České národní listy

září, říjen 2018

Z prvního poselství TGM Národnímu shromáždění z 22.12.1918

„Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi - to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území.“

Češi jsou poraženým národem. Na členství v EU prodělali nejvíc, říká jasně světoznámý ekonom Piketty

Thomas Piketty

23.07.2018 blog autora a ParlamentníListy

Francouzský ekonom Thomas Piketty se zamýšlí nad tím, kam odtékají peníze z Česka. Vzal si k ruce data z Eurostatu i z jiných renomovaných zdrojů a došel k jednoznačným závěrům. Nyní varuje před tím, že společná Evropa je dobrá jen pro některé. Jiným, například Česku, prý přímo škodí. Článek publikoval uznávaný ekonom Piketty už v lednu, nyní nicméně v Česku jeho překlad začal obíhat po sociálních sítích.

„V Paříži, Berlíně a Bruselu lidé nerozumějí nedostatku vděčnosti za obrovské sumy veřejných peněz, které ze svých daní posílají na východ. Ale v Praze a Varšavě se věci interpretují o dost jinak. Lidé tam zdůrazňují, že návratnost západních investic tady byla obrovská a že sumy, které si odtud západní investoři stahují, výrazně převyšují částky, které sem z Evropské unie přišly. Ve skutečnosti, když se podíváme na čísla, mají ti Češi a Poláci pravdu. Po kolapsu komunismu se postupně západní investoři (především Němci) stali majiteli významné části kapitálu v postkomunistické Evropě. Když vezmeme celkový objem fixního kapitálu (včetně budov), patří jim čtvrtina“ napsal v lednu letošního roku na svůj blog známý francouzský ekonom Thomas Piketty, který se zabývá otázkami příjmové nerovnosti. Jako nejvíce poražený stát z tohoto srovnání vychází jednoznačně Česká republika, což dokládá i přiložený graf.

Piketty přitom cituje data svého spolupracovníka Filipa Novokmeta. Výstižné je srovnání, kolik peněz ze střední Evropy v letech 2010 až 2016 odešlo na dividendách, tedy rozděleném zisku. A kolik sem naopak přišlo na evropských dotacích.

Podle oficiálních statistik Eurostatu bylo z České republiky od roku 2010 do roku 2016 na dividendách „odkloněno“ 7,6 procenta HDP.

"V absolutních číslech to znamená, že z naší země za tu dobu odešlo 2 252 miliard korun, zatímco ve formě evropských dotací se nám za stejnou dobu „vrátilo“ 1,9 procenta HDP. To dělá 563 miliard korun. Česká republika je tedy v minusu 1 689 miliard korun za sedm let.

Roční minus dosahuje 241 miliard korun. V přepočtu na výkon ekonomiky to dělá minus 5,7 procenta HDP," jak uvedla analytička Lenka Zlámalová v březnu na serveru Echo24.cz v článku ,,Z Česka se stal krmelec Evropy", kde rovněž označuje Česko za ,,nejvíce poražený stát", pokud jde o poměr přílivu eurodotací a odlivu dividend.

„Evropa bude muset překonat mnohé výzvy. Tou hlavní je obecný přesun celého světa směrem k příjmové nerovnosti. Evropa své občany neuklidní vysvětlením, že jsou na tom lépe než ve Spojených státech nebo v Brazílii. Nerovnost roste ve všech zemích a je podpořena fiskální soutěživostí, která odměňuje ty nejmobilnější. Evropa jen přikládá pod kotel. Nebezpečí kulturního izolacionismu a hledání obětního beránka může být s úspěchem odvráceno pouze tehdy, pokud dokážeme dělnické třídě a mladším generacím nabídnout skutečné strategie ke snížení nerovnosti a k investování do budoucnosti,“ píše dále Piketty.

"Samozřejmě, jeden by mohl rozumně namítnout, že západní investice umožnily nárůst produktivity předmětných ekonomik, a tím pádem na tom vydělali všichni. Ale východoevropští lídři nikdy neopomenou příležitost připomenout, že investoři zneužívají své dominantní pozice k tomu, aby udrželi mzdy na nízké úrovni a ponechali si přehnané marže,“ domnívá se Piketty.

Novarepublika.cz

„Co slíbíte a řeknete své matce české?

Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic.) I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemře.l

EU sama organizuje migraci z Afriky do Evropy.

Zde jsou fakta.

Jestli si snad někdo myslí, že EU bojuje proti migraci z Afriky, tak se zásadně plete. Naopak! EU ji aktivně a štědře podporuje. Každý z nás má i v těchto podzimních volbách na výběr. Buď volit zástupce politických stran a hnutí, které mají ve svých programech setrvání v EU, a tím zvolit budoucnost naší země jako součást plánovaného evropského chalífátu. Anebo volit zástupce stran a hnutí, které mají v programu okamžité vystoupení z EU, což samozřejmě možné je a nemusí být ani podmíněno referendem, viz článek 5 Lisabonské smlouvy. O zástupcích těchto stran však v mainsteramu neuslyšíte nic, leda slova odsudku.

Jestliže ale voliči, kteří nesouhlasí s migrací africké populace do Evropy a tedy i do naší země, zvolí nelogicky a proti svým bytostným zájmům opět zástupce stran, které chtějí setrvat v EU, pak je naše země definitivně ztracena. A následné lkaní těchto voličů nad tím, jak jen volili menší zlo a jak byli podvedeni, bude jen falešné bědování nad vlastní hloupostí.

Evropskou unii nelze zreformovat. Byrokratický aparát EU nelze vyměnit. EU jede stále podle migračních plánů svých a podle migračních plánů OSN. EU krok za krokem tyto plány naplňuje, organizuje a velkoryse finančně podporuje.

1) Zde je úryvek z rozhovoru předsedy Evropské komise Jean-Clauda Junckera, který poskytl v listopadu loňského roku: „Evropa bude v příštích desetiletích jednoznačně potřebovat přistěhovalectví, a proto musíme poskytnout těm – kteří chtějí přijít – právní cesty, jak se dostat do Evropy.“ „Od roku 2014 jsem se vždy vyslovil pro legální migraci. Věřím, že pokud nebudeme nabízet právní způsoby emigrace do Evropy a přistěhovalectví v Evropě, budeme ztraceni. Pokud ti, kteří přijdou – kteří jsou, obecně řečeno, chudí a potřební – nemohou vstoupit do domu Evropy hlavními dveřmi, budou dál procházet zadními okny. Musíme tedy vytvořit legální způsoby, jak mohou přijít do Evropy. A Komise již učinila návrhy…. Evropa bude v příštích desetiletích jednoznačně potřebovat přistěhovalectví, a proto musíme poskytnout těm, kteří chtějí přijít – právní cesty – jak se dostat do Evropy.

2) Zde jsou úryvky z projevu šéfky evropské diplomacie Federiky Mogherini v Evropském parlamentu ze září loňského roku:“Kdyby migranti v Evropě zmizeli zítra ráno, celé sektory našich ekonomik by se zhroutily. Je zřejmé, že Evropská unie je potřebuje. Musíme nahradit nelegální pašování pravidelným systémem příležitostí a kanálů pro bezpečný přístup do Evropy. Musíme rozšířit práci na globálních kompaktech v oblasti migrace a uprchlíků.“

„Pro ty, kteří potřebují mezinárodní ochranu, potřebujeme bezpečné a legální cesty do Evropy. A toto je debata, která je obtížná uvnitř našich vlastních členských států, v našich národních parlamentech. Ale dovolte mi zdůraznit toto: ti, kteří potřebují ochranu, musí mít do Evropy i bezpečné a legální cesty….

V loňském prosinci jsme zahájili program s IOM, který ukazuje první pozitivní výsledky. Počítáme s tím, abychom do konce roku nabídli bezpečnou cestu více než 10 000 lidem z Libye……

Musíme poskytnout alternativu místním komunitám, které se spoléhají na pašování za denní náklady a to například ze severního Nigeru nebo jižní Libye…. musíme nahradit nelegální obchodování s lidmi a pašování pravidelným systémem příležitostí a kanálů pro bezpečný přístup do Evropy….

A ještě jedna důležitá věc, o které vím, že je velmi nepopulární v našich politických diskusích, ale je to realita naší ekonomiky: kdyby migranti v Evropě zmizeli zítra ráno, celé sektory našich ekonomik by se zhroutily. Je zřejmé, že Evropská unie je potřebuje.

Potřebujeme konzistenci a soudržnost. Potřebujeme, aby členské státy investovaly do tohoto přístupu. Je mi potěšením, že mnozí z nich si uvědomují, jak důležité je investovat do těchto partnerství. Musíme vybudovat globální aliance, abychom tento fenomén zvládli. Před rokem před dvěma roky se jednalo o evropskou krizi migrace. Domnívám se, že dnes znovu začínáme vidět výsledky.

Podařilo se nám zavést některé prvky inteligentní politiky založené na partnerství, které naši afričtí partneři považují za užitečné. Stejně tak jako mezinárodní partneři počínaje IOM, UNHCR a OSN. Musíme rozšířit práci na globálních kompaktech v oblasti migrace a uprchlíků. V příštím roce bude probíhat tento důležitý proces v systému OSN….“

3) A jaké jsou cíle projektu EUROMED – tedy středomořského prostoru jižní (respektive celé) Evropy a severní (respektive celé) Afriky? Regionální spolupráce Sever-Jih a Jih-Jih v oblasti migrace a otázky mezinárodní ochrany (legální migrace, nelegální migrace, migrace a mezinárodní ochrana a azyl).

“Celkovým cílem EUROMED Migrace IV je zavést komplexní a sdílený přístup k posílení účinného dialogu a spolupráce v otázkách migrace, mobility a mezinárodní ochrany mezi partnerskými zeměmi Afriky a členskými státy EU v rámci evropského sousedství, stejně jako mezi samotnými jižními africkými zeměmi. Projekt podpoří členské státy a partnerské země EU při posílení komplexního, konstruktivního a funkčního rámce pro dialog a spolupráci se zvláštním zaměřením na posílení nástrojů a kapacit pro rozvoj a uplatňování důkazů a koherentní politiky migrace a mezinárodní ochrany.”

Početli jste si? Takto strašná a záměrně komplikovaná je totiž mluva oficiálních evropských dokumentů.

4) A na závěr si můžete pročíst celkový materiál OSN – konkrétně kapitola určená Evropské unii: „Náhradní migrace: řešení pro klesající a stárnoucí populace“. Koncept pro Evropu je v realizován ve Scénáři III: „V letech 2000 a 2050 bude do Evropy nutno přijmout 47,4 milionů migrantů, v průměru 949 000 migrantů ročně“.

13.8.2018.

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.

K 100. výročí vzniku Československé republiky

Žijeme v období významného jubilea pro český národ. Je proto zcela na místě, když vzpomínáme, jak se formoval český stát, jak se formoval český národ, jakými těžkými, někdy doslova existenčními zkouškami procházel, co všechno na své dějinné cestě prožil, čím musel projít při svém putování dějinami.

Že naše pozornost je zaměřená právě na poslední století, je zcela, pochopitelné. Zápas o právo našeho národa na sebeurčení, opřený i o naše historické státní právo, však sahá hluboko do 19. století. Když Němci a Maďaři si rozdělili vládu v Rakousku - Uhersku mezi sebe, český národ byl opomenut a byl dále utiskovaný německým živlem v Předlitavsku, zatímco Slováci procházeli velkouherským očistcem v Zalitavsku. Dualismus nás velmi poškodil. Trialismus, o který jsme usilovali, tj. rozdělení říše na část německou, česko a maďarskou, se nekonal. Odpor Němců, kteří by zůstali v české části, byl pro vedoucí kruhy říše nepřekonatelný. Takže český národ byl dále potlačován. Někdy tehdy pronesl František Palacký známou větu: Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm! Vlastenecké aktivity k tomu směřovaly. Od doby dualistického rozdělení říše, ke kterému došlo v r. 1867, jsme usilovali o státoprávní změny. Tábory lidu, lidové protesty, stanné právo v Praze i jinde v Čechách signalizovaly, že se nevzdáme, že svůj cíl budeme sledovat až do jeho naplnění.

Čím prošel obyčejný český člověk za poslední století? Především hrůznou první světovou válkou, kdy lidé neumírali jen na frontách, ale i hladem v zázemí. Rakouské soudy odsuzovali české vlastence k smrti často z naprosto pochybných a vykonstruovaných důvodů. S důsledným zákrokem proti Čechům se čekalo po vítězné válce. Češi měli být zbaveni všech práv, co si dříve vybojovali, a rázně germanizováni. Ta válka nebyla naší válkou. Odmítali jsme bojovat proti bratrským Srbům, Rusům za imperiální zájmy Rakouska-Uherska a císařského Německa. Vznikly naše legie, početně vyrostly na více než 100 tisícovou armádu, která bojovala na všech rozhodujících frontách války. Pokud čs. legionáři byli zajati Rakušany, byli často věšeni za zradu. Koho vlastně zradili? Ono Rakousko, které nám upíralo naše právo na sebeurčení, naše státoprávní historická práva? Takové Rakousko bylo našim nepřítelem. Byli jsme přece součástí spojeneckého bloku, který bojoval proti Německu a Rakousku-Uhersku. My jsme si tuto stranu vybrali.

Válka skončila porážkou centrálních mocností. Na rozvalinách Rakouska-Uherska vznikly nové státy. Národy dosud podmaněné Rakousko – Uherskem uplatnily své právo na sebeurčení. Problém jsme měli od počátku s tzv. českými Němci. Ten prorůstal celou naší první republikou. 30. léta minulého století nám přinesla velké hoře. Vyhnání českých hraničářů Němci z jejich domovů v pohraničí. V tomto směru se tužili, jak jen mohli, henleinovci. Pak následovalo rozbití Československa a vyhlášení protektorátu, který byl oblit českou krví. Co nás čekalo? Likvidace českého národa po válce pro Němce vítězné a osídlení našeho historického sídelního prostoru Němci. Němce jsme po válce přesídlili, kromě německých antifašistů, do Německa v souladu s rozhodnutím spojenců, které učinili na konferenci v Postupimi v r. 1945. Na rozdíl od nás oni před tím vyhnali našich 360 tisíc lidí ze života.

Německá otázka se nám opět vnucuje. Pokud si přečteme Stanovy „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu a jeho program 20 bodů, nevyjdeme z údivu. I projevy představitelů SL jsou zhusta protičeské. Tvrdí je podobná vystoupení i některých německých politiků. Pokud nás viní ze zločinů proti lidskosti nebo dokonce z genocidy, musíme se ozývat. Nejde to přejít mlčky, jak to dělají naši politici. Když se k těmto výrokům vyjadřujeme, pouze se přece jenom bráníme, přesto nás napadají „přátelé sudetské věci“, že vzbuzujeme proto nim nepřátelství. Ovšem na protičeské výroky tito povedení pánové a dámy nereagují. Jako kdyby nebyly. Takže jen někteří čeští vlastenci se snaží věci přivést na pravou míru. Litujeme moc, že tak nečiní i naši diplomaté. MZV ČR další čeští politici. Jejich „vlastenectví“ se často vyčerpává slavnostními projevy a pokládáním věnců. Ostatní je pro ně, možná, španělská vesnice. Nevidí nic, nebo nechtějí, bohužel, vůbec vidět.

Takže když bráníme pravdu, české národní a státní zájmy, vzbuzujeme nenávist vůči Němcům. Podle jejich patronů českých bychom měli hezky držet pusu a nevyjadřovat se. Těmto a podobným požadavkům se nemůžeme podřídit. Pokud politika SL a německá vůbec se vůči nám zásadně změní k lepšímu, bude i naše obrana méně důrazná. Pokud však protičeské útoky budou pokračovat, postavíme se jim na odpor.

Nedávno básnil pan B. Posselt o vzkříšení prosperujícího Rakouska, které bylo zničeno v r. 1918. My však 28. října 2018 budeme vzpomínat 100. výročí vzniku republiky, která vznikla na troskách rakouské říše. Jen z tohoto je vidět, jak zásadně rozdílná stanoviska k tomuto výročí zaujímá landsmanšaft a většinová česká společnost. Tady, jako v celé řadě dalších příkladů, jakýkoliv kompromis je nemožný, je vyloučený. Do vnitřních našich záležitostí nedovolíme nikomu destruktivně zasahovat!

Dr. O. Tuleškov

My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území.

Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.

Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy , aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospělí Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já – jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landmanšaftu.

České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střílet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused – Němec – ordnery zahnal. Potom se ale přiblížil do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet.

Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.

Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a „honem utíkejte pryč!“ A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli „Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?“ Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu! Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusic a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodní lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!

Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známí řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.

V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnících pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.

Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučení a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima.

Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.

My Češi jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.

Provolání, které čs. vládě postoupily čs. politické strany z Českého Krumlova,

za ČSL jej podepsal Jan Jakeš, náměstek starosty.

„V době, kdy příslušná ministerstva pracují o tzv. menšinovém statutu, dovolují si podepsaní zástupci politických stran upozorniti důtklivě na okolnost, že živlem, který je ve značném území utiskován a odnárodňován, je právě český lid, a to zde na půdě, která od staletí byla jeho domovinou. Nemůžeme ze zdejšího kraje a města uvést jediného případu, že by byl Němec počeštěn, zato však v době samostatného státu československého mnoho českých lidí, zvláště sociálně slabých, podlehlo nacionálnímu útlaku německých zaměstnavatelů a svého zněmčeného okolí. Nebyl by spojen s velkou námahou důkaz, že polovina starousedlých českokrumlovských Němců je rodu českého. Ještě dnes v samosprávných úřadech města Českého Krumlova, jehož obyvatelstvo je ze čtvrtiny české, není jediného českého úředníka a Čech se tu na úřadě nedomluví česky. Česky se nedomluví nemocný s lékařem a ošetřovatelským personálem veřejné městské nemocnice, jež slouží celému soudnímu okresu, ač je v něm 44% Čechů.

V továrnách, zaměstnaných dodávkami státu, jest české dělnictvo vystaveno neslýchanému teroru a jeho počet dosahuje sotva 8 až 10% všeho dělnictva; nezaměstnaností trpí více živel český než německý. Organizovaný bojkot zboží českého původu a českého obchodnictva a živnostnictva zbavuje chleba starousedlé rodiny české…nemůžeme smlčeti vroucí tužbu českého lidu,… aby československá demokracie … ukázala také svou sílu a odhodlanost uvnitř státu i navenek…“

Lidové listy, 12. května 1938

O čem je ta písnička?

Prof.PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

V těchto dnech se objevil v písňové tvorbě Jaroslava Hutky nový titul. O presidentovi a o Zubaté, která vbrzku ukončí jeho život. Snůška ošklivosti, ssedlina kalu a špíny.

Je to již pěkná řádka let, co se pan Hutka vrátil z emigrace a ohlásil se jako bojovník za lidská práva. Měla jsem příležitost žasnout nad jeho příspěvky v časopise „Most“ nad způsobem, jakým podával historii českého národa. Nehistoricky. Místo snahy porozumět minulým dějům, činům, lidským osudům v podmínkách a v souvislostech, které často možnosti nejen jednotlivců, ale i celých národů přesahují, jen silácky a nepřátelsky znehodnotil vulgárními slovy všechno, co se týká našeho národního obrození. Slovo „blbost“ je jeho oblíbený a nejmírnější odsudek, Tak např. vykládá, že tu „blbost“ xenofóbie u nás rozšířil J. K. Tyl svým „Strakonickým dudákem“. A ta hra je prý (podle pana Hutky) namířena proti F. L. Čelakovskému, který prý tvrdil, že jsme „blbí Češi“ a měli bychom se učit v cizině. A Tyl, který tehdy redigoval „Květy“, prý byl strašně proti Čelakovskému a zdůrazňoval, že „my jsme ti nejlepší a máme nejlepší dějiny a vůbec – zlatý český ručičky.“ Ten, kdo si prolistuje muzeální památku Tylových „Květů“, Čelakovského literární dílo a odkaz Tylův, tyto Hutkovy „objevy“ tam nenajde. Najde tam společné úsilí o probuzení a povznesení národa. Strastiplné úsilí v době, kdy víc než polovina národa němčila a nebyla si svého češství vůbec vědoma. V době předbřeznové, kdy vládl útlak Metternichův a v době po potlačené revoluci 1848, kdy je nastolen Bachovský absolutismus. Ale nic z toho pana Hutku nezajímá. On si skutečnost zjednodušil. Naším předkům podsouvá omezenou a nesnášenlivou sebestřednost. Nevidí rozdíl mezi sebezáchovným vlastenectvím koloniálně bezprávného národa a mezi agresivním šovinistickým nacionalismem imperiálních velmocí. Obojí odsuzuje. Ale v tom se kardinálně mýlí. Naši předkové přece nedokazovali, že jsou nejlepší, a zaslouží si proto vládnout světu. Dokazovali, že nejsou horší než jiní a proto i oni mají právo na svobodu a nezávislost. Na život bez nadvlády druhých, nebýt ovládáni druhými.

Pan Hutka dehonestuje neurvalým způsobem současného prezidenta Miloše Zemana. Muže, který ctí tradice, hodnoty a zájmy českého národa. Proto mu jeho voliči dávají přednost před takovými kandidáty, jako je pan Schwarzenberg nebo pan Drahoš. Usiloval jako poslanec o udržení společného státu Čechů a Slováků, pak po mezičase dělení se přičinil o obnovu česko-slovenské a středoevropské spolupráce, stranu sociálních demokratů vyvedl z politického propadliště do vlády, ustál bezprecendentní neurvalou kampaň, kterou proti němu a jeho vládě rozpoutala média, a v které pokračuje pan Hutka ještě dnes, odkázal revanšisty do příslušných mezí, vydobyl si renomé skutečného Evropana, dobře informovaného a schopného jednat jak tolerantně, tak nekompromisně.

Za písňový výtvar pana Hutky je mi stydno. A myslím, že je stydno každému, kdo myslí a cítí jako člověk a ne jako nepřátelský fanatik.

Pro výroky Merkelové neexistuje morální ani politické ospravedlnění

Jiří Weigl, Komentáře IVK, 22. 6. 2018

Německá kancléřka Merkelová prohlásila při projevu v Berlíně k poválečnému odsunu Němců ze střední a východní Evropy, že „pro vyhnání neexistovalo ani morální, ani politické ospravedlnění.“ Tato slova nevyslovil předák nějaké extremistické okrajové skupinky, takto hovoří nejmocnější žena dnešní Evropy, té Evropy, v níž máme žít a věřit v úspěšnou budoucnost. Žádný poválečný německý kancléř se takovou nehoráznost neodvážil vyslovit.

Angela Merkelová vede zápas o svou politickou existenci. Svému přežití je schopna obětovat všechno, i slušnost a ohledy vůči sousedům a partnerům. Nechce zaplatit za velké chyby, kterých se dopustila, místo toho je schopna vyvolávat nejhorší přízraky z německé minulosti.

Generace jejích rodičů a prarodičů v drtivé většině přijaly za svou zvrácenou nacistickou myšlenku o rasově čistém panském národě a s německou důkladností se jí pokusily uskutečnit. Poválečný odsun Němců byl jen malou vlnou v moři zla a utrpení, které tato šílená myšlenka způsobila národům Evropy.

Kancléřka Merkelová a velká část vlivných německých elit dnes propadli druhému extrému – úsilí o rasovou čistotu nahradili snahou o maximální etnickou, kulturní a rasovou různorodost, v níž se má rozpustit německý národ zatížený nepohodlnou minulostí. A začali ji také rychle a ve velkém prostřednictvím masové migrace uskutečňovat. Opět mají pocit nadřazenosti, tentokrát morální, opět si dovolí školit, moralizovat a vnucovat své pochybné názory ostatním.

Uběhly tři roky a s nimi důsledky nesmyslné migrační politiky – rozložená EU, milióny neintegrovatelných Asijců a Afričanů, kteří začínají Německo měnit k obrazu svému, a rozčarování normálních Němců z perspektiv, které jim jejich kancléřka připravila. Německo a Evropa již budou navždy jiné, společná budoucnost a důvěra v ní byla prohospodařena, východiska nikdo nehledá. Namísto toho Merkelová otevírá Pandořiny skříňky tragické válečné a poválečné minulosti. Takového Německa je nutno se znovu bát.

Jiří Weigl, stanovisko IVK, publikováno v deníku Právo dne 22. června 2018

Maul halten und weiter dienen!

To na nás požadují „přátelé sudetské věci“. Když se ozveme na protičeské útoky, např. na obviňování ze zločinů proti lidskosti nebo genocidy, které jsme údajně napáchali při vyhánění německého obyvatelstva z Československa, nebo když nás ke všemu tomu B. Poselt obviní ještě z válečných zločinů, tak podle těchto výtečníků vzbuzujeme nenávist vůči německému národu. Takže Němci mohou lživě nás napadat, my však i přesto musíme držet pusu. To je model jednání, který nám chtějí vnutit, jenž považují za vyrovnaný v česko-německých vztazích.

Když dojde na dějiny, na vyhánění Čechů z jejich domovů v pohraničí v r. 1938, na masové zatýkání a vyvražďování Čechů v době protektorátu, koncem druhé světové války, a pravdivě vše líčíme, dějiny jsou přece učitelkou života, pak opět vzbuzujeme nenávist vůči Němcům. Podle nich bychom měli i v takovýchto případech mlčet. Zbytečně se dříve neříkala, že poturčenec je horší Turka.

My jsme však přesvědčeni, že o dějinách musíme mluvit pravdu. Nemůžeme přece za to, že dějiny Německa od první do druhé světové války jsou plné násilí vůči druhým národům, které okupovalo. S tím se musí vypořádat Němci, především nastolením jiných vztahů k sousedním státům, a nikoliv my tím způsobem, že sami budeme dějiny přepisovat ve prospěch Německa nebo budeme o nich mlčet. Takto jednat nebudeme. Lhát nás nikdo nedonutí.

Německo psalo a píše samo své dějiny. Bude-li chovat ke všem státům tak, jak má, bude-li splácet své reparační dluhy, dějiny Německa budou zásadně jiné. Pak bude o nich možné mluvit, aniž by někdo někoho důrazně žádal o tzv. politickou korektnost.

Dr. O. Tuleškov

O příčinách válek. Zamyšlení.

Marie Neudorflová

Války za účelem expanze a zcizování bohatství byly trvalou součástí lidské existence. Zvláště v tom vynikala západní Evropa, která brala vysávání kolonií a slabších jako své právo, jako znak své superiority, posvěcené církví, a tak zvaně vyšší kulturou. Mocní větších států se nerozpakovali vést násilí a často i války nejen proti slabším národům, ale i proti vlastnímu obyvatelstvu, které po staletí zotročovali a vykořisťovali. Je povšimnutí hodné, že po každé válce panovníci vyhlašovali mír na věčné časy.

I vzdělání, dostupné jen malé menšině lidí, bylo soustředěno hlavně na to, aby vychovávalo služebníky mocných a utiskovatele většiny ve prospěch luxusu a privilegií mocných. Byl téměř zázrak, že se za této situace zrodil začátkem novověku intelektuální pramínek, pohlížející na lidi a společnost z hlediska lidské důstojnosti a práva všech lidí na svůj pozitivní rozvoj, včetně sociálního.

V tomto ohledu a pod usilovným tlakem nižších vrstev, nastávaly změny teprve od 19. století. Staré mocenské struktury sice ze strachu ustupovaly tlakům zdola, ale ve skutečnosti se nevzdaly svého zvyku válčit, považovat expanzi za legitimní záležitost, právo, vyvolávat války. Nepřítel se vždy našel a odůvodnil. Typickým příkladem od svého sjednocení koncem 19. století bylo Německo. Po první světové válce, nejstrašnější válce do té doby, kterou Německo způsobilo a prohrálo, byly tradiční mocenské vrstvy, neschopné řešit kumulující se problémy jinak než násilím. Po první světové válce byly tyto systémy ve střední Evropě nahrazeny demokratičtějšími systémy. Ty se však ve většině zemí ukázaly příliš křehké a nezkušené, aby odolaly autoritativním tlakům zevnitř a brutálním expansivním snahám zvenčí, v nichž Němci a jejich zrůdný pocit superiority, nenávisti k ostatním národům a pocit práva na světovládu, hrály opět hlavní roli. Velmi brzy po opětné porážce Německa ve 2. světové válce, se zrodila v Německu myšlenka, že Hitlerovy cíle ano, ale jinými prostředky. Jen rovnováha mezi tzv. demokratickým světem a komunistickým udržovala mír v Evropě. Po pádu komunismu se rychle vše změnilo a světovládné ambice začaly bujet a s nimi i nebezpečí války.

Když se podíváme na základní příčiny válek v novověku byla to kombinace pro demokraty nepřijatelného principu, že války jsou legitimní, že jsou znakem velikosti panovníků a mocných, že přinášejí prospěch státům. Když se podíváme na situaci blíže, naopak války zadlužovaly státy, vedly k enormním ztrátám na životech, k nesmírnému utrpení lidí, k sociálnímu úpadku. Byly výsledkem absence základního respektu nedemokratických mocenských vrstev k lidskému životu a k existenci národů, zvláště slabších. Obecně jsou výsledkem jejich neschopnosti řešit vnitřní i vnější problémy soustředěním se na pozitivní rozvoj lidí a společnosti, s důrazem na vzdělání, důrazem na ekonomiku, která by sloužila úrovni společnosti ve všech oblastech, kulturní, mravní, intelektuální, a neusilovala o nemorální rozvoj a expanzi ve prospěch zisků a brutální konkurence. I v demokraciích je služba veřejnému dobru čím dále více zrazována ve prospěch hledání nepřítele, ve prospěch soukromých a cizích mocenských zájmů. Pro veřejnost je na řadě se soustředit na znalosti, poučení z historie, na úsilí efektivně kontrolovat mocenské vrstvy. Bez této efektivní, tvrdé kontroly není demokracie možná.

V pozadí válek jsou nejen scestné tradiční ambice mocenských vrstev, které znovu a znovu ožívají, jejich neschopnost řešit problémy znalostmi, jednáním a rozumnými kompromisy, ale i nedostatek jejich vzdělání, zvláště humanitního, nezájem o skutečné potřeby lidí a společností, a jejich zvrhlá ambice udržet se nebo se dostat k moci za každou cenu, třebas za cenu násilných konfliktů a zničujících válek. Je lehčí zabíjet a zcizovat bohatství než zodpovědně a rozumně jednat, vládnout a vytvářet bohatství poctivou prací. Veřejnost si musí být vědoma této nebezpečné reality a musí vyvíjet trvalé tlaky na politickou reprezentaci, aby bránila mocenským vrstvám v jejich snaze obnovit nedemokratické principy, orientované na expansi, války, vykořisťování a soukromé zájmy. V tomto úsilí se musí veřejnost co nejvíce politicky sjednotit, spoléhat hlavně na sebe, na svou informovanost a kolektivní úsilí. Klíčem je vzdělání, včetně politického, přijetí humanitních hodnot, efektivní zákony a zodpovědnost za rozvíjení všeho cenného, co nám minulé generace zanechaly. Je třeba získávat pro tento morální směr veřejnost doma i v zahraničí. Jen tak se vytvoří podmínky k prevenci válek. Náš národ stál již několikrát téměř v čele úsilí o lepší podmínky k životu v Evropě, není důvodu, proč by opět nemohl pro budoucnost hrát sílu inspirativní.

Červenec 2018

Soukmenovci provokatéři - soukmenovci teroristé

Už to tu máme zas, jako vždy ve zlomových dobách našich moderních dějin. Za habsburské monarchie to byli kočičináři, za I.republiky to zas byli sudeťáci kraválisté, za převratu roku 1989 to byli provokatéři státní bezpečnosti alias mrtví študenti Šmídové. (Lépe by bylo pojmenovat je Šmejdové...). Dnes je podle jejich nepodařeného ukrajinského vzoru můžeme nazývat majdanisty. V určitých případech bychom je mohli též označit jako profesní teroristy...

Jsou to prostě skupiny osob, placených nebo jinak preferovaných stávajícím režimem, aby za každou cenu vyvolávali teror na jinak pokojně zamýšlených manifestacích nebo demonstracích nespokojeného občanstva. Záměrně používám termín občanstvo, který zavedla Velká francouzská revoluce.

Totiž každý tvrdě vládnoucí režim by rád ze suverénních občanů nadělal pouhé obyvatelstvo čili poddané - dokonce nevolníky, v poslední fázi pak otroky, jak je libo. Takzvaná migrantská krize je zářným příkladem skvělé záminky pro takový postup.

Současná umělá továrně vyrobená migrantská krize Evropy i naší republiky přináší přetlak přetopených společenských kotlů, které nestačí dostatečně vypouštět ani profesní bláboly politiků, předáků a tzv. elitních celebrit, ani bezzubá a nekonečná jednání jak na úrovni unijní vrchnosti, tak na úrovni národních států. Dnes vlastně na úrovni malých národních států lze hovořit o úrovni jakýchsi národních protektorátů. Což jsme se nenaposlouchali dosti žvanění o „sdílené suverenitě“, ( to blábolil například „občan kníže“)? Hra na „suverénní nezávislou demokracii“, provozovaná poslední čtvrtstoletí v tzv. „osvobozených středovýchodních demokraciích“ prostě skončila. Nastupuje nesmlouvavý tvrdý diktát vládnoucí Bruselské Říše, jako ji nazývá expresident Klaus, nebo Čtvrtého Reichu, jak ji zas označuje italský politik Berlusconi. A na poli propagandy a zadržování občanského odporu se to projevuje mimo jiné i řízeným fenoménem provokatérů.

Jestliže se na pražských demonstracích proti islamizaci Evropy a republiky, proti migrační okupaci, objevili zakuklenci, kteří vyvolávají řvaním a dělobuchy kravály,a zastrašují demonstranty, pak lze říci jen jediné. Jak by pravil literární Poirot:„Vůbec nešlo o provokatéry řízené současnou Policií České republiky.“ To si vůbec nelze myslet, protože bychom neoprávněně shazovali profesionalitu naší policie! Policie zajisté analyzuje tyto projevy a jistě má již konkrétní poznatky, kdo toto vše provozuje - a kdo za tím stojí. Vítr vane ze zcela jiných zadků!

Lze se ptát, komu takoví teroristé – kraválisté přinášejí maximální prospěch. Určitě ne Policii České republiky! Zato velký prospěch přinášejí současné mediokracii, politickým elitám, reprezentovaným sluníčkáři, zběsilou frakcí kavárníků, jistým současným politickým stranám.

Jaká tučné sousto pro tzv. českou televizi a oficiální tzv. mainstreamový tisk jsou tito kraválisté! Jakým skvělým pseudoargumentem proti občanskému odporu vůči migrantské okupaci jsou jejich excesy. Jsou pro tyto celebrity, sluníčkáře, vítače, havlisty-schwarzenbergisty, elitáře, politické předáky a mediokraty pravým požehnáním. Jsou přípravnou municí – jakousi dělostřeleckou přípravou - pro samozvané politické majdany, které by měly ukrajinizovat tuto zemi. Protože, když už vládnoucí establishment nezvládá příkazy bruselské vrchnosti, musí se uchylovat k argumentům klacků. (Kyje zatím použity nebyly...).

To vše vyvolává pro vládnoucí režim nechtěné nežádoucí efekty. Radikalizuje to samozřejmě maximálně nespokojenou občanskou veřejnost (Nejen Naštvané matky, ale skoro všechny!). A krok za krokem to přidává jednu dlažební kostku za druhou k nové společenské barikádě, kterou si vykoledovali zahraniční i domácí mocní svými nemohoucími i záměrnými postoji k islámské okupaci Evropy.

Jiří Jaroš Nickelli, předseda OV ČSBS Boskovice

Děkuji osudu i minulosti, že nejsem Čech

Napsal nedávno jeden komentátor na náš FB. Co si o tom máme myslet? Zřejmě se nechtěl nějak dotknout našeho národa, ale konstatoval skutečnost, že je jiné národnosti než české. Takže vytýkat mu něco by bylo zásadně zcela nesprávné. Tento fakt, který nám sdělil, bez dalšího přijímáme.

Pod jeho vyjádřením nám jedna dáma sděluje, že děkuje osudu, že je Češka. Z této poznámky máme radost. Lidé se mají hlásit ke své národnosti. A tato paní to s hrdostí učinila. A my ještě dodáváme. Jsme i Slované! Nezapomínejme na to!

Bylo by ostudné, kdybychom k tomu mlčeli my. A tak jsme k článku přidali následující komentář. „Již velkým historickým výkonem českého národa bylo, že odrazil všechny germánské útoky, kterým podlehla celá řada slovanských kmenů v dnešním středním a východním Německu. Češi, kteří v těchto bojích udrželi i svůj vlastní stát, lidstvu dali Jana Husa, J. A. Komenského a také Karla IV., Jiříka z Poděbrad, a celou řadu dalších výrazných a výjimečných osobností, F. Palackého, K. H. Borovského, Boženu Němcovou, T.G. Masaryka a E. Beneše.

Když jsme byli nuceni se bránit před útoky značné části tehdejší Evropy, proti tzv. křížovým výpravám, z lidu vyšli velcí čeští vojevůdci - Jan Žižka, Prokop Holý, kteří v čele husitů poráželi jedno křižácké vojsko za druhým. Co vytrpěl český lid po bitvě na Bílé hoře, si dnes neumíme ani představit. Přesto z něj vzešli naši obrozenci, kteří vzkřísili náš národ. Na nás je, abychom dědictví po předcházejících generací, vše, co jsme po nich zdědili, nejen uhájili, ale také dále vzdělali. To je na nás, dnešních Češích. Jsme hrdí na svůj národ a na jeho přínos lidstvu. Děkujeme osudu, že jsme Češi.“

-red. ČNL

Československo bylo rozbito, aby mohlo být následně pohlceno sousedy nebo EU?

Jeden komentátor na našem FB nás upozornil, že mapa, která ukazuje ČR jako součást SRN, vyšla v nějakém humoristickém časopisu. Je to možné. Ale též víme, že některé významné připravované kroky jsou různě balené, v jinotajích, jako vtip, či jinak.

Všimněte si však jedné věci. Na první mapě zmizela Slovenská republika v maďarském moři. Na mapě Velkého Maďarska se Slovensko již stalo součástí Velkého Maďarska. Jde o náhodnou shodu? Možná. Možná však ne.

Na první mapě je SRN, která zahrnuje již i Čechy, Moravu a Slezsko, které se staly, každá zvlášť, zeměmi Německa. ČR se tedy jako celek nebyla zachována a nestala se tak 17. spolkovou zemí, jak předpokládali již v dřívější době proněmečtí politici, např. V. Špidla nebo D. Herman

Vyvěšením obou map na našem FB jsme chtěli jen upozornit na to, o čem určité, nám známé, kruhy, přemýšlejí. Takovým snahám, pokud se projeví, budou jistě vzdorovat jak Slováci, tak i my. Někteří slovenští politici, zejména panové Dzurinda Mikloš, si však představují budoucnost SR však zcela jinak. Doporučují, aby EU se stala federativním státem a Slovensko ze zřeklo svých kompetencí a pravomocí v oblasti zahraničních vztahů a obrany ve prospěch bruselských orgánů EU. Reakce na tento jejich návrh není tak silná, jak by se dalo čekat. Dokonce nikdo ani nepodal návrh na zahájení trestního řízení proti ním (z článku „Dzurinda a Mikloš radia: Odovzdajte zahraničnú politiku a obranu celkom do rúk centrálnej eurovlády. Zatiaľ ich za to nikto trestne nestíha, Bratislava 3. augusta 2018 HS).

Třetí mapa nám ukazuje, jak Rakousko se rozdělilo na Rakousko-Uhersko. Mapa uherské části říše je tvarově celkem shodná s Velkým Maďarskem na 2. mapce.

Posselt hodlá vdechnout zaniklému Rakousku nový život. Takže zájemci o nové Rakousko a nové Uhersko jsou tu.

Prosíme, berte vše jen jako zajímavou informaci, nedějte zatím předčasné závěry. Uvedené mapky jsou přiložené k článku „Československo bylo rozbito, aby mohlo být následně pohlceno sousedy?“, vystaveném na našem FB.

Druhá tvár Viktora Orbána - Sen o Veľkom Maďarsku

Budapešť 1. augusta 2018 (HSP/Napalete/Foto:Napalete-archív)

Maďarskému premiérovi Viktorovi Orbánovi veľká časť Európanov oprávnene tlieska za jeho nekompromisné kroky proti riadenej imigrácii, mnohí z nich však nevnímajú odvrátenú tvár jeho politiky.

Orbán vo svojom prejave 28. júla ohlásil novú éru maďarstva. Na 29. letnej univerzite Maďarov v rumunskom meste Băile Tușnad oznámil: „Sme opäť silní, odhodlaní a smelí, máme peniaze a potrebné zdroje.“ Zároveň načrtol smelé plány spoločnej obnovy krajín v Karpatskom oblúku a v celej strednej Európe.

Navrhuje spoločnú obrannú politiku, prepojenie energetických sietí, vybudovanie vysokorýchlostnej železnice, diaľnic a mostov, ktoré by spájali všetkých obyvateľov veľkého karpatského regiónu. Vraj sa končí storočné obdobie maďarskej samoty.

Sto rokov od rozpadu žalára národov

Významným krokom k naplneniu týchto zjednocujúcich ideí je zjednodušené prideľovanie maďarského občianstva pre Maďarov žijúcich v susedných krajinách, na základe čoho dnes Maďarsku pribudlo milión občanov.

Orbánove všeobjímajúce vízie podkarpatských národov na prvý pohľad nepripomínajú iredendistickú rétoriku, akú počúvame od roku 1918, teda presne sto rokov od skončenia 1. svetovej vojny, ktorá znamenala porážku rakúsko-uhorského mocnárstva a rozpad žalára národov tzv. Veľkého Uhorska.

Tento prvý pohľad je však zavádzajúci: maďarský premiér sa vo svojom prejave k sedmohradským Maďarom vyhol spomienke na Nagy-Magyarország, ale tých „sto rokov samoty Maďarov“ je výrečným dokladom túžob a snáh maďarských elít skoncovať s Trianonom.

Ten potvrdil nové usporiadanie v Európe síce až v roku 1920, ale zaokrúhlene ho možno stotožniť so storočnou maďarskou traumou. Ten čas obnovy hegemónie Maďarov v strednej Európe podľa Orbána zrejme nastal teraz, v roku 2018, a bude sa rozvíjať nasledujúce roky.

Viktor Orbán načrtol smelé plány spoločnej obnovy krajín v Karpatskom oblúku a v celej strednej Európe. Za pozitívne znejúcimi slovami sa skrýva prízrak maďarskej iredenty. (Foto: Napalete-archív)

Viktor Orbán svoju nacionalistickú politiku za posledné desaťročie zmodernizoval a rečnicky zjemnil. Napriek tomu kontinuita s iredentistickými plánmi, ako sa prejavovali v predstavách a vyjadreniach maďarských politikov najmä po vzniku Slovenskej republiky v roku 1993, sa vôbec nezmenila. Snívanie o Veľkom Maďarsku je v politike našich južných susedov stále prítomné. Stačí si trochu zalistovať v nedávnej histórii.

“Fantastické možnosti”

Predstaviteľ strany FIDESZ Zsolt Németh, niekdajší predseda zahraničného výboru maďarského parlamentu, sa v roku 2009 vyjadril jasne a nedvojzmyselne: „Maďarsko hraničí samo so sebou a v tom sa skrývajú fantastické možnosti.“

Obsah tejto vety nebolo netreba dešifrovať – Maďarsko je všade naokolo, kde žijú Maďari, teda na Slovensku (v ich šovinistickom názvosloví vo Felvidéku), v rumunskom Sedmohradsku, vo Vojvodine a na západnej Ukrajine – všade je Maďarsko. A tie fantastické možnosti sa dajú ľahko domyslieť

Orbánov prejav v horúcom lete 2018 v rumunskom meste Băile Tușnad je iba repete fantastických možností obnovy maďarského územia na báze Veľkého Uhorska. Prepojíme infraštruktúru, armády, vytvoríme stredoeurópsky blok v Karpatskom oblúku…

Maďarská vládna elita se nehodlá vzdať ani hmotných statkov v Karpatském kotline.

Jeden z predstaviteľov Ministerstva národného rozvoja a hospodárstva Maďarskej republiky už v júli 2013 na fóre usporiadanom v rámci mládežníckeho letného tábora Tusványos vyhlásil, že „majetok (firmy a nehnuteľnosti) nových maďarských občanov predstavuje významnú národohospodársku základňu a ministerstvo pracuje na jej inventarizácii.“ Už sa teda inventarizuje majetok milióna nových maďarských občanov v Sedmohradsku i na Slovensku ako národohospodárska základňa budúceho Veľkého Maďarska.

Ukážka neutíchajúcej propagandy maďarskej iredenty: mapka tzv. Veľkého Maďarska. Maďari považujú územia okolitých štátov, ktoré kedysi patrili do Rakúsko-Uhorska (vrátane Slovenska) za svoje a deklarujú snahu ich pripojiť k súčasnému Maďarsku. Rakúsko-uhorská monarchia s historickým prívlastkom „žalár národov“ sa rozpadla po 1. svetovej vojne a vďaka Trianonskej mierovej zmluve v ňom dovtedy žijúce národy získali vytúženú slobodu. (Reprodukcia: internet)

Tlejúca túžba iredenty

Nemusia nás zaujímať „historické state“ okrajového časopisu Nagy-Magyarország čiže Veľké Uhorsko, v ktorých sa píše, že „Slováci sú votrelci v Karpatskej kotline, ktorí zobrali Maďarom časť ich tisícročnej vlasti“. Viac by nás malo zaujímať, čo sa deje u nás doma na Slovensku.

Označovanie slovenských železničných staníc maďarským názvoslovím, vytesňovanie slovenského jazyka z úradov a zo škôl na južnom Slovensku, existencia iredentistických buniek maďarského zoskupenia 64 žúp v Komárne, Dunajskej Strede, Rimavskej Sobote a Fiľakove sú iba malé aktíva veľkomaďarskej politiky.

Slovenská politická elita si ich nevšíma, lebo veď „vzťahy s Maďarskom sú dobré ako nikdy predtým.“ Okrem toho nás s Maďarskom spája agenda V 4, najmä spoločná politika ochrany pred migráciou a idea ochrany kresťanstva národných štátov v Európe.

Pod proklamovanou atmosférou dobrých susedských vzťahov tlie stále túžba maďarskej iredenty, ktorá sa každé leto na výročie podpisu mierovej dohody v paláci Veľký Trianon vo francúzskom Versailles prejavuje krikom pred slovenským veľvyslanectvom v Budapešti: „Pozsony, Kassa, Nyitra, Párkány – Minden vissza!“ Bratislava, Košice, Nitra, Štúrovo – Všetko späť!

Ľudovít Števko, článok pôvodne vyšiel na portáli napalete.sk,hlavnespravy.sk

K reparacím, co nám Němci dosud nezaplatili

Pařížská reparační dohoda, Československo bylo jedním z jejích signatárních států, stanovila náš podíl na německých reparací. To je mimo jakoukoliv pochybnost. Německo nám reparace stále dluhuje. Zřejmě nemá ani chuť nám cokoliv z nich zaplatit.

Kromě Pařížské reparační smlouvy náš nárok se opírá i o jeden z principů mezinárodního práva, který stanoví, že agresor je povinen zaplatit své oběti všechny škody, které jí agresí vznikly. Že Německo bylo agresorem, nikdo ani dnes nepochybuje. Že my jsme byli obětí Německa, to nelze též vzít v pochybnost. Takže jediné východisko pro Německo je, že nám zaplatí reparační dluh.

Občas se v některých článcích objeví tvrzení, že hodnota německého majetku, který jsme konfiskovali, a byli povinni tak učit, se odečítá z našeho reparačního účtu. Ale chyba lávky! Autoři takovéhoto tvrzení zřejmě nečetli nebo nedočetli Pařížskou reparační smlouvu.

Tam je výslovně uvedeno: „D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů nebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.( Z knihy „Dohoda o německých reparací“, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, I. vydání v srpnu 1946, nákladem Orbisu, Praha, str. 67-68.)

Takto toto ustanovení bylo dříve vykládáno snad obecně. Dnes vidíme snahu určitých zainteresovaných sil tento výklad zpochybnit nebo raději přímo zapomenout. Dříve právě citované ustanovení bylo považováno za vítězství československé diplomacie. Ti dnešní diplomaté, údajně čeští, se zřejmě takovými otázkami ani nezabývají. Nemají čas. Jako příklad může sloužit generální konzulka ČR v Mnichově, Kristina Larischová. Ta jde z jedné sudetoněmecké akce do druhé. Vypadá to, že nezastupuje republiku, ale českou germanofilskou kliku u tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Jak rádi bychom si přáli, aby této otázce, k reparacím především, MZV ČR věnovalo náležitou pozornost. Jde přece o téměř 3,5 bilionu dnešních korun, z nichž odpovídající část přísluší SR. Víme, že reparace se nepromlčují. Víme, že se nikdo jich z české strany oficiálně nezřekl. Ptali jsme se již dříve, pokud tak někdo učinil, aniž by to český lid věděl, kdo to byl, jakou ústavní funkci zastává, jakou právní formou to učinil a kdy tak učinil. Nic jsme se nedozvěděli. Zřejmě někteří činitelé na MZV ČR považují reparační otázku za státní tajemství. Svrchovaný lid však má právo vědět, co dělají jeho ústavní činitelé pro to, abychom konečně získali od Německa reparace, na které máme nárok.

Pokud je vše jinak, a tomu se nám nechce věřit, nechť vysvětlí, jak se věci mají. Od toho jsou také na Ministerstvu zahraničních věcí. Kdo jiný by to měl učinit?

Připravil dr. O. Tuleškov

Postupim 1945

Záznam deváté schůze šéfů vlád, 25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem? Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. Není možné si nepoložit otázku, proč asi odmítal Churchill sudeťáky přijmout v anglické okupační zóně? Zřejmě nešlo jen o hladové krky. Churchill měl asi i v paměti agitaci sudetů v Anglii před válkou. Henlein tam podnikal spanilé jízdy a přesvědčoval Angličany, že landsmani nic jiného nechtějí, než práva, která jim patří. Jinak jsou k ČSR loajální. Lhal tehdy, až se prášilo. Již dávno jel s hitlerovci ve spiknutí proti Československu. Ve Vídni později prohlásil, že cílem sudeťáků byla destabilizace a následné zničení Československa. Sudeťáci lhali Angličanům ještě v době před Mnichovem. A korunu tomu dal sám Hitler, když podvedl N. Chamberlaina, jenž se dokonce domníval, že přivezl z Mnichova Angličanům mír na jednu generaci. A proto angličtí konzervativci měli otevřené účty se sudeťáky a s Hitlerem. Někde odtamtud o málo později vytryskla myšlenka o přesídlení sudeťáků. Ta v době válečné byla dále zpracovávána, projednávána s anglickou podporou. Angličtí konzervativci si tak následně vyřizovali s Němci účty za to, že je tak podváděli. Ale nebyli to jenom oni. Během války Němci se dopustili takových barbarských zločinů, které volaly o pomstu až do nebe. Co spáchali v Rusku, v Jugoslávii, Polsku a u nás? Zaseli vítr a sklidili bouři. Němečtí antifašisté mohli u nás zůstat. Tvořili asi jednu desetinu z celkového počtu přesídlených Němců. Nejednalo se tedy o etnické čistky.

Připravil dr. O. Tuleškov

2. srpna 1945 postupimská konference vítězných mocností skončila

Jí předcházelo „Prohlášení o porážce Německa a o převzetí svrchované moci vůči Německu vládami Svazu sovětských socialistických republik, Spojeného království a Spojených států amerických a prozatímní vládou Francouzské republiky“ z 2. června 1945, v němž v článku 13 odstavci b) je zejména uvedeno:

„Představitelé spojenců uloží Německu další politické, správní, hospodářské, finanční, vojenské a jiné požadavky, vznikající z úplné porážky Německa. Představitelé spojenců nebo osoby nebo orgány řádně určené k tomu, aby jednaly jejich jménem, budou vydávat proklamace, příkazy, nařízení a instrukce s cílem stanovit takové další požadavky a provést jiná ustanovení tohoto prohlášení. Veškeré německé orgány a německé obyvatelstvo musí bezpodmínečně splnit veškeré požadavky představitelů spojenců a plně se podřídít všem těmto proklamacím, příkazům, nařízením a instrukcím.“

Spojenci řádně převzali svrchovanou moc vůči Německu a tudíž měli právo, žádná Německá vláda tehdy neexistovala, se jménem Německa i zavazovat, tedy ukládat mu i přímo povinnosti. Nikdo toto právo spojenců v tehdejší době nezpochybňoval.

V souladu s uvedenými skutečnostmi pak jednali spojenci v Berlíně (Postupimi) od 17. července do 2. srpna 1945. 1. srpna podepsali protokol z této konference J. Stalin, H. Truman, C.R. Attlee. V něm část XII. pojednává o „Spořádaném odsunu německého obyvatelstva“:

„Konference dospěla k této dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.

Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu.

O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě.“

2. srpna 1945 podepsal J. Stalin, H. Truman, C. R. Attlee „Zprávu o berlínské konferenci tří velmocí“, v níž v části III. Německo je uvedeno v odstavci druhém: „Spojenecké armády dokončily okupaci celého Německa a německý lid počal pykat za strašlivé zločiny, jichž se dopustil pod vedením lidí, které v době jejich úspěchů otevřeně schvaloval a slepě poslouchal. Konference dospěla k dohodě o politických a hospodářských zásadách koordinační politiky spojenců vůči poraženému Německu v období spojenecké kontroly. Cílem této dohody je provést Krymské prohlášení o Německu. Německý militarismus a nacismus bude vykořeněn a spojenci budou nyní i v budoucnu provádět ve vzájemné dohodě jiná nutná opatření, která by zajistila, že Německo nebude již nikdy ohrožovat své sousedy nebo světový mír.“

V 90. letech minulého století však z německé strany došlo ke zpochybňování rozhodnutí vítězných spojenců, učiněných na Postupimské konferenci. Věci zašly až tak daleko, že USA, Velká Británie a Rusko, vydaly samostatná prohlášení k Postupimské dohodě.

USA:

"Rozhodnutí přijatá v Postupimi vládami Spojených států, Spojeného království a tehdejšího Sovětského svazu v červenci/srpnu 1945 byla striktně založena na mezinárodním právu. Závěry konference byly od té doby mnohokrát potvrzeny v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech.

Konference uznala, že přesun německého etnika, sídlícího na území Československa, je nezbytný. Článek XIII zprávy z konference požaduje, aby tento přesun proběhl ,spořádaně a lidsky'.

Závěry Postupimské konference jsou historickou skutečností a Spojené státy jsou si jisté, že si je žádný stát nepřeje zpochybňovat…

Velká Británie:

"Závěry Postupimské dohody byly stvrzeny vládami Spojeného království, Spojených států amerických a Svazu sovětských socialistických republik v Postupimi v červenci/srpnu 1945. Pokud se týče Spojeného království, závěry byly striktně založeny na mezinárodním právu. Postupimská konference uznala, že přesun německé populace, která sídlí na území Československa, je nezbytný, a že by měl být proveden spořádaným a humánním způsobem."

Ruská federace:

"Ruská strana považuje Postupimské dohody za důležité mezinárodní dokumenty, které zakotvily výsledky druhé světové války, právně stvrdily porážku fašistického režimu a nacistické ideologie v Německu a vytvořily základ poválečného teritoriálního uspořádání a míru v Evropě. Rozhodnutí Postupimi byla důsledné uváděna do života po celá poválečná léta a byla potvrzena v následujících mezinárodněprávních akcích jak vícestranného, tak i dvoustranného charakteru. Pouze díky tomu bylo možné i sjednocení Německa na mírově demokratické bázi formou uzavření Smlouvy o závěrečném uspořádání ve vztahu k Německu. Ne náhodou se v preambuli této Smlouvy přímo poukazuje na to, že se uzavírá na základě respektování práv a odpovědnosti čtyř mocností ve vztahu k Berlínu a Německu jako celku, a rovněž na základě odpovídajících dohod a rozhodnutí čtyř mocností z válečné i poválečné doby.

Realizace Postupimských dohod je reálný historický fakt a její význam nemohou oslabit, ani ji zrušit jakékoliv pokusy o libovolný výklad těchto dohod, lhostejno odkud by vycházely."

I v současnosti se setkáváme se snahami nebrat Postupimskou dohodu, ani předcházející jednání spojenců vážně, a zrovna tak i některé následné spojenecké akty, zejména Pařížskou reparační dohodu. Pokud jde o ní, a na ní navázané další dohody, Německo dělá mrtvého brouka a reparace nechce, jak vyplývá z prohlášeních jeho ústavních činitelů, platit. Řecko a Polsko již Německu signalizovaly, že reparace požadují. ČR však stále k reparacím, které nám Německo má zaplatit, mlčí. Je to nestatečnost nebo něco horšího?

Pokud by ladsmanšaft bral spojenecké dohody vážně, nemohl by požadovat návrat do původní vlasti, jak o tom mluví platné stanovy SL, ani se hlásit o restituce či o odškodnění. Pokud tak činí, a s ním i čeští příznivci „sudetoněmecké věci“, pak přezírají všechny dohody a snaží se přepisovat poválečné dějiny. Jaksi jim ušlo, že dávno prohranou válku dodatečně vyhrát nemohou.

Pravdou však také je, že B. Posselt a jeho stoupenci ve Spolkovém shromážděni SL v r. 2015 a následně v roce 2016 odhlasovali novelu stanov, která uvedené nároky již neobsahovala. Důsledkem byly soudní spory. Novelizaci stanov SL příslušný německý rejstříkový soud neregistroval, takže platí stanovy v původním znění. Stejně nezměněný, pokud naše informace jsou aktuální, je i Program 20 bodů SL. A to je pro nás špatná zpráva. Připravil dr. O. Tuleškov

USA jsou jedinou zbývající koloniální mocností

P.C.Roberts

Spojené státy existenci nezávislých vlád v Latinské Americe nikdy nepovolily. Pokaždé, co lidé zvolily vládu, která reprezentovala je a nikoli ekonomické zájmy USA, Washington takovou vládu svrhl. Popovídal nám o tom nejen námořní generál Smedley Buttler, ale i mnoho informovaných lidí dalších. Takže v tomto ohledu žádné pochybnosti nejsou.

V současnosti napíná Washington síly ke svržení vlád ve Venezuele a Nicaragui, za levnější prodeje ropy a běžné úplatky osobní si už koupil vládu Ekvadoru, a na jeho mušce figuruje i vláda Eva Moralese v Bolivii. Nu a tzv. předpráci na odstranění reformních a nezávislých vlád Hondurasu, Argentiny a Brazilie už obstaral režim Obamův.

Reformní vlády v Latinské Americe – s výjimkou Castrovy Kuby – ke svému svržení vždy přiloží i své vlastní polínko. A to tím, že dovolí washingtonským agenturám, jako jsou např. Národní nadace pro demokracii, nebo Americká agentura pro mezinárodní rozvoj, či nejrůznější neziskovky, aby zorganizovaly a zafinancovaly opoziční skupiny, které pak společně s Washingtonem v zemích od USA na jih znovu nainstalují vlády Washingtonu na slovo poslušné.

Marx, Lenin a Mao pochopili, že nedokážete svrhnout utlačovatelskou třídu, pokud necháte noviny a média v jejích rukou, jak to třeba až dosud činí prezident Ortega v Nicaragui, kterého se Washington snaží zbavit vlády už od dob Reaganových. Ortega přežil i nedávný pokus o státní převrat, ale Washington zkouší své štěstí i nadále, a penězi na podporu svého muže K. Zeese v této zemi nešetří.

Stejnou chybu jako Ortega učiniul i Hugu Chavez ve Venezuele a jeho následník tu chybu opakuje. A i současná vláda Kuby pomalu leze do pasti a krok za krokem se stává americkým vazalem, jakým byla za vlády Batistovy.

Organizace amerických států byla vždy v kapse Washingtonu a spočívá tam samozřejmě až dodneška. A Latinská Amerika svůj koloniální statut trpně přijímá a nikdy ji ani nenapadne přijít vládě, kterou se Washington právě snaží s vrhnout, na pomoc. Je impotentní, protože její vládci byli Washingtonem buď koupeni, nebo zastrašeni.

Pochopitelně, Washington vždy předstíral, že je velkým přítelem i ochráncem demokracie, ale pokaždé, co se nezávislá a z voleb vyšlá vláda v Latinské Americe objevila, Washington se dostavil a takovouto vládu svrhl.

V r. 2015 první americký černý prezident a „velký přítel utlačovaných“ prohlásil, že „Venezuela představuje pro národní bezpečnost a mezinárodní politiku USA velkou hrozbu“ a podepsal zákon o sankcích na Venezuelu uvržených. Záminkou pro tyto sankce byly i akty násilí Washingtonem v zemi zorganizované a následné zatčení těch, kteří se násilí dopustili.

Washington samozřejmě ony zatčené označil za „politické vězně“ a jejich zatčení na „porušení lidských práv venezuelskou vládou“.

A presstitutky to i takto a s nevzrušenou tváří veřejnosti podaly.

Jinými slovy: venezuelská vláda znásilnila washintonské lidské právo svrhnout vládu venezuelskou.

Vláda, která se nestydí vyslovovat i takovéto nejabsurdnější lži a současně se pokouší svrhávat demokraticky zvolené vlády, je vládou, zasluhující jen a jen odsouzení.

Svět je však buďto podplacen, nebo má prostě jen strach otevřít ústa.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Ako mám hlúpym ľuďom vysvětlit, že dobré vzťahy s Ruskom, Čínou,s ktorýmkoľvek iným štátom sú dobrou vecou, nie zlou?”

D.Trump, Washington 7. júla 2018 (HSP, AP-Evan Vucci)

Americký prezident Donald Trump reagoval na vyhlásenia „hlúpych ľudí“, ktorí vyjadrujú kritické poznámky o jeho čoskorom stretnutí s prezidentom Ruska Vladimírom Putinom.

Na snímke prezident USA Donald Trump

„Čoskoro sa stretnem s Putinom. A my spolu všetko vyriešime perfektne… Títo hlúpi ľudia, ako im vysvetliť, že dobré vzťahy s Ruskom, Čínou, s ktorýmkoľvek iným štátom sú dobrou vecou, nie zlou,“ prináša jeho slová RIA Novosti s odvolávkou sa na Fox News.

Americké médiá zastávajú názor, že Trump nie je pripravený na také stretnutie, no americký prezident vysvetlil: „Ja som bol na to pripravený po celý svoj život,“ informuje TASS.

(V tejto súvislosti si treba všimnúť namyslenosť amerických médií, ktoré seba považujú za múdre, to len Trump má byť hlúpy a preto ho treba poučovať – pozn. srspol.)

Trump vyjadril presvedčenie,, že si s Putinom „porozumie“. Pri tom opäť povedal, že Rusko by dalo prednosť vidieť v prezidentskom kresle Hillary Clintonovú: „Oni si v Rusku asi hovoria: „Ak sa nám tento mládenec naozaj páčil, tak sme urobili veľkú chybu, lepšia by asi bola falošná Hillary Clintonová“.

Podľa vz.ru, srspol.sk, hlavnespravy.sk

Minulost a budoucnost v představách „sudetoněmeckého landsmanšaftu“

„Příští rok bude 70. Sudetoněmecký den, a my se sejdeme v partnerském městě všech „sudetských“ Němců, v Regensburgu (Řezně). Regensburg sloužil ke křtu českých knížat ve středověku, a sv. Wolfgang založil biskupství v Praze. Regensburg má zvláštní vztah k naší společné historii - dvou jazykových skupin českých zemí. Bude to Sudetoněmecký den v kombinaci s velkým Festivalem Vltava-Dunaj, kde se budou scházet zástupci všech národů Podunají. Aby bylo jasné: Tato prosperující malá Europa byla rozbita před 100 lety, v roce 1918.“ (Z projevu B. Posselta na 69. sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu /SL/“ 19.5.2018 v Augsburku)

Na tomto sjezdu SL bylo údajně několik set Čechů. Dokonce se předpokládalo, že jich bude téměř tisíc. Byli zde i naši diplomaté. Poprvé byl přítomný na sjezdu i velvyslanec ČR v Německu, Tomáš Jan Podivínský. Tradičně se sjezdu zúčastnila i generální konzulka ČR v Mnichově, jíž od roku 2017 je Kristina Larischová. Oni i další Češi v klidu vyslechli slova B. Posselta, že „prosperující malá Evropa byla rozbita …v r. 1918.“ O žádném protestu, ať již bezprostředním nebo následném, zde přítomného Čecha nevíme.

Česká republika a všichni její loajální občané v tomto roce vzpomínají stého výročí vzniku Československé republiky, která byla vyhlášena 28. října 1918. Ti Češi, kteří byli na sjezdu SL, však mlčeli k uvedeným slovům B. Posselta. Sudeti vzpomínají, na rozdíl od nás, na rozbití prosperujícího Rakouska – Uherska, kdežto my vzpomínáme na 100. výročí rozbití rakousko-uherského žaláře národů a vzniku Československa. To je podstatný rozdíl ve vidění minulosti mezi námi a landsmany. Kam patří však Češi, kteří se zúčastnili sjezdu? Poslouchali a mlčeli, tedy souhlasili s uvedenými slovy B. Posselta?

Zvláštní odpovědnost za tato mlčení nesou „naši diplomaté“, kteří o uvedeném měli v plném rozsahu informovat MZV ČR, a to, jak si myslíme, mělo protestovat u MZV SRN. K ničemu takovému však nedošlo. Kdo je odpovědný za toto naše selhání, kteří ústavní činitelé to jsou?

Nezapomeňme na to, že Rakousko – Uhersko po vyhrané válce chtělo všechna práva, která si Češi vydobyli, zrušit a český národ germanizovat. Proto je pro nás velkou otázkou, jací Češi mohou ještě v současnosti želet zániku Rakouska – Uherska společně s landsmany? Sudeti ztratili v Československu všechna privilegia, která měli za monarchie. Mají důvod plakat. My jsme se však zbavili rakousko – uherské jařma a obnovili svůj stát – Československou republiku. A to je důvod k radosti.

Posselt dále mluví o dvou jazykových skupinách českých zemí. Dovedete si představit, jaký problém bychom měli s touto jazykovou skupinou v republice, kdyby zde byla početněji zastoupená? Někteří sudeti německou národnostní skupinu považují nejen za čtvrtý bavorský kmen, ale i za druhý národ  českých zemí. Již dříve představitelé landsmanů uzavřeli s prchalovci úmluvu o návratu do „vlasti“ a o budoucím vytvoření česko-německé federace.

Nezapomeňme, že stále dosud platí původní stanovy a program SL. Pro informaci uvádíme některé jejich podstatné obsahové skutečnosti.

§3 stanov Sudetoněmeckého landsmanšaftu zní takto:

"a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

Z Programu 20 bodů SL: „Bod 16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“

Toto původní znění stanov a programu SL je stále v platnosti. Pravdou však je, že Spolkové shromáždění SL schválilo v r. 2015 a v r. 2016 novelizaci stanov. Příslušný německý soud však novelizaci stanov neregistroval, a proto platí v původním znění.

J. Skalský

Dvojí státní občanství pro landsmany?

Již někdy v 90. letech minulého století se o této možnost mluvilo i v republice. Byli již tehdy lidé, kteří se snažili, a to všemi možnými způsoby, aby sudeti získali, vedle svého německého či rakouského státního občanství, i občanství ČR.

Diskutovalo se o tom nejen na veřejnosti, ale také na některých místech legislativního procesu. A to bylo vážnější a nebezpečnější. Na štěstí tyto politické i jiné debaty skončily odmítnutím tohoto nebezpečného plánu.

Byly pro to pádné argumenty. S československými občany německé národnosti jsme udělali převážně negativní zkušenosti. Z mnohých z nich se stali silně znacizovaní henleinovci, kteří chtěli domů do říše, ale i s našim územím. Během války, zvláště pak po jejím skončení, jsme zjistili, že jejich cílem, společným s říšskými nacisty, byla vlastně likvidace českého národa a osídlení našeho území Němci.

Ano, byli i němečtí antifašisté. V roce 1938 však představovali pouze asi jednu desetinu z celkového počtu německé menšiny v Československu. I oni sami byli objektem i fyzických útoků znacizovaných soukmenovců. Přesto němečtí antifašisté, komunisté a sociální demokraté především, zůstali republice věrní až do konce. Někteří svou věrnost zaplatili svou krví, jiní i životem.

Takže závěrem ještě jedno konstatování. Všichni příslušníci německé menšiny v první republice byli českoslovenští občané německé národnosti. Z nich se asi 90% označovalo za tzv. sudetské Němce. Byli to lidé, kteří republiku zradili, spolčili se s říšskými hitlerovci, a proti nám vystupovali krajně nepřátelsky. Kdo by o tom pochyboval, může si přečíst na toto téma projev, který přednesl K. Henlein v době války ve Vídni, může si přečíst vzpomínky našich hraničářů na 30. předmnichovská léta. Též po dobu trvání tzv. protektorátu krvavě pracovali proti nám. Byli přesídleni, na základě rozhodnutí spojenců v Postupimi, do Německa.

Druhou skupinu československých občanů německé národnosti představovali němečtí antifašisté. Ti mohli zůstat v republice, ale bohužel většina z nich dobrovolně odešla. A to bylo k naší škodě. Když mluvíme o Němcích v Československu, nezapomínejme rozlišovat vždy mezi henleinovci, říkali si sudetští Němci, a republice věrnými německými antifašisty. I někteří redaktoři, též v ČT, toto rozdělení spíše zatemňují, než aby o něm pravdivě informovali. Dějiny nám již jedno poučení s Němci, kteří měli československé občanství, daly. A to by mělo stačit. J. Skalský

Vztahy mezi Čechy a Němci zkazil nacionalismus

Takto a podobně se vyjadřují při různých příležitostech, někteří představitelé landsmanů. Je to část refrénu písniček, jež nám neustále hudou. Kolik je v něm pravdy?

Ano, nacionalismu to byl, ale ten německý, který na sebe v 30. letech 20. století vzal podobu henleinismu, jenž byl "sudetskou" verzí nacismu. Pronásledovali snad Češi Němce v pohraničí, nebo tomu bylo naopak? Všichni víme, jaká byla pravda. Jen ti, co ji nevidí a nechtějí vidět, mluví jinak. Ze vzpomínek našich hraničářů se můžete dozvědět, jaký byl jejich život, když žili v pohraničí s Němci. Zamyslete se někdy nad tím, co nám hraničáři sdělují!

Henleinovci Čechům, německým antifašistům a Židům dělali z domova po řadu měsíců peklo. V roce 1938 je zčásti vyhnali nebo poslali do věznic či koncentračních táborů. Češi, kteří v okupovaném pohraničí zůstali, se rázem stali občany druhého řádu. České školy, spolky, knihovny jim Němci rušili. Čechy nebrali ani do učení. Pro ně byla určena ta nejtěžší a podřadná práce. Mluvit česky na veřejnosti bylo nebezpečné. Mívalo to i těžké důsledky.

Ale řešení, co s Čechy, připravoval již Henlein, který Hitlerovi slíbil, že „Sudetengau“ očistí od Čechů. Ale dopadlo to zcela jinak. Henlein spáchal sebevraždu a ti, co pracovali na likvidaci českého národa, byli přesídleni do své vlasti. Heim ins Reich bylo jejím letitým přáním. My jsme jim ho splnili. A přesto jsou nespokojeni. Nyní by rádi šli zpět „domů“, do vlasti, jak říkají. Zapomínají, že svou vlast zradili, bojovali za nové německé „pořádky“. Český národ chtěli zlikvidovat. Jeho historická sídla měla osídlit Němci. Na to vše zapomínají a naříkají, jak jsme je z republiky vyhnali a před tím ještě okradli. Budou vůbec někdy schopni si říci pravdu o všem, co je potkalo? Nebo budou se snažit přepisovat naše dějiny k obrazu svému? J. Kovář

Co dokázali „naši bývalí spoluobčané“ ještě před přesídlením do Německa?

Jen malou ukázku. „Za největší lze považovat požár v Nové Vsi na Tachovsku, kde tamní obyvatelé před nástupem do odsunu zapálili svá stavení. V jednom dni tak shořelo 100 domů a z obce zůstaly pouze ohořelé trosky. Odcházející německé rodiny se nechtěly smířit s tím, že jejich vesnice bude česká.

Všechny požáry měly společného jmenovatele - nenávist k Čechům.

Nedostatek českého železničního personálu vedl k tomu, že zde byli ponecháni němečtí železniční zaměstnanci. Mezi nimi působili také záškodníci:

- jejich přičiněním došlo 15. června 1945 v železniční stanici Kolín ke srážce osobního vlaku s nákladním. 20 cestujících přišlo o život a 50 utrpělo zranění,

- ve stejném dni došlo na trati Ústí nad Labem - Drážďany ke srážce osobního vlaku s vlakem Mezinárodního červeného kříže. 44 cestujících, většinou Čechů, bylo zabito, 90 bylo zraněno.“

Z článku „Německé záškodnické podzemí - wehrwolf na českém území po květnu 1945 III“ Ludvík Horčica, Český svaz bojovníků za svobodu

Dobrovolná impotence ruské a čínské vlády

P.C.Roberts

Politika ruské i čínské vlády je pro mě záhadou. V sankční válce, kterou proti nim Západ rozpoutal, drží v ruce všechny trumfy, ale nevypadají na to, že by věděly, jak s nimi hrát.

Už po dlouhá léta je americká NASA závislá na dovozu ruských raketových motorů, ale bez ohledu na americké sankce, urážky a vojenské provokace, Rusko dál své motory NASA posílá.

A proč? Protože ruští ekonomové tvrdí své vládě, že bez cizí měny se hospodářský rozvoj Ruska neobejde.

Evropa je závislá na ruské energii. Čili na tom, aby její továrny nestály a její obyvatelé v zimě nezmrzli. Ale Rusové své energetické kohoutky směrem na Evropu v odpověď na evropskou účast na washingtonských sankcích neuzavírají, protože ruští ekonomové tvrdí své vládě, že bez cizí měny se hospodářský rozvoj Ruska neobejde.

Jak Michal Hudson i já jsme už nesčetněkrát vysvětlili, je tenhle argument nesmyslný. Ruský rozvoj není totiž na získání cizích peněz jakýmkoli způsobem závislý.

Což ovšem není jediný blud, kroužící v hlavách vůdců ruské ekonomiky. Druhým je ten, že Rusko potřebuje cizí investice. Na což odpovídáme: Ty jsou dobré jen k tomu, aby se část zisku ruské ekonomiky odváděla do zahraničí. K ničemu jinému.

Rusové jsou též přesvědčeni, že by měli volně obchodovat s rublem. A na to odpovídáme: Tím z něj učiníte předmět spekulace na cizích měnových trzích. A jestliže se Washingtonu zachce přivést Rusko do měnové krize, jediné, co Federálnímu rezervnímu fondu a jeho vazalským japonským evropským centrálním bankám a centrální bance britské bude stačit udělat, bude, že sníží hodnotu rublu. A západní spekulanti budou už jen sčítat zisky.

Neoliberální ekonomika je zkrátka podfuk a Rusko do něj spadlo. A totéž se přihodilo i Číňanům.

Představme, že když všechna obviňování Ruska začala – dejme tomu případem Skripal – Putin by na mezinárodní scéně vystoupil a řekl: „Britská vláda lže až se jí z huby práší, a stejně lžou všechny ostatní západní vlády, včetně Washingtonu, které nehoráznou britskou lež opakují. Rusko považuje tyto lži za vysoce provokativní a za součást kampaně, jejímž cílem je připravit lid Západu na vojenský útok proti Rusku. Tento stále sílící proud svévolných lží a západní vojenská cvičení na našich hranicích přesvědčily ruskou vládu, že se Západ chystá na Rusko zaútočit. Důsledkem takového kroku bude totální zničení Spojených států i jeho loutek“.

Takovéto prohlášení by učinilo konec svévolných provokací, vojenských cvičení i sankcí.

Namísto něj ale slyšíme z Ruska slova o „nedorozumění“ mezi námi a našimi americkými partnery, což samozřejmě jen povzbuzuje Západ k dalším lžím a dalším provokacím.

Anebo – jako reakci mírnější – by Putin mohl vyhlásit toto: „ Jelikož Washington a jeho servilní evropské loutky na nás uvalují další a další sankce, končíme s vývozem raketových motorů americkým leteckým společnostem a zastavujeme i vývoz naší energie do Evropy. Zakazujeme též přelety amerických dopravních letadel přes území Ruska a zavádíme represivní opatření proti všem americkým firmám, působícím v Rusku“.

Jedním z důvodů – kromě onoho omylného, že Rusko potřebuje západní peníze – pro který nic z mnou naznačeného Rusko nečiní, je chybně vykalkulovaná obava z toho, že Washington by po energetickém stažení Ruska z Evropy mohl nastoupit v Evropě na jeho místo a začal Evropu zásobovat svým plynem vlastním.

Je to ovšem obava lichá. Žádná infrastruktura není pro takovýto krok připravena a trvalo by léta, než by připravena byla. A než by k tomu došlo, postihla by Evropu masová nezaměstnanost a spousta lidí by v zimních měsících zmrzla.

A proč tedy Rusové svou vítěznou hru nezahajují?

Vláda nemá k dispozici poradce, kteří by neměli hlavy vymyté neoliberální ekonomikou. Vymývání mozků, které Američané poskytli Rusku během Jelcinový éry, zde bylo dodneška zinstitucionováno. A zakleto v této pasti, není Rusko pro Washington ekonomickým soupeřem.

Skvělý příklad země, kterou by Rusko i Čínu mohly vytáhnout z NATO, představuje dnes Turecko. Rusko i Čína by mohly Turecku nabídnout výhodné obchodní dohody, smlouvu bezpečnostní i členství v BRICS, a Čína by navíc mohla vykoupit tureckou měnu ze zahraničních měnových trhů. Což by ostatně mohla učinit i pro Irán.

Avšak ani Rusko a ani Čína neprojevují pro takové akce dost rozhodnosti. A obě tyto země, nalézající se pod stejným washingtonským tlakem jako Turecko, jen nečinně sedí a cucají si palce.

Vybral a přeložil Lubomír Man

Masová migrace - Fatální likvidátor EU

Giulio Meotti, 25. července 2018

Překlad původního textu: Mass Migration: "The Fatal Solvent of the EU"

Překlad: Josef Janeček

- Dnes žije v Evropské unii 510 milionů obyvatel a 1,3 miliardy Afričanů na ně závistivě zírá. Pokud se Afričané budou řídit příkladem jiných částí rozvojového světa, například Mexičany v USA, "tak místo dnešních 9 milionů bude mít Evropa za třicet let 150 až 200 milionů Afro-Evropanů". Smith tento scénář nazval "Euroafrika" (Eurafrique).

- Kontroverzní systém kvót pro migranty již selhal. Evropský soud pro lidská práva odsoudil Maďarsko za zadržování migrantů. Evropské vlády nemohou zastavit, deportovat, zatknout nebo repatriovat migranty. Co navrhují vedoucí představitelé EU v Bruselu? Přijmout je všechny do Evropy?

- Podle manifestu, který mimo jiné podepsali i bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy a bývalý francouzský premiér Manuel Valls, se francouzští židé stali obětí etnické čistky.

"Historik ze Stanfordské univerzity Niall Ferguson nedávno napsal: "Evropská migrační krize nevede ke stmelování společnosti, ale naopak ji rozděluje. Stále více jsem přesvědčen, že budoucí historici budou považovat otázku migrace za fatální rozkladný element EU." A zdá, se že předpověď pana Fergusona stává postupem času skutečností.

Nejen, že se Evropská unie postupně rozpadá, protože protiimigrační nálada neustále sílí, ale kvůli migrační krizi je zrušení hranic uvnitř EU, nejdůležitější to změna v Evropě po druhé světové válce, nyní ze strany italské vlády, stejně tak i jinými vládami, například Rakouskem, vnímána jako "riziko".

Imigrace také vyžaduje znovu definovat vnitřní smlouvu EU.

Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko, tzv. "Visegrádská skupina", nedávno vyzvaly k obraně vnějších hranic EU. "Evropa musí být schopna se ubránit," prohlásil rakouský kancléř Sebastian Kurz poté, co dostal pozvání k účasti na Visegrádské schůzce.

Poté, co k italským břehům za posledních pět let připlulo více než 700 000 migrantů, přijala nová italská populistická vláda tvrdá opatření. Italský ministr vnitra Matteo Salvini nedávno uzavřel plavidlům přepravujícím migranty italské přístavy. V Německu, kde se německá kancléřka střetla s ministrem vnitra Horstem Seehoferem kvůli imigraci, by mohla migrační politika také vést k "ukončení éry Merkelové".

"Nová populistická vláda v Itálii znamená velkou výzvu evropskému statusu quo, ale nikoliv způsobem, jakým to většina pozorovatelů původně očekávala," komentoval nedávno tuto skutečnost Walter Russell Mead v deníku The Wall Street Journal. "Vládnoucí koalice pozastavila řešení problémů v eurozóně a místo toho se zaměřuje na téma, které je pro evropský establishment mnohem zranitelnější: na migraci".

Celý evropský politický konsensus se rozpadá pod seismickými otřesy migrační vlny. Migrace do Evropy se stala politickou otázkou "tak toxickou, jako nikdy předtím", poznamenal deník New York Times o současné debatě v Evropské unii. Zdá se, že současné problémy EU jsou způsobeny hluchotou politických elit, které uprostřed nekontrolované masové imigrace odmítají brát v úvahu problémy svých občanů.

Masová migrace v posledních letech způsobila obrovské problémy vnitřní stabilitě Evropy. Podle nové zprávy Heritage Foundation došlo především k pochybením v otázce bezpečnosti.

"Od roku 2014 bylo při teroristických útocích spáchaných žadateli o azyl nebo uprchlíky zraněno nebo zabito téměř 1 000 lidí. Během posledních čtyř let bylo v Evropě spácháno žadateli o azyl nebo uprchlíky 16 % islamistických spiknutí. Nejčastějším cílem se stalo Německo a Syřané v tom mají prsty častěji než kterákoli jiná národnost. Během dvou let od příjezdu do Evropy byly téměř tři čtvrtiny spiklenců odhaleny, nebo byly jejich plány zmařeny."…

"Od ledna 2014 spáchalo v Evropě 44 uprchlíků, nebo žadatelů o azyl 32 islamistických teroristických útoků, což vedlo k 814 zraněním a 182 úmrtím."

Imigrace představuje také velmi vážný problém pro etnické a náboženské soužití. Podle manifestu, který mimo jiné podepsali i bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy a bývalý francouzský premiér Manuel Valls, se francouzští židé stali obětí etnické čistky. V manifestu se uvádí: "Deset procent židovských občanů pařížského regionu bylo nedávno nuceno se vystěhovat, protože se v určitých oblastech již necítí bezpečně. Toto je tichá etnická čistka".

Hrozba, které Evropa čelí, pokud odmítne uzavřít a kontrolovat své vnější hranice, je hodnocena Stephenem Smithem, odborníkem na Afriku, jehož obdivuje francouzský prezident Emmanuel Macron. Ve své nové knize Rush to Europe: Young Africa on the Way to the Old Continent (Útok na Evropu: Mladá Afrika na cestě na Starý kontinent). Konstatuje, že dnes v Evropské unii žije 510 milionů obyvatel a 1,3 miliardy Afričanů na ně závistivě zírá. "Za třicet pět let bude 450 milionů Evropanů čelit přibližně 2,5 miliardám Afričanů, kterých tedy bude pětkrát tolik,"předpovídá Smith. Pokud se Afričané budou řídit příkladem jiných částí rozvojového světa, například Mexičany v USA, "tak místo dnešních 9 milionů bude mít Evropa za třicet let 150 až 200 milionů Afro-Evropanů". Smith nazval tento scénář "Euroafrika" (Eurafrique). Největší migrační vlna do Evropy od druhé světové války se stává stále naléhavějším problémem, neboť domácí populace Evropy stárne a její počet se snižuje.

Kontroverzní systém kvót pro migranty již selhal. Ale evropské vlády nemohou reálně deportovat migranty. V roce 2012 Evropský soud pro lidská práva (ECHR) odsoudil italskou vládu a přikázal ji zaplatit tisíce eur dvěma desítkám imigrantů, které deportovala do Libye. Italské orgány vylovily tyto migranty ve Středozemním moři, když se pokoušeli dostat z Libye na italský ostrov Lampedusa. O tři roky později ECHR znovu odsoudil italskou vládu za deportaci migrantů. ECHR také ve svém rozsudku odsoudil Španělsko za vykázání skupiny 75-80 migrantů z enklávy Melilla. ECHR pak odsoudil i Maďarsko za zadržování migrantů. Evropa nemůže zastavit, deportovat, zatknout a repatriovat migranty. Co navrhují vedoucí představitelé EU v Bruselu? Přijmout je všechny do Evropy?

Andrew Michta, děkan Fakulty mezinárodních a bezpečnostních studií pří Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshala, nedávno napsal, že v rámci této masové migrace riskují evropské demokracie svůj vlastní "rozklad". Nebyl by to jen "rozpad" již tak křehké Evropské unie, ale i úplný rozpad Západní civilizace jako takové.

Giulio Meotti, kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.

https://cs.gatestoneinstitute.org/12764/masova-migrace-evropa

Německý politik - NATO vynakládá 900 miliard dolarů na války a invaze, ale špatní jsou Rusové?

Ruslan Chubijev, 22. 7. 2018 Yandex.ru

Oskar Lafontaine je německý politik, bývalý předseda strany SPD (Sociálně demokratické strany Německa). V současné době, podobně jako ostatní uznávaní politici, kteří se osvobodili od pout politické korektnosti, zůstal soukromým hostem ústředních televizních kanálů, ale zároveň získal jedinečnou příležitost - aniž by se obával o svou funkci, může se otevřeně vyjadřovat. "...všechny ty báchorky, které poslouchám již dlouhá léta, jsou holé nesmysly. Kdo zničil Irák? Čí to byly bomby? Americké! Spojené státy způsobily stovky tisíc úmrtí na celém Blízkém východě a tvrdily, že je to kvůli boji proti terorismu, ale ironií je, že teroristé zabili řádově méně lidí, než oni! Dovolte mi dokončit myšlenku, nepřerušujte mě, vidím, že se Vám to nelíbí a je Vám to nepříjemné. ...

George Friedman kdysi řekl...: "USA se už sto let snaží zabránit vzniku asociace Německa s jeho technologiemi a Ruska s jeho zdroji". A proto se takto chovají. V této otázce dosáhly velkého úspěchu, když přisunuly NATO blíže k ruským hranicím. Přestože slíbili Gorbačovovi, že tomu tak nebude. A neříkejte mi tady, že to tak nebylo. Tehdy jsem byl osobně vedle něho. ...Brzezinski kdysi řekl, že pokud chceme vládnout na euroasijském kontinentu, potřebujeme k tomu Ukrajinu. A voilà! USA už dlouho obkličují Rusko, a kdo tomu nevěří - podívejte se na mapu, podívejte se, kde přesně jsou v tomto okamžiku Američané se svými raketami. ..."

Konkrétně ve svém nedávném "hřímavém" vystoupení ve vysílání 2DF si Lafontaine nevybíral slova ve vystoupení přímo tváří v tvář ministryně obrany a řekl:

"Poslouchejte! Proč se nikde v médiích neuvádějí holá čísla, která mluví sama za sebe? NATO vynakládá 900 miliard na války a nezákonné invaze, přičemž zlí jsou ale Rusové! Vynakládají na vyzbrojení něco přes 60 miliard dolarů, takže když vezmeme v úvahu tuto skutečnost, zasalutovat po Trumpových slovech a vydávat ještě více na NATO je prostě šílenství! Nakolik je třeba být bláznem, aby byla konzumována celá tato propagandu! Nicméně je šířena v celé EU, a to neustále. Že prý je nutno vynakládat více peněz, že jsou tady zlí Rusové, že 0,7% HDP, které dnes vydává Německo, nestačí a tak dále ... Ale můj bože, dokonce i těchto 0,7 procenta je skoro víc, než vydává na armádu "to hrozné Rusko"! Copak to nevidíte? V tom není vůbec žádná logika, tady jde o naprostý triumf propagandy!

Navíc, jakmile se odvažujete zpochybňovat toto téma, okamžitě vám říkají, že jste buď ruský agent, nebo že nepřemýšlíte o tom, co si pomyslí naši partneři v NATO. A já se ptám, zda nemají být v popředí NAŠE zájmy, ne cizí? Proč se jimi nemůžeme řídit stejně, jako se jimi řídí Rusko a USA? USA mají nejsilnější ekonomiku na světě a přesto se řídí svými zájmy po celém světě! Mají po celém glóbu kolem 800 až 1000 vojenských základen, ale co my? Není na čase si položit otázku, jak dlouho budeme existovat jenom proto, abychom podporovali zájmy Ameriky? Nemáme své vlastní? Chci uvést příklad - když USA znovu zahájí další válku, automaticky se coby člen NATO staneme jejím účastníkem. Kolik let uplynulo od druhé světové války a my stále ještě nejsme svobodní. Nemůžeme přece cokoliv rozhodovat sami, nejprve to musí být schváleno ve Washingtonu. Ještě bych pochopil, kdybychom diskutovali o posilování našich ozbrojených sil, ale tyto peníze půjdou na účty amerických vojenských korporací, ne na naše vojáky v různých misích.

A vůbec, nerozumím tomu. No dobře, řekněme, že jsme začali dávat více než dvě procenta HDP, a co? Donald Trump si nás znovu zamiluje? Rozhodli jsme se k tomu kvůli jeho kývnutí? To znamená, že se musíme ptát sami sebe, proč máme utrácet ta dvě procenta? Kvůli tomu aby co? Ale my o tom prakticky nemluvíme. Proto absolutně nepodporuji Váš názor (otáčí se k ministryni obrany Německa).

Myslíte si, že musíme být v Iráku, v Mali, v Afghánistánu, kvůli čemu? Kvůli zájmům Ameriky?

Potřebujeme armádu jen proto, abychom se bránili, ne proto, abychom byli součástí nezákonných amerických válek.

Američtí vojáci v Iráku, nebo francouzští v Mali - to vše je kvůli ropě! A všechny ty báchorky, které poslouchám již dlouhá léta, jsou holé nesmysly. Kdo zničil Irák? Čí to byly bomby? Americké! Spojené státy způsobily stovky tisíc úmrtí na celém Blízkém východě a tvrdily, že je to kvůli boji proti terorismu, ale ironií je, že teroristé zabili řádově méně lidí, než oni! Dovolte mi dokončit myšlenku, nepřerušujte mě, vidím, že se Vám to nelíbí a je Vám to nepříjemné. Proto znovu opakuji ...

Neměli bychom se míchat do válek Ameriky, která je vede pro peníze a ropu. Utrácíme miliardy za uprchlíky, které tyto války zplodily, ztrácíme ve všech směrech, ale zároveň chráníme Ameriku a obviňujeme Rusko. Chápete, jak je to hloupé?

Spojené státy prohrály v uplynulých letech všechny války! Tyto kampaně nepřinesly žádný výsledek! Ty země jsou jednoduše zničeny. Pošlete ona 2 procenta tam! Na boj s hladem a nemocemi! Co, nechcete? Jste přece pro mír?

Všechny tyto války jsou samý terorismus a my ještě tomuto teroru pomáháme. Vzpomínám si, že George Friedman kdysi řekl, a všichni v jeho okolí vědí, co řekl: "USA se už sto let snaží zabránit spojení Německa s jeho technologiemi a Ruska s jeho zdroji". A proto se takto chovají. V této otázce dosáhly velkého úspěchu, když přisunuly NATO blíže k ruským hranicím. Přestože slíbili Gorbačovovi, že to tak nebude. A neříkejte mi tady, že tomu tak nebylo. Tehdy jsem byl osobně vedle něho.

Je velmi důležité, abychom porozuměli Rusům. No představte si, že to Rusko by teď náhle stálo na hranici Kanady a Mexika! Brzezinski kdysi řekl, že pokud chceme vládnout na euroasijském kontinentu, potřebujeme k tomu Ukrajinu. A voilà! USA už dlouho obkličují Rusko, a kdo tomu nevěří - podívejte se na mapu, podívejte se, kde přesně jsou v tomto okamžiku Američané se svými raketami. Ne Rusové, ale NATO je hlavním agresorem. Dává 900 miliard dolarů na nelegální války, ale přitom je špatná Moskva!"

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

Herr Krystlík, advokát sudetských Němců, opět ve lži

Parlamentní listy 17.7. 2018 přinesly opět velký elaborát pana spisovatele Krystlíka, který neustále pomlouvá Benešovu republiku ze "zuřivého vyhánění" čs. alias sudetských Němců, které jim prý zakazovali i USA a Britové (!). Jak to je, jsem již jednou vyložil v ČNL ("Lhát o oduznání Mnichova a špinit Beneše..."), ale zdá se,že to nestačilo. Nyní budu sevřenější a  stav popíši v bodech.

Za první, dr. Beneš se setkal s F.D.Rooseveltem poprvé 12.5.1943 a poté ještě na dvou schůzkách. Ani na jedné schůzce nebyl sám! Měl svědky vyslance Hurbana a Smutného, při I. schůzce, a Hurbana při dvou dalších. Je tedy vyloučeno, aby si záznamy ze schůzek vymýšlel, aby lhal, jak jej hnusně viní Herr Krystlík. Roosevelt potvrdil Benešovy názory na odsun ("přesun" jak říkali Anglosasové a Američané, "transfer") a dal souhlas s prováděním na nastávající konferenci a pro ACC ( Spojeneckou kontrolní komisi). Lže Herr Krystlík, nikoli dr. Beneš.

Za druhé, než začal rok 1944 čs. vláda získala od všech velmocí - Británie, USA a SSSR - souhlas s principem "transferu" Němců. To neříká žádný bolševik, to říká ve své monografii Brit M.D.Brown (Jak se jedná s demokraty, Praha-Plzeň 2008, str.190.) Pravda, Britové na rozdíl od Američanů nedávali souhlas lehce,ale dali jej.

Za třetí, největší zodpovědnost za "transfery převzaly U.S.A, a ACC ( Spojenecká kontrolní komise)

Za čtvrté, největší překážky, doslova "brykule" dělal Spojencům Wenzel Jaksch svými protesty, a to ještě r.1945, ovšem žalostně skončil odmítnutím 1.února 1945 (Brown, op.cit.,str.193.)

Za páté, Postupimská konference neměla jen protokol,ale Deklaraci. Krystlík opět lže. Ostatně, i kdybychom to nazvali protokol, pokyny byly dány.

Za šesté Benešovy cesty do Washingtonu a Moskvy, kde podle Browna zajistil souhlas Roosevelta a Stalina s "transfery" Němců, jsou probádány a dokumentovány (Brown, l.c.190.)

Namátkou uvádím badatele:

Cornwall Benes and Czechoslovakia German Minority, 1992,190-194.

Luža, ibidem, sborník, Novotný, Beneš, Odsun Němců z Československa, 100-130, Táborský ve sborníku Luža-Mamatey, atd. To vše si badatelé o Benešovi vymysleli, Herr Krystlík, a nejsou to žádní bolševici.

Je sice správné, že Parlamentní listy dávají prostor i smyšlenkám sudetského korefyje pana Krystlíka, měly by však také dávat prostor obhajobě politiky dr. Beneše. Politiky, která zachránila český národ a český stát před germánskou genocidou, politiky, která vydupala ze země zahraniční vojsko proti Hitlerovi i jeho sudetům na Západě i na Východě, a která obnovila pro Čechy a Slováky osvobozenou ČSR. Nebudu už ani citovat rozsáhlou stať M.D.Browna o řešení odsunu Němců, ani R.Kocourka z jeho knihy Svět žaluje v Norimberku, kde ČSR dostala satisfakci žalobou Američana Sydney Aldermana na sudetské Němce a řadu dokumentů o zločinném spolčení sudetů proti ČSR, které předložil jako corpora delicti Norimberskému soudu.

Neustále lži a napadání pana Krystlíka jsou ostudou České republiky a potažmo i české vlády, která toto trpí. Máme přece zákon o dr. Benešovi, který se zasloužil o stát, a neměli bychom dávat bez odezvy prostor šíření drzých lží a smyšlenek o našem presidentu Budovateli.

Netvrdím, že by se Krystlíkovy antibenešovské metaboláty měly zakazovat. Naopak, naši vědci by je měli vyvrátit, a politikové morálně odsoudit. Zejména by v tom měla sehrát roli akademická inteligence i Parlament a hájit Benešovu politiku a státnost.

Pokud se tak neděje, Česká republika se trpně poddává jako jakýsi protektorát atakům sudetských Němců a jejich koryfejů, jako je pan Krystlík a mnozí další. Pithartismus, krystlíkismus, hermanismus a podobné "ismy" ( tj.nepravdy a smyšlenky o sudetismu) by republika v tomto směru už trpět neměla.

Dr. Jiří Jaroš Nickelli, čestný předseda ČSBS Boskovice, autor je pozůstalý po oběti sudetského Němce, zabité gestapem a příbuzný obětí Osvětimi

Stredná Európa je pod pätou nemeckých korporácií

Ruský historik, orientalista a novinár Dmitrij Dobrov

Moskva 10. júla 2018 (HSP/Sputnik/Foto:TASR-Pavel Neubauer)

Historik, orientalista a novinár Dmitrij Dobrov v článku o hospodárstve krajín strednej Euróy uviedol, že zaostávanie týchto štátov za Nemeckom je spôsobené tým, že ekonomicky silný sused prenáša výrobu tovaru do blízkeho zahraničia.

V článku publikovanom Inosmi.ru sa novinár pýta, či pomohol krajinám Vyšehradskej skupiny vstup do nemeckej ekonomickej zóny deľby práce s prekonaním historického zaostávania za starými „centrami kapitalizmu”, predovšetkým Nemeckom? Autor odpovedá jednoznačným nie.

„Krajiny Vyšehradskej skupiny zostávajú pre nemecké koncerny „montážnou dielňou”, zdrojom lacnej pracovnej sily a nízkej výrobnej ceny,” vysvetľuje Dobrov, aj keď priznáva určitý hospodársky pokrok v týchto krajinách.

Autor článku zdôrazňuje nevyvážené ekonomické partnerstvo západného vodcu a jeho susedov. „Už štvrť storočia Nemecko prenáša výrobu do „blízkeho zahraničia”, rovnako ako to robia USA voči Mexiku. Vznikol a upevnil sa systém nerovnoprávneho hospodárskeho partnerstva medzi Nemeckom a krajinami Vyšehradskej štvorky.”

Podľa novinára najväčší vzostup ekonomiky nemeckých koncernov začal po páde Berlínskeho múra v roku 1989, keď začala privatizácia štátneho majetku bývalých socialistických krajín. „Najdôležitejšou etapou bolo získanie koncernom Volkswagen českého automobilového závodu Škoda v roku 1991,” píše Dobrov. „S využitím tejto výrobnej základne si Volkswagen dokázal vytvoriť mimoriadne výhodnú montáž — ešte pred vstupom Českej republiky do Európskej únie.”

Pomerne kategorické hodnotenie ekonomických vzťahov medzi Nemeckom a jeho východnými susedmi sa však opiera predovšetkým o porovnanie úrovne miezd v týchto krajinách bez zohľadnenia ukazovateľov HDP a minimálne porovnanie cien tovaru. Nakoniec autor uvádza neradostnú predpoveď, že krajiny Vyšehradskej štvorky zostanú pod ekonomickým vplyvom Nemecka.

„Železná logika moderného kapitalizmu je taká, že stav hospodárskej periférie Nemecka nedokážu Vyšehradské krajiny prekonať nikdy. Môžu im však závidieť pobaltské krajiny, Rumunsko a Bulharsko, kde životná úroveň a mzdy sú oveľa nižšie”, uvádza na záver historik.

hlavnespravy.sk

Redakce: J. Skalský, připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 616. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 21. srpna 2018

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e-mail: e-mail: vydavatel@seznam.cz