České národní listy
září, říjen 2019
Moc, sláva, bohatství, co ze všeho nám zbylo. Naše řeč.
Tento úryvek, resp. verš od Svatopluka Čecha není daleko od úplné pravdy. Pokud píši ne úplné pak proto, že bych nerad našemu národu připisoval takové vlastnosti, kterými jsme v poslední době ani jako národ, ani jako stát rozhodně nedisponovali.
Mám tím na mysli, že jsme již dávno neměli žádnou moc, tím méně nějakou slávu. Co jsme však rozhodně měli, pak bohatství. Nepochybně se mnou nebude souhlasit mnoho spoluobčanů když budu bez uzardění a otevřeně tvrdit, že jakkoli byla doba totality za vlády komunistů pro některé občany krutá, také nespravedlivá či nesvobodná, přesto se náš národ díky pracovitosti nejen brzy vzpamatoval z následků II. světové války, posílil své vlastenecké a národní cítění, posílilo se duchovní, kulturní, historické, ale i materiální bohatství. I když vládli komunisté, nikdy se nevzdali vlastenectví, národních tradic, ani duchovní a kulturní historie, vždy zachovávali tradice, které byly základem všeho národního bohatství.
V této souvislosti si neodpustím připomenout těm, kteří o vládě komunistů nemají (v lepším případě) valné mínění, že za jejich opravdu plodné 40 leté vlády bylo pro občany ČSR vybudováno nesrovnatelně víc, než za ¾ období od slavného listopadu 89. Pro ilustraci několik ukázek toho, co jsme měli a co nám zbylo:
Komunisti za 40 let postavili přehrady : Orlík, Lipno I, II, Kamýk, Slapy, také statisíce bytů, školy, divadla, tepelné jaderné elektrárny Dukovany,Temelín, Jaslovské Bohunice, pražské metro, které funguje dodnes, dálnici Praha–Brno – kterou dnes nejsou schopni ani udržovat, vybudovali celá nová města, jako Havířov, Poruba apod.
A nyní se zamyslete, co se zde postavilo za posledních 30 let. Skoro nic a co se postavilo, většinou nefungovalo, jako tunel Blanka, který se stále opravuje, renovuje. Zateplují se domy, které kdysi postavili komunisté. Starý komunistický byt 2+1 v paneláku, kterým alkoholik Havel říkal králikárny, stál v Olomouci 18.600 Kč, na který se rodina složila, nebo se dalo našetřit za jeden rok, případně zdarma (po odpracování 10 let ve firmě), někdy za použití tzv. stabilizačního příspěvku (stabilizační byl příspěvek na udržení pracovní síly v tom kterém regionu). Tento "komunistický" byt, o 40 let později, se dnes prodává za 2 MILIONY a lidé, aby si jej mohli koupit, se zadluží na 20 let.
A můžeme pokračovat, třeba zemědělství? Patřilo k nejlepšímu v Evropě, také díky JZD Slušovice a byli jsme v podstatě soběstační! Tedy až na banány a toaletní papír. Dnes? Všechno je zlikvidované, kravíny zavřené, zrušené, 65% vepřového dovážíme, ovoce, zeleninu jakbysmet. A hlavně banány, které hnijí v každém větším obchodě, protože jsou drahé! Cukrovary zavřené, na vše kvóty a a limity, na polích jen samá řepka a kukuřice. Lidé na vesnici přišli o práci. Ani svou vinici si nenasadíte, protože jsou na to evropské limity.
A fabriky? Kladno, Vítkovice, ČKD? Škoda, Tatra, Zbrojovka, OP Prostějov. Barum, Tesla, Zetor a řada dalších, kde jsou dnes tyto světové firmy? V čem je tato doba lepší? Že veškeré zisky z výroby i obchodu jdou do ciziny? Vždyť naši „vlastenečtí“ politici prodali Francouzům i naši vodu. Ještě chybí nechat si zakázat dostavbu Temelína, nebo ho zavřít a budeme závislí úplně na všem. Jsme vyrabovaná země s levnou pracovní sílou kdy i to, co za práci dostaneme, odvádíme nákupem do ciziny. Obchody jako např. Kaufland, Tesco, Lidl, Albert a mnohé další a také převážná část zboží jsou z ciziny a tam také odchází zisk. Kdo tedy napáchal pro zemi větší škodu, co se týká národního bohatství?Teď už jen chybí ukrást to lithium a bude úplně vymalováno.
Nebyla řeč o vědě, zdravotnictví, školství, sportu, kultuře, o kterých by se dalo stejně pozitivně psát, ale to by bylo na dlouho. Jsou tu však ještě další odvětví či obory, ve kterých jsme naprosto ztratili suverenitu a státnost. Ve státě působí korporátní subjekty, jako jsou např. banky, pojišťovny, nebo velké průmyslové komplexy, které z hlediska vlastnictví jednoznačně dokazují, že nám v naší zemi nepatří takřka nic. Ze 14 pojišťovacích společností nám ve většinovém vlastnictví však nepatří žádná společnost, z 12 bankovních domů nám z hlediska vlastnictví patří pouze jedna banka! V oblasti pivovarnictví, které bylo naší chloubou, nám dnes z 10 vlastnických subjektů plně patří pouze Budějovický Budvar, další čtyři jsou již v podílovém vlastnictví.
Co z toho vyplývá? Žili a pracovali jsme za komunistického režimu, v totalitě, ale zachovávali jsme si své národní bohatství prakticky ve všech oblastech lidské činnosti. Byli jsme v převážné většině nejen soběstační, ale také silní v exportu výsledků práce našich lidí. Dnes nemáme nic, jsme jen montovnou s levnou pracovní silou, jsme námezdními dělníky cizích firem, cizích majitelů, kteří se de facto chlubí výsledky poctivé práce našich lidí od konce války do listopadu 89. Dnes se totiž s něčím původně typicky českým, jako tomu bylo za těch proklatých komunistů, nemáme čím chlubit. A auta, vyráběná pod značkou Škoda jen dokazují, že sice jde o českou značku, ale s německým vlastníkem! A to je opravdu, ale opravdu žalostně málo! Vlastně to o ničem českém nesvědčí, protože ať to vezmeme z jakéhokoli úhlu pohledu, firma Škoda = firma VW.
Za vlády komunistů se budovalo a můžeme směle říct, že kdyby toho nebylo, dnes nemáme nic. Ono, pokud jde o vlastnictví, tak vlastně opravdu nic nemáme, protože to bohatství, vybudované za komunistů, dnes patří cizím zahraničním vlastníkům.
Takže, když se vrátíme k titulku tohoto článku, tak nám opravdu z toho našeho nemalého českého bohatství, které jsme si vybudovali, zbyla naštěstí ještě pořád česká „naše řeč“. Jak dlouho ještě? (Zpracováno i za použití textu z nevyžádaného emailu bez uvedení autora).
Jiří Baťa
Foldyna – V České republice probíhá pokus o státní převrat
Skupina senátorů dokázala v Senátu prosadit ústavní žalobu na prezidenta republiky. Stávající situace je následující:
Máme zde Miloše Zemana, který špatně chodí, kouří, pije alkohol a občas mluví sprostě. Zeman nikdy příliš nemluvil Rusům, Číňanům, nebo třeba Papuáncům do toho, jak mají žít, protože se staral především o to, jak budou žít Češi. Zeman (mimo jiné) napřed vyhrál jedny prezidentské volby a pak vyhrál ještě další prezidentské volby. Pokud vycházíme z předpokladu, že se tak nestalo proto, že by byl mladý a krásný, tak se jeho vítězství nedá vysvětlit jinak, než že vyhrál především díky svým politickým postojům.
Pak zde máme několik politiků, kteří nekouří, nepijí alkohol, mluví jako Mirek Dušín, ale dokonce taky umí běhat, točit se kolem své osy a neupadnout, stahovat králíka, svlékat se do půl těla a při tom křičet a taky spousty dalších věcí, které Miloš Zeman neumí. Tito politici také vědí lépe než Rusové, co je dobré pro Rusy, lépe než Číňané, co je dobré pro Číňany a lépe než Papuánci, co je dobré pro Papuánce. Protože však nevyhráli žádné prezidentské volby, i když strašně moc chtěli, tak zřejmě dost dobře nevědí, co je dobré pro Čechy. Pokud totiž vycházíme z předpokladu, že nejsou ještě starší a ještě škaredější než Zeman, tak se jejich prohra nedá vysvětlit jinak, než že prohráli kvůli svým politickým postojům. Někteří z těchto poražených pak, jako cenu útěchy, „vyfasovali“ senátorské křeslo, ale tím jejich touha po prezidentování nezmizela. Pro zjednodušení, těmto politikům budeme říkat „Klub poražených“.
Zeman dělá politiku, jakou slíbil svým voličům, což v praxi znamená, že dělá to, co považuje za nejlepší z hlediska českých národních zájmů. Tento pojemonen “klub poražených” ne že jen nepoužívá, ale nesnáší.
Klub poražených také dělá politiku, kterou slíbil svým voličům, což v praxi znamená, že okopává kotníky Zemanovi, a protože Zeman jmenoval premiérem Babiše, tak i Babišovi. Kromě toho je pracovní náplní Klubu poražených už jen udílení rad Rusům, Číňanům, či třeba Papuáncům, jak mají žít. Klub poražených tvrdí, že české národní zájmy neexistují, jelikož je nová doba, ve které jsou pouze zájmy evropské, které však Klub poražených zaměňuje za zájmy unijních papalášů. A tak Klub poražených proto dělá to, co považuje za nejlepší z hlediska zájmů unijních papalášů... Zastupování zájmů bruselských papalášů možná je, možná není legitimní činností pro českého politika, ale to nyní nechme stranou. Hlavní téma je jiné:
Klub poražených má problém Velký problém. Ve volbách získal méně hlasů než Zeman a ještě mnohem méně, než Zeman s Babišem dohromady. Nejhorší ale je, že političtí souputníci Klubu poražených v příštích sněmovních volbách nejspíš nebudou schopni porazit Andreje Babiše zas, a jako by to nestačilo, tak se část z nich nejspíš vůbec nedostane do Sněmovny. A aby toho nebylo málo, tak Miloš Zeman je navíc ještě tak drzý, že dělá (tak, jak slíbil svým voličům) politiku podle Miloše Zemana a nikoli podle Klubu poražených. To vše členy a sympatizanty Klubu poražených staví do svízelné situace. Klub poražených by totiž nesmírně rád vládl. Jednak proto, že už dlouhá léta nevládl (někteří z klubu dokonce nikdy) a stýská se mu po tom, ajednak proto, že se k vládnutí cítí být jaksi vyvolen (že by byla opět na scéně stará, dobrá „Prozřetelnost“?). Jenže voliči, ti lumpové a burani, o jeho vládnutí nestojí, Zeman, ten lump a buran, se nechce řídit jeho přáními a ke vší té hrůze nic nenasvědčuje tomu, že by se na situaci mělo v dohledné době něco změnit. Ani import nových voličů nejde tak rychle, jak by si Klub poražených představoval, protože jej Salvini, Orbán a další podobní lumpové a burani komplikují. Moc špatná situace, opravdu moc špatná pro „vyvolené“... Jak s ní tedy, ve jménu pravdy a lásky, naložit? Klub poražených přišel s poměrně jednoduchou úvahou a následným řešením: pokud nedokáži uspět ve volné soutěži politických názorů a nechci své názory měnit, tak jediná možnost, která zbývá, je odstranit své politické protivníky jinak, než prostřednictvím volné soutěže politických názorů A právě toho jsme již od jara svědky, dnes je jen další pokračování a další díly přijdou na podzim.
K odstranění ANO mají sloužit demonstrace zlomku (cca 1/40) voličů, prezentované médii (zejména „veřejnoprávními“) jako vzedmutí celonárodního odporu, kombinované s bonzováním na Andreje Babiše u bruselské vrchnosti. V případě Miloše Zemana ale demonstrace nezaberou (Zeman hysterické výpady proti sobě miluje) a protože se Klubu poražených nepodařilo najít ani něco, co by stálo za bonz do Bruselu, tak zbývá jediný, alespoň teoreticky uskutečnitelný plán, jak Zemana, a nakonec nakonec snad i Babiše, odstranit. Tím je podat ústavní žalobu a na podzimních demonstracích sympatizantům Klubu poražených strčit do ruky transparenty typu „Nechceme trestně stíhaného premiéra jmenovaného obžalovaným prezidentem“, od čehož je už jen krůček k tvrdší variantě „Pryč s vládou zločinců“. Hesla jsou to jistě hezká a osobní tlak na Andreje Babiše se jejich používáním nejspíš opravdu zvýší. Skutečný problém Klubu poražených, a to fakt, že trestně stíhaný premiér a obžalovaný prezident mají u voličů neporovnatelně větší podporu než Klub poražených, však bude přetrvávat dál. Většina českých voličů, těch lumpů a buranů, totiž i nadále zůstane toho názoru, že by se čeští politici měli starat o to, jak budou žít Češi a nikoli, jak budou žít Rusové, Číňané, nebo třeba Papuánci.
Nesmíme pochopitelně zapomenout ani na dvě politické strany, které sice nepatří do tvrdého jádra souputníků Klubu poražených, ale dnes s ním kooperují. Nečiní tak z přátelství a sympatií, ale proto, že usilují o jeho zbývající voliče, u nichž se dá předpokládat, že vzhledem ke klesajícím volebním preferencím Klubu poražených, hledají na volebním trhu alternativní nabídku. Snaha přilákat tuto skupinu voličů dovedla českou politickou scénu do stavu, ve kterém, kdybychom se měli řídit pouze podle vytištěných vyjádření, nejsme u předsedů hned několika parlamentních stran schopni určit, které že to straně pan předseda vlastně předsedá. Snad nejmarkantnější, a zároveň nejabsurdnější, je toto ideové splynutí v případě právě u stran, kdy jedna je politickou sekcí ultralevicových revolucionářů a násilníků z Antifa a druhá stranou, která se kdysi dávno, v době kdy jí předsedal jeden z bývalých prezidentů, hlásila ke konzervativismu…
Pokud by ústavní žaloba byla namířena pouze proti jednomu kroku prezidenta Zemana, např. v souvislosti s peripetiemi kolem (ne)odvolání ministra Staňka, tak by se nedalo nic namítat. V situaci, kdy zúčastněné strany jakéhokoli sporu vykládají zákon odlišně, tak je požadavek, aby spor rozhodl soud, zcela na místě. To však není případ ústavní žaloby Klubu poražených. Ta, snad s výjimkou kladení (některých) věnců, napadá prakticky veškeré politické konání prezidenta, tedy napadá přesně to, co prezident slíbil svým voličům a to, proč zvolili do funkce právě jeho a nikoli reprezentanty Klubu poražených. Jestliže vezmeme v úvahu text žaloby, její cíle (odvolání prezidenta a zvýšení tlaku na odstoupení premiéra) a její načasování (k poznání, že „prezident Zeman soustavně porušuje Ústavu už od roku 2013“ dospěl Klub poražených, zřejmě jakýmsi náhlým prozřením, právě v půlce roku 2019, tedy v době, kdy se začaly „spontánně“ organizovat demonstrace proti politické reprezentaci, jejíž legitimita se opírá o výsledek voleb) tak je zřejmé, že se v ČR někdo pokouší zcela zásadním způsobem změnit rozložení politické moci, aniž by se však obtěžoval zeptat voličů, zda s tím souhlasí. Jinými slovy; v ČR probíhá dobře organizovaný a velice sofistikovaný pokus o státní převrat. V tom případě nám všem nezbývá než doufat, že, pokud parafrázuji slavná slova Winstona Churchilla, „vůle voliče nebude shledána příliš lehkou.“ V opačném případě totiž zpravidla nakonec teče krev.
Přišlo e–poštou MN
Liberálna svorka sa opäť všemožne snaží uchopiť moc v štáte
Publikované 20.08. 2019
Stretne sa podvodník, úžerník a vlastizradca v jednej osobe, narkoman a díler drog v druhej, synček privatizéra, prezliekač kabátov a 20 rokov v politike pôsobiaci „nováčik“ v tretej a skrachovaný liberálny „kresťan“ v štvrtej osobe a spoločne na tlačovke, ktorú zvolajú len deň po zverejnení údajných Kočnerových správ (aj keď Threema je šifrovaná aplikácia využívajúca tzv. end–to–end asymetrické šifrovanie (E2EE)), ktoré sú len ďalším gradovaním predvolebnej kampane a marením vyšetrovania z dielne antinárodného Denníka N v prospech liberálnych strán, vyhlásia, že sú pripravení nahradiť “Kočnerovu generáciu politikov”. A učinia tak dokonca bez Sulíkovej SaSky či Matovičovho Oľano, ktoré jediné z nich sú parlamentnými stranami. To nevymyslíš, to je také liberálne…
Je to však skutočná tragikomédia! Čo môže byť totiž pre tento štát a národ horšie ako keď sa štvorica „nových“ podvodníkov, ehm pardon politikov snaží nahradiť skorumpovanú chobotnicu doterajších politikov? Kedy konečne národ pochopí, že je to ako skočiť z kaluže do blata? Kedy konečne národ pochopí, že ho zo súčasného marazmu môže vyviesť jedine skutočná pronárodná alternatíva? Žiadni liberáli, podvodníci, úžerníci, feťáci či falošní kresťania nikdy Slovensko nespasia a z biedy nevytrhnú. Ba presne naopak, oni ho dostanú do ešte väčšieho marazmu, pretože okrem pokračovania v súčasných korupčných praktikách sú pripravení súčasnú spoločnosť ešte aj zliberalizovať a štát zapredať!
Kedy si toto národ konečne uvedomí? A kedy u niektorých týchto liberálnych pajácov začnú konečne konať orgány činné v trestnom konaní? Najrôznejšie podvody, preukázané daňové a pozemkové delikty, úžera, vlastizrada, dílerstvo drog atď, prečo tieto evidentné trestné činy úrady doposiaľ neriešia? To nevie nik. Isté však je, že ak sa národ nespamätá a zvolí si do vedenia štátu takýto liberálny a morálny odpad, dopadne Slovensko katastrofálne! A to nie v dlhodobom horizonte, ale už v horizonte pár mesiacov od potenciálneho prebratia moci touto liberálnou svorkou…
Slovensko má v nastávajúcich parlamentných voľbách teda len jedinú alternatívu – voliť skutočné pronárodné strany (ako napr. Slovenské hnutie obrody), ktorým ide o zachovanie súčasnej podoby slovenskej spoločnosti, tradičných morálnych, etických hodnôt, suverenity a ochranu štátu, jeho občanov a základnej bunky spoločnosti – rodiny. Liberálom však ide o pravý opak tohoto, no šikovne to aj za pomoci rôznych marketingových agentúr maskujú za nič neznamenajúce všeobecné marketigové frázy a drísty. A kto mi neverí, nech si naštuduje programy SaS či Progresívneho Slovenska, ktoré toho o týchto stranách a ľuďoch za nimi stojacich povedia viac ako mojich tisíc slov… hlavnespravy.sk
Když fanatický vůdce v hnědých rajtkách trhá Ústavu České republiky
Milionový chlívek trhá Ústavu České republiky
Růžena Chrastekova
22.8.2019 VašeVěc
No, ještě že si nepozval k provedení tohoto aktu zneuctění a výsměchu nejvyššího zákona naší země kamaráda sudetského kněze. Jakože si ho pozval na Letnou, kde také promlouval manipulativně k davu společně s ním a nějakými dalšími sedmilháři.
Co na tom, že těm, už správně nabuzeným a zfanatizovaným, demonstrantům neříkají pravdu, že je obelhávají a manipulují s nimi, že je poňoukají k ještě větší nenávisti k prezidentovi a premiérovi republiky, jsou schopni, rétoricky správně vybaveni studiem na kazatele, ještě daleko větších zhůvěřilostí.
Výročí 21. srpna bylo v přímém přenosu velmi promyšleně, sofistikovaně a v podstatě podle, zákeřně zneužito k dalším extremistickým akcím nespokojenců s výsledky voleb. Vůle voličů byla zase pošlapána, zneuctěna jak ta Ústava ČR, která se tam trhala, byl jí vysloven nerespekt, netolerance, otevřené nepřátelství.
Kdyby si ti demonstranti, kteří tomuto odpornému činu freneticky tleskali a řičeli nadšením, radši tu naši Ústavu do posledního puntíku přečetli, bez jakýchkoliv stupidních výkladů některých darebáckých ústavních právníků a ještě mizernějších politologů, možná by jim docvaklo, možná by zjistili, že pan prezident naší Ústavu nikterak neporušuje a fanatický vůdce demonstrantů za destrukci státu jim lže až se hory zelenají.
Je politováníhodné, že na tuto vlnu lží a manipulací s davem naletěla i pamětnice, někdejší televizní hlasatelka, že byla zneužita, ostatně tak, jako celé toto výročí, k pronášení úderných lží a ke strašení lidí. Protože každý logicky a normálně uvažující občan této země ví, že žádné tanky z východu, severu a jihu už v našich ulicích nikdy nebudou, jak se tato seniorka snaží lidem nabulíkovat, při vší úctě k jejimu věku už.
Ostatně, tanky a vojenská technika vůbec, se nám tady producíruje co chvíli, ale z jiné světové strany.
Netolerance, otevřená nenávist a xenofobie, ze které je, žel i z oficiálních analýz ministerstva vnitra (jakoby jim to diktoval nenávistný gaypornoherec Jakub Janda) neprávem a bez jakéhokoliv relevantního důkazu obviňována SPD, zazněla na tom nechutném dýchánku před Hradem i ve slovech „Jediní dva migranti, kteří v naší zemi dělají problémy – Babiš a Okamura“. Zase – co na tom, že je to lež jak věž, protože ani jeden jmenovaný není migrant, ale oba dva byli vždy a jsou občany této země, mají české, resp. československé kořeny. To ale zfanatizovaný dav nezajímá, lež je základním motivem jejich nespokojenosti a z ní vyvěrající nenávisti k vítězům voleb, frustrace z poražení jimi volených politiků.
Jestlipak se těmito nenávistnými projevy, xenofobií a extrémizmem bude zabývat příslušný odbor ministerstva vnitra? Zrovna tak jako dalšími nenávistnými hesly tam pronesenými, včetně vyslovení zklamání z toho, že se na Hradě nezačaly rozbíjet okna.
Kam chce zavést, sice malou část lidí, demonstrantů, občanů naší krásné země, zaúkolovaný vůdce, libující si v hnědém oblečení, který je manipulativními, vylhanými projevy doslova nabuzuje k nenávisti, násilí, extrémnímu jednání? Chce tady opravdu vyvolat Majdan po vzoru Kyjeva před pěti lety? Chce tady krev v ulicích? Máme se opravdu bát, když nás tak straší tito nenávistníci? Zřejmě jenom jich a jejich nenávisti, plodící zlo, neúctu, netoleranci.
Co dělají složky ministerstva vnitra, aby tomu zabránily?
Koudelka – Ústavní podvod Milionu chvilek
23.08.2019
Mikuláš Minář – vůdce Milionu chvilek pro demokracii roztrhal naší ústavu a hnutí obviňuje prezidenta republiky z porušování ústavy. Je to však jen projev politické nenávisti. Miloš Zeman ústavu neporušuje.
Je ústavní lží, že by snad prezident byl slouhou premiéra či jiných orgánů a že by jejich návrhy byly pro prezidenta závaznými příkazy. Kdyby ústava chtěla, aby nějaká práva prezident neměl, tak by mu je nedávala. Lež je však nutno odmítnout, stejně jako to udělal Tomáš Masaryk v rámci politického zápasu o rukopisy královédvorský a zelenohorský.
Prezident Miloš Zeman neporušuje ústavu, když odmítl jmenovat Michala Šmardu ministrem kultury. Ústava právo jmenovat ministry dává prezidentovi, který nemůže jmenovat někoho bez návrhu premiéra, ale navrhovací právo není silnější než jmenovací. Prezident nemusí návrhu vyhovět. Ministři jsou jmenováni za shody prezidenta a premiéra.
Minářova kritika Miloše Zemana je průzračně pokrytecká. I špatné právní názory lze zastávat s jistou upřímností. Ale nesmí se měnit podle toho, jak kterého prezidenta má kdo rád. Proč Minář nekomentoval to, že prezident Václav Havel odmítl návrh vlády Miloše Zemana na odvolání předsedy Komise pro cenné papíry Tomáše Ježka, odmítl návrh Poslanecké sněmovny na jmenování Františka Brožíka viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu, odmítl návrh Akademického senátu Univerzity Hradec Králové na jmenování rektora Petera Mikuleckého. Cožpak prezident Havel mohl odmítat návrhy a prezident Zeman ne? Minář asi neví, že své personální představy o vládě prosadili i prezidenti Masaryk, Beneš a Hácha. Možná, že se to probíralo ve škole v pátek, když se stávkuje. Nebo snad návrhy vlády a Poslanecké sněmovny může prezident odmítnout a návrhy předsedy vlády ne?
A cožpak Minář neví, že i slovenský prezident Michal Kováč odmítl jmenovat Ivana Lexu na návrh premiéra Vladimíra Mečiara ministrem v listopadu 1993 slovy: „Pán Lexa nesplňuje předpoklady na výkon funkce a protože ho poznám osobně, nemá ani moji osobní důvěru.". A že prezident Andrej Kiska odmítl návrh na jmenování ministra vnitra Jozefa Ráže ml.
Milion chvilek pro demokracii je nástroj na znásilnění voličů, kteří ve svobodných volbách dvakrát zvolili Miloše Zemana prezidentem. Je to hnutí nedemokratické, protože chce lidem vzít základní politickou hodnotu listopadu 1989, tedy že vládnout mají na pevně stanovenou dobu ti, kteří volby vyhrají, a ne ti, kteří je prohrají.
Převzato z profilu.
Profesor Pavlíček chladí horké hlavy Zemanových odpůrců.
To všechno nastavil už Havel. Rychle jste zapomněli, co prováděl Sobotka Babišovi
23. 8. 2019 8:45
ROZHOVOR Asi by se nedalo spočítat, kolik lidí se v poslední vládní krizi kolem Ministerstva kultury odvolávalo na Ústavu. Profesor ústavního práva Václav Pavlíček je autorem dodnes uznávaného prvního komentáře k Ústavě. A jednoznačně říká, že prezident Zeman nedělá nic jiného, než dodržuje trend, který nastavil už Václav Havel. Špatné zprávy má naopak pro Václava Lásku a další senátory, usilující o sesazení prezidenta.
Na prezidenta republiky je v Parlamentu projednávána ústavní žaloba. Když si vezmeme ty skutky, které senátor Láska jako její autor sepsal, má podle vás šanci obstát?
Tak o tom samozřejmě rozhodne Ústavní soud, pokud tedy bude vůbec podána. Jen bych k tomu chtěl říct, že okamžitě poté, co byl prezident Zeman podruhé v přímé volbě zvolen, se objevila petice směřovaná senátorům s velmi podobnými požadavky.
Takže já bych to popsal spíš jako snahu té skupiny, která se ve volbách ukázala jako menší, aby když se jí nepodařilo zvítězit ve volbách, tak aby prezidenta odstranila z jeho funkce. Samotný návrh žaloby vypadá tak, že je to spíše spor politických koncepcí než spor o neplnění Ústavy. Lze to doložit zejména na tom, že skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, činili i předcházející prezidenti a za protiústavní delikt se to u nich nepovažovalo.
Obecně je třeba říci, že pro interpretaci Ústavy je v každém systému klíčový ten první prezident, který po nějakém politickém převratu úřaduje. Platilo to za první republiky u Masaryka, platilo to víceméně i po převratu v roce 1948 u Klementa Gottwalda, a platí to plně u toho, co po roce 1989 uplatňoval Václav Havel.
Takže je to pokračování v trendu výkonu prezidentské funkce, který nastolil Václav Havel?
Ano, zcela určitě. A je to možné doložit na jednotlivých skutcích.
Pojďme se zaměřit na institut ústavní žaloby, kterému prezident Zeman nyní čelí. Kdybychom to vzali od samého počátku, od vzniku Ústavy v roce 1992, myslíte si, že tato pojistka je v české Ústavě, když uvážíme její celkovou koncepci, vhodná?
A tak to určitě ano. V ústavách taková pojistka bývá. Dokonce v první československé ústavě z roku 1920 se vztahovala nejen na prezidenta, ale i na ministry. Takže i ministři mohli být voláni k ústavní odpovědnosti za špatný výkon úřadu, i když se to nakonec v praxi nikdy neuplatnilo.
Jak to jde dohromady s tím, že prezident je podle Ústavy z výkonu funkce neodpovědný? Není to trochu rozpor?
Ne, naopak. Je třeba, aby za pravomoci, které jsou v Ústavě vymezeny, někdo odpovídal. V případě pravomocí podle článku 63 nese odpovědnost vláda, respektive příslušný ministr. To odpovídá parlamentnímu systému.
Já jsem si tento týden přečetl v Právu názor publicisty Žáka, který je jinak přemýšlivý, ale tady tvrdil, že ministři nepotřebují být kvalifikovaní, že na to mají náměstky. Ale to je zásadní omyl, protože kdyby nebyli kvalifikovaní, tak jak mohou odpovídat za to rozhodnutí podle čl. 63, které spolupodepisují? Teď se to řeší třeba u soudu s bývalou ministryní obrany Parkanovou. Takže požadavek, aby ministři věci rozuměli, je zcela namístě, aby mohli odpovídat za to, co podepisují. A to se týká i současných diskusí o ministru kultury.
Institut ústavní žaloby prošel podstatnou proměnou v roce 2013, když byl rozšířen okruh deliktů, za které může být prezident stíhán. Kromě deliktu velezrady, který tam byl od počátku, byl přidán delikt „hrubé porušení Ústavy“. Jak moc toto výrazné rozšíření podle vás změnilo povahu toho institutu?
Je třeba to číst tak, že jestliže ty skutky podléhají stejné sankci, tak by také měly být obdobného významu a závažnosti. Takže jestli bylo to „hrubé porušení Ústavy“ umístěno do jednoho ústavního článku vedle velezrady, tak by také mělo být posuzováno obdobným způsobem jako velezrada.
Nebylo to v novele Ústavy z roku 2013 napsané příliš „gumově“? Velezrada je v onom článku velmi přesně popsána, zatímco onen nový delikt prakticky vůbec.
Určitě je to velmi „kaučukové“ ustanovení. A proto, aby nebylo „kaučukové“, tak jej musíme nějak interpretovat. A právě pro tu interpretaci je klíčovým východiskem porovnání s tou velezradou.
A ještě s tím souvisí další věc. Senát tu žaluje skutky, které se staly ještě před účinností té novely.
A také před obnovením prezidentského mandátu. A k tomu je třeba říci, že volby vždy znovu legitimizují volenou funkci. Suverénem je lid, a pokud se rozhodne, že chce znovu prezidenta, který doposud funkci vykonával určitým způsobem, který byl v době volby znám, tak nemůže být zpětně zbaven funkce. Protože to skutečně je zpětná působnost, která je nepřípustná.
Argument už v debatě zazněl. Ale někteří senátoři a někteří právníci jej kritizovali, že to tak není a že i skutky z prvního období prezidenta Zemana žalovat lze, protože odpovědnost obnovením mandátu nezaniká…
Já myslím, že zaniká. Vždycky to tak v právu bylo. Ale upozornil bych ještě na jednu věc. V publicistice řada právníků i dalších lidí vystupuje z pozice nezávislých expertů, kteří objektivně komentují nějakou ústavněprávní situaci. Ale často to jsou lidé, kteří figurovali ve volebních štábech prezidentových protikandidátů. Takže oni nevyjadřují nezávislé právnické stanovisko, oni vyjadřují stanoviska, se kterými byli součástí volebních štábů.
Ono až tak nejde o to, na jaké katedře nebo v jakém ústavu člověk právě sedí. Jestliže jsem působil v nějakém týmu a podporoval nějakého kandidáta, tak se nemám tvářit, že mé stanovisko vůči člověku, který jej porazil, je objektivní.
Možná by se totéž dalo říct přímo o některých senátorech, vždyť někteří z nich přímo proti prezidentu Zemanovi kandidovali. A jestliže takto nakládají se svou ústavní pravomocí obžalovat prezidenta, nedá se to už označit za zneužití ústavní žaloby k politickým účelům?
Myslím, že se to tak dá označit. Vrátím se k tomu, co už jsem řekl, že předcházejícím prezidentům takové skutky byly tolerovány. Kdybychom si vzali ty skutky, které jsou prezidentovi vytýkány, tak je tam například ten známý případ „nejmenování profesorů“. Přitom již za úřadování prezidenta Havla rozhodl Ústavní soud o stížnosti jednoho docenta, který nebyl jmenován profesorem. Ústavní soud tehdy tu stížnost odmítl a řekl, že na jmenování nemá právní nárok. A že vláda, nebo posléze prezident, mohou rozhodnout proti návrhu vysoké školy, kde se uchazeč o profesuru uchází.
To rozhodnutí je známé, ale dneska se jím nikdo nezabývá. Protože pak bychom museli říci, že to rozhodnutí Ústavního soudu bylo protiústavní, a přitom tehdy tím adeptem nebylo napadeno, a bylo akceptováno. A pak bychom museli říci, že protiústavní byl i tehdejší postup prezidenta Havla. Takže to ukazuje, jak jsou tyto námitky proti prezidentu Zemanovi tendenční.
Prezident Havel také nejmenoval rektora vysoké školy, který byl řádně zvolen.
On jako první prezident nastavil nějaké zásady a jeho nástupci pak konali obdobně. Jiná věc je, že když ti pozdější prezidenti tehdy byli v jiných ústavních funkcích a dostali se s prezidentem do konfrontace, tak se jim to nelíbilo, a teď to používají sami. Ale to je v podstatě jen další důkaz, že tento spor je politický, ne ústavněprávní.
Bavíme se o tom, že jsou to trendy nastavené již od prezidenta Havla. Ale jsou nějaké jednotlivé věci, ve kterých se dá říci, že ten trend byl změněn? Že to ti pozdější prezidenti dělají v přímém rozporu s tím, jak postupoval prezident Havel?
V politické oblasti určitě. V právní si myslím, že příliš ne. Vezměme si třeba příklad poslance Miroslava Grégra, kterého Václav Havel odmítl jmenovat místopředsedou vlády.
PREZIDENT HAVEL DOKONCE PREMIÉRA ZEMANA PŘESVĚDČOVAL, AŤ GRÉGRA VYHODÍ Z VLÁDY ÚPLNĚ
Ano, odmítal jej jmenovat „z filozofických důvodů“, neboť prý Grégrovu vizi průmyslu považoval za „zničení naší země“. Nakonec jej ale po několika měsících přece jen jmenoval.
Nebo jiný příklad, ten považuji za ještě závažnější. Poslanecká sněmovna navrhla prezidentu Havlovi sociálního demokrata Františka Brožíka za viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu. A prezident Havel jej nejmenoval. Nejmenoval jej až do té doby, než té Poslanecké sněmovně skončilo funkční období, a nová mu pak předložila jiného kandidáta.
KAUZA BROŽÍK: SPROSŤÁRNA, STRAŠNÉ BEZPRÁVÍ, ZNĚLO OD PREZIDENTA HAVLA
To jsou všechno důkazy toho, jak se utvářela interpretace Ústavy od prvního prezidenta České republiky. A to v těch diskusích zaniká. Dnes někteří právníci nebo politici argumentují ve stylu „prezident je povinen konat“. To přitom Ústava nikde nestanovuje, a ani nemůže stanovovat.
Prezident například nemůže jmenovat ministrem nikoho jiného, než koho mu navrhne předseda vlády. Ale není to tak, že musí jmenovat každého, kdo je mu navržen. Je to omezené negativně, ale pozitivně nikoliv.
Na počátku tohoto týdne mluvil v ČT politolog Daniel Kroupa, který tam řekl, že prezident se k Ústavě chová tak, že kdyby se stejně choval řidič k silničním předpisům, tak skončí ve vězení. Čili tím vlastně říká, že prezident porušuje Ústavu. My jsme se tu teď celou dobu bavili o tom, že jednotlivá ustanovení Ústavy jsou v ústavní a politické praxi „interpretována“. Dá se určit nějaká hranice mezi „interpretací“ a „porušením“ Ústavy?
Interpretace je charakteristická tím, že záleží na tom, kdo interpretuje. Třeba zmíněný pan Kroupa je bývalý poslanec za ODA. Tím, že teď učí na nějaké vysoké škole, tak neztratí svou politickou minulost, své názory a stanoviska.
V tomto konkrétním případě je zajímavé, že ODA dokázala velmi flexibilně měnit své přístupy k některých právním otázkám. Třeba před rozdělením federace podporovali vznik druhé komory českého Parlamentu z poslanců zvolených do Federálního shromáždění. Jenže pak přišly volby, ODA se do Federálního shromáždění nedostala, a najednou tu myšlenku druhé komory opustili.
Jedním z lidí, kteří v té straně tehdy provedli tento obrat, byl i pan Kroupa. Takže to, myslím, ukazuje na sklony zaujímat dost tendenční a neobjektivní postoje.
Jiná věc je, že do té diskuse nejsou povoláni lidé, kteří by stanoviskům například pana Kroupy oponovali. To je podle mě podstatné.
To je pravda. V tom pořadu byl pouze pan Kroupa a moderátor.
O to až tak nejde. Je to spíše o tom, jak často je pan Kroupa se svými komentáři zván. On představuje nějaký politický názor, který díky tomu zaznívá nadstandardně často a debata je pak zkreslena.
V roce 2013 už žaloba nebyla projednána Ústavním soudem, protože mandát prezidenta Klause mezitím uplynul. Přesto se někteří senátoři domáhali, aby Ústavní soud i tak rozhodl, aby do budoucna „nastavil mantinely“ nebo „dal stanovisko“. I dnes při žalobě na prezidenta Zemana slyšíme argument (například při přemlouvání poslanců, aby ústavní žalobu podpořili), že věc by měla dojít před Ústavní soud, aby „zazněl autoritativní názor“. Mně to přijde zcela proti smyslu deliktního řízení, které má rozhodovat o naplnění viny a spáchání skutkové podstaty, ne vést nějaké akademické disputace.
Plně s vámi souhlasím. V trestním řízení se také nestaví lidé před soud jako obžalovaní z vraždy jen proto, aby se zjistil právní názor soudce na vraždu. Stejně tak není možné odlišný politický názor označit jako velezradu.
Dokonce se domnívám, že tu chybí nějaký vyrovnávací prvek, který by zajistil, aby v případě, že někdo je neoprávněně obviněn, podléhal sankci ten, kdo jej neoprávněně obvinil. V právu to tak funguje odnepaměti. Jinak se totiž dostáváme do permanentní politické krize.
Podívejte se do USA, odkud institut impeachmentu pochází. Tam ani proti prezidentu Trumpovi žaloba podána nebyla, i když opoziční Demokraté dlouho a hlasitě mluvili o tom, jak jej určitě žalovat budou. Protože si uvědomili, že by to nemělo smysl.
Velezrada, to je nejzávažnější protistátní delikt. Je to něco, čím může prezident ohrozit samotné základy státu. Největší zrada, co může být, proto „velezrada“. A jestliže vás někdo neoprávněně obviní z tohoto nejzávažnějšího možného zločinu, tak by za to potom taky měl nést odpovědnost.
To není až tak záležitost nějaké právní normy, ale spíše právního vědomí a citu těch lidí, co tato obvinění vznášejí. Že by si měli uvědomit, do jaké míry tímto svým jednáním rozkolísají celý ústavní systém.
Senátor Václav Láska se i přesto rozhodl sepsat žalobu o sedmi bodech. Některé z nich už jsme probrali. Když se v Senátu projednávala, hovořilo se i to tzv. „variantě Staněk“, tedy zúžení žaloby pouze na aktuální případ ministra kultury. I někteří senátoři, kteří pro tu širší žalobu nehlasovali, naznačovali, že „variantu Staněk“ by podpořili. Je chování prezidenta Zemana v této kauze takové, aby to ospravedlňovalo ústavní žalobu?
Zase bych se vrátil k případu Miroslava Grégra. To tehdy u prezidenta Havla nebylo považováno za protiústavní delikt.
O střetu prezidenta a premiéra při jmenování a odvolávání ministrů se hovoří už od devadesátých let. Existuje na to široká škála názorů, na jedné straně se říkalo, že prezident není „automat na podpisy“, na druhé se říká, že vládě předsedá premiér, takže by prezident měl akceptovat jeho vůli. Jak je to podle vás?
To nejpodstatnější jsem napsal už do komentáře k Ústavě, který jsem napsal po jejím vydání, a byl to první komentář, který k ní vyšel. Tehdy samozřejmě nebyla ta praktická zkušenost, kterou s těmi články Ústavy máme teď. Vycházel jsem z literatury a ze zkušeností z dob první republiky, taky ze zkušeností jiných parlamentních republik.
Už tehdy jsem napsal, co jsem říkal a co je v rozporu s tou žalobou. Totiž, že platí, že prezident nesmí jmenovat nikoho, koho mu nenavrhne premiér. Vládu vytváří její předseda, ten musí dbát na to, aby měl zajištěnou většinu v Poslanecké sněmovně, fungující koalici a tak dále.
To ale neznamená, že mu prezident každého kandidáta skutečně musí jmenovat. Vzpomeňme si, jak si prezident Klaus některé ministry přezkušoval. A kdybychom se podívali do první republiky, tak Masaryk při jmenování členům vlády, kteří nastupovali uprostřed volebního období, přímo psal do jmenovacího dekretu, co mají ve funkci dělat.
Ústava České republiky je výrazně inspirována československou ústavou z roku 1920. A je třeba říci, že ten prvorepublikový ústavní systém fungoval v podstatě bez problémů. A pokud na něj chceme navazovat, tak to znamená pokračovat i v tom trendu chování prezidenta při jmenování ministrů.
Takže by to mělo stát na dohodě mezi prezidentem a premiérem?
Jistě. Není možné, aby prezident nahrazoval premiéra. Ale je třeba myslet také na to, že opozice má zájem odstranit premiéra a jednou z možností, jak toho dosáhnout, je vnesení rozkolu mezi prezidenta a premiéra. Takže padají různá obvinění, ostrá slova, a také se politici obviňují z porušování Ústavy, což ale nemusí znamenat, že Ústava skutečně je porušována.
Podstatné je stále myslet na jednu věc. Ústavní systém je ústavním proto, aby fungoval. Ne proto, aby byly neustále živeny spory a konflikty mezi ústavními institucemi. To se pak dostaneme do situace, jaká byla ve výmarském Německu, což byla demokracie, kterou ale lidé byli otráveni a toužili po autoritativní vládě.
Stabilizace demokracie totiž znamená také to, že ta demokracie bude mít autoritu. A že si lidé nebudou myslet, že by bylo lepší, aby tady někdo zavedl nějaký „pořádek“. A to by si měli uvědomit především ti, kteří tu neustále rozněcují ústavní konflikty.
Historie sporů mezi prezidentem a premiérem v ČR je velmi dlouhá. Specifické postavení má mezi nimi ten z roku 2017 mezi prezidentem Zemanem a premiérem Sobotkou kvůli ministru financí Babišovi. Tehdy došlo ke konfliktu mezi dvěma vládními stranami. Nastává v takových případech prostor pro prezidenta jako „mediátora“ jejich sporů?
Prezident by měl být v ústavních vztazích mediátorem vždycky. Ale ten případ, co jste zmínil, je zajímavý i pro současnou situaci. Tehdy předseda vlády přinutil hlavu druhé nejsilnější koaliční strany, aby odešla z vlády, což je dost neobvyklé. Ale také odmítl respektovat návrh této strany na novou ministryni. Tehdy byla navržena náměstkyně Schillerová a premiér ji odmítl prezidentovi navrhnout.
Takže to, co se teď vytýkalo v diskusích o ministru kultury, bylo tehdy prezentováno zcela opačně. Ona je v politice paměť vždy velmi krátká. Ale toto by se zapomínat nemělo, už proto, že to není zase tak dávno.
Tehdy prezident také naznačil, že demise premiéra nemusí automaticky znamenat demisi celé vlády.
Již za působení prezidenta Havla došlo k vytvoření úřednické vlády Josefa Tošovského. Tehdy poprvé se řešil problém, zda demise předsedy vlády znamená demisi celé vlády. Tehdy se právníci z akademického světa i z politiky sjednotili, že je třeba vycházet z toho, že za složení vlády odpovídá premiér, takže odchodem premiéra musí padnout i celá vláda. Jinak by se narušil celý koncept, že je věcí premiéra, kdo bude ve vládě. Pokud bychom připustili, že je možné vyměnit jen předsedu vlády, tak by bylo problematické trvat na tom, že člen vlády musí mít důvěru premiéra.
Na závěr se zkusme zamyslet obecněji. Prezidentovi je vyčítáno, že porušuje Ústavu tím, že se podle některých příliš zapojuje do výkonné moci. Dokonce někteří straší, že bude nastolen „poloprezidentský“ či dokonce „prezidentský“ systém. Jenže ono je to složitější. Prezident podle Ústavy je součástí výkonné moci a Ústava mu dává mnohé pravomoci, jak do výkonné moci zasáhnout. Zmínil bych např. článek 64 odst. 2. To nabízí poměrně široké možnosti zasahování do práce všech ministrů. Jak je tedy možné, že někteří označují zasahování prezidenta do výkonné moci za protiústavní?
Když Ústava vznikala, byl jsem proti tomu, aby byl prezident v Ústavě formálně zařazen do výkonné moci. Dlouhodobě jsem přesvědčen, že to není správné. Je to relikt první republiky
.
Pokud by prezident chtěl, hypoteticky, mohl by důsledným uplatňováním té pravomoci z čl. 64 být v podstatě druhým předsedou vlády, který by mohl ovlivňovat práci jednotlivých ministrů?
Myslím si, že ne. I když samozřejmě někteří prezidenti v některých situacích do exekutivy zasahují více. Vzpomeňte si třeba na Václava Havla v prvních letech po roce 1989. Tehdy jako prezident podával zprávy o stavu republiky a premiéra Čalfu dost výrazně odsunul na vedlejší kolej. A to bez toho, aniž by se cokoliv změnilo v Ústavě.
Podstata prezidentské funkce v našem systému je, že zasahuje do všech mocí. Jmenuje soudce, tím zasahuje do soudní moci, má právo udělovat amnestii a milosti, což do ní nepochybně zasahuje také. Svolává zasedání Poslanecké sněmovny, tím zasahuje do moci zákonodárné, vyhlašuje volby a další věci.
Takže by bylo lepší, kdyby byl jako specifická kategorie „hlava státu“. Tak to bylo v Ústavě psané po roce 1945. Tehdy byl mimo moci a byl oddělen od té výkonné.
Mimochodem, ani státní zastupitelství by podle mě nemělo být součástí výkonné moci. Nedávno se tu vedly vášnivé diskuse, že je státní zastupitelství ovlivňováno výkonnou mocí. Ale vždyť ono je součástí výkonné moci, je pod ni zařazeno.
A jestliže něco je přímo v Ústavě, tak kvůli tomu nelze útočit na ministryni spravedlnosti nebo na prezidenta. PL
Premiér Morawiecki – Budeme od Německa žádat reparace
22.8.2019 14:08
Předseda polské vlády Mateusz Morawiecki v rozhovoru s novináři německého mediálního koncernu „Funke Mediengruppe“ řekl, že Polsko bude od Německa požadovat reparace za ztráty, které jeho země utrpěla v čase II. světové války. „Polsko neobdrželo od Německa odpovídající náhradu za ukrutnosti druhé světové války. Přišli jsme o šest milionů lidí – mnohem více než jiné země, které od Německa získaly vysoké reparace. To není spravedlivé. Nemůže to tak zůstat,“ uvedl Morawiecki. Fragmenty rozhovoru byly včera publikovány např. na portálu největšího regionálního deníku SRN „Westdeutsche Allgemeine Zeitung”.
Polský premiér novinářům neřekl výši částky, kterou bude Varšava požadovat, zhodnocení výše ztrát je prý věcí parlamentní komise pro otázky reparací. Morawiecki také reagoval na dotaz ohledně tzv. smlouvy mezi Polskem a NDR z roku 1953, podle které se Polsko zřeklo reparací od NDR, kterou dnešní sjednocené Německo argumentuje při odmítání reparačních požadavků. „Byla to smlouva mezi polskem a NDR, kterou neuznáváme. Oba státy byly součástí sovětského bloku,“ odůvodnil tento postoj. „Westdeutsche Allgemeine” připomíná, že v poměru k počtu obyvatel byly lidské ztráty v Polsku nejvyšší. Poláci také měli velké materiální ztráty, Westdeutsche Allgemeine Zeitung připomíná zničenou Varšavu a slova Morawieckého o tisíci zničených vesnic. Podle novinářů parlamentní komise předběžně odhaduje ztráty na 850 miliard euro, což ale neznamená, že taková částka by byla požadována. V pondělí ministr zahraničních věcí Jacek Czaputowicz řekl v rozhovoru pro agenturu „dpa“, že Polsko bylo v průběhu vyplácení reparací Německem diskriminováno a poznamenal, že v 90. letech Němci na Varšavu tlačili, aby se k této otázce nevracela. Připomeňme, že německý ministr zahraničí Heiko Maas ve Varšavě v projevu k 75. výročí zahájení Varšavského povstání zdůraznil, že Německo je zodpovědné za válečné zničení Varšavy. Podle ministra bylo zničení polského hlavního města zvláště temnou kapitolou druhé světové války. Byla to prý viditelná snaha zničit vše, co tvoří polskou identitu. Tato německá odpovědnost se nevztahuje pouze na Varšavu, také v dalších částech Polska byla města zbořena a celé vesnice ničeny, lidé vyháněni, aby byl vytvořen životní prostor pro Němce – řekl Maas. Nicméně prohlásil, že Německo považuje otázku vojenských reparací pro Polsko za uzavřenou. vasevec.cz
Bude si Posselt se Zaorálkem rozumět?
Existuje souvislost mezi požadavkem B. Posselta na politickou ochranu Čechů, kteří se angažují pro společnou kulturu českých zemí, a bojem o to, kdo bude ministrem kultury ČR? Chceme–li odpovědět na vznesenou otázku, připomeňme si nejprve slova, která B. Posselt pronesl 9.6. 2019 na 70. sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Řezně.
„Našim velkým úkolem je společně kulturu českých zemí – Čechů, sudetských Němců a Židů, dále rozvíjet a předat dalším generacím. U toho nám velmi pomáhá svobodný stát Bavorsko svým patronátem.
Včera jsem řekl spolkovému ministru vnitra, že doufáme v brzkou aktivní angažovanost spolkové vlády v těchto otázkách tak, jak již činí Bavorsko. Říkám jasně: musíme se snažit, aby občané ČR – takových bude stále přibývat –, kteří se angažují pro takovou společnou kulturu, dostali nutnou podporu. D. Herman spolu s našim bývalým ministrem kultury, L. Spaniem, dovedli nás na cestu vedoucí k bavorsko–české kulturní dohodě, v jejímž centru stálo mnoho sudetoněmeckých záležitostí. To nesmí nyní zahynout! Tyto úmluvy musí pokračovat! K tomu patří i to, že četní partneři, které jsme našli a nacházíme v českých kulturních institucích, se nesmí stát obětí proměn, kdy by mohli být posláni jeden nebo druhý z netransparentních důvodů do pustiny. Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.“
Celý projev B. Posselta je obsažen v brožurce „Sjezd ‚sudetoněmeckého landsmanšaftu‘, Řezno, 7.– 9. června 2019“. Brožurku můžete najít na naší webové stránce (www.ceskenarodnilisty.cz) v rubrice Německá problematika nebo na našich e–stránkách (www.ceske–narodni–listy.estranky.cz). Pro České národní listy texty v ní obsažené volně a zkráceně přeložila ing. arch. Nina Ženeva, Brno.
Ze slov B. Posselta slov vyplývá, že veřejně žádal o politickou podporu pro Čechy, kteří se angažují pro rozvíjení společné kultury ve smyslu výše uvedeném. Dokonce se přiznal, že na toto téma mluvil i s H. Seehoferem, současným spolkovým ministrem vnitra, jemuž zdůraznil, že doufá v brzkou angažovanost i spolkové vlády v těchto otázkách. „Ti, kteří s námi pracují na společné kultuře v tomto velkém politickém dílu, zasluhují podporu politiky.“
Takže spolková vláda měla zasáhnout do našich vnitřních záležitostí, což lze podle mezinárodního práva hodnotit jako nepřípustné vměšování, a zajistit ochranu těm Čechům, kteří spolupracují s landsmany na společné kultuře, jíž SL chápe jako velké politické dílo. Slova „politické dílo“ nám přiblíží tvrzení B. Posselta, že německá národnostní skupina je jedním ze dvou národů v českých zemích. Tuto formulaci již obsahuje i Wiesbadenská úmluva z roku 1950, již landsmani uzavřeli s generálem L. Prchalou. Na sjezdech SL či v projevech některých jeho představitelů můžeme s překvapením zjistit, že landsmani mluví o České republice jako o společné vlasti Čechů a tzv. sudetských Němců a že hranice mezi Bavorskem, Rakouskem a ČR považují za zemskou hranici.
V souvislosti s uvedeným je jistě důležité si opakovaně říci, že H. Seehofer v době, kdy byl bavorským předsedou vlády, a spolu s ním i kancléřka A. Merkelová, působili na tehdejšího českého premiéra P. Nečase, aby česká vláda, jak si to léta již přál SL, zahájila přímá jednání s reprezentací landsmanšaftu. O tom všem také mluvil B. Posselt na sjezdu v květnu 2012, kde také poděkoval jak paní kancléře A. Merkelové, tak i patronovi „sudetských Němců“, Horstu Seehoferovi, za poskytnutou účinnou pomoc SL. V únoru roku 2013 vystoupil již P. Nečas před zemským bavorským sněmem.
Ano, jsem přesvědčen, že i v tomto případě došlo k nepřípustnému vměšování do našich vnitřních záležitostí. Pro takové hodnocení svědčí i slova B. Posselta: „ Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
Nyní však opět k současnosti. B. Posselt na sjezdu v Řeznu v r. 2019 dále prohlásil: Milí krajané, to ukazuje, že my jako sudetští Němci jsme se také stali faktorem v sousedských vztazích. Proto chci vyjádřit přání pro naše vztahy. Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme. Prohlašuji zcela jasně spolkovému ministru vnitra: chceme podporovat a podporujeme Tvůj boj o více bezpečí. Proto říkám: stíhání zahalování rouškami – ano! Vybudování hranic kolem EU – ano! Chceme však také otevřené vnitrozemské hranice s naší rakouskou a českou vlastí. Ale to vše je již dalším problémem, který se před námi otevírá. Zmínili jsme se o něm jen v souvislosti s terminem „velké politické dílo“, o němž mluvil B. Posselt.
Pokud by se u nás neprobíhaly lité boje o post ministra kultury, tak bych si uvedené souvislosti snad nedal ani dohromady. ČSSD původně navrhla na funkci ministra kultury pana Antonína Staňka. Ale časem se socdemákům z „nějakých důvodů (?)“ znelíbil a požadovali jeho odchod z funkce ministra kultury. Na jeho místo navrhli Michala Šmardu. Ten však nebyl přijatelný pro pana prezidenta M. Zemana.
Je důležité si uvědomit, že ministr Staněk odvolal z funkcí dva významné činitele, kteří mu podléhali, pro finanční machinace. A to mohlo být právě důvodem, aby se o svá místa obávali i další, jež měli stejné nebo podobné problémy. O svá místa se strachovali zřejmě i ti, kteří se společně s landsmany angažovali na „společné kultuře“. Jak vyplývá z uvedeného, jsou zde i určité časové souvislosti.
Z hlediska SL byl A. Staněk na ministerstvu kultury zřejmě nežádoucí osobou. ČSSD neuspěla se svou nominací M. Šmardy nejen u prezidenta, ale také i u předsedy vlády A. Babiše. A tak se objevil na scéně L. Zaorálek. Pokud budeme o něm mluvit, musíme si uvědomit jeho zvláštní náklonnost k tzv. strategickému dialogu mezi ČR a SRN, jehož otcem byl tehdejší premiér B. Sobotka. Jeho pravou rukou v procesu přibližování se k Německu byl právě pan L. Zaorálek. Jeho tehdejší silná proněmecká angažovanost je jistě pro SL zárukou, že Češi, kteří spolupracují s landsmany, budou jeho ministerskou rukou chráněni. A tak dostali landsmani, samozřejmě přes spolkovou vládu, ochotného spolupracovníka, který jim udělá vše, co jim „na očích uvidí“.
Samozřejmě, že vše uvedené je pouze konstrukcí, která je však velmi pravděpodobná. Čas ji buď potvrdí, nebo vyvrátí. Jen dobře musíme umět poslouchat další slova a rozumět činům zainteresovaných subjektů. Základním předpokladem samozřejmě je i naše informovanost o aktivitách SL a jeho předních činitelů. Bez německých zdrojů se v procesu verifikace k ničemu určitému zřejmě nedopracujeme. I naši „investigativní“ novináři se česko–„sudeto“–německým vztahům raději vyhýbají. Mohou totiž na hlavu příliš zvědavého investigavce přivodit i pohromu. Dr. O. Tuleškov
Co jsme zač – Koněva necháme špinit v Praze, Henleina v Liberci ponecháme v pamětní knize!
Jako pozůstalého po obětech německého nacismu mne události kolem památníku maršála Koněva, osvoboditele Prahy, nemohou nechat lhostejným. Hanobení památné sochy neustává a druží se tak k hanobením a likvidacím památníků sovětských osvoboditelů, které se nakupilo postupně během třicetiletí nového režimu ve všech větších městech republiky. Připomenu jen namátkou Brno a Pardubice. A spoustu drobných památníků na Moravě, i v Čechách, například Nemochovice nebo Podolí. V Podolí to dokonce došlo tak daleko, že byl zhanoben i kříž, který katolická rodina dala postavit z vděčnosti ruským osboboditelům. O Brně ani nemluvě, po zboření památníku tří odbojů, předtím vystaveném vandalismu, to bylo hanobení památníku padlých rudoarmějců v Králově Poli, a neuvěřitelném odstranění pamětní desky na podstavci sochy Osvoboditele.
To v hlavním městě Rakouska, ve Vídni, se chovají k obřímu památníku SSSR s náležitou úctou, a nikoho by nenapadlo ani ve snu odstraňovat nebo hanobit památník osvobození se srpy a kladivy a s rozkazem generalissima Stalina. Jiný kraj, jiný mrav.
Naše obrazoborectví, které na jedné straně hanobí a likviduje památníky osvobození z roku 1945 (nemají nic společného s rokem 1968, pane kpt.Hučíne, který tak kritizujete"negativního Koněva"!)
Představme si, že by někdo na protest proti Henleinovi šel polít pamětní knihu čestných občanů města Liberce! A město Liberec za každou cenu odmítá vymazat Henleina z knihy – protože je to součást historie města! A Koněv není součástí naší historie, navíc naší záchrany před velkoněmeckou hydrou??
Stejně tak si představme pomník jiného maršála – nikoli Radeckého, "otce monarchistů", nýbrž Radetzkyho, zněmčelého šlechtice sloužícího Habsburkům i vražděním tisíce civilních Italů v Benátkách! Nechal jich tam zastřelit údajně na šest tisíc... Také budeme jeho pomník polévat krvavou barvou?? Nepojedeme kvůli tomu i do Vídně vyvolat mezinárodní skandál?
Nečinnost pana starosty městské pražské části a jeho sympatie k vandalům, to vše nese znaky, které již jednou v případě ničitelů Prahy spisovatelé Mrštíci nazvali BESTIA TRIUMPHANS! Naopak, dobrovolníkům, kteří Koněvovu sochu očistili, patří čest a sláva. Snad by měli být vyznamenáni, ne lustrováni policií. Ale tak to v naší koloniální republice chodí – vlastenci jsou perlustrováni a vandalové uctíváni. Jako v případě presidentské standarty. Republika, jež si nechá sáhnout na vlastní symboly státnosti, jakoby byla republikou výmarskou, republikou, již nikdo nehájí, republikou, dovolující hanobit vlastní dějiny, historii a státnost. Je něco shnilého ve státě nikoli dánském.
Nevím, jak se omluvit vnučce maršála Koněva a celému ruskému národu za naše neandertálce, kteří by bez maršála a jeho vojsk tu ani nebyli – jako nikdo z nás, včetně těch idiotů, kteří ruské památníky tak beztrestně hanobí. Co na to poslanci a senátoři, kteří nevynechají jediné příležitosti "hájit etiku a právo", třeba u Tibeťanů?? Bojím se, že se zachovají jako mimozemšťané ve filmu Srdečné pozdravy ze zeměkoule. "Co tam ti naši nahoře dělají? Vždyť je znáte! NIC." Proto pravím:
Dost bylo hanobení a obrazoborectví památníků Osvoboditelů! Český národe, nenechej řádit protektorátní aktivisty. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
Ještě několik vět k maršálu Koněvovi
Psal se rok 1941. Německá armáda silně tlačila na sovětské jednotky. Ty při aktivní obraně ustupovaly na středním úseku stále blíže k Moskvě. V této době velel vojskům západního frontu Ivan Stěpanovič Koněv. Proto na jeho velitelský štáb dorazili tehdejší přední sovětští činitelé, Molotov, místopředseda Státního výboru obrany (SVO), a K.J. Vorošilov, člen SVO. Měli zjistit důvody, proč k ústupům docházelo. Zpovídal se jim Koněv. Došlo k ostrému střetu. Členové SVO obvinili Koněva z neschopnosti a hrozili mu vojenským tribunálem. Koněv se bránil. Argumentoval tím, že Němci si strategickou iniciativu přisvojili svou početností vojsk, tanků a letadel. Jen s největším vynaložením všech sil se tomu západní front snažil bránit, ale přesto byla jeho vojska donucena ustupovat. A ústup je velmi těžkou formou vojenského boje, zdůraznil Koněv. Obrátil se na maršála Vorošilova a řekl, že sovětská armáda nebyla vycvičena k ústupovým bojům, ale k útoku. A z této situace obviňoval právě Vorošilova, který předválečnou vojenskou doktrínu formuloval a prosazoval.
Těsně před závěrem jednání, které hrozilo těžkými důsledky pro Koněva, přišel do jednací místnosti Žukov. Zastal se Koněva a jeho vojáků. Zdůraznil, že v těžkých bojích před velkou přesilou Němců neutíkali, ale statečně bojovali i za cenu vlastních životů. Udělali vše, co mohli, včetně Koněva. Brzy poté zazvonil telefon. Vzal jej Molotov. Stalin se ptal, zda již dorazil Žukov, když dostal souhlasnou odpověď, požádal, aby k telefonu přišel Žukov. Následný rozhovor se týkal vojenských záležitostí. Žukov požádal, jako nový velitel západního frontu, Stalina, aby mohl Koněva ustanovit do funkce svého zástupce. Stalin váhal. Zdůrazňoval, že přítomní členové SVO mají na Koněva jiný názor. Žukov dále zdůvodňoval. Nakonec Stalin souhlasil.
A tak Koněv, který se v tomto jednání dostal až téměř k branám vojenského tribunálu, jenž v takových případech vynášel rozsudky trestu smrti, se stal zástupcem maršála Žukova. Místo smrti, jíž se vyhnul v posledním okamžiku, se stal opět významným vojenským činitelem. Když zápasil o svůj život, Koněv se nebál, uváděl fakta na svou obhajobu a dokonce otevřeně obvinil Vorošilova z toho, že sovětská vojska nebyla dostatečně připravena na možnost ústupových bojů. Koněv by se sám zřejmě neubránil. Žukov mu zachránil život. Znal totiž dobře situaci na frontě, poměr nasazených německých a sovětských sil. Dr. O. Tuleškov
Koněvova vnučka – Pražané, děkuji! Spontánní akci lidí podpořila i známá herečka. Starostovi z TOP 09 navzdory
27.08.2019
Hádky o sochu maršála Koněva v Praze 6 pokračují. Poté, co pomník místo radnice vyčistili dobrovolníci, tam lidé začali nosit květiny. Mezi nimi byla i herečka Tereza Bebarová. Do sporu se dokonce na dálku vložila i maršálova vnučka Jelena Koněva.
Koněvova vnučka: Pražané, děkuji! Spontánní akci lidí podpořila i známá herečka. Starostovi z TOP 09 navzdory
V posledních letech se to často opakuje. Neznámý vandal poškodí a zneuctí pomník sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, který řídil osvobozování velké části tehdejšího Československa, a rozhoří se slovní válka.
Pomník maršála Koněva se nachází v pražských Dejvicích na náměstí Interbrigády, tedy na území Prahy 6. Tu řídí koalice v čele s TOP 09 a starostou Ondřejem Kolářem, který se nejnověji pro lidovky.cz vyjádřil, aby si sochu přenesli Rusové na zahradu své ambasády s tím, že městská část s ní má jen náklady.
Starosta Kolář též řekl, že pomník je v majetku Prahy 6 a klidně by ho mohli nechat během pár hodin odstranit. „Nám když dojde trpělivost, tak sochu můžeme klidně uklidit do sběru,“ prohlásil s tím, že reakcí by se neobával. „A co by nám Rusové udělali? Vyhlásí nám válku? To asi ne,“ uvedl starosta z TOP 09.
K poslednímu posprejování pomníku došlo 21. srpna a Kolář poté prohlásil, že radnice už Koněva čistit nebude. To podnítilo několik dobrovolníků, kteří celý pomník vyčistili sami, byť je od něho nejprve vykázala městská policie.
Po kompletním vyčištění prostoru si lidé začali na sociálních sítích přeposílat výzvy, aby k maršálovu pomníku nosili květiny a vyjádřili tak jasně svůj názor, že o sochu rozhodně stojí a nepřejí si její odstranění.
Květiny se už během víkendu u pomníku skutečně začaly objevovat, stejně i průběhu týdne. Odkaz osvoboditelů přišla položením květin podpořit a uctít i známá osobnost, herečka Tereza Bebarová s rodinou. Ta se svými životními postoji rozhodně nepatří k mainstreamu české „kulturní fronty“.
Herečka Tereza Bebarová s rodinou pokládá květiny k pomníku maršála Koněva.
Loni v lednu v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz otevřeně podpořila Miloše Zemana před prezidentskou volbou a označila ho za Jana Žižku české politiky. Řekla tehdy, že i mezi umělci je řada lidí, kteří současnou hlavu státu podporují, ale možná s tím nechtějí kvůli nenávistným útokům jít na veřejnost.
Zpět k maršálu Koněvovi. Po celé řadě vyostřených výroků a snad i desítkách článků, které se na toto téma v médiích objevily, se věc dostala až za hranice České republiky.
Situaci na sociálních sítích komentovala maršálova vnučka Jelena Koněva. Poděkovala lidem za to, že pomník sami uvedli do pořádku.
„Právě jsem dostala fotografii této malé holčičky, která objímá podstavec pomníku mého dědečka. Nevím, kdo to je, a neznám osobu, která mi fotografii poslala. Nejsem vůbec sentimentální člověk, nevzpomínám si, kdy jsem naposled plakala, ale tohle mě rozbrečelo. Děkuji vám, milí Pražané i občané České republiky, za laská slova podpory,“ napsala Jelena Koněva.
Ivan Stěpanovič Koněv byl významný sovětský vojevůdce, který v průběhu druhé světové války velel vojskům Rudé armády na východní frontě a osvobodil od nacistů významnou část východní Evropy.
Od května 1944 Koněv velel vojskům I. ukrajinského frontu, velel Karpatsko–dukelské operaci sovětských a československých vojsk, podílel se na osvobozování jižního Polska, dobytí Slezska i Saska. Byl to právě maršál Koněv se svými vojáky, kdo 27. ledna 1945 osvobodil vyhlazovací tábor v Osvětimi. Jeho vojáci se též zúčastnili finálního útoku na Berlín. Poté, co Koněv s vojsky vyrazil na pomoc Pražskému povstání, osvobodil severní, střední a východní Čechy. Vojáci zemí Sovětského svazu na československém území bojovali od 20. září 1944 do 11. května 1945, tedy osm měsíců. Během tohoto období zde v boji proti nacistickým okupantům položilo život dle odhadů 180 tisíc příslušníků Rudé armády. PL
Praha 6 zakrývá sochu maršála Koněva
30.8.2019, Novinky
Praha 6 se v pátek pustila do zakrývání sochy sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Své rozhodnutí zdůvodnila tím, že chce zabránit dalším útokům vandalů, kteří sochu v minulosti opakovaně polili barvou a popsali nápisy.
Na místě roste lešení, následně má být socha zakryta plachtou do doby, než se rozhodne, co s ní dál.
„Stavíme lešení, abychom sochu ochránili před dalšími vandalskými útoky. Je to v tuto chvíli nejúčinnější řešení. Nejsme apriorně proti tomu tady sochu mít, ale nejsme schopni ji efektivně ochránit," citovala ČTK mluvčího radnice Prahy 6 Ondřeje Šrámka. O dalším postupu bude radnice jednat 12. září.
„Není to ale tzv. deadline, do kterého bude jasno. Ozvali se nám již dva zájemci, kteří by ji chtěli do svých muzeí. Uvidíme, jak se diskuse vyvine,” řekl Šrámek.
Socha byla naposledy pomalována minulý týden patrně v souvislosti s výročím událostí ze srpna roku 1968. Na pomníku se tehdy objevil nápis „Ne krvavému maršálovi! Nezapomeneme.“ Na podstavci byla rudá barva a také letopočty 45, 56, 61 a 68 odkazující na Koněvovu účast na osvobozování Prahy, potlačení protestů v Maďarsku, výstavbě berlínské zdi a invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa.
Praha 6 vandalství odsoudila, nicméně starosta Ondřej Kolář (TOP 09) vyjádřil pro jejich čin určité pochopení a rozhodl, že městská část nebude sochu čistit. To vyvolalo odpor ruské ambasády, která to označila za provokaci. Pomník byl minulý víkend zbaven barev neznámými čističi. Praha 6 již dříve navrhla, aby se pomník přesunul na zahradu ruské ambasády. Novinky.cz
České národní listy odsuzují jednání radnice i starosty Prahy 6
Pevně věříme, že pomník maršála Koněva, i v případě, že by byl nyní odstraněn, se na své místo vrátí, zatímco pan starosta a řada konšelů Prahy 6 tak či onak nenávratně odejdou, jak jsme přesvědčeni, na ošklivec, kde je jejích místo. Tam skončí i rusofobie, jíž v současnosti pochová i E. Macron, francouzský prezident. Snad to pánům, zejména z TOP 09, také dojde.
Jsme vděčni sovětským vojákům a jejich maršálovi Koněvovi za jejich zvlášť významný podíl na osvobození Prahy z německého vražedného jha. V naší půdě spí věčný sen více něž 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československé republiky. Věnovat život za svobodu zotročených je příkladný hrdinský čin. Nikdy, skutečně nikdy, na to nezapomeneme! –red.
Proč státní zastupitelství i policie nestíhají protiruského militantního xenofoba Koláře?
30.8.2019
Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář je exemplárním případem národnostní i politické xenofobie, kterou každým dnem stupňuje s pocitem, že si může všechno dovolit.
Na zatím to tak vypadá, že stejný názor zaujímá i ministerstvo vnitra, které za nejnebezpečnější projev xenofobie pokládá pravicový extremismu Tomia Okamury. Ale zcela zapomíná, že nejvíce nenávisti, lží, urážek a napadání prosazují onačejší pravicoví extremisté. Nenávist proti Rusku, často spojená s požadavky na započetí dokonce i jaderné války z úst fanatické aktivistky Langšádlové, opakované výkřiky Miroslava Kalouska, že je prezident republiky ruským švábem a agentem Putina mluví za vše…
Státní zástupci jsou zástupcem státu, realizátory vládní politiky. Jak ovšem mohou tito dva topkaři tuto politiku realizovat? Ne nemohou. Oni realizují představy TOP 09, Pirátů atd. Opozice je chce nezávislými, ale na vládě, ne na sobě, protože potřebuje, aby bojkotovali právní politiku vlády. A média jim jdou na ruku…
Pokud policie a topáčtí státní zástupci stíhají tuto poslankyni, jejíž příměr byl inteligentní a neškodný, proč proboha nestíhají starostu Prahy 6 Ondřeje Koláše, člena extremistické TOP 09, jehož výroky jen za poslední týdny přesahují snesitelné hranice, zejména, když je silně a s radostí zveřejňuje v médiích.
Jestli nejprve podpořil ty, kteří, kteří postříkali památník maršála Koněva, následně zabraňoval jejich odstraňování a ještě následněji nazýval tyto lidi ruskými trolly a dodal další hanlivé výroky na adresu, že nebude čistit boty ruským generálům, pak budiž řečeno, že mnohačetné jednání, fanatické vyvolávání nenávisti k Rudé armádě, která nás osvobodila je trestný čin Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
Podle Čl.21 Smlouvy o přátelství a spolupráci uzavřené 26. srpna 1993 a podepsané tehdejšími prezidenty Václave Havlem (jinak to miláčkem rodiny Kolářů) a Borisem Jelcinem, se obě smluvní strany zavazují, že budou na svém území zajišťovat péči o vojenské hroby a vojenské pomníky druhé Smluvní strany, jejich udržování a přístup k nim.
Samozřejmě, že na prvém místě je to povinnost České republiky, ale nepochybně v rámci svého území i starosty. K čemu by tam také jinak byl…Píše ve svém článku dr. J. Vyvadil. vasevec.cz
Další vývoj u sochy maršála Koněva
Kolem sochy již dopoledne vyrostlo lešení a nakonec sama socha byla zakryta tmavou plachtou. Když jsem odpoledne navštívil místo, o němž se mluví nyní nejen v ČR, ležela plachta na zemí, údajně ji shodil nějaký mladík, a Koněv se díval jako obvykle na návštěvníky i na kolemjdoucí. Je ostudné, co vedení Prahy 6 vyvádí. Svým jednáním porušuje i výše uvedenou mezinárodní smlouvu. OT
Jaký osud čekal český národ v německé říši?
Již henleinovci se zabývali otázkami, jak trvale připojit nejen české pohraničí, ale i sídelní česko–moravský prostor navždy k říši. I oni přicházeli k názoru, že český živel je pro ně velkým nebezpečím. Čechy národnostně uvědomělé vyhnali po Mnichovu z jejich domovů. Ti, co zůstali, hodlali postupně germanizovat. Henlein vyhlašoval, že tzv. Sudetská župa bude osvobozená od Čechů.
Plány na likvidaci českého národa, jejichž tvůrci byl „říšský protektor“ Neurath a K. H. Frank, dřívější přední činitel henleinovské strany, samozřejmě následovali i další snaživci se svými protičeskými koncepcemi, se dostávaly do rukou samého vůdce německého národa, Adolfa Hitlera.
Co nás jako národ očekávalo? Po vítězné válce „panského národa“ jsme měli být likvidováni. Část Čechů měla být postavena „ke zdi“, měli být zavražděni, jiní měli být vyhnáni někam daleko na sever či východ. Zbylá část českého národa měla být germanizována, ale nikoliv v českých zemích, ale na území Německa. Sám R. Heydrich prohlásil, že Čech nemá ve své původní vlasti co pohledávat. Naše území mělo být zbaveno českého obyvatelstva a osídleno Němci. Pokud jde o germanizaci, pak pražská organizace NSDAP navrhovala, aby ten z Čechů, kdo takové dobrodiní odmítne, byl bez dalšího postaven ke zdi.
Naší jedinou šancí, abychom mohli přežít, byla totální porážka Německa a vítězství spojenců v druhé světové válce. Po jejich boku naše zahraniční jednotky bojovali na východě i západu. Též český vnitřní odboj přispěl k porážce Německa. Zaplatili jsme však krvavou daň, na 360 tisíc našich lidí ve válce padlo nebo bylo Němci zavražděno. Okupanti naši zem vyrabovali, hospodářsky vysáli. Dosud nám SRN, která je nástupnickým státem hitlerovského Německa, zaplatila na reparacích asi 0,4% z celkové reparační částky. Mezinárodní právo jasně stanoví povinnost agresora, aby zaplatil oběti agrese škody, které jí agresí vznikly. Nadto povinnost Německa zaplatit nám reparace jednoznačně vyplývá z Pařížské reparační dohody.
Spojenci, především Američané, Sověti, Angličané, Francouzi, porazili Německo, okupovali ho. Díky tomu náš národ existuje. Další poválečné generace se rodí. Národ žije. Všichni ti, co nemohou přijít Rusku, jež je nástupnickým státem Sovětského svazu, na jméno, by si tuto skutečnost měli uvědomit. Bez tohoto vítězství by se totiž již ani nenarodili. Měli bychom proto být všichni vděční všem vítězným mocnostem, tedy i dnešnímu Rusku, že můžeme žít, a to dokonce v zemi, jíž nám odkázali naši předkové jako historické sídelní území.
Kdo plivá na Rusko, plivá na jeden z vítězných států, který umožnil další existenci našeho národa, obnovu naší státnosti, i život každého z nás, a to samozřejmě i těch „rusobijců“. Nezapomeňme, že vděčnost patří k lidským ctnostem. Chovejme se všichni podle toho! J. Skalský
Několik slov k historické pravdě
Abychom se k ní mohli nějak, alespoň částečně propracovat, musíme si především stanovit zásadu, že historie není služkou politiky a politiků, a to ani Německa, či Československa nebo jeho nástupnického státu, kterým je ČR.
Jednu událost z minulosti, ať již dávné či z doby nepříliš vzdálené, nemůžeme vytáhnout bez její souvislosti s ději s ní probíhajícími, či ji dokonce podmiňující. To je cesta vedoucí k dějinným deformacím. A to se Němcům i nám, našim příslušným ústavním orgánům, zatím vede ve věci zabití Němců na čs.–německých hranicích, případně na hranicích čs.–rakouských. Veřejnosti, a tedy ani nám, není totiž nic známo o tom, že bychom se my, Čechoslováci či Češi, zabývali úmrtím a zraněním Čechů v poválečném západním Německu, nebo na jeho hranicích, ač víme, že i tam byli Češi zabiti.
B. Čelovský dokonce popisuje krvavou událost, k níž došlo v táboře Valka u Norimberka. Naše příslušné orgány měly dost času, aby po německé straně diplomatickou cestou žádaly vysvětlení. Došlo k tomu? Nevíme! Rozhodně po roce 1989 bylo možné vznést na německou stranu požadavek, ale nejen kvůli událostem ve Valce, abychom společně s Němci vytvořili vyšetřovací tým, který by se Valkou i úmrtím našich lidí na čs.–německé hranici zabýval. Udělali jsme to? Nevíme. Pokud se tomu tak nestalo, měli bychom velmi rychle zareagovat, obdobně jako učinili Němci vůči nám, aby došlo k vyšetření všech těchto trestných činů, nemůžeme v této fázi kvalifikovaně mluvit o zločinech proti lidskosti. Nejde jen o ty, kteří stříleli, ale i o ty, kteří vydali rozkazy nebo nesou za smrt našich lidí vyšší odpovědnost.
V mezinárodním právu platí princip reciprocity. Chceme–li se dopracovat k poznání historické pravdy nemohou Němci vyšetřovat jen Čechy či Slováky pro podezření ze spáchání trestních činů, či zločinů proti lidskosti. Na hranicích, nebo dokonce i v Německu, umírali i Češi. I proto je bezpodmínečně nutné, abychom i my, třeba společně s Němci, začali vyšetřování těch, kteří stříleli či nesou vyšší odpovědnost za smrt našich občanů.
Je–li naopak cílem některých kruhů udělat z nás zločince a z Němců naše oběti, pak současný postup vede k jeho naplnění. Nemůžeme věřit, že by takovou zvrácenost naši občané mohli přijmout mlčky a tak se podrobit „vyšší pravdě“. Pokud by někdo skutečně se snažil jít takovou cestou, je naší povinnosti jasně říci, že přepisovat naše dějiny nikomu nedovolíme. A kdyby náš hlas byl slabý, sotva slyšitelný, nebo by byl umlčen, pak dodejme, že lež má krátké nohy. Pravda proto zvítězí, i když to dá fušku, jak říkal Honza Masaryk. Dr. O Tuleškov
Německá prokuratura je připravena provádět razie a domovní
prohlídky v ČR a na Slovensku u podezřelých osob,
které jsou obviněny ze smrti německých občanů na
československých hranicích v dobách Železné opony
Česká neziskovka udala Němcům více jak 50 českých a slovenských občanů!
Prosinec 20, 2017
Poznámka redakce: Tento i další článek vyvěšujeme, abychom si připomněli návaznosti z minulosti na současnost. 31.7.2019
Blížící se Vánoce nejsou nijak důvodem k radosti, protože naše redakce byla upozorněna na neuvěřitelnou kauzu, která bez pozornosti proběhla v minulých dnech i českým mainstreamem. Německé nejvyšší státní zastupitelství v Karlsruhe pověřilo státní zastupitelství v bavorském Weidenu, aby začalo vyšetřovat smrt 4 německých občanů z bývalého NDR, kteří v dobách Studené války zahynuli při pokusu o překročení československé státní hranice do Rakouska a NSR [1]. Obviněno je 54 občanů České republiky a 13 občanů Slovenské republiky, vesměs jde o bývalé vojáky ČSLA a příslušníky Pohraniční stráže. Ovšem jsou tam i politici, mezi jmény dominují především Lubomír Štrougal, předseda federální vlády ČSSR a Miloš Jakeš, generální tajemník ÚV KSČ v 80. letech. V případě odsouzení jim podle německých zákonů hrozí až doživotí v německých vězeních. Podnět a žalobu na těchto několik desítek osob podala česká nezisková organizace Platforma evropské paměti a svědomí (PEPS), která vznikla 14. října 2011 pod záštitou Petra Nečase jako pokračování procesu vypořádání se s totalitní minulostí, který započal podpisem Pražské deklarace z roku 2008 [2].
Neziskovka PEPS má dvě sídla, jedno v Praze a druhé v Bruselu a jejím prezidentem je v současné době viceprezident Parlamentního shromáždění Rady Evropy Lars Göran Axel Lindblad ze Švédska. Výkonnou ředitelkou neziskovky je pro změnu Neela Winkelmann–Heyrovská. Neziskovka nemá české stránky, jenom anglické [3] a o kroku německé prokuratury hrdě informuje na svém webu jako o přelomovém rozhodnutí [4]. To bezpochyby, protože nikdy předtím se ještě nestalo, aby prokuratura jedné země žalovala vojáky a politiky cizí svrchované země z kriminálních činů. To dosud mohl provádět jen mezinárodní soudní tribunál v Haagu. Přestože neziskovka PEPS vznikla v Praze, má charakter tzv. nadnárodní neziskovky. Hlavními sponzory a partnery PEPS je nadace Konrad Adenauer Stiftung, Visegrad Fund a International Photovoltaic Investors Club.
Hlavním sponzorem je však Evropská unie, konkrétně Evropský sociální fond ESF, který slouží jako kanál pro financování neziskovek a think–tanků v celé Evropě. Neziskovka PEPS se v žalobě proti českým a slovenským občanům opírá o Lisabonskou smlouvu na základě charty, která činy proti lidskosti a humanitě staví do pozice mezinárodně (vnitrounijně) stíhatelných činů, kdy kterékoliv státní zastupitelství v EU může žalovat občany jakékoliv jiné členské země EU a vykonávat příslušné exekutivní úkony, včetně domovních prohlídek a razií. Platforma evropské paměti a svědomí se tak 6 let po svém vzniku stává nátlakovým mechanismem na likvidaci české státnosti a svrchovanosti.
Obžaloba německé prokuratury proti československým občanům za jejich službu na ochranu hranic ČSSR je porušením svrchovanosti České a Slovenské republiky!
Před rokem 1989 platily v Československu jasné zákony na ochranu státní hranice a občané NDR neuposlechli výzev příslušníků pohraniční stráže a pokusili se prostříhat, přelézt nebo prolézt ostnaté zátarasy. Při těchto pokusech byli zastřeleni, v jednom případě narušitel podlehl zraněním v oblasti krku po zastavení služebním psem. Veškeré zásahy pohraničníků proběhly v souladu s tehdejšími platnými zákony a předpisy. Jelikož Československá federativní republika (ČSFR) a později Česká republika a Slovenská republika zachovaly kontinuitu práva z dob ČSSR, není možné podle českých ani slovenských zákonů stíhat občany ČR nebo Slovenska za činy, které nebyly v rozporu s tehdy platnými zákony ČSSR. Jenže, podle Lisabonské smlouvy to možné je. Přesně před tímto varoval Václav Klaus, že podpisem Lisabonu se otevírá Pandořina skříňka, která může mít dalekosáhlé důsledky pro suverenitu České republiky.
Německá prokuratura může uplatnit výkon práva podle Lisabonu i na území České republiky, i když za asistence a dozoru českých orgánů, které ovšem nebudou smět do výkonu práva zasáhnout. Německá prokuratura tak bude moci provést přepadové domovní prohlídky u obviněných občanů ČR a SR, stejně tak bude moci odsoudit české a slovenské občany podle německých zákonů a po odsouzení je uvěznit v německých věznicích. A to všechno za činy, které proběhly před rokem 1989 na území Československa na základě tehdy platných československých zákonů a vojenských předpisů o ochraně státní hranice. Pokud jste dočetli až sem, tak asi cítíte tu bezmoc a pocit absurdity, jak je tohle vůbec možné. Odpověď je na to stejná, jako už jsem uvedl o několik odstavců výše. Toto je důsledek podpisu Lisabonu. Žaloba německé prokuratury podkopává kontinuitu práva ČR a SR po roce 1989, a to s odvoláním na ustanovení v Lisabonské smlouvě!
Celá tahle akce je zkušební balónek, který má zjistit, jak daleko může Německo zajít v nátlaku na ČR ve svých poválečných požadavcích a jaký odpor a pobouření to vyvolá v České republice a na Slovensku. Tady poděkujme Pavlu Bělobrádkovi a Danielu Hermanovi z KDU–ČSL, kteří svojí účastí na posledních dvou sjezdech Sudetoněmeckého landsmančaftu zavdali německé prokuratuře důvod k domněnce, že česká otázka je již “pečená”, čeští politici vyměkli, a proto lze na Česko tvrdě udeřit skrze německou prokuraturu. A k tomu teď došlo. Naše redakce přitom dopředu varovala před naivním českým appeasementem k Němcům, viz. naše články o Hermanově návštěvě na sjezdu landsmančaftu v roce 2016 zde a v roce 2017 společně s Pavlem Bělobrádkem. Varovali jsme současně v dalším článku, že německé soudy zrušily změny stanov Sudetoněmeckého landsmančaftu, takže sudetské územní požadavky na ČR tím pádem nadále trvají! A teď přichází první úder od německé prokuratury proti České republice, proti bývalým vojákům a představitelům československé vlády před rokem 1989. To je síla, že? A stačilo jenom podat Sudeťákům ruku a oslovit je: “Drazí krajané!”, jako to udělal v roce 2016 právě Daniel Herman v Norimberku.
Německá prokuratura zaútočí nejprve na členy bývalé československé vlády a na kluky, kteří sloužili na hranicích. Zrádci a udavači z neziskovek se budou jenom šklebit! Pohraničníci nemají v ČR a na Slovensku příliš dobrou pověst, takže právě proto dochází k prvnímu pokusu o odsouzení českých pohraničníků a bývalých komunistických politiků právě v těchto případech, které u mnoha lidí vyvolají soucit s obětmi, které zahynuly vlastní hloupostí na Železné oponě. Pokud se proti tomuto skandálnímu narušení české a slovenské suverenity nezvedne odpor, tak příště německá prokuratura přitlačí na pilu a bude trestně stíhat i české občany, kteří se podíleli na odsunech Němců z Československa po roce 1945. Několik žalob již leží u německých soudů, jde vesměs o žaloby členů Sudetoněmeckého landsmančaftu, kteří přišli o někoho blízkého během odsunu svých předků z ČSR. A pokud projde i taková žaloba a Česko bude jenom přihlížet, potom ve třetí fázi německá prokuratura zažaluje Českou republiku za konfiskaci majetků německých občanů v roce 1945, protože Lisabon zakotvuje nepromlčitelnost činů proti chartě, tzn. proti svobodě, životu nebo majetku jednotlivce.
Současnou obžalobu československých pohraničníků a představitelů předlistopadové KSČ u německé prokuratury lze chápat jako Overtonovské okno a jeho posun od nepředstavitelného kroku ke kroku myslitelnému. Není přece možné stíhat někoho za něco, co udělal v jiné době na základě předpisu, rozkazu a platných zákonů. Pokud by voják neuposlechl na hranici a nezastavil narušitele, sám by mohl být zastřelen za vlastizradu při výkonu služby. Není možné přece akceptovat, že cizí mocnost bude dnes soudit české a slovenské spoluobčany za to, že plnili svoji povinnost a chránili podle předpisů státní hranici. Není vůbec bez zajímavosti, že neziskovka Platforma evropské paměti a svědomí byla založena lidmi, kteří jsou nám na alternativě velmi známí. Je to seznam zrádců národa, kteří vlastní zemi zaprodali cizím mocnostem.
Pokud se podíváme na seznam zakládajících členů PEPS (níže v tomto článku), uvidíme tam spoustu známých jmen z tzv. sluníčkové a havlistické scény. Níže si přečtěte text Pražské deklarace, abyste věděli, o co se tato neziskovka opírá.
Pražská deklarace, přijatá na konferenci Svědomí Evropy a komunismus 3. června 2008 v Praze
Majíce na mysli důstojnou a demokratickou budoucnost našeho evropského domova, vycházejíce z toho, že společnosti, které zanedbávají minulost, nemají budoucnost, Evropa nebude jednotná, dokud nebude schopna sjednotit svůj pohled na historii, uznat komunismus a nacismus za své společné dědictví a podstoupit poctivou a důkladnou debatu o všech totalitních zločinech minulého století, komunistická ideologie je přímo zodpovědná za zločiny proti lidskosti, špatné svědomí vycházející z komunistické minulosti je těžkým břemenem pro budoucnost Evropy a pro naše děti, rozdílné hodnocení komunistické minulosti může stále rozdělovat Evropu na „východ“ a „západ“, sjednocení Evropy bylo přímou odezvou na války a násilí vyprovokované totalitními systémy na tomto kontinentu.
Povědomí o zločinech proti lidskosti spáchaných komunistickými režimy na celém kontinentu musí proniknout do myslí všech Evropanů ve stejném rozsahu, jako se tomu stalo u režimů nacistických, existuje výrazná podobnost mezi nacismem a komunismem z hlediska jejich hrůzného a děsivého charakteru a jejich zločinů proti lidskosti, zločiny komunismu stále čekají na zhodnocení a posouzení z právního, morálního, politického i historického hlediska, tyto zločiny byly ospravedlňovány ve jménu teorie třídního boje a principu diktatury „proletariátu“ za použití teroru jako metody udržení diktatury, komunistická ideologie byla a je používána jako nástroj v rukách budovatelů říší v Evropě a v Asii za účelem dosažení jejich expansionistických cílů, mnozí pachatelé, kteří se dopustili zločinů ve jménu komunismu, dosud nebyli postaveni před soud a jejich oběti dosud nebyly odškodněny, poskytnutí objektivních a vyčerpávajících informací o komunistické totalitní minulosti, které povedou k hlubšímu porozumění a diskusi, je nezbytnou podmínkou pro zdravou budoucí integraci všech evropských národů.
Konečné usmíření všech evropských národů není možné bez soustředěné a hloubkové snahy nalézt pravdu a obnovit paměť, komunistickou minulostí Evropy je třeba se důkladně zabývat jak na úrovni akademické, tak na úrovni široké veřejnosti a budoucí generace by měly mít snadný přístup k informacím o komunismu, v různých částech světa přežívá jen několik totalitních komunistických režimů, které však ovládají zhruba jednu pětinu světové populace a svým lpěním na moci se dopouštějí zločinů a výrazně ztěžují životní podmínky svých obyvatel, v mnoha zemích se komunistické strany, i když nejsou u moci, veřejně nedistancovaly od zločinů komunistických režimů a ani je neodsoudily.
Praha je jedním z míst, která zažila nadvládu nacismu i komunismu, a ve víře, že miliony obětí komunismu a jejich rodiny mají právo na to, aby požívaly spravedlnosti, účasti, pochopení a uznání za svá utrpení stejným způsobem, jakým byly morálně a politicky uznány oběti nacismu, my, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismus, s ohledem na usnesení Evropského parlamentu k šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě dne 8. května 1945 ze dne 12. května 2005, usnesení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1481 ze dne 26. ledna 2006, usnesení ke zločinům komunismu přijatá řadou národních parlamentů.
Zkušenosti jihoafrické Komise pravdy a usmíření, zkušenosti ústavů paměti a památníků v Polsku, Německu, na Slovensku, v České republice, ve Spojených státech amerických, Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu v Rumunsku, muzeí okupace v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a Domu teroru v Maďarsku, současná a budoucí předsednictví Evropské unie a Rady Evropy, na skutečnost, že rok 2009 bude dvacátým výročím pádu komunismu ve východní a střední Evropě, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na náměstí Tiananmen v Pekingu, vyzýváme
– k dosažení celoevropské shody, že jak nacistické, tak komunistické totalitní režimy mají být hodnoceny, každý podle svých strašlivých zásluh, jako destruktivní ve své politice systematického uplatňování extrémních forem teroru, potlačování veškerých občanských a lidských svobod, zahajování útočných válek a – coby neodmyslitelné součásti svých ideologií – vyhlazování a deportací celých národů a skupin obyvatel; a že jako takové by měly být považovány za hlavní katastrofy, které postihly 20. století
– k uznání, že mnoho zločinů spáchaných ve jménu komunismu by mělo být hodnoceno jako zločiny proti lidskosti a sloužit tak jako varování pro budoucí generace stejným způsobem, jakým byly nacistické zločiny hodnoceny Norimberským tribunálem,
– k zformulování společného přístupu ve věci zločinů totalitních režimů, inter alia komunistických režimů, a k vytvoření širokého celoevropského povědomí o komunistických zločinech s cílem jasně definovat společný postoj ke zločinům komunistických režimů,
– k zavedení legislativy, která by umožnila soudům soudit a odsuzovat pachatele komunistických zločinů a odškodňovat oběti komunismu,
– k zajištění principu rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů,
– k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účinné odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům,
– k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie,
– k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem,
– k ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův–Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna,
– k zodpovědným postojům národních parlamentů ve vztahu k uznání komunistických zločinů za zločiny proti lidskosti, vedoucím k odpovídající legislativě a k parlamentnímu monitorování takovéto legislativy,
– k účinné veřejné debatě o komerčním a politickém zneužití komunistických symbolů,
– k pokračování slyšení Evropské komise týkajících se obětí totalitních režimů s cílem sestavení Sdělení Komise,
– k ustanovení výborů složených z nezávislých odborníků ve státech, které se nacházely pod nadvládou totalitních komunistických režimů, jejichž úkolem bude sbírat a hodnotit informace o porušování lidských práv za totalitního komunistického režimu na národní úrovni s cílem úzké spolupráce z expertním výborem Rady Evropy,
– k zajištění jasného mezinárodního právního rámce s ohledem na svobodný a neomezený přístup k archivům obsahujícím informace o zločinech komunismu,
– k založení Ústavu Evropské paměti a svědomí, který by byl – A) evropským výzkumným ústavem pro studium totality, vývoj vědeckých a výchovných projektů a poskytování podpory pro propojení národních výzkumných ústavů specializovaných na téma totalitní zkušenost, – B) a panevropským muzeem/památníkem obětí všech totalitních režimů, s cílem trvalé připomínky obětí těchto režimů a zvyšování povědomí o zločinech těmito režimy spáchaných,
– k uspořádání mezinárodní konference o zločinech spáchaných totalitními komunistickými režimy za účasti zástupců vlád, parlamentářů, příslušníků akademické obce, odborníků a nevládních organizací, jejíž výsledky budou z velké části zveřejněny celosvětově,
– k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu,
– k rozsáhlé a důkladné celoevropské debatě o komunistické historii a komunistickém dědictví,
– k společnému připomenutí dvacátého výročí pádu berlínské zdi, masového zabíjení v Rumunsku a masakru na Tiananmenském náměstí příští rok.
My, účastníci pražské konference Svědomí Evropy a komunismu, oslovujeme všechny národy Evropy, všechny evropské politické instituce včetně národních vlád, parlamentů, Evropského parlamentu, Evropské komise, Rady Evropy a dalších relevantních mezinárodních orgánů a vyzýváme je, aby vzaly myšlenky a výzvy vyjádřené touto Pražskou deklarací za své a aby je realizovaly v praktických krocích a politikách.“
Jak vidíte z Pražské deklarace, jedná se o dokument, který je de facto okopírovaný z německých Norimberských zákonů. Staví jednu skupinu osob a jejich světonázor, v tomto případě komunismus, do pozice skupiny lidí, kteří mají nést následky za jeho budování. Jedná se de facto o obžalobu celého Východního bloku a z pohledu občanů těchto zemí jde o text, který nemá daleko ke skupinové obžalobě.
Přitom všechny postkomunistické země dnes těží z toho, co budování socialismu (zdaleka ne komunismu) v těchto zemích přineslo. Od bytové výstavby pro dělnickou třídu, která nekrade a peníze si netiskne, přes školství a zdravotnictví zdarma, sociální jistoty a důchody, které dnes už vůbec nikdo garantované nemá.
Ochrana hranic socialismu hrála svoji historickou roli a kdokoliv se dnes pokusí provádět historický revizionismus, zahrává si s ohněm. Pokud dovolíme, aby německé soudy stíhaly české a slovenské občany za to, že v dobách socialismu plnili své služební a pracovní povinnosti na státní hranici, potom ztrácíme jako národ svoji svobodu a suverenitu.
… Jedná se o první pilotní projekt, Česko a Slovensko bylo zvoleno úmyslně, protože německá prokuratura očekává nejmenší odpor veřejnosti proti působení německé prokuratury v těchto dvou zemích.
–VK– Šéfredaktor AE News
Z diskuse k článku „Německá prokuratura je připravena provádět razie a domácí prohlídky v ČR a na území SR“
„…Podívejme se ale na skutečnost, jak se se svojí minulostí vyrovnávali Němci sami. Pro ilustraci uvedu nejmarkantnější a nejsledovanější hranici a to Berlínskou zeď. Němci dodnes nemají jasno v počtu obětí (o každém “incidentu” se psalo hlášení na velitelství, které končilo v sejfech STASI) co je vskutku zajímavý přístup.
Citace: “Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně vyřešeno…”
Dále si dovolím čerpat z obecné Wiki, kde se udává 90 obžalovaných z přímé účasti na smrti “narušitelů hranic”, nebo vydání a zabezpečování příkazů ke střelbě na tyto narušitele hranic. Z toho 35 obžalovaných bylo zproštěno obžaloby, 44 bylo odsouzeno k podmíněným trestům a 11 osob bylo odsouzeno k vězení až do 7,5 let nepodmíněně.
Proč to píšu do této diskuse? Počítejme. 11 osob odsouzených za 125 vražd, to máme cca 11 vražd na jednu osobu! Uvádím těch 11 osob jako skutečně odpovědné ve výsledku rozsudků, nebo ti co nedostali nepodmíněné tresty se zřejmě jenom nějakým způsobem dle soudních rozhodnutí na těch vraždách podíleli. Takže skóre německé spravedlnosti u Berlínské zdi je 11 vražd na 1 osobu s trestním maximem 7,5 roku nepodmíněne! A jaká je německá spravedlnost u české hranice?
54 lidí obviněno ze smrti 4 lidí. To zní v matematickém vyjádření 0,074 vraždy na jednu osobu. Omlouvám se všem za ten chladný matematický přístup k událostem, ale neoperuji teď v morální, ale čistě pragmatické rovině. Co nám z toho plyne? Že celá tato kauza není skutečně iniciovaná německou stranou, ale že za celou touto fraškou stojí nikým nevolené velitelství EU! Proč by Němci, kteří řešili svůj problém (11 vražd na 1 osobu) a to navíc v politické rovině měli snahu bourat suverenitu sousedního státu pro obdobný účel v minimalistickém provedení 0.074 vraždy na 1 osobu a to navíc jenom v rámci indicií a podezření??? Chtějí dělat ze sebe blbce? Vždyť to pak žádný stát nemusí žádat o vydání zločinců nikde na světě, jednoduše si tam jeho komando vtrhne a vezme si je! Připomíná Vám tato praktika něco a někoho?
Tohle je práce EU. Pomalu dostávat do právního povědomí jeden europský prostor, jedno europské právo, jednotná europská exekuce….rozbít všechny státní suverenity prostřednictvím svých pátých kolon vlastizrádců a zpravodajských vetřelců… Až jim sem naše protinárodní vláda dovolí vjet, je na nás, jestli jim dovolíme odejít s našimi občany. Dnes jsou to naši sousedé, zítra to můžeme být my…“ Z diskuse na https://aeronet.cz
K článku „Německá prokuratura je připravena…
Vzpomeňme si na přelom 40. a 50 let 20. století, kdy na česko–německé hranici docházelo nikoliv k ojedinělým přestřelkám. Hraničáři chránili naše hranice, v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, před pronikajícími agenty a dalšími narušiteli ze Západu, často se jednalo i o zverbované Čechy, kteří se snažili dostat do republiky. Na hranicích stříleli ti i oni. Na obou stranách byli ranění, mrtví. Části z nich se podařilo, zvláště do konce 40. let, proniknout na naše území. Po splnění svých úkolů se opět vraceli do Západního Německa. A opět zněla na hranicích střelba a v nejednom případě znovu tekla krev.
V 50. letech 20. století vládlo na obou stranách rozděleného světa přesvědčení, že brzy dojde k velké válce mezi Západem a Východem. Válečná atmosféra vládla i v Evropě, zvláště podél hranic, oddělujících tyto protikladné světy, tedy i na česko–německých hranicích. A proto docházelo na těchto hranicích i ke krvavým střetům.
Téměř s jistotou lze říci, že ty druhé zabíjeli nejen naši pohraničníci, ale také cizí narušitelé hranic stříleli, když se dostali do úzkých, po našich a i jejich střelba měla své oběti, naše pohraničníky. Byli ranění a mrtví pohraničníci. Někdo je musel zastřelit. Ochránci hranic zajisté nestříleli sami po sobě. Na svědomí je měl někdo jiný. Máme zjištěno, kdo to byl? Byli mezi podezřelými, kteří měli krev pohraničníků na svých rukou, také Němci? Je velká pravděpodobnost, že byli. A tak bychom měli postupovat stejně, jak to hodlají udělat Němci nejen s našimi pohraničníky, ale také s vedoucími politiky. I němečtí politici se na některých zásadních rozhodnutí o přechodech hranic zřejmě také podíleli. Jinak ani nemůže jít o spravedlnost, spíše o pomstu. Ale to bychom se vrátili do dob dávno minulých. Základem posuzování trestnosti jedněch i druhých by mělo být hodnocení souladnosti jejich tehdejší činností s tehdy platnou zákonnou úpravou.
Takto asi situace na hranicích vypadala. Vytrhnout z celkového kontextu čtyři Němce, kteří při přechodu hranic ztratili život, a začít jejich smrt vyšetřovat, aniž bylo přihlédnuto nejen k našim tehdy platným zákonům, ale také k českým obětem Němců na hranicích, je již na první pohled zvrácenost. Z celkového hlediska nemůže jít o hledání spravedlnosti, poněvadž tehdejší realita nebyla jednostranná.
Pokud bychom měli mluvit o spravedlnosti, muselo by současně dojít v Německu k vyšetřování podezřelých Němců ze zastřelení Čechů na česko–německých hranicích. Lze předpokládat, že i v našich archivech podobné případy jsou. České orgány činné v trestním řízení by měly potom činit všechny potřebné úkony ke zjištění a usvědčení pachatelů – Němců a naše soudy by je pak měly soudit, odsoudit. Výkon trestu odsouzených německých pachatelů by měl probíhat na území ČR.
Pokud tomu bude jinak, nelze mluvit ani o formální rovnoprávnosti ČR a SRN. Pak také nepůjde ani o spravedlnost. Příslušné ústavní orgány ČR by neměly připustit jen jednostranné vyšetřování, a to Čechů Němci.
Problémem pro Němce je i minulost dřívější – váleční zločinci. Až do roku 1989 u nás pracovala Komise pro stíhání válečných zločinů. Poté byla po krátké době zrušena a její materiály údajně byly vystěhovány na běžně přístupné místo a nato o to, co z archivů této komise zbylo, nebylo dále dbáno.
Jedno však víme. Žádali jsme o vydání celé řady válečných zločinců, ale SRN nám je velmi často, snad dokonce ve velké většině případů, odmítala vydat. Takže i zločinci, kteří se dopustili masových zločinů, či se na nich nějakou měrou podíleli, v Německu zpravidla dožívali s penzí až do své smrti.
Tento fakt silně kontrastoval s protektorátní realitou. Tehdy německé soudy, pokud nešlo o tzv. zvláštní zacházení, v německém jednacím jazyku odsuzovaly k smrti či do koncentračních táborů tisíce českých vlastenců, zvláště se zaměřovaly na naši inteligenci a především na komunisty. K.H. Frank ještě v prvních dnech měsíce května 1945 jich nechal v Terezíně popravit na padesát. Šlo o mladé lidi. V průběhu Květnového povstání českého lidu Němci odpravili na osm tisíc lidí. Kdo nám bombardoval Prahu, kdo ničil naše památky, kdo zapálil Staroměstskou radnici doslova v poslední den války, kdo vraždil civilní české obyvatele v Praze 4? V některých případech šlo výslovně o masové vraždy. Byli ti, kdož se těchto zločinů dopustili v Německu odsouzení? Vydávalo nám Německo válečné zločince, když jsme o ně požádali? Nebo to byl velký problém, často neřešitelný? Takové a podobné otázky si mnozí z nás kladli a kladou, a to zcela oprávněně. V době druhé světové války přišlo totiž o život na 360 tisíc našich spoluobčanů. Převážně Němci je vyhnali ze života.
O uvedených skutečnostech psal nejednou i náš tisk. Dokonce někteří naši investigativní novináři se snažili odhalovat spokojený život těchto nacistických zločinců. Je zde problém. Nepotrestaní němečtí váleční zločinci. Máme jej dále umocňovat zásahy německé prokuratury a policie přímo u nás v republice, aniž bychom my mohli stíhat podezřelé Němce z vražd našich ochránců hranic? Aniž bychom je mohli, opakovaně zdůrazněme, soudit, odsuzovat a zajistit, aby výkon trestu odnětí svobody odsouzených probíhal na území republiky?
Proto je nutné se vystříhat všeho, co by nám připomínalo protektorátní éru a jí podobnou praxi, jíž příslušné německé orgány se chystají v budoucnosti uskutečňovat na území ČR, která je svrchovaným státem. Proto, jak jsme přesvědčeni, bez ohledu na Lisabonskou smlouvu, Němci nemohou u nás přímo vyšetřovat, pokud nebude dodržen princip vzájemnosti, konkrétně pokud my nebudeme moci za stejných podmínek a ve stejném rozsahu přímo šetřit zločiny Němců na území SRN. Nadto bychom Německu měli připomenout, že podle mezinárodního práva, i podle Pařížské reparační smlouvy, je nám povinno zaplatit válečné reparace. Německo se nemůže jen těšit právům a usilovat o ně, když neplní své povinnosti, vyplývající z mezinárodních smluv a z mezinárodního práva. I na této pozici bychom měli trvat a otázku reparací oficiálně otevřít a s Německem na toto téma intenzivně jednat.
Vzpomeňme si na vznik první světové války. Po zastřelení následníka rakousko–uherského trůnu a jeho manželky v Sarajevu, dalo Rakousko–Uhersko ultimatum Srbsku, značně zeslabeném po tzv. balkánských válkách. Srbsko přijalo všechny body ultimata až na jeden. Nesouhlasilo s tím, aby rakouské policejní orgány prováděly samy šetření na území Srbska. Srbové svou svrchovanost se rozhodli bránit. Nato Rakousko–Uhersko vyhlásilo Srbsku válku. První světová válka, v níž padlo či bylo zavražděno více než 30 milionů lidí, začala.
Samozřejmě svou suverenitu v současnosti hájit musíme jinými prostředky než zbraněmi, a to především diplomatickými a žalobami u příslušných soudů. Pokud bychom neuspěli, pak v referendu bychom měli rozhodnout o tom, zda chceme v EU, která v současnosti je podstatně jiná, než byla, když jsme do ní vstupovali, zůstat nebo z ní vystoupit. Pak by, pokud by suverénní lid rozhodl o vystoupení z EU, pro nás žádná Lisabonská smlouva již neplatila.
A ještě na jednu věc nesmíme zapomínat, ať se již tato „kauza“ vyvíjí jakkoliv! Kde docházelo k oněm politováníhodným událostem? Na území Československé republiky! Je přirozené, že na ony nešťastnosti se vztahovaly československé zákony! Nebo na Němce ani tehdy neplatily? Ale platily, a proto i na ně musí být aplikovány. Že nyní platí Lisabon? Ale ne se zpětnou platností téměř padesáti let! A i na těchto uvedených faktech musíme trvat!
Podvolit se zmíněnému německému úsilí bez dalšího znamená nastoupit jednosměrnou cestu, vedoucí spolehlivě do německého chomoutu, až již mu říkáme protektorát, kolonie či polokolonie. V obdobné situaci bychom se octli, kdybychom se nechali českými germanofily přivést ke vstupu do SRN a tak se stali jednou ze spolkových německých zemí. V každém uvedeném případě ztrácíme svou státnost a nakročujeme i k zániku českého národa. Tomu v žádném případě nemůžeme dopustit. J. Skalský
Zastřelili je nebo je roztrhali psi. Bavoři s Čechy vyšetřují vraždy Němců na hranici za totality
31. 7. 2019
Bavorské úřady vyšetřují společně s těmi českými někdejší členy Ústředního výboru Komunistické strany Československa a příslušníky komunistické Pohraniční stráže kvůli čtyřem údajným vraždám na hranici totalitního Československa. Informovaly o tom v pátek státní zastupitelství v bavorském Weidenu a bavorský Zemský kriminální úřad.
Hranici za totality nebylo možné překročit bez povolení zvenku ani zevnitř, ozbrojené složky ji ostře bránily i proti vlastním obyvatelům
FOTO: Profimedia.cz
pátek 26. července 2019, 18:11
ČTK
Podezřelých 41 je lidí je vyšetřováno v souvislosti se smrtí čtyř občanů komunistické NDR, kteří byli na útěku do tehdejšího Západního Německa a Rakouska. K údajným vraždám došlo na hranici ČSSR v letech 1967 až 1986. Žádní podezřelí dosud nebyli vyslechnuti.
Prchající Němci byli zastřeleni nebo je roztrhali psi pohraničníků. V srpnu 2016 podala v těchto případech trestní oznámení u generálního spolkového prokurátora organizace Platforma evropské paměti a svědomí (PEMC), která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů.
V prosinci 2017 deník Der Neue Tag uvedl, že trestní oznámení podala PEMC proti 54 českým a 13 slovenským občanům, včetně bývalého šéfa komunistů Miloše Jakeše a někdejších premiérů Lubomíra Štrougala a Petera Colotky. Slovák Colotka mezitím letos v dubnu zemřel. Aby bylo možné souběžně vedená vyšetřování v České republice a Německu co nejlépe koordinovat, byl nyní s podporou evropské agentury Eurojust vytvořen společný vyšetřovací tým pod českým vedením. První setkání zúčastněných vyšetřovatelů se uskutečnilo ve čtvrtek ve Weidenu, uvedly v pátek bavorské úřady.
Trestní oznámení se týká mimo jiné smrti východoněmeckého uprchlíka Hartmuta Tautze, který byl v roce 1986 na hranici u Bratislavy roztrhán dvěma psy pohraničníků, nebo Gerharda Schmidta, který byl v roce 1977 zastřelen na Tachovsku, když se s manželkou a třemi dětmi pokusil uprchnout do Bavorska. Pohraničníci byli za jeho zabití odměněni, nikdo nebyl odsouzen.
Nejstarší případ se týká tehdy 28letého muže, kterého údajně zastřelil 20letý pohraničník v srpnu 1967 na hranici mezi ČSSR a Rakouskem. Muž prchal spolu s dalšími třemi muži v automobilu. Najeli do hraničního opevnění, ze střechy vozu vlezli na plot a po jeho přelezení prchali k hraniční řece Moravě. Když už byli zjevně na rakouské straně řeky, zahájili českoslovenští pohraničníci střelbu, která zasáhla jednoho z mužů na útěku.
Zbylý případ pochází z 21. srpna roku 1977. Dvaadvacetiletý muž se tehdy spolu s jedním známým pokusil uprchnout do SRN. Když se pokoušeli podhrabat pod hraničním plotem, spustilo se poplašné zařízení a 19letý pohraničník střelbou smrtelně zranil jednoho z prchajících. Druhý byl zadržen a vydán do NDR.
Novinky.cz
Několik vět k zahájení právních kroků ke stíhání čs. občanů,
kteří mohli mít podíl na smrti Němců z NDR, jež se pokoušeli přejít čs. hranice
Je vytvořena česko–německá vyšetřovací skupina, která se bude výše uvedenými skutečnostmi zabývat. O tom jsme byli zkratkově informováni. Abychom mohli však pravdivě objasnit skutečnosti, které se odehrávaly v 50. letech i později v minulém století, měli bychom si položit několik otázek. Především tu, zda našich hranicích či na našem území nedocházelo ke střelbě, na níž se podíleli nejen naši pohraničníci, ale také lidé, kteří přišli z tehdejšího západního Německa? A na tuto otázku můžeme odpovědět kladně. Ti, co přecházeli naše hranice a mířili do republiky, či se již po splnění zpravodajských úkolů vraceli do západního Německa, byli často bývalými občany ČSR, ve službách zpravidla amerických, možná i německých. Mezi nimi byli však i západoněmečtí občané.
Pokud tyto skutečnosti připustíme jako možné, pak si můžeme položit otázku, zda mezi padlými na hranicích, či na čs. území, byli i naši pohraničníci. Víme, že ano. Nevíme však, kolik jich bylo a za jakých okolností zemřeli, či byli raněni. A to je velký nedostatek. V současnosti, kdy se rozjíždí vyšetřování proti čs. občanům, o našich mrtvých a raněných mlčíme, ač bychom již dávno vše měli ve vztahu ke SRN uplatnit.
Další otázkou je, kdo ze západního Německa posílal agendy do ČSR. Byli to jen Američané, či později i Němci? Pokud česko–německý vyšetřovací tým bude vyšetřovat nejen pohraničníky, ale i občany, kteří o zákrocích rozhodovali, pokud bude stíhat i ty, kteří příslušní zákonné normy, na jejichž základě, vykonávali pohraničníci ochranu hranic, měli bychom i my vědět, kteří němečtí státníci se případně podíleli na vysílání agentů k nám a kdo z nich se podílel na tvorbě právních norem, které to umožňovaly A proto takové i stíhat.
I z naší republiky odcházeli lidé přes NDR a mířili do západního Německa. I zde se střílelo. Tekla krev, byli mrtví. Víme něco o tom? Pokud ne, kdo odpovídá za tento hrubý nedostatek? O jedné příhodě však jsme byli kdysi informováni. Když bratří Mašínové přecházeli území NDR, došlo k opakované střelbě. Tak trochu si pamatuji, že při přestřelkách byl někdo z mašínovské skupiny raněn a někdo dokonce zastřelen. Víme, kdo z německé strany za uvedené nese odpovědnost? Víme, kdo střílel, víme, kdo k tomu dal pokyn?
Jak vidíte samé otázky, žádná jistá odpověď. Domnívám se proto, že vyšetřování zahájené česko–německou skupinou by mělo být zastaveno do té doby, než my dáme dohromady všechny potřebné údaje, které by poskytovaly odpověď na námi vznesené otázky.
Dále bychom s plnou vážností měli se oficiálně zeptat příslušných německých spolkových orgánů, zda mohou přispět ke kvalifikovanému zodpovězení našich otázek. Všechny údaje pak soustředit a připravit se i na náš příslušný zákrok, podobný tomu německému. I my bychom měli mít právo společně s Němci vyšetřovat na území SRN.
Pokud necháme všemu jen volný prostor, mohou kroky, které vyšetřovacím týmem budou uskutečněny, působit negativně. ČR je svrchovanou zemí. Pokud naši občané se něčeho dopustili, měli by být vyšetřování příslušnými českými orgány činnými v trestním stíhání. Německý prvek je zde nežádoucí. Němci diplomatickou cestou mohli požádat naše ústavní orgány o zahájení předmětného řízení proti našim občanům a my jsme toto řízení měli provést samostatně.
Alespoň jedno poučení z dějin. Když byl zastřelen následník rakousko–uherského trůnu, Ferdinand d´Este a jeho manželka, v Sarajevu, Rakušané ultimativně žádali, aby rakouské policejní orgány mohly šetřit tento čin na území Srbska. Zatímco Srbové všechny další podmínky ultimata hodlali splnit, tomuto poslednímu řekli ne!. Hájili svoji suverenitu i za cenu války. My s Němci bychom jistě neválčili. To je jisté. Nikdo soudný k tomu nemůže ani verbálně nabádat. Naši svrchovanost jsme si máme však razantně hájit. Nakonec Němci dnes v Německu mají spoustu práce s kriminalitou, i s vraždami, souvisejícími s migrační vlnou.
Jistě by naši veřejnost silně zajímalo, kdo z české strany souhlasil se současným česko–německým vyšetřováním, jména, funkce, včetně ústavních. Dozvíme se to, nebo v zájmu zkvalitňování demokracie či z „bezpečnostních“ důvodů, tato otázka zůstane bez odpovědi?
A ještě jedna zajímavá skutečnost. Viděl jsme obrázky, kdy naše hranice s Bavorskem je označena jako zemská hranice. Pochyboval jsem, že je to možné. Informace o zahájeném vyšetřování mne znejistila. A když jsem k tomu dal i slova B. Posselta, která pronesl na 70. sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v Řezně, jsem sám jedna velká otázka. Prosím, přečtěte si několik vět, které B. Poselt pronesl: „Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme. Prohlašuji zcela jasně spolkovému ministru vnitra: chceme podporovat a podporujeme Tvůj boj o více bezpečí. Proto říkám: stíhání zahalování rouškami – ano! Vybudování hranic kolem EU – ano! Chceme však také otevřené vnitrozemské hranice s naší rakouskou a českou vlastí.“ Není to potvrzení, že někteří němečtí politici, zvláště ti bavorští, považují hranice mezi Bavorskem a ČR za vnitrozemské, nikoliv tedy za státní hranice?
B. Posselt přednesl na sjezdu další velmi zajímavé údaje. I když s touto problematikou souvisí, budeme o ní mluvit později. Dr. O. Tuleškov
Ze života Čechů v poválečném západním Německu
(Čelovský Bořivoj, Politici bez moci,. Tilia, r. 2000, str. 106 – 108)
Zich, sekretář Svazu čs. studentstva v exilu, jeden takový případ popisuje ve svém dopisu z 15. června 1950, adresovaném B. Čelovskému. „ Jeden kolega, který je v Německu od října 1948, propadl u screeningu, protože udal, že měl doma zbraně pro boj proti komunismu. Screener neznalý našich poměrů vzal věc přesně podle konstituce IRO a kolega propadl. Podává odvolání, které po více jak ročním čekání je vyřízeno ze Ženevy bez předvolání a přezkoušení původní výpovědi opět zamítavě.
Žije za hrozných podmínek v táboře v německé ekonomii Unterjettingen, kde jsou shromážděni velmi početní vyvrhelové lidské společnosti z nejrůznějších národností. Co to znamená žít v takovém táboře, to nepochopí nikdo, kdo v táboře nepobyl nějakou dobu. Němečtí kuchaři vaří mizerně a okrádají osazenstvo na přídělu, kde mohou. Před nedávnem to dostoupilo vrcholu, když odmítli dávat příděl másla pro děti.
Bylo z toho pobouření, tábor zahajuje hladovku. Přijíždí německá policie – Überfallkommando, úředník Staatssekretariat für Flüchtlingswesen, sudeťák, který po delších výsleších určuje 23 lidi, mezi nimi tři Čechy včetně našeho kolegy, jako původce stávky a rozvratné elementy v táboře k převezení. Jsou převezeni jako zločinci do jiného tábora, kde jsou delší dobu drženi za ostnatými dráty. Dva dny nedostali jíst.
Potom trest nejhorší – přidělení do městečka u Heilbronnu. Dostává volnou jízdenku a odjíždí tam. Jde na úřad práce, jak stanoví předpisy, práce ovšem není. V Německu je značná nezaměstnanost. Posílají ho na sociáIní úřad. Tam mu dávají jednu marku a posílají pryč. Pochodí řadu pomocných organizací, nikde mu však nemohou pomoci. Nemá kde spát, nemá co jíst. Nezbývá mu, než aby šel 60 kilometrů pěšky do Ludwigsburku, kde mu snad komitét pomůže. Nezmiňuji se o tom, že všude na pomocných organizacích se setkal se sudetskými Němci, kteří jej častovali úšklebky a výsměšky. To je jeden případ. Takových jsem měl v jednom dnu na komitétu šest.
A to nemluvím o táboru Valka, kde separatisté a prchalovci vyvolávají neustále rozmíšky a rvačky. Dnes zrovna mi došla zpráva, že tam byla velká bitva s policií kvůli přehmatům táborového vedení. Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce zraněno. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice.
A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Ve Valce máme již 3000 lidí, jejichž výhledy do budoucna jsou strašné. Žádná naděje na emigraci, budou snad muset zůstat v Německu."
Den 3. července 1950 dr. Slávik poskytl předsednictvu Rady tyto podrobnosti: „Ve Valce došlo k zastřelení osmnáctiletého uprchlíka. Německé noviny prezentovaly věc jako vzpouru. Naši líčí věc jinak. Mladík chtěl uklidit do bezpečí starce zraněného při nepokoji, byl však na rozkaz německého policejního důstojníka zastřelen. Tisíc uprchlíků nastoupilo hladovku.
Ještě větší pobouření vyvolaly případy českých uprchlíků zatčených německou policii pro podezření, že se během odsunu sudetských Němců dopustili zločinů proti lidskosti. Nejdříve to byl František Kroupa, který byl zatčen v únoru 1949 německou policii v Mnichově pro podezření, že po válce týral v Jáchymově sudetské Němce. Kroupa uprchl do Francie a francouzská vláda jej odmítla vydat.
V roce 1952 zaznamenal světový tisk zatčení Václava Hrnečka v Mnichově. Sudetoněmecké noviny se daly do boje za odsouzení "KROUPY II". Podle zprávy pověřence RSČ gen. Dasticha se zatčením Hrnečka "sudetským Němcům a všem živlům prahnoucím po odvetě dostalo sousta", které jim bylo únikem Kroupy odepřeno. Zanedlouho byl zatčen další český uprchlík – Josef Kašpar.
Největší pozornost vzbudilo odsouzení Jana Kouřila v květnu 1951 porotním soudem v Karlsruhe k 15 letům žaláře pro činy, jichž se měl dopustit v roce 1945 proti Němcům v okolí Brna. Jak píše gen. Dastich, Kouřilova žádost o revizi rozsudku vyšší instancí byla zamítnuta týž den, kdy byli povolena revize případu IIsy Kochové, pověstné velitelky koncentračního tábora v Buchenwaldu.
Z těchto případů je jasné, že RSČ měla jen málo důvodů zaujmout vůči vysídleným sudetským Němcům stanovisko rozdílné od domova.
V prosinci téhož roku výbor Rady přijal zprávu o politické činnosti sudetských Němců, kterou předal "příslušným místům", ale bylo rozhodnuto ji nezveřejňovat. Připravila redakce ČNL
Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce zraněno.
„A to nemluvím o táboru Valka, kde separatisté a prchalovci vyvolávají neustále rozmíšky a rvačky. Dnes zrovna mi došla zpráva, že tam byla velká bitva s policií kvůli přehmatům táborového vedení. Jeden Čech byl policií ubit, sedm těžce zraněno a 26 lehce zraněno. Těžce zraněným odmítnuta pomoc a převoz do nemocnice.“
Bořivoj Čelovský , „Politici bez moci“,Tilia, r. 2000, str. 106 – 108
Poznámka: Výše uvedenou informaci, o níž informuje pan B. Čelovský, je třeba, podle našeho názoru, znovu ověřit, přestože autor je nanejvýš důvěryhodný. Vyšetřování by se měl ujmout tým česko–německý, který by verifikaci provedl přímo v Německu, a poté vyšetřil všechny osoby, které na uvedené akci se nějak podíleli, či za ni nesli odpovědnost.
Je nám líto, pokud naše ústavní orgány, především Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo vnitra, vláda ČR, dosud všechny potřebné kroky neučinily. Jak můžeme dát souhlas k vyšetřování smrti několika Němců na našich hranicích, když smrt a zranění více než třech desítek Čechů přímo v Německu dosud opomíjíme?
Dr. O. Tuleškov
Beneše nutno neustále hájit proti lži a útokům
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Už tři desetiletí obchází protektorátním Českem strašidlo. Strašidlo Edvarda Beneše, vyvolané poprvé presidentem Havlem a jeho hanebnou omluvou sudetům. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojila celá reakce republiky spolu se zahraniční reakcí. Monarchisté i církevníci, fašisté i kolaboranti, falsátoři dějin i antirusisté, antikomunisté i antisocialisté všech druhů a rodů. Ti všichni se postupně a dokonce někdy i proti sobě! prohlašovali za "jediné a pravé přátele lidu", jako optimáti ve starém Římě, a napravovali rebelské hlavy plebejského lidu novým – ve skutečnosti starým – učením o Benešovi a jeho poválečné republice jako předstupni bolševického zla.
Postupně v republice, která zapomínala, že jeji právní pilíře jsou postaveny právě na dekretech presidenta a Národního shromáždění z let 1940–1946, a trpěla jejich "erozi" v různých tzv. protektorátních restitučních pseudokauzách, vyvstala řada inkvisičních exekutorů nad odkazem presidenta Beneše, kterému lid po osvobození právem přezděl president Budovatel. Proti presidentu Budovateli vyvstala celá plejáda individuí, které je možno nazvat politiky a teoretiky "Ničiteli republiky". Ani není třeba je jmenovat,snad s jedinou výjimkou, která to vše zosobňuje – občan zahraniční kníže Schwarzenberg. Ten jakoby se stal ideovým praporečníkem této skupiny útočníků, těchto novodobých "ideologických protektorátních Moravců", okopávajících odkaz a osobnost Edvarda Beneše. Jejich argumenty totiž vyvolávají dojem, jakoby byly doslova opsány z paděl tohoto velikána československé kolaborace za protekorátu ( např. z díla "V úloze mouřenína" nebo " O český zítřek"). Tito útočníci skoro vše zapomněli a skoro z ničeho se nepoučili. Zapomněli především ve svém štváčství proti Benešovi i na vysoká ocenění Beneše se strany jimi monotónně adorovaného Západu. To jsem si nevymyslel – to je historicky doložený fakt.
Kdyby nepřátele Edvarda Beneše více četli a více studovali, možná by jejich zaslepeným očím neunikl sborník "Edvard Beneš – Rozpravy a úvahy věnované presidentu Československé republiky dr. Edvardu Benešovi k jeho šedesátým narozeninám státníky a vědci anglo –amerického světa". Vilímek, Praha 1947. Kdo všechno z Anglosasů a Američanů ocenil dr.Beneše? Tak například vedle Wickhama Steeda a profesora Setona–Watsona to byli hrabě z Perthu nebo viscount Cecil. Diplomat Bruce Lockhart připojil osobní vzpomínky a profesor Kalifonské university Robert J.Kerner podal obraz jeho činnosti na mírové konferenci ve Versailles. Zatímco prof. sir Ernest Barker pojednal o Benešově úsilí pro vztahy britské a československé demokracie, a totéž téma zachytil i Richard Law, Američan Quincey Wright zobrazil pobyt dr. Beneše v Chicagu v roce 1939. Zde byl dr.Beneš americkými Čechy přijat jako skutečný předák národa – nikoli nějaký dr. Hácha!
Profesor Magdaleniny koleje z Oxfordu A.J.P.Taylor pak analyzoval zahraniční politiky Edvarda Beneše v rámci postavení Československa v Evropě. A vystihl pravou podstatu Benešovy politiky, která se evropskou společnost snaží organizovat zdola, od národů, nikoli shora, od politických a mocenských autorit! Celá dnešní Unie by si mohla vzít z Taylorova rozboru příklad – protože od počátku šla cestou přesně opačnou a cílí tak ke svému neslavnému konci. Samozřejmě toto se ovšem nehodí do krámu dnešních místodržících Evropské Unie u nás –a i proto je Beneš popliváván a okopáván – a například pan Pithart volá štváčskou mantru "Beneše netřeba nijak šetřit". Tento kritik by se snad měl spíše podívat do zrcadla a vůči dr. Benešovi pronést větu "Nejsi sobě sám odporný?"
Vraťme se však k dalším Anglosasům, kteří ocenili Beneše. Tak S.Harrison Thomson ve stati "Edvard Beneš a tradice československých zahraničních vztahů" rozebral práci dr. Beneše na pozadí celých složitých dějin českého státu a Slovenska a rovněž pochopil Benešův vztah k sovětskému Rusku takto:
"V roce 1924, kdy Sovětský svaz nebyl ještě vítaným hostem v Ženevě...pravil v proslovu k československému parlamentu: Nechť úmysly, jimiž je vedena naše politika, mluví samy za sebe! Přejeme si pomoci ruskému lidu a přivést Rusko co možná jako politického činitele zpět do Evropy, neboť bez Ruska nebude v Evropě mír!" Po léta, co působil ve Společnosti národů, naléhal na to,aby byl Sovětský svaz pojat do Společnosti. V roce 1935 sjednal důležitou vzájemně se doplňující smlouvu s Francií a Sovětským svazem a po Mnichově často vyslovil přesvědčení, že neobstojí žádná evropská úprava věcí, která neuznává sílu Sovětského svazu (o.c.,str.224).
Vážený čtenáři, toto o dr.Benešovi nenapsal žádný "kutý bolševik", žádný stalinec ani trockista, žádný "lokaj Moskvy", jak to dnes mrví různí pomlouvači. Toto napsal Anglosas, významný britský politický analytik. Končím tuto stať o Benešovi v obzoru anglo–amerických činitelů poukazem na zdravice, které Benešovi poslali R.G.Swing a William Temple, arcibiskup z Cantenbury. Arcibiskup pravil – byl to "muž, ke kterému jsme se naučili mít úctu tím hlubší, že jsme se mohli stýkat s ním přímo".
Dnes je potřeba Beneše hájit nejen proti zahraničním,ale zejména proti domácím odpůrcům. Proti panské jednotě tzv. elit, proti politologům i novinářům, proti zrádným politikům i proti osobním nepřátelům. Stejně tak, jako je dnes třeba hájit Benešova pokračovatele, gen. presidenta Ludvíka Svobodu. Proti všem!
Když se opakuje lež, musí se opakovat i pravda, aby jednou nebyla lež považována za pravdu
Poznámky k článku „Češi jako váleční štváči“
Podle použité rétoriky jenom recenze této knihy a i sama publikace přímo napadají představitelé naší státnosti i první republiku. Naši prezidenti Masaryk a Beneš jsou stavěny do jedno roviny s Hitlerem a Stalinem. Jediná demokratická země ve střední Evropě v 30. letech minulého století – ČSR, kterou nakonec její spojenci předhodili Hitlerovi uprostřed totalitařských států, té doby je označovaná za jeden z prvních totalitních režimů, který dokonce střílel na své menšiny a upíral jim právo na vzdělání!!!
Mimochodem, co se týká práva na vzdělání je prokazatelný fakt, že Němci v Československu vzhledem k přepočtu obyvatel měli více vysokých i středních škol než Češi. Byli to Němci, kteří bránili otevírání českých menšinových škol v pohraničí a dokonce i v jazykových ostrůvcích.
Ti, kdo v období před Mnichovem a po něm zabíjeli, nebyli Češi, ale zradikalizovaní tzv. „sudetští“ Němci. Jejich zločiny a počty mrtvých Čechů jsou známy. Opět se používá pojem „nespravedlivého vyhnání“, který zavedli sami sudetští Němci. Ve skutečnosti šlo o „transfer“ na základě závěrů mezinárodních dohod vítězných mocností.
V současnosti se vede doslova „křižácké“ tažení proti učební látce týkající se Masaryka a Beneše na akademické půdě. Proč asi? Právě tito naši politikové už dříve odhalili snahy všech těchto katolicko–německých snah o „sjednocování“ Evropy.
Masaryk je údajný ničitel symbiózy 16 národů v Rakousko–Uhersku, jak hovoří uvedená recenze. Můžeme mu být jedině vděčni, že on spolu s dalšími a legiemi vybojoval Československo.
Jak tato symbióza ve skutečnosti vypadala si můžeme ještě nyní připomínat. Stačí se projet po malých vesničkách a takřka v každé najdeme pomníček se jmény mladých mužů, kteří padli ve světové válce 1914–1918 za spolužití 16 národů pod nadvládou Němců rakouských. O tom se již autor nezmiňuje.
Co o tom říká sám TGM? „Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše…
Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců, ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám.V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu…
Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni…
Bylo absurdní, aby rakouští Němci, mající necelou polovinu obyvatel v říši, měli politicky i ekonomicky privilegovanou pozici na úkor ostatních. Zdůrazňoval, že říši tvořily malé a větší národy, s různými jazyky, historií, úrovní i potřebami, a tyto skutečnosti bylo nutné reflektovat v politickém systému a úsilí… Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit…
Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat…
Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných“. (PhDr. Marie Neudorflova, Ph.D., TGM a Rakousko–Uhersko, www.ceskenarodnilisty.cz )
Masaryk ještě než se rozhodl pro odjezd z Rakouska v r. 1914, aby bojoval za nový osud Čechů, zjišťoval, jaké plány má monarchie, pokud jde o český národ. Dozvěděl se, stručně a zjednodušeně řečeno, že po brzké vítězné válce budou dosud vydobytá práva Čechů anulovaná, a říši bude germanizovaná. O tom svědčí i pozdější vyhlášení, které rakouští Němci přijali na Velikonoce v r. 1915. V memorandu, které se v jedné kapitole týká „české otázky“, je uvedeno:
1. Dosavadní království a země na Říšské radě zastoupené budou se pro budoucnost jmenovat: Císařství rakouské.
2. V rámci Císařství rakouského dostanou Halič, Bukovina a Dalmácie zvláštní postavení… ostatní země Předlitavska pak vytvoří jednotné, uzavřené území se samostatným zákonodárstvím a správou (Západní Rakousko).
8. Pro Císařství rakouské ustanovuje se státní řeč německá. Zákonem třeba ohraničiti území, na kterém mají kmenové bydliště neněmečtí národové a v nichž ve vnějším styku služebním státních úřadů… může být užíván vedle státní řeči také jazyk jejich.
10. Poměr národa německého a národů ostatních je třeba říditi tak, aby bylo neustále zachováváno a zajištěno státní a kulturní vedoucí postavení německého národa.
Tak měla vypadat ono vychvalovaná symbióza národů. Germanizace a vedoucí postavení Němců!
Jak vypadalo toto mírové soužití národů v 19. století v našem pohraničí? Sledujme pozorně následující text. V Žatci byl vydán tento leták, který dostatečně zřetelně dokazuje tehdejší nafoukanou nadřazenost českých Němců.
"Stále nesmiřitelnějším se stává vystupování podružného českého lidu v německých Čechách. Nejdrzejším způsobem roztahuje se tento hluboce pod námi stojící národ na německém území...Němečtí měšťané a majitelé domů, němečtí průmyslníci v Žatci: nadešel čas k bezohlednému boji za německou národnost a za německé právo. Tento barbarský národ již prolil i krev našich německých bratří, chcete se ještě horších věcí dočkati od této polocivilizované hordy?
Prvním výpadem na našeho odvěkého nepřítele budiž, že vy, němečtí měšťané a majitelé domů, všem Čechům byty vypovíte a že žádný Němec nesmí jim popřáti přístřeší. Žádný Němec nesmí již pod jednou střechou bydleti se svým úhlavním nepřítelem." (Politické dějiny, Adolf Srba,Praha, 1901)
Protičeské manifestace se konaly 28.11.1897 také např.ve městech Ústí n.L., Jablonec, Broumov, Most, Bílina, Cheb. Češi byli vypovídáni ze zaměstnání, z bytů, pronásledováni za to, že mluvili česky, že posílali své děti do českých škol, pokud v místě vůbec nějaké byly, prostě za to, že byli Čechy.
Jak vypadala sociální situace za Rakouska–Uherska, znám z vyprávění své prababičky, která prožila obě světové války. Vychovala 6 dětí. Všichni žili v bídě. Obyčejný hlad byla běžná součást života v českých zemích za oné rakousko–uherské symbiózy. Jednoho syna ji zabili ve válce a druhého zastřelili při Rumburské vzpouře. Z jejího vyprávění si pamatuji její časté opakování, které nám říkala: „Němec zůstane vždy Němcem, nikdy jim nevěřte!“ Zemřela v 93 letech ve spánku s úsměvem na tváři.
Tak kdo vlastně zničil Rakousko–Uhersko? Byli to rakouští Němci, kteří usilovali o nadvládu nad „méněcennými slovanskými národy“ a jejich germanizaci, a to i za pomocí mocenských prostředků. Za těchto podmínek nebylo možné slovanským národům dále zůstávat v Rakousku. Slovanské národy nechtěly dále sloužit německému „panskému“ národu.
Zejména ve světle těchto skutečností, kdy se vydávají knihy v zahraničí, které nejen, že překrucují historii a dějiny Evropy a jejích národů, ale již přímo útočí na svrchované státy a jejich představitele, se ukazuje nutnost psát články, vydávat knihy, které tuto propagandu alespoň částečně vyrovnávají. Když se opakuje lež, musí se pakovat i pravda, aby jednou nebyla lež považována za pravdu.
Ještě jednu skutečnost bychom měli znát, a to že výše uvedenou publikaci dodává též sudetoněmecká služba médiím Stříbro – Plzeň, pošt. přihrádka 112, 91524 Dinkelsbühl, SRN. Připravil J. Skalský
Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 653. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 31. srpna 2019
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e–mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz