykořisťování, ilegální zaměstnávání ve výrobě a další nevhodné a nebezpečné práce."
Moderátorka televizní stanice Fox News Rachel Campos–Duffy o zločinech spáchaných na dětech migrantů 26. dubna 2023 řekla: "Během posledních dvou let se tato země stala mezinárodním centrem obchodu s dětmi. A stojí za tím americká vláda. Za Bidenovy vlády přišly do této země ilegálně statisíce dětí. Jakmile se sem dostanou, je většina z nich prodána na sex, využita jako levná pracovní síla nebo donucena vstoupit do gangů. Tohle si nikdo nezaslouží, obzvláště ne děti." Rachel Campos–Duffy toto masové obchodování, zneužívání a vykořisťování dětí migrantů nazvala "nejtemnějším tajemstvím Ameriky". Očité svědectví o tom, co se děje s dětmi na jižní hranici USA podala také Sheena Rodriguez, prezidentka organizace Aliance pro bezpečný Texas (Alliance for a Safe Texas): "Když se v dubnu 2021 texaský guvernér Greg Abbott dozvěděl o obviněních ze zneužívání nezletilých dětí bez doprovodu ve federálním zařízení v texaském San Antoniu, tak řekl: 'Během vlády Bidenovy administrativy bují zneužívání dětí.' Bidenovu administrativu také vyzval, aby tato zařízení zavřela. Bidenova administrativa je místo toho dále rozšířila, aniž by to jakkoliv konzultovala s místními úřady. Žádám, aby Kongres zahájil detailní vyšetřování federálních agentur odpovědných za schvalování smluv s těmito zařízeními."
Sheena Rodriguez uvedla několik příkladů: "Byla jsem také svědkem několika incidentů, kdy byly děti úmyslně dospělými ohroženy tím, že je tito dospělí přinutili vstoupit do smrtících proudů Rio Grande místo toho, aby prošli legálním hraničním přechodem o kousek dále...." "Setkala jsem se také s dospívajícími chlapci ve věku od 14 do 17 let, kteří tvrdili, že agenti kartelu často převáželi děti přes Mexiko a drželi je ve skladech, kde je hlídali ozbrojení členové kartelu. Mnohým bylo řečeno, že zůstanou u sponzorů v Americe. Setkala jsem se s několika tvrzeními, že se tito mladiství nikdy osobně nesetkali se svými údajnými sponzory a ani s nimi nekomunikovali." Od ledna 2021 na jižní hranici USA dorazilo více než 356 000 nezletilých dětí bez doprovodu, z nichž většina byla vpuštěna do USA. V mé oblasti severního Texasu se jich nyní pohybuje více než 10 000. Bidenova administrativa přiznala, že po jejich vpuštění do USA místo jejich pobytu nesleduje. Nikdo netuší, co se stalo s desítkami tisíc dětí."
Detailní svědectví poskytla také Jessica M. Vaughan: "Masová migrační krize vyvolaná pomýlenou imigrační politikou Bidenovy administrativy způsobila nevyčíslitelné škody americkým komunitám, integritě našeho imigračního systému a tragicky i mnoha migrantům samotným. Tyto migranty tato politika zlákala k tomu, aby podstoupili riziko ilegálního překročení hranice, v důsledku čehož se dostali do spárů zločineckých pašeráckých organizací a státních agentur majících na starost přesídlování migrantů, které zavírají oči nad tím, co migranti zažívají během své cesty. Nejzranitelnější skupinou, která je Bidenovou politikou ohrožena, je více než 300 000 nezletilých, kteří do USA přišli za Bidenovy vlády (to je od 20. ledna 2021). Celkem od roku 2012 přišlo do USA 660 000 nezletilých. Bez patřičné péče prošli sítí vládních agentur a spolupracujících organizací a byli předáni jen nedbale prověřeným sponzorům (kteří jsou v USA obvykle také ilegálně) bez ohledu na jejich bezpečnost a zdraví."
"Několik závažných investigativních zpráv vypracovaných federálními agenturami USA a sdělovacími prostředky zdokumentovalo, jak americká politika a její praktiky usnadnily nejen tuto vlnu masové migrace, ale i následné vykořisťování a zneužívání imigrantů. Tyto studie a zprávy odhalily četné případy zneužívání, podvodů a obchodování za účelem komerčního sexu a nucené práce."
"Floridská Velká porota poznamenala: "Některé 'děti' nejsou vůbec děti, ale jsou to dospělí zločinci; některé děti jsou již členy gangu a je proti nim již vedeno trestní řízení; některé jsou donuceny k prostituci a sexuálnímu otroctví; některé děti jsou kriminálními organizacemi využívány k získání víz pro další imigranty; některé jsou odeslány ke svým příbuzným, kteří je nasměrují do továren a dílen, aby splatili dluh svých rodin vůči pašerákům za to, že je propašovali do USA; některé děti se vrátily do země svého původu, některé děti jsou svými takzvanými rodinami opuštěny a stanou se chovanci státního systému ochrany dětí nebo se stanou předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení nebo úplně zmizí."…
"Bidenova administrativa zavedla politiku, která v masivním měřítku podněcuje k ilegálnímu vstupu nezletilé děti bez doprovodu a je ku prospěchu pašeráků a obchodníků s lidmi, a to i s plným vědomím rizik, že taková politika ohrozí bezpečnost a blaho nezletilých migrantů. Někteří zastánci tuto politiku hájili v domnění, že tato politika napomáhá sjednocení rodin, poskytuje lidem z nebezpečných krajin bezpečný přístav a je přínosem pro americké zaměstnavatele. Není však možné racionalizovat politiku, které napomáhá zneužívání a vykořisťování nezletilých migrantů tak dlouho a v tak velkém. Jakýkoliv humanitární nebo ekonomický motiv, nemůže ospravedlnit ani nahradit škody, které obětem způsobili pašeráci, obchodníci s lidmi, sponzoři a dokonce i jejich rodinní příslušníci, kteří se na těchto strašlivých věcech podíleli."
Floridský guvernér Ron DeSantis charakterizoval to, co se děje, jako "v podstatě největší operaci pašování lidí v americké historii." enátor Josh Hawley se vyjádřil o Bidenově politice jako o "největším gangu zabývajícím se pašováním dětí a o největším gangu využívajícím děti k práci v americké historii." Televizní stanici Fox News řekl, že FBI se musí zapojit do hledání 85 000 nezletilých migrantů, jejichž stopu federální vláda ztratila a že by FBI také měla prošetřit to, jak ministerstvo vnitřní bezpečnosti a ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb (HSS) zacházeli s nezletilými migranty...
Uzay Bulut je turecká novinářka, výzkumná pracovnice neziskové organizace Philos Project a významná spolupracovnice Gatestone Institute.
Džihád v Rakousku: 'Křesťané musí zemřít'
napsal(a) 22. září 2023
Překlad původního textu: , překlad: Libor Popovský
Dva mladí muslimové žijící v Rakousku se nedávno přiznali, že by rádi "zabíjeli křesťany" a "obnovili chalífát". Plánovali, že během útoku na střední školu, na které studoval 15letý mladík, zmasakrují co nejvíce lidí Tito chlapci ve věku 15 a 16 let stanuli 16. července 2023 před krajským soudem v (česky Lubno). Plánovali, že během útoku na střední školu, na které studoval 15letý mladík, zmasakrují co nejvíce lidí. Škola se nachází ve městě (česky Most nad Murou), kde oba žili.Kyž byli chlapci, jejichž minulost je plná násilí a kriminality, vyslýcháni u soudu, tak : "Chtěli jsme postřílet všechny křesťany ve třídě!" Na otázku, jak by reagovali, kdyby policie zasáhla, : "Vzdali bychom se." Poté dodali, že "Alláh by jim toto provinění odpustil", protože "Zabíjení křesťanů nás přivede do ráje."
Autor jedné úvahy věnované těmto dvěma potenciálním masovým vrahům :
"Vypadají naprosto nenápadně – 16letý učeň a jeho 15letý kamarád z Brucku – ale v jejich hlavách se zrodilo něco temného. Přestože se narodili v Rakousku a integrovali se do společnosti, tak se silně zradikalizovali. Jejich cíl: udělat z Rakouska chalífát. V zájmu tohoto svého cíle akceptovali to, že půjdou přes mrtvoly.... Všichni křesťané by měli být zabiti." Úřady se o jejich plánech poprvé dozvěděly až poté, co se začaly zajímat o materiál zabývající se terorismem na radikálních chatovacích skupinách.
Soud je poslal na dva roky do vězení — i když si pravděpodobně odsedí jen osm měsíců. (Maximální trest odnětí svobody pro mladistvé je v Rakousku pět let.) Soud také nařídil, aby podstoupili "výchovný kurs na potlačení agrese a deradikalizační program" – což se bohužel ukázalo jako . "Mladší hoch navíc zapálil v květnu 2022 budovu uzavřené Vysoké školy pedagogické (Pädagogische Hochschule) v Brucku," uzavírá . Celý incident je připomínkou toho, že Rakousko, zdá se, sedí na časované bombě. I když se úřadům podařilo tento potenciálně tragický masakr školáků zmařit – stejně jako plánovaný masakr v roce 2020 – tak agresivita muslimů v Rakousku stále roste, což naznačuje, že může být jen otázkou času, kdy dojde k nějakému vážnému teroristickému útoku nebo k nějaké katastrofě. Již v roce 2017 "Gangy migrantů napadají KAŽDODENNĚ lidi ve Vídni a Rakušané žijí ve strachu" uvedl: "Přepadení a fyzické útoky se v historickém centru hlavního města stávají běžnou záležitostí, kolemjdoucí jsou napadáni téměř každý den.... Oblast nádraží Wien Praterstern, ležící kousek od centra Vídně, je nyní pod kontrolou Severoafričanů a je považována za nejnebezpečnější oblast ve městě. Navzdory tomu, že zde policie posílila své hlídky, je v této oblasti kriminalita na denním pořádku. Afghánci plnící přední stránky novin svými kriminálními činy zase ovládli nádraží Wien Westbahnhof ležící na druhé straně města.... Kriminalita páchaná migranty v Rakousku za poslední rok rapidně vzrostla, díky tomu, že do země přicházejí další a další migranti. V roce 2016 bylo na migranty podáno celkem 22 000 trestních oznámení, oproti 14 000 v roce 2015, uvedlo rakouské ministerstvo vnitra. Vážným problémem se v Rakousku staly sexuální útoky, přičemž za poslední rok od vypuknutí migrační krize vzrostl počet sexuálních útoků migrantů o 133 procent. Sexuální útoky se nejčastěji odehrávají v bazénech a na dalších veřejných místech."...
V těchto případech policie očividně nereagovala příliš citlivě a fakticky . Například, když byla v roce 2016 20letá Rakušanka s blond vlasy čekající na autobusové zastávce ve Vídni, čtyřmi muslimskými muži, tak jí policie , aby si obarvila vlasy. Žena vyprávěla: "Jeden z nich "mi zajel prsty do vlasů a dal mi jasně najevo, že v jeho kultuře žádné blondýnky neexistují.... Nejdřív jsem se bála, ale teď jsem ze všeho nejvíce naštvaná. Po útoku mi policisté řekli, že ženy by se po 20. hodině neměly pohybovat na ulici samy. A dali mi i další rady – mám si dát vlasy obarvit a neoblékat se tak provokativně. Nepřímo to znamená, že jsem podle nich za to, co se mi stalo, částečně vinna já sama. To je pro mě obrovská urážka."
Spolu s obecnou kriminalitou muslimů se v Rakousku bohužel zdá být rozšířena také nenávist k "" a zvláště ke a . Tak jako byli výše dva chlapci souzeni za svou touhu "zabíjet křesťany" a "dostat se do ráje", tak se vyskytla i řada jiných případů, kdy jiní muslimové vyjádřili své nepřátelství vůči historické víře Rakouska. Na internetu můžeme rychle najít také další nedávné incidenty, včetně soch Ježíše a Marie v oblíbené vídeňské zahradě určené k modlitbám v červenci 2023.
Pravděpodobně nejdůležitější je to, že všechno toto nepřátelství a násilí se odehrává na pozadí rychle rostoucí muslimské populace v Rakousku. Ve školách rakouských měst, včetně Vídně a Lince, nyní než katolíků...Důležitost těchto čísel je umocněna tím, že muslimové se v Rakousku, zdá se, moc dobře neasimilují, a to zejména druhá generace. Podle rakouského deníku :
"Jejich rodiče přišli do Rakouska pracovat jako kvalifikovaní dělníci. Druhá generace již nemá žádnou kvalifikaci a nekvalifikovaní dělníci už nejsou na trhu práce potřeba. Na rozdíl od svých rodičů nemluví dobře ani německy ani svým mateřským jazykem." Podle OECD dosahují ve škole horších studijních výsledků než ti, kteří se narodili mimo Rakousko, navíc ve veřejné sféře není dostatek 'vzorů' úspěšných migrantů."
"Co mohou politici udělat pro to, aby umožnili lepší integraci imigrantů?" Jedna vydaná v květnu 2023 zjistila, že mešity v Rakousku aktivně učí muslimskou mládež, aby se nepřátelila s rodilými Rakušany ani s jinými nemuslimy. Ačkoliv někteří politici – například Manfred Haimbuchner z konzervativní Svobodné strany Rakouska (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ) – vyjádřili nad tímto učením a rozhořčení, tak ve skutečnosti jde o tradiční muslimskou doktrínu. říká: "Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Alláha ničeho, leda v případě, že by se od nich obávali nějaké hrozby... []."
je ještě konkrétnější: "Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Alláh věru nepovede lid nespravedlivý." Není proto divu, že pod tlakem je i – v roce 1981 muslimští teroristé střelnými zbraněmi ve vídeňské synagoze, přičemž . , v roce 2021, podle německé veřejnoprávní rozhlasové a televizní společnosti "antisemitské zločiny dosáhly v Rakousku rekordně vysoké úrovně."...
je autor knih , , a , vedoucí spolupracovník Gatestone Institute podporovaný nadací Shillman Journalism a spolupracovník nadace Judith Rosen Friedman při Fóru pro Blízký východ (Middle East Forum).
Francie na pokraji chaosu?
napsal(a) 23. července 2023,překlad původního textu: Překlad: Libor Popovský
27. června 2023. Ve městě Nanterre ležícím v západní části metropolitní oblasti Paříže, se krátce před osmou hodinou ranní dva policisté jedoucí na motorce snaží zastavit auto. Řidič auta, 17letý Nahel Merzouk, je zjevně nebezpečný, řídí nevyzpytatelně a tak tak se vyhýbá lidem přecházejícím ulici. Na 15sekundovém , které koluje po sociálních sítích, je vidět stojící auto a dva policisté mířící pistolemi na Merzouka. Jeden policista s tasenou zbraní se opírá loktem o čelní sklo. Řekne Merzoukovi, aby vypnul motor a dal ruce nad hlavu. Auto se rozjede. Policista . Merzouka trefí a Merzouk krátce poté umírá.Policie má k dispozici svědky, kamerový záznam a , že se řidič v minulosti odmítl řídit příkazy policistů. Před několika týdny byl zatčen za proti policii a za konzumaci a prodej omamných látek a brzy měl předstoupit před soudce. Bylo mu pouhých 17 let, byl příliš mladý na to, aby měl francouzský řidičský průkaz.
Ten den řídil pronajatý Mercedes za 90 000 dolarů s . Všechny tyto informace, kromě jeho věku, média i politici zamlčovali. Jediné video, které natočil kolemjdoucí na iPhone a poslal médiím, nezahrnovalo celý incident. Před jakýmkoliv vyšetřením tohoto incidentu a bez jakéhokoliv respektování presumpce neviny francouzský prezident Emmanuel Macron okamžitě , že policistův čin byl "nevysvětlitelný" a "neomluvitelný". Premiérka Elisabeth Borne , že policista "nerespektoval zákon" a předsedkyně Národního shromáždění Yael Braun Pivet požádala poslance o na uctění památky mladého řidiče. Merzoukova matka novinářům, že její syn byl úžasný a laskavý člověk. přispěchalo do televize, aby řekli, že zastupují Merzoukovu rodinu a že policie "rasistickou vraždu". Politik Jean–Luc Mélenchon , že "žádný policista nemá právo zabíjet s výjimkou sebeobrany" a že jakékoliv vyšetřování Merzoukovy minulosti musí okamžitě přestat. Policista, který zastřelil Merzouka, byl soudcem obviněn z a byl vzat do vazby. Jeho jméno a adresa na sociální sítě a jeho žena a děti se musely skrývat.
Matthieu Valet, předseda Nezávislého svazu policejních komisařů (SICP, Syndicat Indépendant des Commissaires de Police), v televizi o extrémní obtížnosti policejní práce na nebezpečných francouzských předměstích. V některých čtvrtích je podle něj policie neustále ohrožována a mnoho policistů se cítí být prezidentem i vládou zrazeno. Řekl, že svévolným obviněním policisty, se Macron nepochybně snaží vyhnout nepokojům, ale vyjádřil přesvědčení, že k nepokojům přesto dojde. Měl pravdu.
Večer 27. června ve všech velkých městech Francie. stovky aut, včetně policejních, a napadeny byly i policejní stanice. Některé policejní stanice byly vyrabovány zločinci a byly z nich ukradeny zbraně. Podpáleny byly také radnice ve čtvrti (město Mantes–la–Jolie) a ve městě . byly stovky obchodů. byly zastavovány, vykrádány a podpalovány a jejich řidiči byli biti.
Nepokoje se dále rozšířily. Byly poničeny a . V departementu Seine–Saint–Denis byly zapáleny autobusy v ; kostely byly vypáleny do základů; na evangelický kostel v Marseille někdo : "Mohamed byl poslední prorok." Byly banky i bankomaty. Na ulicích se vykřikovala : "smrt policii", "smrt Francii", "smrt židům"!
Generální tajemník odborového svazu Národní aliance policie (Alliance Police nationale) Julien Schénardi 28. června , že tyto nepokoje jsou mnohem vážnější než ty v roce 2005. Tentokrát podle něj vypuklo násilí i v mnoha malých městech. Poukázal na to, že v roce 2005 bylo nasazeno 10 000 policistů, v červnu 2023 jich bylo nasazeno , včetně jednotek specializovaných na organizovaný zločin. Připomněl také, že v roce 2005 nebyl v Paříži vyrabován a vypálen žádný obchod, tentokrát jich bylo mnoho.
Na odpoledne 28. června byl v Nanterre, kde byl Merzouk zastřelen, na popud jeho matky a komunistického starosty zorganizován k uctění Merzoukovy památky. Novinář z rozhlasové stanice RMC Nicolas Poincaré, to, co viděl, takto: "Šest tisíc lidí, převážně zahalených žen a mužů afrického a severoafrického původu, a levičáci." Účastníci tohoto pochodu vykřikovali mimo jiné hesla "smrt policii" a "Alláhu Akbar" ["Alláh je největší"]. "Jsme muslimové," jeden rozzlobený demonstrant, "pokud nás policie zabije, máme právo zabíjet, je to napsáno v koránu!" byly zraněny, mnozí vážně.Nicolas Poincaré poznamenal, že hned jakmile pochod skončil, začali demonstranti ničit pouliční mobiliář. Několik jich vniklo do banky v přízemí činžovního domu, později celá budova. Hasičské auto, které přijelo požár uhasit, bylo podle něj napadeno. A dodal: "V roce 2005 nebyl zapálen jediný bytový dům a nebyl poničen jediný památník.... Nyní byl poničen a počmárán graffiti památník obětem holocaustu a členům francouzského odboje."
"Je to absolutní nehoráznost a ostuda," právník Ariel Goldmann na Twitteru a zveřejnil video z poničeného památníku. "Nic není respektováno."…
Situace, ve které se Francie nachází, je důsledkem několika desetiletí svévolné slepoty a nečinnosti francouzských politických autorit, které zřejmě doufaly, že utrácením ve prospěch imigrantů tyto problémy zmizí. Od 70. let 20. století Francie přijímá stále více imigrantů z muslimského světa, v roce 2020 profesor Pařížské univerzity Bernard Rougier, autor knihy (). Většina nově příchozích je ubytována v panelových sídlištích na chudých předměstích velkých měst. Někteří pracují, jiní žijí ze sociálních dávek. Do francouzské společnosti se asimilovala jen nepatrná menšina z nich. Ostatní žijí tak, jak žili ve svých zemích původu.
přišli z muslimského světa a tvrdí, že Francie je vinna tím, že kolonizovala jejich země, že muslimové by měli nadále žít podle islámského práva a že podle názoru imámů by Francie měla za své zločiny zaplatit. Mnoho politiků nově příchozím řeklo, že Francie je rasistická a využila je. V těchto čtvrtích vznikly , které tyto čtvrti ovládly. Radikální imámové ospravedlňovali trestnou činnost gangů tvrzením, že Francouzi musí zaplatit za to, co udělali v muslimském světě. Francouzští politici před tím zavírali oči. Mezitím se tyto muslimské čtvrti rozrostly a kriminalita v nich vzrostla.
V roce 2005 dva mladé muslimské zločince Zyeda Bennu a Bounu Traorého. Dva teenageři se schovali v elektrické rozvodně a bohužel byli zabiti elektrickým proudem. Policisté byli z "neposkytnutí pomoci osobám v ohrožení". Propukly nepokoje, které trvaly tři týdny a utichly až poté, co prezident Jacques Chirac požádal imámy, aby , a slíbil dát muslimským čtvrtím ještě více peněz. Policie dostala příkaz v muslimských čtvrtích vůbec nezasahovat, dostaly se zcela pod kontrolu gangů a imámů. Tehdy se tyto čtvrti fakticky staly nezákonnými "" (zones urbaines sensibles), kterých je dnes zhruba 750.
Prezident Nicolas Sarkozy, zvolený v roce 2007, slíbil, že s no–go zónami . Sarkozy však neudělal nic. Nic neudělal ani jeho nástupce François Hollande. Macron navrhl, že řešením by mohlo být "francouzského islámu", údajně zcela odlišného od islámu ve zbytku světa, ale tento plán rychle vzdal. Poté řekl, že chce bojovat proti tomu, co nazval "" (no–go zóny, čtvrti, kde muslimové žijí odděleně od zbytku populace). Také on tedy nic neudělal.V minulosti po násilných incidentech, při nichž se mladí zločinci z no–go zón bránili zatčení. Pokaždé byli potrestáni policisté. Nepokoje zasáhly , ne celou zemi, a po dvou až třech dnech ničení a rabování byl obnoven klid. Tentokrát se však nepokoje nebývale rozšířily. Vláda se zdála být bezmocná a země se zdála být na pokraji chaosu. investigativního reportéra Laurenta Valdiguiého dostala policie příkaz vyvarovat se jakéhokoliv jednání, které by mohlo vést ke zranění nebo smrti výtržníka. Vláda věřila, že v takovém případě by násilí ještě zesílilo. "Vláda upřednostňuje to, aby se požár postupně uklidnil," řekl Valdiguié s tím, že vláda nechce vyhlásit výjimečný stav z obavy, že by jeho vyhlášení klid neobnovilo.
Politici prohlašovali, že se musí obnovit klid, ale žádný z nich nenabídl řešení. Jedinou výjimkou byl bývalý novinář Éric Zemmour, nyní vůdce pravicové strany Reconquest (Reconquista, Znovudobytí). 30. června v dlouhém rozhovoru situaci jako "příznak přicházející občanské války" a zdůraznil, že "občanská válka je téměř tady" a že může zničit zemi. To, co se děje, je "etnické povstání" vyplývající z "šílené imigrace.... Macron opustil policii a zvolil si podřízenost". V současné době, uzavřel Zemmour, by k obnovení klidu bylo zapotřebí "přísných, rozhodných a nelítostných represí", ale "mezi těmi, kdo jsou u moci, není nikdo, kdo by byl připraven jednat rozhodným způsobem a učinit nezbytná rozhodnutí."
Komentátor Ivan Rioufol 29. června : "Zárodky občanské války jen čekají na výbuch.... Nedůslednost Emmanuela Macrona vystavuje Francii smrtelnému nebezpečí." Tisková zpráva vydaná dvěma hlavními francouzskými policejními odborovými svazy 30. června pod názvem "Teď to stačí," mimo jiné : "Dnes jsme ve válce, a proto bojujeme. Zítra se ale vzbouříme my a vláda by to měla vědět." Není jisté, zda si to vláda byť jen trochu "uvědomuje".
V roce 2021 dvacet francouzských generálů ve výslužbě adresovaný francouzské vládě a prezidentovi Macronovi: "Situace je kritická. Francie je v nebezpečí. Hrozí jí několik smrtelných nebezpečí". V dopise se hovořilo o "předměstských hordách" a o "oddělení mnoha částí země za účelem jejich přeměny na území podléhající dogmatům jsoucím v rozporu s francouzskou ústavou.... Míra násilí se každým dnem zvyšuje... ti, kdo řídí naši zemi, musí bezpodmínečně najít odvahu nezbytnou k vymýcení těchto nebezpečí." Tehdy se s tímto dopisem zacházelo s despektem. Dnes to vypadá, že jeho signatáři pochopili situaci naprosto správně.
Dr. Guy Millière je profesor Pařížské univerzity a autor 27 knih o Francii a o Evropě.
Švédsko se stalo rájem gangsterů
napsal(a) , 16. července 2023 Překlad původního textu: . Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská
Poté, co Rusko v únoru 2022 napadlo Ukrajinu, rozhodly se Švédsko a Finsko ukončit svoji dlouhodobou neutralitu a požádaly o členství v NATO. Ve švédských ulicích však již válka probíhá – , která však s Ruskem nijak nesouvisí. Mezi lednem a květnem 2023 zaznamenala v průměru jeden pumový útok za každé dva dny. V odvetných akcích útočí soupeřící gangy stále častěji dokonce i na svých nepřátel.Začátkem uvedl šéf švédské policie Anders Thornberg, že každý rok je ve Švédsku přijato do zločineckých gangů více než 1 000 lidí. I přes řadu zatčení nevykazuje rychlost tohoto náboru žádné známky zpomalení. Se třemi novými rekruty denně, z nichž je nápadně mnoho mladistvých, je snížení celkového počtu aktivních členů gangů prakticky nemožné. Thornberg odhadl, že do řádění gangů je nyní ve Švédsku zapojeno lidí a pro srovnání uvedl, že Švédsko má v současnosti policistů. Počet členů gangů tedy již převyšuje počet policistů a nadále roste. Podle Thornberga je situace "extrémně vážná", organizovaný zločin infiltruje a korumpuje demokratickou společnost i podnikatelský a státní sektor.
Skutečnost, že se Švédsko stalo jednou z nejnásilnějších zemí Evropy, konečně přitáhla mezinárodní pozornost. Francouzský večerník Le Monde nad "bezmocností Švédska tváří v tvář organizovanému násilí." Le Monde citoval premiéra Ulfa Kristerssona z Umírněné koaliční strany (Moderaterna), který prohlásil, že situace je "nekontrolovatelná" a "předtím, než se zlepší, tak se zřejmě spíš zhorší". Kristersson desítky zločineckých gangů ve Švédsku za "domácí teroristy". Ministr spravedlnosti Gunnar Strömmer ve státní televizi SVT, že s 62 smrtícími přestřelkami v roce 2022 švédská společnost v boji proti organizovanému zločinu jednoznačně selhala. Strömmer , že neexistuje žádné rychlé řešení nárůstu zločinnosti gangů v zemi, a varoval, že vládě potrvá, než se s touto situací vypořádá.
článku Davida Jonese v deníku Daily Mail ve Švédsku nyní žijí asi dva miliony imigrantů, kteří tvoří 20 % populace. Mnoho imigrantů pochází z nejproblematičtějších částí Asie a Afriky a do švédské společnosti se nezačlenili. Mezi konkurenčními gangy nyní pravidelně probíhají přestřelky. Jen ve Stockholmu podle policejní zprávy o kontrolu nad rozmáhajícím se obchodem s drogami bojuje 52 gangů, které jsou stále bezohlednější. Některé děti, které jsou členy gangů, dokonce nosí výbušniny ve svých školních termoskách. David Jones napsal: "Před dvaceti lety zde kriminalita s použitím střelných zbraní téměř neexistovala. Děsivé vraždy v severských detektivkách jsou ale dnes již běžnou realitou. Švédsko je zaplaveno podcasty, dokumentárními filmy a knihami o zločinech ze skutečného života." Podle jeho názoru švédský soudní systém, "o kterém si mnozí myslí, že upřednostňuje práva mladistvých pachatelů před právy jejich obětí", selhal při řešení ultranásilných zločinů spáchaných gangy nových imigrantů.
"Ve Stockholmu dnes jen zřídka uplyne den bez přestřelky nebo pumového útoku," švédská novinářka Paulina Neuding. "V jedné městské části byli obyvatelé sídliště informováni o tom, co mají dělat, když se jejich bytový dům stane cílem pumového útoku. A to je pro příliš mnoho Švédů nový normál." Podle švédských zákonů nemohou být děti mladší 15 let odsouzeny k žádnému trestu a starší teenageři dostávají jen zřídkakdy trest vyšší než čtyři roky v tzv. povinné péči. Mafiáni proto nyní verbují děti a teenagery, vyzbrojují je termoskami s výbušninou nebo pistolemi a posílají je do boje jako pěšáky ve válkách gangů. "Liberální systém švédského trestního soudnictví a skutečnost, že švédská policie nebyla nikdy vyškolena na takové problémy, způsobují, že je život gangů v přistěhovaleckých čtvrtích celkem bezstarostný."
"Švédsko se stalo rájem gangsterů – a ukázkou toho, jak neintegrovat migranty," Fraser Nelson, redaktor časopisu The Spectator a sloupkař deníku The Daily Telegraph. Nelson dále poznamenal, že "v systému liberální migrace a liberálního trestního soudnictví se ve Švédsku vyklubala šokující subkultura násilí". Podle Nelsona ztrácí švédská policie kontrolu nad některými městy a obcemi... členové gangů ve Švédsku jsou buď z první, nebo druhé generace imigrantů a obvykle pocházejí z islámského světa nebo Afriky. Ačkoliv si to mnozí politici neradi přiznávají, tak tento problém byl do Švédska z velké části importován…
Christoffera Bohmana, který na začátku roku 2023 rezignoval na svoji funkci u švédské policie, se násilí gangů ve Švédsku rozšířilo do takové míry, že policie již není schopna tento problém zvládat. Jeden sloužící švédský policista, který požádal o zachování anonymity, , že nekontrolovatelně bující zločinecké gangy využívající děti ke své trestné činnosti tlačí zemi směrem k bodu, odkud nebude návratu. , že Švédsko "ztratilo kontrolu" nad pořádkem a že gangy nyní de facto mají volné pole působnosti. "Před deseti až patnácti lety jsme u 14letých pachatelů řešili krádeže v obchodech, dnes 14letí pachatelé obchodují s drogami a mají automatické zbraně," konstatoval policista.
"Starší zločinci využívají děti, aby se sami vyhnuli dopadení, a pro tyto vybrané děti je to známka postavení mezi jejich vrstevníky. Pro děti, které nejsou schopné předvídat následky, to začíná jako velká švanda, ale nakonec se zapletou do vražedných konfliktů gangů." Posteskl si také nad zapojením "velmi zranitelných" dětí, z nichž mnohým je méně než 15 let, a ve Švédsku tedy nedosahují minimálního věku pro trestní odpovědnost. Policista zůstává ohledně budoucnosti pesimistický. "Nemáme žádnou šanci. Bude to už jen horší a horší," odpověděl. V oblastech obydlených imigranty "prostě neexistuje žádný respekt k policii," řekl.
Když policie dostupné zdroje věnuje vyšetřování přestřelek a pumových útoků, tak se ostatní trestné činy, jako jsou například vloupání a krádeže, stanou fakticky beztrestnými. Tato inverze vymáhání práva přispívá u mnoha Švédů k rostoucímu pocitu bezpráví. Jaký mají zákony smysl, když se nevynucují nebo se používají pouze k potrestání poctivých občanů?
Od roku 2010 se krádeže v obchodech ve Švédsku zdvojnásobily. V publikovaném v deníku Aftonbladet řada majitelů obchodů uvedla, že situace švédských obchodů s potravinami je naléhavá. Jeden obchodník s potravinami v Uppsale řekl, že z obchodu večer odváží drahé maso, aby nebylo přes noc ukradeno. Krádeže v obchodech se staly velkým problémem, kterému právní systém v zemi nedává vysokou prioritu. Za krádež je nyní ve Švédsku stíháno jen málo lidí. Obchodníci proto naléhají na politiky a policii, aby vynaložili více prostředků na zastavení každodenních zločinů, které se dotýkají mnoha lidí – a také tvrdí, že je to nutné k udržení společenské smlouvy a ochoty občanů platit daně. Ignorována nebo odkládána je přetíženými policisty také další závažná trestná činnost. V Uppsale si oběti znásilnění stěžují, že na pohovor na policii musí čekat celé měsíce. Některé z nich se kvůli tomu rozhodly své trestní oznámení stáhnout. "Jsou zde ženy, které čekaly až osm měsíců, než se dostaly do kontaktu s policií poté, co podaly trestní oznámení [o znásilnění]," Josefine Agius, koordinátorka ženského útulku v Uppsale. důstojníka místního oddělení policie Andrease Pallindera je tato situace bolestivá a je důsledkem nedostatku lidských zdrojů. Většina policistů se nyní věnuje boji proti zločineckým gangům...
Násilí se rozšířilo do všech sektorů švédské společnosti jako rakovina. Agentura pro pracovní prostředí (Arbetsmiljöverket) obdržela od posádek sanitek Rychlé lékařské pomoci v různých částech Švédska rostoucí počet o výhrůžkách a násilí při výjezdech. V roce bylo takových zpráv více než třikrát více než o pět let dříve. Patří sem vyhrožování záchranářům zbraněmi, vyhrožování smrtí, bití a fyzické bránění opuštění místa nehody. Stále více násilí je také ve švédských školách, a to se týká jak učitelů, tak i žáků. Počet o výhrůžkách a násilí ve školách se od roku 2012 více než zdvojnásobil. Tyto zprávy se týkají především studentů, kteří na učitele zaútočili výhružkami, údery pěstí nebo škrcením.V Malmö, třetím největším švédském městě, jsou rodilí Švédové už v menšině. Město zažívá svoji verzi "bílého útěku". Mnoho rodilých Švédů do menších měst, aby pro své rodiny našli bezpečnější prostředí a školy…
Asi nyní uvádí, že by se ve své zemi cítili bezpečněji, kdyby měli právo na se střelnou zbraní. Toto číslo by mohlo být považováno za nízké v USA, s jeho Druhým dodatkem garantujícím právo držet a nosit zbraň. Pro skandinávský národ však toto představuje zásadní historický posun ve veřejném mínění. Zatímco vlastnit loveckou pušku není ve Švédsku neobvyklé, vlastnit střelnou zbraň za účelem sebeobrany nebylo ve Švédsku až donedávna důvodem k udělení zbrojního průkazu. Peder Jensen je norský spisovatel a esejista.
Poznámka ČNL: V těchto dnech švédská vláda povolala armádní jednotky a nasadila je v boji proti rušitelům veřejného pořádku.
V Německu je místa dost – ale ne pro Němce
26.9.2023
Marek Pavka míní, že současné dění v Německu naznačuje, že zde vítězí postdemokracie, která se snaží o to, aby lid zmizel z politických obzorů.
V Německu už musejí lidé opouštět své domovy, aby bylo místo pro migranty. V jihobádenském Lörrachu obdrželo na konci února letošního 40 nájemníků od tamní radnice dopis, kde se praví: „Jak víte, Německo je vystaveno silnému proudu uprchlíků z Ukrajiny a jiných částí světa. (…) Pro Vás to znamená, že brzy vypovíme nájemní smlouvu s Vámi.“ To ve městě vzbudilo pobouření. Jeden z nájemníků k tomu řekl: „Je to svinstvo, jak se s námi jedná. Na tento byt jsme čekali tři roky a nyní v něm žijeme sotva pátý měsíc.“ Předseda bádensko–württemberského svazu nájemců Rolf Gassmann k tomu přitom uvádí: „Podle zákona není ubytování migrantů důvodem k vypovězení nájemní .“ Městská bytová společnost v Lörrachu po tomto oznámení obdržela 1500 rozzuřených telefonátů a 250 e–mailů. To ale není všechno. Před kanceláří místní pobočky Zelených se demonstrovalo s transparentem „Máme místo – ale ne pro .“ Odpor se projevil i jinde. V Grevesmühlenu v Meklenbursku–Pomořansku mělo být postaveno zařízení pro přistěhovalce. Letos v srpnu se k tomu konalo místní referendum, ve kterém se více než 91 % zúčastněných vyslovilo . Jiné město, které se vzbouřilo proti plánům mocných, je Greifswald ležící také v Meklenbursku – Pomořansku. Tam se obyvatelstvo zmobilizovalo proti plánu postavit zde celkem čtyři zařízení pro uprchlíky, kterým se v liberální novoněmčině říká „kontejnerové vesnice“. Občané během dvou týdnů sesbírali sedm tisíc podpisů a vynutili si místní referendum, v němž více než 65 % hlasujících tyto plány . V Arnsbergu v Severním Porýní–Vestfálsku nabízela zemská vláda majiteli tamního bývalého kláštera několik milionů eur nájemného ročně, pokud v něm ubytuje 450 migrantů. V tamní tělocvičně se konalo shromáždění k této otázce, kterého se zúčastnilo na 750 občanů, přičemž dalších 150 muselo zůstat venku. Odpor shromážděných k záměru zemské vlády byl tak velký, že majitel kláštera ještě na tomto setkání oznámil, že migranty přes nabízené miliony neubytuje, díky čemuž sklidil velký .
Obdobně se proti plánu zemské vlády na stavbu zařízení pro uprchlíky postavila vesnice Upahl v Meklenbursku–Pomořansku. Tato obec s pěti sty obyvateli má podle záměru zemské vlády ubytovat 400 azylantů (!). Pod tlakem obyvatel si radnice letos v březnu vymohla pozastavení stavby, které však zrušil soud s poukazem na nouzový stav, kdy tamnímu zemskému okresu chybí ubytovávací . Pamatujete si ještě na to, jak se spolková kancléřka Merkelová v souvislosti s migrační krizí holedbala tím, že „to zvládneme“? Akorát zapomněla dodat, že v nouzovém stavu. Na tento odpor občanů reagovala politická věrchuška typicky. Spolková ministryně vnitra – ano, to je ta, co chce zakázat AfD – protesty v Lörrachu označila za „falešné a “. Slova již brzy následovaly činy: 31. srpna provedla policie v Bavorsku, Bádensku–Württembersku a dokonce i Švýcarsku domovní prohlídky u osmi aktivistů, kteří se opovážili před uprchlickým centrem v bavorském Peutenhausenu, vesnici s 650 obyvateli, která ubytovala 50 azylantů – načež začalo docházet k vloupáním a sexuálnímu obtěžování, dokonce i vůči lidem, kteří zpočátku azylantům – vyvěsit protestní transparent a zapálit několik dýmovnic, přičemž nic .
Jestli si chcete představit, co znamená taková domovní prohlídka, přečtěte si knihu od Stefana Zweiga, kde autor popisuje, jak ho takováto domovní prohlídka v jeho domě v Dollfussově Rakousku v únoru 1934 přesvědčila, že má emigrovat. Jak působivá jsou jeho slova o tom, že v onom starém dobrém světě včerejška byla domovní prohlídka něčím nepředstavitelným, zatímco potom se stala čímsi běžným – a nezůstalo jen u . Ostatně, vůči politikům z už dochází i k fyzickému násilí. Jinými slovy, ta samá veřejná moc, která nedokáže zajistit bezpečí pro německé občany, vůči nim používá represe, pokud na to upozorní. Michael Paulwitz z týdeníku Junge Freiheit v souvislosti se situaci v Lörrachu říká, že úřady už ani nemohou dát zřetelněji najevo, že místní jsou pro ně občany druhé kategorie a že v hierarchii veřejného zájmu a plnění veřejných povinností jsou na posledním . Zdá se, že jde o projev něčeho, co francouzský politolog Philippe Marlière označuje jako „demofobii“, tedy nenávist mocenské elity vůči vlastnímu . Autor pojmu „postdemokracie“ a jiný francouzský myslitel Jacques Rancière o tom říká, že cílem postdemokracie je to, aby lid .
Jestli to tak trochu nesouvisí s tím, že lid mocenskou věrchušku do značné míry prohlédl a konkrétně v Německu došlo vloni k rekordnímu poklesu důvěry v politické . Jak konstatuje reportáž z televizního pořadu ARD Tagesschau z Upahlu„mnozí obyvatelé vesnice podle svých slov ztratili důvěru a pochopení v politiku, protože byli postaveni před hotovou .“ Jaké to překvapení. Výmluvná jsou také slova starosty Greifswaldu Stefana Fassbindera za Zelené, který bez ohledu na jednoznačný výsledek tamního referenda – dnešní liberálové jen máloco nenávidí tolik jako přímou demokracii – po něm prohlásil: „V nejbližší době se budeme muset ještě intenzivněji zabývat tím, aby docházelo k debatě, k dialogu s občany, podnikateli, všemi ostatními, v zájmu toho, aby se dařilo.“ Pokud vám ještě stále není jasné, jakým protimluvem je pojem „liberální demokracie“, zkuste si ten výrok přečíst ještě jednou.
A jestliže pořád netušíte, jak má vypadat onen svět zítřka, , že ve věkové kategorii do 15 let má 40 % obyvatel Německa přistěhovalecký původ, mezi 15 a 24 lety je to 35 %, mezi 25 až 34 lety 34 % a mezi 35 a 44 lety 35 %. A protože mocenskému kartelu je to málo, nový zákon má cizincům umožnit rychlejší nabytí . Realitou se tak stávají slavná slova Bertolda Brechta o tom, že „lid ztratil důvěru vlády. Vláda se tedy rozhodla lid rozpustit a zvolit si jiný.“
https://casopisargument.cz/?p=52834
Velkým tématem současnosti jsou restituční nároky Lichtensteinů vůči České republice
Vzhledem k tomu, že o tomto restitučním procesu neexistuje ve veřejném prostoru dostatek objektivních informací, budeme se snažit tento informační deficit zmenšit. Několik následujících článků má tomuto cíli napomoci
Poprava české státnosti r. 1621
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Nesmiřitelné rozpory v boji o moc a bohatství mezi vládnoucími monarchy evropských velmocí, spory panovníků se zástupci šlechty a měst o účast na vládě proti nastupujícímu absolutismu, ideologické rozpory náboženské mezi katolicismem a protestantismem, následný spor o náboženskou snášenlivost proti příkazu vrchnosti vyznávat jedinou samospasitelnou víru, to všechno vyvolalo mezi feudálními monarchiemi dlouhotrvající celoevropský válečný konflikt – válku třicetiletou (1618–1648).
Shodou okolností třicetiletá válka začala u nás, v zemích koruny české. Česká šlechta, většinou po husitech protestantská, vyhlásila spolu s měšťany odboj proti panovníkovi. Ferdinand II., jehož děda si osudnou chybou předtím sami r.1526 dobrovolně zvolili, zavádí absolutismus. Nechce se s nikým o moc ve státě dělit. Absolutní moc královskou chce mít nejen pro sebe, ale i pro svou habsburskou dynastii dědičně. Dosavadní právo šlechty volit panovníka se tím ruší. Jako netolerantní katolík chce kacířský protestantismus ze země zcela vymýtit. Stavovský odboj začal svržením, defenestrací panovníkovi věrných pražských místodržících, Martinice a Slavaty, do hradního příkopu. Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře ( 8.11.1620). Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Hned po bitvě byla zavedena „normalizační“ násilná správa, v Čechách pod vedením pověřeného správce země Karla Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Konfiskační komise, vedená Lichtenštejnem, zabavovala majetek nespolehlivé domácí šlechty a obdarovávala jím hejna cizinců a dobrodruhů. Ani katolickou církev a jesuitský řád neminula výnosná odměna za věrnost císaři. Rozsah konfiskací byl nevídaný, dvě třetiny obhospodařované půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, nekatoličtí kněží (i J.A.Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem, Dalimilova kronika a jiné knihy novému režimu nepohodlné byly veřejně katem spáleny. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho zdánlivý konec českého národa vůbec.
V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, sluší se připomenout den 21. června 1621, symbolický konec českého odboje proti Habsburkům. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdců stavovského povstání. Byli to 3 páni, 7 rytířů, 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. Mečem kata Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova (74 let), cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic (57 let), stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově. Mrskání, přibíjení jazyka. Jáchymu Ondřejovi Šlikovi byla uťata hlava a ruka, Slováku Janu Jeseniovi, lékaři a rektoru University Karlovy, příležitostnému diplomatu, byl nejdříve vyříznut jazyk, pak byl sťat a rozčtvrcen. Sťaté hlavy pro potupu a zastrašení pověsili v železných klecích na Mostecké věži. Hrdina románu Z.Wintra, Mistr Kampanus, sleduje otřesen hrůzostrašnou exekuci z ochozu Týnského chrámu a vidí: Konec českého boje o stát a víru. Nejen vzbouřené stavy, nejen protestanti, celý národ tu utrpěl zničující porážku, zkázu, která ohrozila samu jeho existenci. Uznávaný historik Josef Pekař, ač dobrý katolík, o Bílé hoře napsal upřímně, bez veškeré konfesionální předpojatosti : „ Stín toho dne (8.11.1620) pokryl tři století lítostí nebo kletbou. V úzkostech vězení, ve strádání vyhnanství, v zoufalství nad zkázou vlasti a ponížením národa nesly se mysli tisíců Čechů k tomu dni…Na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. A jakkoli vysoko potom vznesly se kupole barokních chrámů a honosné fronty barokních paláců v pokatoličené Praze, vítězný postoj jejich nemohl nikdy zaplašit památku slz a krve, jimiž v letech hrůzy naplnil brutální vítěz znásilněnou zemi. ..Bílá hora, ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek, bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic.“
Tři sta let trvalo, než se podařilo vlastencům, buditelům, obrozencům, v závěru i legionářům vrátit bezprávné, všestranně zdecimované etnikum, odsouzené k zániku, mezi evropské národy. Až po třech stech letech přestala být naše země nesvobodnou provincií státu nám cizího a stala se samostatnou československou republikou. Stalo se to 28.října 1918. Po celá ta předchozí tři století byla Bílá hora symbolem porážky, potupy a neštěstí. Přední představitelé našeho národa v čele s T.G.Masarykem usilovali o „odčinění Bílé hory“. Když „muži 28.října“ sepisovali své provolání Národního výboru o samostatnosti československého státu, oslovili občany slovy: „Lide československý. Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“ Občané přijali ta slova s nepopsatelným nadšením, s neutuchající radostí. V revoluční euforii se všude věšely prapory, girlandy, shazovaly se rakouské nápisy a symboly, oblékaly se kroje národní a sokolské, na nárožích vyhrávaly kapely, zpívalo se a tančilo, jásalo a plakalo štěstím…V této atmosféře se krátce po převratu, 3.listopadu, konal na Bílé hoře tábor lidu k uctění památky nešťastné bitvy 8.listopadu 1620. Po prvé se vzpomínalo svobodně a bez cenzury na ztrátu samostatnosti a svobody, po prvé bylo možno z právě získané svobody a samostatnosti upřímně se těšit . Bylo mnoho projevů, nadšených proslovů, radostných emocí, ale i beze sporu spravedlivého hněvu a lítosti nad ztracenými třemi sty lety. Když se lid večer vracel z manifestace, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, skácel Mariánský sloup, který se tu týčil jako symbolický pozůstatek právě povaleného režimu. Pomník, dílo sochaře J.J.Bendla ( 1620–1680), byl vztyčen r.1650 z vůle panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a českým stavovským státem. Bylo to dva roky po Vestfálském míru, tragicky osudném pro Čechy doma i v exilu. Jako hlavní podněcovatel obrazoborecké akce se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882–1947), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy, známý z literatury jako Franta Habán ze Žižkova. Nemusíme souhlasit s kácením pomníků. Ale nemůžeme popřít, že tehdejší mstitelé historické nespravedlnosti právem v Mariánském sloupu spatřovali symbol církevní i světské reakce.
Ferdinandovo vítězství v „české válce“ bylo jen prologem k sérii dalších válek, v kterých proti sobě bojovaly země katolické ligy a protestantské unie. Žoldnéřská vojska obou stran, vedená ctižádostivými generály, (byl mezi nimi i Albrecht z Valdštejna), přelévala se ze země do země a doplňovala si často chybějící žold loupením a pleněním vesnic a měst, kterými procházela. Evropa byla zdecimována válkou, hladem, morem. Naše země ztratily tehdy většinu obyvatel. Pověstná „třicetiletá“ válka skončila politicky r.1648 vestfálským mírem (uzavřen v Münsteru) a vojensky shodou okolností zase v Čechách, kde se právě potýkali Švédové s Pražany. Mírové smlouvy přinesly dílčí uspokojení většině zúčastněných: Francie získala část Alsaska, Švédové část Pomořan, německá knížata nezávislost, Habsburkům zůstaly české země v absolutistickém držení podle hesla Cuius regio, eius religio. Marně se Komenský obracel na švédské představitele, s kterými dlouhodobě spolupracoval. Jeho návrhy zůstaly oslyšeny. Češi doma zůstali v bezprávném postavení, Češi v exilu naději na návrat do vlasti definitivně ztratili.
Největší zisk z výsledků třicetileté války měla u nás církev katolická. Dvě stě let neúspěšně usilovala o vyhubení „ kacířů, a tu se dostavilo nečekané vítězství. Rozezněly se zvony k díkůvzdání Panně Marii Vítězné, která prý způsobila na Bílé hoře zázrak. Zázračný obraz údajné ochránkyně katolíků byl poslán do Říma. Každoročně se pod ním koná okázalá týdenní slavnost na poděkování za vítězství nad českými kacíři. V Mnichově byl vztyčen první vítězný Mariánský sloup a pak podobné sloupy byly stavěny po celé katolické Evropě: na oslavu české porážky. Právě k těmto sloupům patří i ten na Staroměstském náměstí, postavený r.1650, stržený 1918 a vymáhaný k znovuobnovení v našich časech. Má být vztyčen zase tam na Staroměstském náměstí, nedaleko místa popravy vůdců stavovského povstání. Chlácholí nás, že prý sloup vznikl na památku boje studentů a měšťanů, kteří odrazili útok Švédů na Prahu. Takže hold lokálnímu patriotismu, nikoli symbol nenáviděné poroby, vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné kolonizace a rekatolizace země. Jenomže jen nezasvěcený neví, že v těch střetech se Švédy, ať v Praze, ať v Brně nebo v Olomouci, šlo vždycky o boje vojsk protestantské unie, s kterou představitelé našeho národa spojovali své naděje, proti vojákům katolické ligy, proti „císařským“, proti Habsburkům, proti našim potlačovatelům. Znovupostavení sloupu nemá s patriotismem nic společného. Naopak. Bylo by projevem hrubé necitlivosti k dějinám a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení. Kam až se máme vrátit po převratu 1989? Opravdu až k Bílé hoře?
Lichtensteinové v Českých zemích
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
Pan Posselt se nedávno zmínil se i o tom, jak je významná historie Lichtensteinského rodu ve střední Evropě (včetně českých zemí). Lituji, že to hodnocení pan Posselt nekonkretizoval, nepřiblížil. Učiníme to za něho.
Historicky nejvýznamnější představitel rodu, rakouský šlechtic Karel Lichtenstein, byl totiž po nešťastné bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620), po nezdařeném boji českých stavů proti bezohlednému útlaku ze strany habsburského katolického panovníka Ferdinanda II. pověřen násilnou správou šlechtického majetku v Čechách. Na Moravě získal od vítězného panovníka tuto funkci kardinál František Dietrichstein. Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému českému království krutě pomstil. A oba správcové jako představitelé vítězné moci mu v tom pomáhali. Slavnostně se zúčastnili nelidsky kruté popravy vůdců povstání na Staroměstském náměstí 21. června 1621. K tomu získali příležitost neobyčejně se obohatit. Organizovali loupežné konfiskace majetku domácí šlechty, zabavená panství si sami ponechávali nebo jimi obdarovávali hejna cizinců a válečných dobrodruhů. Rozsah konfiskací byl nevídaný. Dvě třetiny domácí půdy padlo do cizích rukou. Sám Lichtenstein získal mnohé statky, např. Lednice a Valtice na jižní Moravě, Krnovsko a Opavsko na severu. Rozsah takto získaných panství byl mnohonásobně větší než vlastní území rodného Lichtensteinska. Náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli kněží, učitelé, vzdělaná vrstva národa. Odejít musel i J. A. Komenský. Němčina se stala úředním jazykem,
Dalimilova kronika byla veřejně katem spálena. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho, až do slavného obrození i konec národa českého. Za 2.světové války patřil rod k antičeskoslovenské německé menšině, která přispěla k zničení demokratického státu. Po válce byla Lichtensteinská panství podle Postupimských a Pařížských dohod postátněna. Pan Posselt by měl ve svých projevech lépe znát historii .
My se zlobíme pro kolaboraci – Lichtensteini se zlobí na dekrety
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Po 75 letech od konce II. světové války se Lichtenštejsko oficiálně opět domáhá majetků v České republice. majetků zabavených podle Pařížské reparační smlouvy a podle dekretů presidenta republiky a Národního shromáždění, nesprávně nazývaných "Benešovy dekretů“. Nesprávně, protože je ratihabovalo Národní shromáždění Československé republiky.
Vládnoucí rod Lichteinstenů tvrdí, že byli za I. ČSR při sčítání obyvatelstva r.1930 zapsáni nesprávně bez "vlastní vůle". Jejich tvrzení je historicky právně vzato liché. Sčítači komisař nesměl učinit jiný zápis bez manifestního souhlasu zapsaného,a bylo irelevantní, kde zapsaný v době fyzického zápisu byl. Pokud by sčítací komisař zapsal národnost proti vůli sčítaného, bylo dosti možností opravy nebo i soudního stíhání za zneužití pravomoci veřejného činitele apod. Nikdy se tak nestalo (tento případ obrany není u nás ojedinělý, takto se brání dodnes například i zástupci rodu Salm–Reifferscheidt). Ovšem je tu i jiný důkaz. Přímý důkaz kolaborace příslušníka rodu Liechtensteinů s vysokým představitelem zločinného III.reichu, dokonce s potomním válečným zločincem souzeným na Norimberském soudu. Je to podpis prince Hanse Liechtensteina v návštěvní knize reichsprotektora Konstantina von Neuratha. Je datován 26. května roku 1940, a je publikován jako faksimile v knize docenta Josefa Bendy, Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, Tuláček II.vydání Praha 2013 (I.vyd.Praha 2010), str. 790.
Příslušníci rodu tvrdí, že nikdy nebyli Němci a s Německem nekolaborovali. Citovaný dokument návštěvní knihy říšského protektora, pána nad životem a smrtí obyvatel okupovaného protektorátu Böhmen und Mahren, založeného výnosem Hitlera, dokazuje pravý opak. Proč? Protože žádný šlechtic, jakož i prostý občan jakéhokoli původu, loajální k antifašistickému hnutí nebo straně antifašismu (v té době např. bojujícímu království Velké Británie a severního Irska),nebo jakýkoli příslušník okupované země, odpírající hitlerismu, neměl vůbec co pohledávat u vysokého představitele okupační mocnosti III.říše.
Podpis prince Hanse z Liechtensteinu dokazuje jednoznačně kolaboraci s nepřítelem, v tomto případě s nejvyšším zástupcem III.reichu v protektorátu. Jakékoli jednání s okupantem, s nepřítelem státu, který rozvrátil a zničil demokratickou podstatu státu, bylo vyloučeno. Správný postoj šlechtice nebo občana antifašisty by maximálně mohl zahrnout prohlášení se za Hitlerova nebo v jeho zastoupení Neurathova vězně, jako tomu bylo v případě západní šlechty v Belgii a jinde, což se zde nestalo. Takže jestliže se příslušníci rodu Lichteinsteinů – jak to prezentuje například MF Dnes – "zlobí na dekrety", my odbojáři a legionáři se jako zastánci dekretálního práva a Pařížské reparační dohody, zlobíme na Lichtensteiny, že se domáhají majetků, které jim pro kolaboraci nepřísluší.
Pařížská reparační dohoda, které je ČSR a její nástupník ČR signatářem, praví mimo jiné – žádný německý konfiskovaný majetek se nesmí dostat zpět do německých rukou. Tento požadavek se týká i německých kolaborantů, tak jako to stanoví presidentské dekrety č. 5, 12, ústavní dekret 33, dekrety č.100, a 108. Pokud příslušník rodu kolaboroval s hitlerovským Německém, a projevil to svým projevem osobní vůle – např. podpisem u hitlerovského zmocněnce – nároky na restituce mu nepřísluší. Totéž platí pro všechny příslušníky těch rodů, kteří se dali k nacisložkám III.říše nebo podepsali přihlášky k říšskému občanství podle norimberských rasových zákonů, aniž by byl prokázán exaktně nátlak apod. Tudíž, jestliže památkové úřady republiky odmítají nároky Lichtensteinů na majetky zabavené po roce 1945, činí podle práva republiky spravedlivě. Jen by se to politici kolaboranti neměli snažit prorážet.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, předseda Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice
Tiskové prohlášení Koruny České a komentář Monarchia Catholica – Koruna Česká Pressemeldung und Monarchia Catholica Kommentar
21. května 2016 v 8:19 | KČ+MC | Habsburská Monarchie – Donaumonarchie
Tiskové prohlášení Koruny České:
K nárokům Lichtensteinské nadace a konfiskaci majetku Lichtensteinů. Koruna Česká, (monarchistická strana Čech. Morava a Slezska) považuje konfiskaci majetku Lichtensteinů a zejména současnou snahu konfiskovat majetek nadace podle Benešových dekretů za svévoli ze strany státních orgánů. Každému poněkud myslícímu člověku, tedy snad i politikovi, právníkovi by mělo být jasné, že konfiskovat na základě "kolektivního provinění německého národa" majetek hlavy neutrálního státu je nesmysl logicky i právně. Takový majetek by mohl být konfiskován pouze v případě, že se tato hlava neutrálního státu provinila konkrétní činností proti tehdejšímu Československu nebo jeho občanům. Pokud je nám známo, taková obvinění nebyla proti Lichtensteinům ani vznesena, tím méně prokázána. Je pouze ostudou současné České republiky, že zřejmou křivdu nedokázala dosud napravit a vyzýváme orgány tohoto státu, aby tak neprodleně učinily. Mgr. Ing. Josef Pejřimovský v. r., pověřený člen předsednictva
Komentář Monarchia Catholica, včetně přípisu pana Mgr. Ing. Josefa Pejřimovského:
"O skutečnosti, že se Benešovy dekrety automaticky nevztahují na všechny Němce bez ohledu na státní příslušnost, svědčí smlouvy Československé republiky se Švýcarskem, Itálií a Rakouskem, že na jejich občany se Benešovy dekrety bez ohledu na národnost nevztahují. Jejich občany lze podle Benešových dekretů postihnout jen tehdy, když se provinili konkrétním činem proti Československu nebo jeho občanům."
Monarchia Catholica vítá ocenění, kterého se dostalo Jeho Knížecí Milosti Janu Adamovi II. z Liechtensteinu, který byl na 67. Sudetoněmeckém dni 2016 v Norimberku oceněn Karlovou cenou.
Lichtenštejnsko bylo za obou světových válek neutrální, za 2. světové války mu několikrát hrozila anexe ze strany Třetí říše. Liechtensteinové nebyli nacisty a nekolaborovali s okupačním režimem, jak prokázal v letech 2011–2014 výzkum česko–lichtenštejnské komise historiků. Liechtensteinové prokazatelně chránili své české zaměstnance v protektorátu. Přestože občané lichtenštejnska měli národnost lichtenštejnskou, byli všichni v roce 1945 označeni za Němce a jejich majetek byl zkonfiskován podle dekretů prezidenta republiky. "ČSR" se naproti tomu vstřícně stavělo k občanům německé národnosti Švýcarska, dokonce i Rakouska a dalších zemí.
Zajímavé je, že již v letech 1945–1948 si "československé" úřady byly vědomy toho, že konfiskace byly z pohledu domácího i mezinárodního práva nezákonné, a že lichtenštejnské občany bude nutné odškodnit. Ministerstva financí a zahraničních věcí "ČSR" jednaly v únoru 1945 již jen o výši odškodnění, ale únorový komunistický převrat ho znemožnil. Kníže Hans–Adam II. opakovaně prohlásil, že se nevzdává nároku na majetek svého rodu v "České republice". Nechce se o tento majetek soudit, ale doufá, že české úřady jednoho dne uznají, jaké bezpráví se lichtenštejnským občanům dostalo roku 1945 a budou tento problém chtít řešit.
Z projevu B. Posselta na 67. sjezdu landsmanšadftu dne 14.5.2016:
„Náš letošní laureát je hlavou rodiny, která stále nese titul vévody z Opavy a Krnova. Je hlavou státu, a sice – kníže Hans Adam, který se hlásí ke svým kořenům v našich „sudetech“. „Sudetsko–slezská“ města Opava a Krnov náleží beze změny k jeho jménu. Za to si zasloužíte vaše Výsosti, Karlovu cenu. Tím nám uchováváte velký kus domova…Chci zde znovu zdůraznit: Lichtenštejnsko, s velkou tradici, bylo jednou zemí se „sudetským Slezskem a Moravou, řízenou až do vyhnání na konci války, vaším otcem. Je to před delší dobou, doufám však, že to není neuctivě mimo pozornost. Váš otec byl první princ, který opravdu udělal z Lichtenštejnska fungující stát v současném smyslu. Ale byl v srdci stále hluboce zakořeněn v naší sudetskoslezsko–českomoravské domovině, až do své smrti. Požádal svého syna (a jeho syn má velkou, inteligentní, nezávislou, typicky „sudetskou“ smím–li to tak říci, energii), aby se svými ekonomickými znalostmi a prostřednictvím politické vědy postavil zemi na zcela nových základech. Ten z ní učinil jednu z nejmodernějších, nejvíce prosperujících zemí v Evropě a reformoval její základní prvky. Svou zemi, teď doufám, že se vyhneme jakýmkoliv otázkám zahraniční politiky, vyvedl trochu od švýcarského izolacionismu a posunul ji, přes mnohé odpůrce v zemi, do evropského kontextu…
Lidé již dlouho uznávali v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, že Lichtenštejnský rod může být mostem k otevření a evropské integraci. Bohužel, politici to neviděli. Vážení spoluobčané, byli jsme vlastně u toho od začátku. České země mají vlastního velvyslance v Evropské unii. Dnes konečně srůstá dohromady, co k sobě patří. I prostřednictvím impozantní české účasti v tomto „sudetoněmeckém“ dni. A jsem rád, že po letech politiky neuznávání Lichtenštejnska Českou republikou po řadu let, jsou dnes také tyto vztahy na správné cestě. Vydali jsme se jako landsmanšaft správnou cestou, jmenovitě cestou porozumění, usmíření a zejména obnovení společných kulturních a historických kořenů. Lichtenštejnsko–česká historická komise odvedla velký kus práce, z které některé podobné komise historiků si mohly, smím–li to tak říci, odříznout tlustý krajíc. Pravidelně pracuje na Univerzitě Karlově v Praze, první středoevropské universitě, pojmenované po Karlu IV. Jeho 700. narozeniny slavíme dnes v Lichtenštejnský den, kdy se mnozí mladí čeští vědci seznamují i s historií Lichtenštejnského rodu a jeho významu pro střední Evropu a zejména pro české země. Jsou zastoupeny velmi aktivním velvyslancem v České republice, který také naši „sudetoněmeckou“ kancelář, naše poselství dobré vůle, pravidelně kontaktuje. Spolupráce je výborná. Chci tímto způsobem, drahý Stefane dodat: Lichtenštejnský velvyslanec v Berlíně, princ Stefan z Lichtenštejnska, hraje důležitou roli ve vztahu k zemím i v evropském kontextu. A za to, drahý Stefane, bych rád ještě jednou poděkoval i vám… Vaše Výsosti, jsme hrdí na vaše oba přínosy, na kořeny v historii a vize pro budoucnost, významné pro udělení naší Evropské Karlovy ceny.
Pro ČNL přeložil Ing. Pavel Rejf, CSc.
Lichtensteinové proti dekretům prezidenta republiky nejdou sami
Po jejich boku je „sudetoněmecký landsmanšaft“ a tzv. Koruna česká, monarchistické sdružení v ČR, jak vyplývá zcela jednoznačně z výše uvedených textů. Tyto organizace fungují jako beranidlo, které má prolomit dekrety prezidenta republiky. Tato akce je podnikána i ve prospěch dalších „restituentů“, zejména šlechtických rodů, které se v republice soudí o majetky v hodnotě možná i stovek miliard korun. Pokud by se jim podařilo překonat „Benešovy dekrety“, je pravděpodobné, že s restitučními nároky by vystoupil i sudetoněmecký landsmanšaft, či některé jeho složky. –red.
Lichtenštejnsko od Čechů čeká dárek pod stromečkem
Jana Petrova
16. 12. 2018 Rukojmí
Spor, který se zdál být mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem vyřešený ještě v roce 2009 o majetku rodu Lichtenštejnů, dostává nové obrátky. Fond Lichtejštejnů začal posílat českému státu předžalobní výzvy, kde požadují návrat nemovitostí, které byly zabaveny podle Benešových dekretů po roce 1945.
V prohlášení fondu stojí, že ostatní prostředky k tomu, jak donutit českou stranu projednat neuzavřené otázky z minulosti, byly vyčerpány. Pokud Česko během sedmi dnů nevydá požadované majetky, tak Fond, který nakládá s majetky Lichtenštejnů, podá žalobu proti českému státu. Jsou požadavky Lichtenštejnů reálné? Podle expertů se jedná o majetky v hodnotě miliard korun a nemovitosti, včetně zámků Lednice, Valtice, Velké Losiny na Moravě? Skutečně si knížectví myslí, že mu Česká republika dá podobný „dárek pod vánoční stromeček"?
„Česká republika platí za nesmyslné právní pojetí restitucí," takto vidí celý tento příběh renomovaný politolog, ředitel Institutu globálních studií UJAK Praha profesor Oskar Krejčí. Krejčí: I v minulosti přecházely majetky při nejrůznějších ekonomických reformách a politických změnách do rukou jiných soukromých vlastníků či státu — například šlechtické statky po bitvě na Bílé hoře nebo církevní majetek za císaře Josefa II. Když nastavíte restituce jako kontrarevoluční akt celoplošně a neurčitě, jako je to například při navrácení takzvaného církevního majetku znárodněného po roce 1948, otvíráte prostor i pro jiné pseudoprávní nároky. A nejen to. Už některé jiné realizované restituce týkající se nové politické elity šly za rámec zákona určující časové hranice restituce únorem 1948 a měly charakter revize dekretů prezidenta Edvarda Beneše. Smutné je, že se vždy najdou čeští právníci a politici, kteří za drobky od panského stolu ochotně poslouží dílu proti vlastní zemi. Bude to chtít hodně politické odvahy a schopné právní mozky, aby se stát nárokům Nadace knížete z Lichtenštejna ubránil.
Nemyslíte si, že je podivné požadovat vrácení majetku po tolika letech, a že stačí přijmout status quo?
Restituce jsou psychologická a ideologicko–politická záležitost. Bohatí bývají nenasytní, což platí i o Nadaci knížete z Lichtenštejna. Jejich pojetí spravedlnosti a lidských práv začíná restitucí Orlíku, Barrandova, Lucerny… To není otázka diskuse o vědecké pravdě, to je otázka odlišných zájmů. Přijmout status quo nestačí každému — a já si myslím, že právní řád je nesprávně nastaven tak, že umožňuje výklad vyhovující parazitním skupinám. Vlastnictví by mělo být upraveno tak, aby se někteří jedinci nestaly pány podmínek života jiných lidí. Člověk se v současných podmínkách mění na prostředek upevňování a rozšiřování privilegií malých skupin jiných lidí. Suma sumárum, když státy nebudou aktivně čelit neukojitelnému majetkovému hladu nejrůznějších knížat a nových oligarchů, nečeká Evropu nic jiného než další prohlubování nerovnosti. Nová republika
V restitučních sporech neuspěli...
tak na to jdou od lesa. Obrátili se na Evropský soud pro lidská práva
V článku „Vztahy Česka a Lichtenštejnska vyřeší odvážné kroky“ z 19. listopadu 2014 od Emy Wiesnerové jsou zajímavé skutečnosti. „Dějiny českých zemí a rodu Lichtenštejnů jsou propojené už od středověku, přesto především v průběhu minulého století došlo ve vzájemných vztazích k celé řadě problémů a nedorozumění. Za největší kámen úrazu lze považovat komplikované vlastnické otázky související s pozemkovou reformou po první světové válce a konfiskací majetku rodu Lichtenštejnů na základě tzv. Benešových dekretů po roce 1945.
Rozdílný výklad událostí způsobil, že obě země obnovily své diplomatické vztahy až v roce 2009. Sporné otázky dějin však zůstaly nevyřešené a kvůli jejich hlubšímu poznání a zasazení do kontextu obecných historických událostí vznikla Česko–lichtenštejnské komise historiků. Chtěli jsme mimo jiné ukázat, že události, k nimž došlo ve 20. století, mají kořeny v dávné minulosti, a že jde o dědictví poměrně složitého vývoje a osudů rodu Lichtenštejnů ve střední Evropě,“ popsal jeden z cílů komise její spolupředseda za českou stranu Tomáš Knoz z Historického ústavu Filozofické fakulty MU.
Není podle něj například náhoda, že při zdůvodňování majetkoprávních změn po obou válkách se v dobových publikacích objevují odkazy na události související s bitvou na Bílé hoře, kdy Karel z Lichtenštejna předsedal soudu s vůdci českého stavovského povstání. Tedy na událost, která se odehrála před více než třemi sty lety. Lichtenštejnové naopak vytvářeli vlastní obraz sebe sama jako výjimečného rodu, který svým okolím zůstával nepochopen a který se k majetkům dostal usilovným hospodařením a sňatkovou politikou, nikoliv však prostřednictvím zisků z pobělohorských konfiskací. Komplikovanost vztahu obou zemí nemá podle Knoze v Evropě obdoby. „Pokusili jsme se problémy tematizovat tak, aby si z našich odborných závěrů mohli politici a diplomaté převzít informace potřebné pro další rozvoj vztahů jak mezi oběma zeměmi, tak mezi Českem a rodem Lichtenštejnů. K překonání dřívějších stereotypů a k využití všech pozitivních stránek ve vzájemných vztazích je však oboustranně třeba specifických a odvážných kroků,“ zdůraznil historik.“
Když necháme naše vědce bádat, zjistíme, že někteří se dopracují k výsledkům, které jsou dokonce v rozporu s historickou realitou. Můžeme např. zjistit v běžných internetových materiálech následující: „Lichtenštejnové v pobělohorském období získávají velký majetek díky konfiskaci majetků. Podle odhadu pochází 41% majetku, který vlastní na konci 19. století, právě z období let 1620 – 1650.“
Takže přes velké „úspěchy“ našich vědců, snad nebudeme vracet pobělohorský lup Lichtenštejnům. To by byl již vrchol. Sama o sobě je zlověstná skutečnost, že nějaká komise byla vytvořena, pracuje a dopracovala se k tvrzení, že vztahy mezi ČR a Lichtenštejnském vyřeší jen odvážné kroky. Doufejme, že tyto odvážné kroky nebudeme platit dalším českým majetkem. Málo statečná v obhajobě českých zájmů a celkově slabá Sobotkova vláda, i ji následující nový český kabinet však jsou v tomto směru obecně velkým rizikem. Restituce stíhají další restituce a o majetky se hlásí i sudeti z rakouského sudetoněmeckého landsmanšaftu. Restituujeme již asi od roku 1990. Kdy dojdeme konečně k závěru restitučního šílenství? Další restituce mohou republiku nejen oslabit. Pokud někdo by rád dovedl restituce až k době pobělohorské, pak by u nás neměl najít žádné pochopení, ale jen a jen důsledný odpor. Jde–li o spravedlnost, jíž se tak hlasitě domáhají ti, jímž by měl podle jejich stanovisek kynout nějaký majetkový zisk, pak samozřejmě by bylo velmi žádoucí, aby zlodějské pobělohorské konfiskace, které byly jedním z největších majetkových přesunů v novějších dějinách, česká šlechta i čeští měšťané byli nejen okradeni zcela nevídaným způsobem, nýbrž i desítky tisíc z nich ze své vlasti vyhnány, byly zrušeny a byl obnoven majetkový stav doby předbělohorské.
Ale abychom se vrátili k reálným současným majetkovým problémům. Je třeba říci, že výsledky prvorepublikové pozemkové reformy a dekrety prezidenta republiky jsou nedotknutelné. Žádný tzv. odvážný krok, jak o něm mluví brněnský profesor Knoz, je nesmí narušit. Republiku nenecháme urestituovat! J. Skalský
O Liechtensteinech a dekretech nelze stále dezinformovat
24. 9. 2023, Jiří Jaroš Nickelli, ČSPB Moravská Třebová
Již několikrát jsem uváděl historické údaje vztahující se k rodu Liechtensteinů v době I. ČSR i protektorátu.Zdá se, že určitá media jako Forum 24.cz (Jana Hovorková, 21.9.23) opakují zásadní nepravdy o pozici tohoto rodu k ČSR a k dekretům presidenta republiky a Národního shromáždění, nesprávně zvané "Benešovy". President Beneš nebyl jediným signatářem dekretů vydaných od roku 1940 v Londýně až po rok 1946. Byl jím například Msgre. Šrámek, předseda londýnské vlády ČSR. Dekrety ratihabovalo Národní shromáždění z důvodů válečného stavu s Německem a Maďarskem – proto se dekrety týkaly nejen Němců, ale i Maďarů, a potažmo Slováků hlinkovců, gardistů, českých gardistů (Svatoplukovy gardy), českých zrádců a českých kolaborantů. Dekrety a potrestání vinníků proti ČSR zhodnotil ve svém projevu ministr spravedlnosti ČSR Prokop Drtina. (Publikováno v tomto listu.)
Již z tohoto výčtu je nesmysl opakovat mantru o "rasovém principu dekretů" jako to činí Jana Hovorková ve Foru 24. Ústavní soud, přes určité své stíny v jednotlivostech, je stále úctyhodnou institucí a státoprávní autoritou naší země, a není možno jej dehonestovat mantrami o jakémsi příklonu "k rasovému principu dekretů". V tomto případě je nutno Ústavní soud bránit proti této záměrné dezinformaci, hraničící s pomluvou.
Je nutno podotknout – dekrety v žádném případě nebyly etnickou čistkou, jak to hlásají různí pánové Hermanové a další, protože posuzovaly provinění proti ČSR z hlediska nikoli etnického, nýbrž z hlediska vztahu osob k III. říši.
Tři typy komisí prověřovaly osoby podezřele z provinění vůči ČSR:
Trestně nalézací komise, podle dekr. 16, bezpečnostní komise podle dekr.5, 12, ústavního dekretu 33, a dekretů 100 a 108, a očistné komise podle předpisů o národní cti. Komise měly pracovat až do května 1947. Proto osvobodily po prověření komisemi cca 220 tisíc československých Němců, nesprávně nazývaných sudetskými. Tento historický fakt nepřátelé ČSR včetně současných médii neustále zamlčují a tím dezinformují.
Je třeba neustále připomínat pozici ČSR k prohabsburské šlechtě, neboť tam jsou historické kořeny jejího nepřátelství k republice. Tato pozice je vyjádřena již v zakládací listině republiky – Washingtonské deklaraci. Majetky prohabsburské šlechty měly podle I. pozemkové reformy měly byt omezeny a vyvlastněný majetek přesahující danou hranici (250 ha) měl být rozdělen ve prospěch drobných a středních rolníků, což podpořila i tehdejší agrární strana!
Sem spadaly sankce I. ČSR i proti liechtensteinskému majetku – tak například na Moravě proti jejich pozořickému panství, jehož lesy byly předány nově vzniklé lesnické vysoké škole a vznikl tak Masarykův les. Dnes tyto pozemky patří Mendelově univerzitě v Brně. V těchto sankcích mimo jiné lze spatřovat potomní absenci diplomatických styků Liechtensteinska s ČSR, které trvalo celá desetiletí. Zde se činil pokus o nápravu pobělohorské pozice prohabsburské šlechty, neboť pobělohorská šlechta po vyhnání české šlechty konfiskovala jejich majetky a v čele konfiskací stáli právě Dietrichsteinové a Liechtensteinové. Toto vše ovšem nezveřejňují ani pracovní komise historiků v kauze Liechtensteinů versus ČR, což je hrubý nedostatek, protože naše veřejnost je pak matena absencí těchto historických reálií.Než k Liechstensteinům samým. Již jsme zmínili, že Karel z Liechtensteinu byl vrchním komisařem pobělohorských konfiskací. I proto byl rod, který se obohatil konfiskáty, zahrnut jako prohabsburská šlechta nepřátelská českému národu do sankcí I.ČSR. A jaká byla pozice rodových příslušníků za protektorátu k III. reichu, o tom svědčí podpisy Hanse prince Liechtensteina u válečného zločince Konstantina von Neuratha 26. V. 1940 a Leopolda hraběte Podstatzky–Liechtensteina 1.IV. 1940, což jsou projevy osobnostní vůle styku se zástupcem Hitlera v protektorátu. (Josef Benda, Restituce majetku bývalých šlechtických rodů po roce 1989, Tuláček Praha 2013, přílohy X.4 Návštevní kniha říšského protektora Konstantina von Neurath – vybrané části) Opět zamlčeno našimi "seriózními médii"! Nález Návštěvní knihy Konstantina von Neuratha, uloupené ve Štěchovicích roku 1946 americkým vojenským komandem, – knihy, jež měla být součástí našich fondů v procesech proti kolaborační šlechtě – učinil docent Benda v USA v knihovně Kongresu. Kniha je nyní v Německu s odvoláním na souzeného válečného zločince Neuratha Norimberským soudem a strany restitučních sporů v ČR si musejí žádat a platit Bundesarchiv, ačkoli kniha by měla být součástí fondů Národního archivu v Praze – taková je ostudná situace materiálního důkazu o protektorátní šlechtě a reichsprotektoru Neurathovi! Díky této hanbě byla veřejnosti utajena pozice celé řady šlechtických rodů dolézajících k říšskému protektoru Neurathovi v kolaborační pozici.
Lze též odkázat na pozici Liechtensteinů k samotnému Hitlerovi, kdy 2.–3. března 1939 vykonal kníže Franz Josef II. Liechteinstein "zdvořilostní návštěvu v Berlíně" a setkal se s říšskými ministry a samotným Hitlerem. (Wikipedie : "Lichtenštejnsko bylo neutrální zemí za obou světových válek".) Bylo–li Liechtensteinsko neutrální zemí, nelze připustit důvod návštěvy panovníka v zemi nacistického agresora. Žádný jiný představitel neutrální země nenavštívil v té době Hitlera a III.Reich...
Konečně výklad o neutralitě Liechtensteinska v době II. světové války lze kontroverzně rozporovat.
Lze totiž poukázat na divizi ruských zběhů organizovanou wehrmachtem v zimě let 1942– 43, nasazenou na frontě 4,dubna 1944. Koncem dubna 1945 se velitel divize gen. Boris Alexejevič Holmston–Smyslovskij rozhodl hledal asyl v Liechtensteinsku, a knížectví mu jej poskytlo! Část příslušníků s velitelem emigrovala do jižní Ameriky, část vyreklamovali důstojníci Rudé armády do zajetí v SSSR.
Tudíž Liechtenstejnsko v dubnu proti své neutralitě poskytlo asyl jedné z bojujících stran, tj. spojenců nacistické III. říše. (Auský St, Dobrovolníci a druhá světová válka, Petrklíč 2007, str. 217 ad.). Sluší podotknout, že i válčící strany Spojenců toto knížectví vytýkaly....Ze všech těchto příkladů vyplývá naprostý opak tvrzení Fora 24, respektive jeho autorů, o jakési neutralitě a čistotě rodu Liechtensteinu od od styku a vstřícnosti k nacistické říši. To vše je součástí dezinformační kampaně Fora 24 k nárokům Liechtensteinů na majetky v Česku, které jsou podle autora této stati neoprávněné – a Ústavní soud rozhodl v souladu nejen s dekrety, ale i s obyčejnou lidskou spravedlností a morálkou.
Jakému zájmu slouží?
22.9.2023 07:35
Mám v tuto chvíli na mysli jak prezidenta Petra Pavla, tak periodikum s názvem Forum24. Forum24 je proslulé svými reakčními názory, častým nevybíravým osobním napadáním těch, kteří zastávají protivládní anebo prostě jiné názory nežli ty jejich jedině správné.
Prezident se sešel v rámci své návštěvy OSN v New Yorku také s lichtenštejnským princem Aloisem. Dost dobře nechápu smysl tohoto setkání s ohledem na miniaturní charakter lichtenštejnského státu. Ještě bych tak pochopil, pokud by nám Lichtenštejnsko chtělo vydat čísla účtů všech českých občanů, kteří si do bank v této zemi ulili své peníze. Ale upřímně, ti, kdo připravovali setkání Pavla a prince Aloise, museli dobře vědět, o co tady půjde. Určitě nepůjde o to, aby Lichtenštejnsko hledalo cestu k posílení českého státního rozpočtu umožněním frontálního útoku na ty české občany, kteří si do této země ulévají své často podezřelé či nezdaněné peníze. Jde tedy jen a jen o někdejší majetek Lichtenštejnů, vyvlastněný v Čechách a na Moravě lichtenštejnskému vládnoucímu rodu na základě dekretů bývalého prezidenta republiky Beneše v roce 1945. V současné době se tento spor řeší u Evropského soudu pro lidská práva. U českých soudů však lichtenštejnská knížecí rodina se svými žalobami neuspěla. Dost dobře nechápu, proč by Česká republika měla řešit celý spor, který nevyvolala, způsobem, o kterém mluvil v New Yorku před medii lichtenštejnský dědičný princ Alois. Nejrozumnější je vyčkat konečného verdiktu soudů. U Evropského soudu pro lidská práva to zřejmě pro Lichtenštejny dopadne podobně jako u českých soudů.
Forum24 se zcela nevlastenecky domáhá toho, „abychom začali hledat spravedlnost a vrátili, co bylo ukradeno“. Slečna redaktorka, jejíž jméno jsem nikdy předtím neslyšel, mluví v souvislosti s tímto soudním sporem o tom, že prý hrozí České republice „obrovská ostuda“. Podle ní, a tady opakuje obezličky a advokátské triky právních zástupců Lichtenštejnů, prý majetky této šlechtické rodiny, včetně zámků Lednice a Valtice, byly zabaveny „v rozporu i s ostudnými Benešovými dekrety, protože Lichtenštejnové nejsou a nebyli Němci! Šlo čistě o to, že zástupci Československa si uvědomovali, že okrást Lichtenštejny bude snadné“. A pak ta milá dáma ve Forum24 napadá české soudy, že prý tolerují i 30 let po sametové revoluci okradení Lichtenštejnů. A pak blábolí cosi o „zbolševizovaných myslích“ Čechů a o tom, že prý tu máme tolik „státních zámků“, „ačkoliv k tomu v republice není vůbec žádný důvod“.
A v závěru svého článku tato dezorientovaná osoba už vyslovuje rozsudek. Alespoň podle Forum24. Že prý „ty lesy, polnosti a zámky“ „…jsou tu pro ty, kterým poprávu patří“. Tedy jinak řečeno, pro rodinu Lichtenštejnů. A jak to kdysi říkal velký český šlechtic, rožmberský vladař Petr Vok z Rožmberka: Finis coronat opus, neboli česky: Konec korunuje dílo. Podle redaktorky „žádný demokratický stát nesmí hájit zločin, jakým krádež bezpochyby je“. Tedy naše reakční periodikum Forum24 se v podstatě dožaduje vydání majetků, které patří státu, rodině Lichtenštejnů. Možná by pak mohli přijít ke slovu také rodiny českých pánů, kterým před čtyřmi sty lety byla významná část těchto majetků v rámci tzv. Obnoveného řízení zemského zabavena a rozdělena věrným habsburského císaře Ferdinanda. Šlo často o majetky české protestantské šlechty, které se dostaly tehdy do rukou Lichtenštejnů. Ale to je jen malé historické odbočení.
Považovat tzv. Benešovy dekrety za „ostudné“, vidím jako vyjádření na úrovni vlastizrady. Jsou dodnes součástí českého právního řádu a tak to i zůstane. A bláboly o jejich vyhaslosti či zkonzumování, jsou skutečně jen bláboly. Lichtenštejnská knížecí rodina se zrovna v klíčovém a pro republiku a český národ osudném roce 1938 moc nepředvedla. Udržovala čilé kontakty s politiky Henleinovy SdP, kteří pomohli Hitlerovi rozbít republiku. Zaslala blahopřejný telegram A. Hitlerovi k uzavření, pro český národ potupné, Mnichovské dohody. A angažovala se např. při delimitaci a stanovení pomnichovské hranice druhé ČSR tak, že to bylo pro republiku nevýhodné a tedy výhodné pro nacistické Německo.
Nevidím důvodu pro nějaké mimosoudní vyrovnání republiky s Lichtenštejny, neboť by to rozvířilo nekonečné kolo dalších restitučních sporů. Byl by to nesporně postup o nějž by se jako o precedens mohly opřít i jiné německé šlechtické rody, které byly v souladu s Benešovými dekrety vyvlastněny. Nejsem si jist, že Pavel a lidé kolem něj to chápou...Anebo to chápou až moc dobře. Jiří Paroubek, vasevec.cz
Redakce: J. Skalský Připravil: Dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí dne 1.října 2023 pro vnitřní potřebu českých vlastenců.