Dotek historie

Ludwig Czech a "tlukoucí srdce" - před 90 lety: kongres sociálních demokratů v Praze

Byl to důležitý historický den v průběhu osmi let, které měly takový vliv na Němce a Čechy, ale dnes si jej pamatují jen milovníci historie. Před 90 lety, konkrétněji 28. ledna 1928, se v Praze poprvé setkali čeští, sudetoněmečtí, polští a ruští (rusínští) sociální demokraté na společném kongresu. Několik set delegátů se shromáždilo a vytvořilo "prakticky jednotnou československou socialistickou internacionálu" - uvedla historická komise dnešních sociálních demokratů v České republice. Zúčastnili se také zástupci socialistické internacionály, včetně generálního tajemníka Friedricha Adlera. Ti informovali, že téměř v žádném jiném státu nedošlo ke srovnatelnému jednání. Citace ze zprávy Historické komise: "A bylo to v Evropě, a dokonce i po celém světě, hodnoceno jako vítězství sociálně demokratického ducha." To bylo v tehdejším Československu poměrně důležité, vysvětluje se ve vysílání Radio Prag (německojazyčném vysílání Českého rozhlasu). Protože v roce 1928 převzala moc buržoazní koalice a skromné společenské úspěchy byly opět hozeny přes palubu. „Vznik buržoasní koalice přiměl všechny socialistické strany - Německou sociálně demokratickou stranu dělnickou (DSAP), Volkssocialisty a Českou sociální demokracii – k potřebě určité jednoty. To znamená, že chtěli znovu získat své postavení v politické struktuře, která byla při volbách v roce 1925 ztracena", uvedl o té době vedoucí historické komise, Jiří Malínský. Odkazuje také na vztahy ke Komunistické straně, která se v roce 1925 stala nejsilnější levicovou silou, ale stala se závislou na Moskvě. Socialisté a sociální demokraté se snažili přivést přeběhlíky zpět.

Radio Prag nezapomnělo zmínit, že vztahy mezi německými a českými sociálními demokraty nebyly po založení ČSR vůbec jednoduché. Sudetští Němci se  jako Češi a Slováci také dovolávali 14 bodů pro evropský mírový pořádek, které vyhlásil americký prezident Woodrow Wilson. Podle Wilsonova bodu - lidem Rakouska-Uherska měla být poskytnuta "nejsvobodnější možnost pro autonomní rozvoj" - což vůbec nebylo záměrem vůdců ČSR. Dnes, obzvláště na Západě, se jen málo uvádí, že v té době chtěla DSAP národní vymezení pro Němce v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku. Předtím při vzniku Československa upřednostňovala myšlenku, připojit se k tehdejšímu socialistickému Rakousku, nebo k sociálně demokratickému Weimarskému Německu. Hnutí sudetských Němců v mladém československém státě nebylo záměrem mnoha členů a funkcionářů DSAP. Teprve ve druhé polovině dvacátých let nastal obrat. „Uznali, že musí přijmout existenci Československa a omezení osudu - být součástí tohoto státu. A začali vytvářet konstruktivní politiku“, citoval v Radio Prag Thomas Oellermann z Nadace Friedrich-Ebert-Stiftung. „Bylo řečeno: Nyní musíme co nejvíce využít situace a dosáhnout toho nejlepšího pro naši menšinu. To bylo to, co se stalo známé jako aktivistická politika - konstruktivní účast na osudech tohoto státu." A to právě byla politika vůdce DSAP, Ludwiga Czecha, na kongresu roku 1928. „S tlukoucím srdcem jsme vstoupili do jednání, která doufáme budou historickým bodem zlomu v naší velké práci, v našem obtížném boji a v našem tvrdém osudu", řekl Czech ve svém úvodním projevu. V roce 1929, když levicové strany posílily v parlamentních volbách, vstoupila DSAP do vlády a získala pozici ministra sociální péče. Byla to doba Velké hospodářské krize, která zasáhla zejména na exportu závislé firmy v sudetských oblastech. Komentář Radio Prag: „Neúměrně mnoho lidí zde ztratilo zaměstnání. V zimě 1933-34 byly dvě třetiny nezaměstnaných v Československu Němci. To také bylo důvodem, že se mnozí sudetští Němci  odvrátili od státu." Začal vzestup sudetoněmecké domácí fronty, která později přijala jméno sudetoněmecké strany. Pokusy o reformu centralizovaného státu a přizpůsobení pro menšiny, například v administrativě, neproběhly, nebo k nim došlo příliš pozdě. Národní stát Československo byl odsouzen k nezdaru.        

(fac), Sudetenpost, 8.3.2018, str. 5

Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf