Husitský král

(V dějinách jde o úsek událostí v čase od doby Husovy do Bílé Hory)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Ve 14. stol. (za vlády krále Václava IV.) přibývá v českém království zbožných kritiků společenských nepravostí. Křesťanství stojí na zásadě lásky k bližnímu, a přece u moci jsou stále více bezohlední boháči. A církev nedbá bezmocných chudáků, jejich bídy a nouze. „Káže vodu a pije víno.“ A tak kritikové chtějí i církev napravovat. Reformovat. Jsou to předchůdci Mistra Jana Husa, husitského hnutí. Patří sem Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser, Matěj z Janova, Tomáš ze Štítného. Zpočátku jde především o souvislosti nábožensko–mravní.

Ale hnutí časem sílí a přibývá mu revolučních souvislostí společenských, politických a mocenských. A především se dostává do sporu s mnohaobročnou a všemocnou církví.

Mistr Jan Hus začal svá proslulá kázání v kapli Betlémské roku 1402. Kázal o pravdě života, svobodě úsudku a o čistotě svědomí. A také o tom psal. Měl spousty bezvýhradně zaujatých posluchačů a čtenářů a byl jimi bezvýhradně milován a ctěn.

Byli ovšem i lidé, co si žádnou reformu církve a života nepřáli. Měl s nimi nepřestajné spory, i s arcibiskupem, a posléze byl u vedení církve tvrdě obžalován z kacířství a byl povolán na koncil do Kostnice, aby se tu hájil. Ale oni ho tam uvrhli rovnou nelidsky do strastiplného vězení a skutečnou obhajobu u soudícího koncilu ani nepřijali. Měl jen všechno své učení pokorně odvolat. A protože on svou pravdu nemohl a nechtěl popřít, odsoudili ho nemilosrdně k smrti upálením. Stalo se tak 6. července roku 1415.

Neuvěřitelná zpráva o Husově smrti ohromila a pobouřila všechny spoluobčany, zvláště ty uvědomělé a poctivé. Ti nemohli přijmout obvinění Mistra Jana Husa z kacířství. Rozhořčený list nesouhlasu do Kostnice byl odeslán se 452 pečetěmi pánů a rytířů z království českého a markrabství moravského. Byl to společný a nejvážnější protest proti kruté a nelidské nespravedlnosti.

Hněv a pocit křivdy ještě stoupl, když v létě r.1416 přišla zpráva o podobném konci života Husova kolegy a přítele, Jeronýma Pražského. Mistři university prohlásili oba upálené kazatele za svaté mučedníky. Přijímání bylo nyní stanoveno pod obojí způsobou (chleba i vína). Znakem husitů se tak stal kalich. Slovo Boží mělo být kněžími svobodně zvěstováno a kázáno. Po smrti krále Václava IV. r.1419 se chápal moci jeho bratr Zikmund. Ale proti němu vypukla vzpoura lidu. On přece zradil Mistra Jana Husa v Kostnici a vydal jej veškeré potupě a smrti. Ale Zikmund neustoupil a vypravil do Čech ozbrojenou křížovou výpravu. A tak nastaly boje a slavné bitvy, vedené Janem Žižkou. Po jeho smrti Prokopem Holým. Šlo o nezapomenutelné boje „Božích bojovníků a zákona jeho..“. Radikálních kališníků.

V Čechách po Husově smrti několik desítek let trvalo válčení a pak mezi několika osobnostmi usilování o český královský trůn. Vladaři se rychle měnili a střídali, řadu let trvalo i bezvládí. Roku 1448 se stal zemským správcem za vlády nedospělého krále Ladislava Pohrobka Jiří Poděbradský. Byl úspěšným správcem. Roku 1458, když sotva dospěvší král Ladislav zemřel, byl jeho dosavadní zástupce zvolen za českého krále. Mezi mírnými kališníky vyrostl a jejich věrným stoupencem zůstal, když se konečně stal panovníkem českých zemí jako „husitský král“.

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (1458 – 1471), národní a husitský král, staral se o hospodářský i kulturní rozkvět státu. Jeho oporou byli rytíři a města, protivili se mu sobečtí páni, kteří se sdružili r. 1465 do Zelenohorské jednoty. Jiří Poděbradský vládl dvojímu lidu, těm podobojí i pod jednou. Dodržoval Kompaktáta, platnou smlouvu kališníků s Basilejským koncilem r. 1433. Kompaktát se přidržovala velká většina národa a v jejich duchu nechtěl panovník trpět vznik Jednoty českých bratří jako nové náboženské společnosti. I volený husitský arcibiskup Jan Rokycana byl téhož názoru.

Ale ani dodržování Kompaktát neodvrátilo papežovo nepřátelství k utrakvistovi . Zrušil Kompaktáta r. 1462. Ale nebezpečí se ukázalo i v sousedství. Uherský panovník, Jiříkův zeť Matyáš Korvín, se chtěl zmocnit českého trůnu. Český král s ním musel válčit. Ale se svou prozřetelnou touhou po svobodě od papežského absolutismu i od agresivity sousedů vysílá družiny s poselstvím, do zahraničí „Z Čech až na konec světa,“ nazval Alois Jirásek takové poselství. Český král chtěl uzavřít přátelské smlouvy se všemi panovnickými dvory v západní Evropě. Jeho poselství se dostalo až na břeh Atlantického oceánu, kde, podle tehdejšího mínění, končil svět. Byla to Finisterre. Ještě nevypluli mořeplavci, kteří hledali a našli Nový svět na druhém břehu oceánu. Snad asi za dvě desítiletí vyplují. Nikdo dosud ještě nevěděl, že takové břehy na druhé straně oceánu jsou a svět že tam pokračuje. Tehdy bylo Španělsko nebo Portugalsko, kam poselství krále Jiřího Poděbradského dorazilo, „konec světa.“

Závěr

Jiří z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471) byl ojedinělá osobnost na našem královském trůně. Jediný zvolený nikoli z panovnické dynastie, ale ze starobylé domácí šlechty. Uvědomělý Čech, umírněný utrakvista. Od roku 1448 správcem českého království a zástupcem nedospělého krále Ladislava Pohrobka. Po jeho smrti 1458 zvolen králem. Byl jím do konce svého života r. 1471.

Jako král vládl 13 let. Pečoval o hospodářský i kulturní rozkvět své vlasti, úspěšně. osvědčil spolehlivé schopnosti a odpovědnost. Po staletí tradovaná nepřátelská domněnka, že zbavil Ladislava Pohrobka života, je konečně vyvrácena. Současná medicínská patologie ji vyvrátila.

Jiří Poděbradský byl a zůstává vzorem odpovědnosti a tolerance vlády i míru a spolupráce všech zemí současné kulturní civilizace.