Je národ přežitkem?
Ing. Dalibor Plichta

K položení této otázky nás přivádějí různé hlasy, v nichž se ozývá buďto neporozumění významu tohoto slova, nebo dokonce snaha některých kruhů zpochybnit samu ideu národa, národnost jako významné vodítko pro politické chování, národnost jako přirozený a oprávněný zdroj a základ programu společenství, které spojuje společný jazyk, společná kultura a dějinná zkušenost.
Ještě určitěji řečeno, k položení této otázky nás vedou jejich snahy politicky odnárodnit český národ, snahy odnárodnit jeho politiku.
Znovu a znovu se nám přece říká, a to z míst nikoli nevlivných. že myšlení v kategoriích národa je na konci dvacátého století přežitkem, že národ a národní myšlenka ztratily v dnešním světě svou opodstatněnost a význam.
Mnozí z těch, kdo dnes národní myšlenku odmítají jako věc odbytou, sice uznávají, i když často s výhradami, že sehrála v devatenáctém století jistou pozitivní roli, ale vracet se k ní nebo při ní nadále setrvávat už není podle nich vhodné. Žijeme prý ve světě, v němž se nemusíme o svou národní svébytnost a možnost uspokojovat své zájmy bát. Ty ostatně prý budou nejlépe a snad dokonce automaticky uspokojovány v rámci uspokojování zájmů všelidských, nadnárodních, přinejmenším v jakési sjednocené Evropě, v nadnárodním nadstátě, než bude svět hospodářsky i politicky tvořit jeden celek, řízený z jednoho ústředí.
Začneme-li se tedy ptát, zda národ jako dějinná, dějinotvorná politická síla, probuzená Velkou francouzskou revolucí, je nebo není přežitkem, budeme muset přímo nebo nepřímo odpovídat i na to například, zda lpění na národní myšlence je nebo není pouhým svéhlavým a vzdorovitým zápecnictvím, jak někteří tvrdí, zda je nebo není duševní omezeností nebo nedostatkem odvahy k přijetí výzev širšího světa; zda národ vůbec je šťastným rámcem politického a státního života, není-li to rámec sice možná přirozený, ale zároveň pro lidstvo jako celek nebezpečný; zda vzhledem k tomu by nebylo lépe přistřihnout národním tužbám a vymáhání práv na uspokojení národních zájmů křídla.
Ale budeme tím odpovídat také na to, zda není přímo žádoucí pomíchat národy v jednom kotli, v němž by jejich zájmy ztratily sílu už tím, že by je v takovém babylónu jazyků a zájmů nikdo nebyl s to pojmenovat.
A konečně budeme v tom případě odpovídat i na to, zda se má nadále pokračovat v uskutečňování zásady, že je nejlépe, aby si každý národ vládl sám, a zda výsledky této zásady, jejího provedení, jak k němu došlo v Evropě hlavně po první světové válce, není třeba znovu zhodnotit, přehodnotit a dosavadní samostatné a svrchované národní státy federalizovat, udělat z nich pouhé provincie mnohonárodního nadstátu.
A přejdeme-li od takových otázek, kladených v obecné rovině, do českých poměru, mohli bychom se ptát:
Nemáme se s dodatečným, opožděným porozuměním rozpomenout na hlasy, které se ve starém Rakousku-Uhersku po roce 1848 ozývaly v jeho prospěch a pro jeho zachování a snažily se vydávat tuto monarchii (v níž měli privilegované postavení Němci) za příklad harmonického bratrského soužití tří hlavních evropských ras, latinské, germánské a slovanské, na hlasy některých německých profesoru, kteří hlásali teorii, že "tento stát (rozuměj Rakousko - Uhersko, pozn. DP) patrimoniálního původu a povahy je pokusem a vzorem budoucí Evropy"?
(Benedetto Croce tuto teorii označil ve svém spise "Evropa v devatenáctém století" za teorii "papírovou", ale byla něčím horším, byla obhajobou faktické tehdejší vlády německého živlu v Rakousku-Uhersku a pokusem o ideologickou přípravu na německou hegemoni i ve střední, východní a jihovýchodní Evropě.)
Jedna z definic pojmu "národ" říká, že národ je zeměpisná skupina, která je ovládána citem solidarity. Ten může mít svůj původ ve společné řeči, předpokládaném společném původu, ve společné kultuře nebo ve společných zájmech a společných nebezpečích. Všechny tyto prvky mají zpravidla úlohu ve vytváření národního cítění. Toto cítění pak, ať již vzniklo jakýmkoli způsobem, je jediným podstatným předpokladem pro existenci národa.
Jiné vymezení pojmu "národ" neuvádí jako jeden z jeho znaků, že je tvořen zeměpisnou skupinou.
Francouzi zase při definování národa mluví nejen o společném území, ale také o společné vládě.
Národ je v každém případě představa a skutečnost společenství tvořeného přinejmenším jazykem, kulturou, společnými dějinami a společnými zájmy.
Tím je řečeno, že toto společenství dělá národem vědomí vzájemné blízkosti a příbuznosti, člověkova vnitřní účast na onom společenství, vědomí národní souvislosti a soudržnosti. Nestačí tedy jenom mluvit česky nebo se narodit v českém prostředí.
Dnes se mnohdy setkáváme s tvrzeními, že národ a národovectví nebo národnost dostaly se mezi politické pojmy a nabyly velkého významu teprve v devatenáctém století. A také že teprve tehdy a jako důsledek myšlení v národních kategoriích došlo např. v českých zemích k vzájemnému odcizení Čechů a Němců v jejich do té doby údajně blahodárném soužití, že teprve devatenácté století svým národovectvím, svým "nacionalismem", postaveným na jazykovém základu, vytvořilo mezi nimi zbytečné a umělé přehrady ke škodě obou.
Není třeba vracet se do doby před téměř šesti stoletími, není třeba připomínat Dekret kutnohorský, abychom se přesvědčili o opaku a také o tom, že národ byl odevždy u nás chápán jako společenství, které má společný jazyk.
Stačí otevřít a číst téměř tři sta padesát let staré dílko, které nese název "Štěstí národa" a které latinsky vydal Jan Amos Komenský roku 1659, aby bylo jasné, že národní myšlenka je i u nás velice stará.
Hned v prvních odstavcích Komenský píše: "Co jest národ? Národ jest množství lidí zrozených z téhož kmene, bydlících na témž místě ve světě (jakoby ve společném domě, který nazývají vlastí), užívajících téhož zvláštního jazyka a tím spojených týmiž svazky společné lásky, svornosti a snahy o dobro obecné.
Vlastností každého národa jest, že sobě chce dobře. Mnozí jsou a rozmanití pod nebem národové, ale všichni řízením božím tím znamenáni znakem: že jako lidé jednotliví, tak i národové jednotliví sami sebe milují a chtějí, aby jim dobře bylo, ke stavu blaženosti vespolek se pobádajíce a o to spolu závodíce." (Cit. v překl. J.V. Nováka, vyd. Ottovým nakladatelstvím r. 1901 v Praze.)