Jak to bylo po válce

 

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Ve dnech 17. července – 2. srpna 1945 se v Postupimi konala konference šéfů vlád tří spojeneckých mocností: SSSR (J.V.Stalin), USA (H.Truman) a Velké Británie (W.Churchill, od 29. července Cl. Attlee). Šéfové jednali o poválečném uspořádání poměrů ve světě a zejména v Evropě.

Vznikla Rada ministrů  pěti mocností (SSSR, USA, Velké Británie, Francie a Číny) se sídlem v Londýně. Úkolem Rady bylo připravit mírovou smlouvu s Německem. (Ta nebyla přes všechno úsilí SSSR podepsána, v roce 1949 vznikly 2 německé státy, NSR a NDR). Pro Německo byly stanoveny zásady: demokratizace, demilitarizace, denacifikace, dekartelizace. Byly mu vyměřeny reparace, německé válečné loďstvo bylo rozděleno mezi SSSR, USA a Velkou Británii. Město Královec (Koenigsberg, poté Kaliningrad) s okolím bylo postoupeno Sovětskému svazu. Byl stanoven postup pro soud nad válečnými zločinci. Rakousko bylo osvobozeno od reparací. Utvořena vláda v Polsku a stanovena prozatímní západní hranice Polska. Zahájena příprava mírových smluv s bývalými satelity Německa a schválen odsun Němců z Československa, Polska a Maďarska. Sovětský svaz potvrdil závazek, daný v Jaltě, že po skončení války v Evropě vstoupí do války v Japonsku. Stalo se tak 9. srpna 1945.

 

24. října 1945 podepsal prezident dr. Edvard Beneš dekrety o znárodnění. Týkaly se všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Celkem šlo o více než 2100 podniků s 61% zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Výsledkem znárodnění byl ekonomicky silný a ucelený sektor národního hospodářství, který měl rozhodující význam pro obnovu a budování lidově demokratické společnosti.

 

Nejdůležitější zásady Košického vládního programu : Československá vláda jako vláda Národní fronty politických stran a celostátních organizací odborů, žen a mládeže, rovnoprávné postavení českého a slovenského národa, národní výbory jako nové orgány státní moci a správy, Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti, spojenecká smlouva se Sovětským svazem jako nová rozhodující orientace naší zahraniční politiky. Tyto principy  jakož i znárodnění z roku 1945 a  potom z roku1948 – zůstaly v platnosti až do událostí po listopadu 1989.

 

Uvedení zahraničně i vnitřně politických událostí do souvislostí s vývojem ve světě, v Evropě i u nás je nejlepší odpovědí těm publicistům, novinářům i politikům (někteří  dříve  zastávali postavení i nejvyšších ústavních činitelů) a  redaktorům veřejnoprávní televize, kteří při výročích  uvedených událostí neberou v úvahu  okolnosti tehdejšího vývoje, tehdejší situaci. Již od roku 1945 se vedou např. diskuse o tom, proč nakonec Praha nebyla osvobozena americkými vojsky. Kontroverzní publicista Roman Joch nemůže přijít na jméno F.D.Rooseveltovi, protože prý příliš podléhal na Jaltské konferenci J.V.Stalinovi jenom proto, že prý Američané potřebovali v pozemních operacích proti císařskému Japonsku vojska Rudé armády. Přitom jak on tak někteří další publicisté považují za rozhodující příčinu porážky Japonska ne pozemní boje, ale svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Rozhodující podíl Rudé armády na porážce hitlerovských armád na rusko-německé frontě a v Mandžusku je všemožně popírán. Sledujeme-li německé, americké a  francouzské seriály o druhé světové válce, máme dojem, že nejdůležitější pro výsledek války byly bitvy o ostrovy v Tichomoří, invaze do Evropy a pokud jde o nás, pak osvobození Plzně americkou armádou. Při nedávném přejezdu amerického konvoje naší republikou si američtí vojáci připomněli oběti svých předchůdců v Plzni, ale uctít památku Rudoarmějců, s nimiž se jejich  předchůdci  přátelsky setkali na Labi ( i u nás), k tomu nedošlo.  Dnes by takové přátelství   bylo zřejmě pod jejich úroveň.

 

Někteří pozdější  „oprávci “ dějin se postarali o to, aby byl Den Osvobození, který  jsme  tělem i duší   v našich rozradovaných  městech a obcích  prožívali  9. května , přesunut na 8. květen. Tehdy, jak jsme se později z tisku dověděli,  byla  ve vzdálené Remeši podepsána kapitulace německého wehrmachtu. V knize „Jak jsem se mýlil v politice“ (str. 100-101)  Ing. Miloš Zeman uvádí, že se mu protivila Stalinova megalománie a  politická účelovost, která prý vedla k opakování kapitulačního aktu po Remeši 8. května  ještě jednou, v Berlíně, 9. května. Autor  nevzal v úvahu rozhodující podíl sovětského  lidu a jeho armády na porážce nacismu. Nejvíc obětí a materiálních škod Sovětského svazu během války  je sotva možno označit jako “ Stalinovu megalománii“.   Podepsat kapitulaci  před očima celého světa, ne jenom v  nahodilé Remeši, ale  v Berlíně, odkud vycházely po léta  rozkazy k záhubě lidstva, bylo tudíž více než  jen  symbolické. Ostatně u nás nikdo o 8. květnu a Remeši nic nevěděl, osvobození přišlo očividně za naší přítomnosti a s velkou slávou, již jsme prožívali, až 9. května. ( I když  se i tehdy  leckde ještě  bojovalo, např. u Milína až do 11.-12. května 1945, a až ruské raketomety“ Kaťuše“ tu  zlomily urputný odpor  wehrmachtu.)

Zcela dehonestující  verzi vyjádřil prof. Zubov, s velkým humbukem vítaný nedávno  na Masarykově universitě v Brně.  Podle něho prý nešlo o Velkou vlasteneckou válku, ale o válku mezi černou a rudou diktaturou.

 

Po 9. květnu se vrátil život i do škol, které byly předtím  na různých místech z různých důvodů uzavřeny. Do mé školy se vrátili spolužáci, kteří povinně na jih od Brna od dubna   kopali zákopy. Všechny třídy se měly v určenou dobu  sejít v tělocvičně na prvním shromáždění v osvobozené vlasti. Dřív, než k tomu došlo, přišel za mnou náš řečtinář a srovnávací jazykozpytec a přinesl mi verše Josefa Hory, abych je na shromáždění přednesla. Našel je ve sborovně v denním tisku a přepsal je na list papíru tuší, ozdobným písmem. Mluvily nám všem z duše“

 

Dni světlý, v němž se vyplnilo,

o čem jsme snili po šest let!

Dni, k němuž rostlo Vaše dílo

a do něhož se měnil svět,

jsi tu! A Čechy proměněné

zas tvar svůj mají v šíř i dál.

Vytesán pevně do kamene

náš povzdech zákonem se stal.

Dni světlý! Osvoboditelé,

dělníci teplých přístřeší!

Zas rudá krev nám proudí v těle,

zas jsme, Staline, Beneši!

 

Byli jsme dojati. A všichni svorně jsme cítili odhodlání snažit se ze všech sil  o nápravu válečných škod a o  vzestup národa a vlasti, milované, těžce zkoušené, ale zas svobodné vlasti.