Bezbřehý úpadek mravů

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Před 100 lety vznikla Československá republika. Čím více se blíží 28. říjen, tím více se zamýšlíme nad tím, co nám těch 100 let přineslo. Na počátku byly  slavné  historické okamžiky, naši rodiče a prarodiče  prožívali  nevyčerpatelnou  radost z osvobození vlasti. Cizí nadvláda  po 300 letech skončila, ustavení samostatného státu budilo všeobecné  nadšení, důvěru v budoucnost, elán, odhodlání pracovat a usilovat o stálý pokrok.

Co se o tom dovídají současné generace?

Společenské klima je  poznamenáno nedostatkem  obecné  vzdělaností a kulturností, zato  vzrůstající agresivitou a  vulgaritou, nepochopitelnou malicherností a senzacechtivostí, úrovní pavlačových hádek  a hospodských rvaček. Kocourkov a Hulvátov, řekl by první prezident. A ještě něco, dodejme,  co ještě  nepoznal, a  co se týká  koupě a prodeje lidských bytostí ve velkém. Jak to nazveme?

Každé ráno se na internetu dovídám, které sexy tělíčko zůstalo samo a čeká, kdo je bude zase hýčkat. Mohu sledovat, jak má  která hvězda hluboký výstřih a jak má nadupaný dekolt a které  celebritě na červeném koberci vnady  vyklouzly a které hvězdě  bylo vidět kalhotky nad hlubokým rozparkem.  Kdo se opaluje nahoře bez a které polohy a které typy  jsou nejvíce sexu prospěšné. A na TV se střídavě střílí, mluví sprostě a vedou soudní nebo  postelové hrátky.

Vliv médií, až na malé výjimky, prohlubuje  systematicky neznalost a  šíří nevážnost k našemu kulturnímu dědictví. Podporuje nejpovrchnější komerční amerikanizaci a hollywoodizaci. Morální devastaci. Seznamy filmových  a hudebních hvězd  a jejich milostných  eskapád si  můžeme si  opakovat  dnes a denně.

Neukazuje se krása a síla kulturních dějin. Jaké ideály, jaké hodnoty  hledal člověk v minulosti.  Licoměrní  kritikové pomlouvají  a do nekonečna  omílají slabosti a špatnosti  kulturních  velikánů světa, ale především  našeho národa.

Jen si to zkuste: Mácha si psal do deníku tajným písmem nestydatosti, Němcová je odložené hraběcí dítě, Havlíček měl  v Brixenu parádní dovolenou, Neruda byl citový deviant, Jirásek nekritický pábitel. ..

A co Masaryk?  Také už není   bojovník za ideje národa, není  již osvoboditel vlasti  z habsburské nadvlády, není  už demokrat a humanista. Byl prý  nemorální svůdník a  nežil podle toho, co kázal  a psal o lásce a manželství. Nebudu opakováním prodlužovat  vylévání  té  pomlouvačné špíny, kterou si  někteří jeho nepřátelé vymysleli. Ta špína se týká Masarykova  intimního života. Života, s kterým se nechodí na  veřejnost. Uvedu proto jen to nejdůležitější.

Tomáš Masaryk se seznámil  se svou  budoucí manželkou, když dokončil  studia a chystal se napsat   habilitační práci. Shodou okolností  přivedly je oba  jejich  nestejné  studijní zájmy  na stejné místo,  tady  se sblížili a  zamilovali  při společné  četbě  odborné literatury.  Uzavřeli  celoživotní svazek, přesně podle Masarykových představ.  Masaryk chtěl,  aby žena nebyla  mužovou otrokyní, ale rovnocenným druhem na pouti životem. Aby to bylo  „manželství duší“. Tak jak to říká Platón: „Kdykoli jdou dvě duše na společné cestě za poznáním, je  tehdy jejich společenství  nejblaženější a nejúčinnější, spojuje-li je ke krásnému přijímání a dávání veliký daimón Sokratův.“ Manželé Masarykovi chtěli jít a šli v tomto duchu životem spolu. Spolu mysleli, spolu pracovali, spolu usilovali o sebezdokonalení a sebeuplatnění. Manželka Tomáše Masaryka, ač anglicky vychovaná Američanka,  nejen se  naučila česky, ale snažila se poznat duši  manželova národa  i prostřednictvím  literatury a hudby, přijala jeho národní ideály za své, stala se českou vlastenkou. Podporovala a povzbuzovala manžela v jeho společensko - politickém poslání, dodávala mu síly,  i když bylo nejhůř, a on svůj zápas málem vzdal. Masarykův  boj  v zahraničí trval řadu let a těžce doléhal i na  rodinu doma.  Štěstí z triumfálního návratu z války v čele nově vzniklého státu  zkalila  prezidentovi manželčina nemoc a  za pár let smrt. Masaryk osaměl. Manželka  odpočívala na lánském hřbitůvku, děti  se rozběhly do světa. Prezident, když splnil své úřední povinnosti, se  pohyboval  po svém bytě sám. Sám a opuštěn. Jen se vzpomínkami na bývalé rodinné štěstí. Opuštěnost, zratíme-li nejbližší bytost, je stav člověka bez pomoci, říká Epiktétos. Je to tíživý stav, občas nesnesitelný. Masaryk jako vdovec a skoro osmdesátník snad dvakrát zahořel citem k  ženě, která by mu pomohla opuštěnost přežít. Přežít tajemstvím, magií  a kouzlem  sblížení  dvojice, společným sdílením vnitřního bohatství, inspirací a posilou  k  životu a tvořivé činností. Ten cit  tehdy netrval dlouho, ale dnes se  hodí  pomlouvačům. Není v  něm  ani zbla nemorálnosti, ale pomlouvači  nemorálnost  přesto v zájmu dehonestace prezidenta  vymýšlejí  a vyrábějí.   To je pro ně  přece důležitejší než přemýšlet o Masarykově  historickém  odkazu a o nebezpečí, které dnes opět  ohrožuje jak demokracii tak humanitu, jak vzdělanost tak kulturu, ba i celou   tak těžce v minulosti uhájenou identitu národa.