Dobra není nikdy dost

 

22.5.2018 Adam Votruba

Adam Votruba píše o tom, proč a v čem se dnešní (levicově-)liberální přístup k migraci mýlí a jak souvisí s přenášením nákladů kapitalistického systému.

Migrační krize zdánlivě ustoupila, ovšem problém rozdělení evropské společnosti vyřešen nebyl. Liberální levice, tuším, vůbec nepochopila, oč v téhle krizi šlo, a proč se ona stala předmětem nevraživosti. Setrvává na pohodlném mínění, že její odpůrci jsou fašisti. A je-li jich hodně, pak tedy celá společnost se fašizovala.

 

Migraci musí doprovázet dobrovolný souhlas

Stěhování lidí po světě by se nemělo dít bez souhlasu těch, kterých se to týká. To znamená, že by neměl být nikdo vyháněn ze svého domova, ale nikdo by také neměl být nucen se o svůj domov, o svou vlast, nedobrovolně podělit. Žonglování s pojmy jako uprchlíci a imigranti, nebo s argumenty typu „není zločin chtít se mít lépe“ jen celou věc zamlžují a vzdalují nás od pochopení základního principu.

Etická pravidla a zákony jsou tu od toho, aby umožňovaly smírné řešení konfliktů tím, že vytyčí hranice mezi oprávněným a neoprávněným jednáním. Etika je vynalézána s ohledem na to, jaká pravidla umožňují stabilní a spravedlivou společnost. Ilustrovat to lze na následující otázce: Mohu si například přát společnost, kde by bylo dovoleno krást? Je zřejmé, že taková společnost by nebyla pro většinu lidí lepší než ta, v níž se krást nesmí. Ačkoliv by byli zdánlivě svobodnější, neboť by měli dovoleno krást, ve skutečnosti by se nejspíš svobodněji necítili.

Otázka tedy zní: Mohu si přát svět, kde je dovoleno lidem se stěhovat v libovolném množství po celém světě bez ohledu na přání lidí, kteří jsou již někde usazeni? Zřejmě ne. Na světě neexistuje země nikoho. Všechna obyvatelná území někomu patří, kontroluje je nějaký stát a státní instituce jsou zodpovědny občanům při správě tohoto území.

Pokud si někdo přeje vystěhovat člověka proti jeho vůli, jde o konflikt zájmu a podle obecně uznávaných morálních představ, má zájem usedlého člověka přednost před zájmem „agresora“. Pokud si někdo přeje nastěhovat se na území jiného společenství, musí být kladen zájem usedlého společenství nad zájem příchozího, neboť opačný přístup by ospravedlňoval přímou agresi.

Co umožňuje liberálům vidět svět jinak? Jsou to hlavně dvě okolnosti: 1) Vypjatý individualismus, který neuznává hodnotu společenství ani hodnotu kolektivního zájmu nebo kolektivního vlastnictví. 2) Představa, že imigranti jsou něčí nevinné bezmocné oběti. Tato stylizace určité skupiny do role obětí je jednak neodůvodněnou paušalizací, jednak vytvářená situace, kdy je skupina, jež má být údajnou obětí, definována etnicky, nebo dokonce rasově.

Další nepodružná okolnost spočívá v tom, že levicoví liberálové často chápou morálku jako nadřazenou společenskému souhlasu. V jejich myšlení to má poměrně jasné logické zdůvodnění: Zastávají se práv menšin, které může většina utlačovat. Pokud by však byla morálka nadřazena společenskému souhlasu, kdo ji má ustanovit?

Mimochodem v tomto bodě zastává levicový liberál kupodivu stejný názor jako islamisté. Islamisté však na rozdíl od něj mají svou morálku už vynalezenou v Koránu. Levicový liberál si svou morálku vynalézá sám, myslí si, že on ji zná správně a má právo ji vnutit ostatním. Je zde tedy zjevný rozpor mezi ideologií levicových liberálů a principy, na nichž je založena demokracie.

Individualistické vidění světa sdílí liberální levice s pravicovými neoliberály. Už od 70. let dělá neoliberální pravice všechno proto, aby svět zprivatizovala a odstranila přežívající formy kolektivního vlastnictví, pochopitelně včetně vlastnictví státního. Demonstrují-li tedy levicoví aktivisté pod transparenty „Tato země není naše“, tuším, že to velmi lahodí sluchu kapitalistů. Nejspíš by je za to i pochválili, neboť kapitalisté dobře „vědí“, že země patří jim.

 

Etnické konflikty se napříště zakazují

Tady bychom v zásadě mohli skončit, kdyby liberální levice nenastolila ještě navíc argument multikulturalismu, který spočívá v tom, že liberálové vyzdvihují společnost kulturně a rasově pestrou. Takovou společnost chápou jako esteticky a morálně nadřazenou společnosti tzv. homogenní.

Někdy se setkávají s námitkami, že kulturně rozdělená společnost nefunguje, má tendenci vytvářet izolované skupiny a přecházet do konfliktů mezi těmito skupinami. Na námitku, že míchání kultur může vést k občanské válce a že tomu tak bylo často v minulosti, odpovídají zpravidla lakonickým: Dneska už je jiná doba.

Co na to říci? Asi nelze než být ironický: Milí liberálové, první lidská civilizace vznikla zhruba kolem roku 4000 př. n. l. Máme tedy 6000 let dějin civilizovaného lidstva. Tyto dějiny jsou plné válek, přičemž ty etnicky motivované patří k nejběžnějším. Etnicky motivovaný konflikt probíhá dnes na Ukrajině a v kurdské oblasti, v roce 1999 probíhal v Kosovu atd. V kolik hodin přesně začala ta jiná doba?

Druhou odpovědí bývá názor, že etnicky motivované konflikty nejsou vlastní lidské povaze. Musí prý přijít nějaký diktátor-homogenizátor, který lidu vnukne nacionalismus, na nějž by prostý intelektuálně nezatížený lid nepřišel.

I tato odpověď je podivná. I pokud by tomu tak bylo: Co chcete, proboha, dělat, aby nový Hitler nepřišel? Budete každého politika podrobovat psychologickým testům a ty nebezpečné zavřete do blázince? Jaký triumf máte v ruce, že prohlašujete: Etnické války probíhaly v minulosti, ale v budoucnosti probíhat nebudou, protože jsou nemorální?

Do třetice se poukazuje na to, že nacionalismus se objevuje v době ekonomických krizí. Zřejmě tedy liberálové znají způsob, jak zakázat ekonomické krize. Jinak by totiž takový argument postrádal veškerou platnost proti námitce, že míchání kultur může vést ke konfliktům. Po pádu komunismu se všechny postkomunistické země potýkaly s hospodářskými problémy. Ve východní Evropě se rozpadly tři federální státy, přičemž v jednom vypukla občanská válka. Naproti tomu Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko se nerozpadly. Je tedy vaším cílem budovat stát do hezkého počasí? Co budete dělat, až zaprší?

 

Temná tvář multikulturalismu

Vychvalování multikulturní společnosti má ovšem ještě jeden aspekt, který je možná ještě víc neblahý než ignorování potenciálních nebezpečí. Vychvaluje se tu stav společnosti, který je definován etnicky a rasově a požaduje se politika, která má takového stavu dosáhnout.

Německá politička ze strany zelených Stefanie von Bergová prohlásila: „Naše společnost se změní. Naše města se změní radikálně. Jsem názoru, že za 20, 30 let nebudou už vůbec žádné etnické většiny v našich městech. (…) A je to dobře.“ Není sama. Americký viceprezident Joe Biden řekl v roce 2015: „Neustávající proud imigrace. Nonstop, nonstop. Lidé jako já, běloši evropského původu, se v roce 2017 poprvé stanou absolutní menšinou ve Spojených státech amerických. Absolutní menšinou. Méně než 50 % obyvatel Ameriky bude potomky bílých Evropanů. To není špatně. Je to zdrojem naší síly.“

Rozrušení etnické skladby obyvatel na určitém území bylo nástrojem dobyvatelů, kteří tak chtěli znemožnit jakýkoliv budoucí odpor porobeného lidu. Adolf Hitler během 2. světové války také podporoval proud migrace. Šlo mu o německou migraci na východ. Jeho cílem bylo, aby např. Češi a Poláci už do budoucna neměli ve svých městech většinu. Chtěl tedy Hitler pro západoslovanské národy stejné dobro jako zmíněná politička pro vlastní německý národ? Nebo budeme věřit, že germanizace byla zlo a „multikulturalizace“ je tudíž dobro?

Povšimněte si ovšem toho, co je v obou citátech vyjádřeno otevřeně: 1) Podpora imigrace. 2) Vychvalování změn, které to způsobí v etnickém, nebo „rasovém“ složení obyvatelstva.

Skutečnost, že se vychvaluje etnicky definovaný stav společnosti spolu s tím, že určité etnicky definované skupiny mají být hájeny jako oběť nespravedlivého systému, vyvolává podezření, které vyslovují i lidé mimoevropského původu, že levicově liberální myšlení je rasistické.

Pokud by levicoví liberálové studovali hegelovskou dialektiku, věděli by, že negace vždy obsahuje mnoho prvků z toho, co chce negovat. Snaha po maximální negaci fašismu a rasismu může vést k tomu, že přebíráme jeho myšlenková schémata.

Staří Řekové měli pro podobné situace označení hybris – znamenalo to přemrštěnost, přehnanost. Je-li v politice nějaký extrém špatný, neznamená to ještě, že opačný extrém je dobrý, spíše naopak. Logika hybris vypadá zhruba takto: Je-li vražda největší zlo, pak musí být sebevražda největší dobro.

Jak by reagoval člověk, který není ani rasista a ani xenofob, na skutečnost, že je obyvatelstvo některých zemí tzv. pestré a v jiných nikoliv? Odpověď je prostá: Bylo by mu to jedno. Bral by to jako samozřejmost a sotva by měl důvod považovat některý z těchto stavů za mravně vyšší. Tím pádem by ani neměl důvod v žádné zemi požadovat změnu daného stavu. Těžko by se dal přesvědčit, jak k tomu, že se musí nějací lidé vyhnat, tak k tomu, že je třeba přijmout masu odlišných imigrantů.

Dovolím si nastolit provokativní otázku: Existuje něco, v čem levicový liberalismus ve své touze po negaci zla setkává s fašismem a rasismu? Můžeme např. najít něco společného mezi multikulturalistickými požadavky a nacistickým programem, nebo jsou to dvě naprosto odlišné a nesouměřitelné věci? Odpověď je překvapivá. Ano, můžeme. Existují tu přinejmenším čtyři shody, které lze pojmenovat takto:

1.               Prosazování a podpora zásadních a nevratných demografických změn ve státě.

2.               Existuje představa údajné žádoucí skladby obyvatelstva, která se opírá o etnická či rasová kritéria (používá např. pojmy „bílý“, „barevný“).

3.               Představa ideálně složené společnosti se stává předmětem estetizace a vyžaduje emocionální přitakání.

4.               Nepřátelé této politiky jsou démonizováni a ztotožňováni takřka výhradně s jednou etnickou skupinou.

Existují pochopitelně i rozdíly. Multikulturalisté nejsou ochotni nastolit diktaturu a použít pro své cíle otevřeného násilí, alespoň zatím ne. Setkáváme se pouze s kritikou demokratických principů jakožto „diktatury většiny“, což připomíná elitářskou protidemokratickou tradici, jaká se objevuje již ve starém Řecku.

Nicméně je zřejmé, že názory a výroky přinejmenším části levicových liberálů uvedené čtyři body skutečně naplňují. Levicový liberalismus a multikulturalismus rozhodně nejsou nevinné ideologie, ať už je budeme chápat jako dvě navzájem oddělitelná učení, nebo jako jeden celek. Je to v zásadě ideologie extrémistická, která požaduje zásadní přebudování společnosti a k prosazení svých cílů používá nedemokratické prostředky.

 

Posvátná ideologie

Odpověď na hybris se hledá těžko. Problém je, že multikulturalismu nebo antirasismu nejsou vymezeny hranice. Víme poměrně přesně, kde jsou meze křesťanství, nacionalismu, socialismu a kde začíná jejich zneužití. U nových ideologií není tato hranice zřejmá, alespoň ne většině lidí. Nevíme, co by už nemělo být v rámci boje proti rasismu dovoleno.

Tato okolnost souvisí se sakralizací ideologie. Oddanost liberálním postojům má v sobě náboženský rozměr: Dobra není nikdy dost. Takový přístup je živnou půdou pro demagogy i fanatiky. Liberální antirasismus funguje jako kladivo na čarodějnice. Spousta dobrých lidí natolik „miluje boha“, že jsou ochotni vždy znovu ukázat na ďáblovy spojence. A čarodějnic se tradičně nikdo nezastane, protože riskuje, že bude sám označen. Mimochodem na základě dnešních zkušeností si lze velice snadno představit, že čarodějnické procesy schvalovala spousta osobně slušných a hodných lidí a že to často byli ti vzdělanější a kultivovanější.

Nonie Darwishová, imigrantka egyptského původu žijící v USA, komentuje situaci ve své zemi následovně: „Slovo ‚rasista‘ se na Západě používá podobným způsobem jako slovo ‚nevěřící‘ v islámských společnostech. Stalo se užitečným nástrojem hanby, který lidi přinutí k poslušnosti. Nepoužívá se k diskusi o problému; používá se ke zrušení diskuse, umlčení názorové oponentury, často k ohrožení živobytí či dokonce života těch, kdo nesouhlasí.“

 

Jaké jsou příčiny levicově liberálních postojů

Počínání levicových liberálů se zdá z jistého úhlu pohledu natolik nesmyslné, že se vzpírá pokusům o vysvětlení. Každý takový pokus nabízí v podstatě dvě východiska: Buď levicovému liberalismu přitakat, protože toto učení je konzistentnější než realita, nebo si je vysvětlit pomocí konspirační teorie, čemuž jsou jisté skupiny lidí bohužel nakloněny.

Pokusme se tedy ještě o jedno vysvětlení, které by nepočítalo ani s tím, že levicoví liberálové jsou hloupí, ani s tím, že se elity spikly proti lidu.

Při snaze odpovědět, jak funguje levicový liberalismus, bychom neměli sázet primárně na název. Ten je spíše značkou, která dobře prodává směs názorů liberálních i neliberálních, levicových i nelevicových. Konstantou liberalismu, která se týká i jeho dnešní tzv. levicové podoby, je spíše skutečnost, že jde o ideologii střední a vyšší střední třídy.

Je to ideologie těch, které by sice ohrozil pád demokracie, ale zároveň nehodlají pečovat o sociální a ekonomickou základnu demokratického režimu. Nemají problém podporovat rozsáhlou migraci, která je pro ně ekonomicky výhodná a která je plně v logice kapitalismu. Tato ideologie a její důsledky slouží jako nástroj disciplinace pracujících: Zajišťuje přísun levné pracovní síly, stlačuje mzdy, generuje zisky, sociální náklady demografických změn přesouvá na ty nejchudší, odpor je kdykoliv pacifikován jako rasistický.

Externalizace nákladů je nejtypičtějším znakem kapitalistického systému. Právě externí sociálně-demografické náklady, spočívající v rozbití místních společenství, nejsou ani diskutovány. Proč bychom měli věřit, že podpora imigrace vyplývá ze záliby naší společnosti v konání dobra, a nikoliv v tržní logice kapitalismu? Pokud by naše společnost skutečně milovala dobro, proč končí lidé na ulici, proč se jim snižují mzdy, proč pro ně není práce? Dnes už prakticky není možné popírat, že zhoršení bezpečnostní situace ve Švédsku souvisí s imigrací. Tyto nezapočítané náklady nenese kapitál, ani nejbohatší lidé, ale naopak ti nejchudší.

Nevíme, jak daleko bude oligarchie západních zemí schopna zajít. Víme jen to, že od 70. let existují zřejmé snahy narušit dosavadní poměr sil mezi kapitálem a světem práce. Od té doby žádný z mocenských úspěchů kapitálu nebyl revidován nebo zvrácen: osekávání sociálního státu, daňové úlevy pro nejbohatší atd., to vše bylo i přes protesty ponecháno v platnosti. Čtyřicet let kráčí mocenský vývoj stále jedním směrem. Rozštěpení západních společností kvůli migrační krizi znamená v rámci tohoto soupeření přechod na jinou kvalitu, nikoliv však změnu podstaty konfliktu, který je v principu sociální.

http://casopisargument.cz/2018/05/22/dobra-neni-nikdy-dost/