Alexandr Solženicyn - ruský vlastenec

Jistě si asi, byť ne mnozí, vzpomínáte, jak před nedlouhou dobou někteří naši politici četli v kostele na pokračování z díla A. Solženicyna, světoznámého odpůrce sovětského režimu. Mým oblíbeným spisovatelem se stal již v r. 1963, kdy jsem měl možnost si přečíst jeho nevšední knihu „Jeden den Ivana Děnisoviče“. Vyvolala ve mně též vzpomínky na těžkou dobu prožitou v jáchymovských uranových dolech a táborech, jimž se tehdy eufemisticky říkalo ústavy nápravného zařízení. Také jsem srovnával. Prožitky A. Solženicyna byly bezesporu nesrovnatelně mnohem horší. Přesto mu však v srdci zůstala vřelá a silná láska k Rusku, která jej přivedla z pohodlného amerického exilu zpět do  znovutrpící a krvácející vlasti.

Od té doby jezdil po Rusku, mluvil s lidmi, žil jeho bolestmi, kritizoval tehdejší ruský režim a jeho přední činitele. Psal a mluvil pravdu dříve a činil tak až do nedávné smrti. Rozdíl je však viditelný. Do pádu sovětského režimu, a snad i nějaký rok poté, byl často citován v západních médiích. Poté jeho kritika již nevyvolávala zdaleka tak velkou publicitu. Spíše naopak. Byl peskován a různé nelichotivé přívlastky se na něj jen hrnuly.

¨

Srovnáme-li osudy A. Solženicyna s našimi disidenty, zvláště s jejich dřívější prohradní skupinou, můžeme zjistit, že byly zcela rozdílné. Málokdo z nich má za sebou život mukla z padesátých let. Spíše můžeme konstatovat, že do konce 60. let byli často členy, či dokonce funkcionáři vládnoucí strany. V 70. letech již sice jako příslušníci protirežimní opozice mluvili o českých zájmech, o rovnosti všech a zvláště pak naléhali na zahájení diskuse se státními a stranickými orgány.  Když přišli k moci, změnili se. Sami se stali základem nových vládnoucích struktur. Zapomněli na to, co hlásali. Shlíželi a dosud shlíží s hradních a sněmovních výšin na lid v podhradí. Diskusi na řadu zvlášť politicky významných témat s většinou občanů zásadně odmítají, včetně té o americké radarové základně v ČR. Někteří z nás si dokonce kladou otázku, zda nesplácejí dluhy svým dřívějším mecenášům i obětováním části českých státních a národních zájmů. 

Ano, naši bývalí disidenti by se mohli u A. Solženicyna, který  jako důstojník sovětské armády  bojoval proti nacismu, přežil gulag i vyhnanství, nucený exil, učit především lásce k vlasti, morálním a duchovním hodnotám. Své učitele čeští disidenti, ke škodě nás všech, však vidí jinde a také jinam se nás snaží vést. Proto další díla A. Solženicyna se  již zřejmě nebudou u nás  číst v ani v kostelech. Širší veřejnosti mají zůstat spíše neznámá. Proto jsme se rozhodli, že z knihy A. Solženicyna „Rusko v troskách“, která vyšla v Ruské federaci  r. 1998 a u nás na podzim 1999, vám, vážení čtenáři, přineseme některé ukázky. Jistě vám pomohou udělat si obrázek o  jelcinovském Rusku, zachvacovaném již tehdy nejen globalizačními procesy.

Před svou smrtí měl A. Solženicyn štěstí vidět, jak jeho milované Rusko vstává z trosek  a jak hledá a nachází samo sebe, jak se opět postupně stává svrchovaným státem. Do tohoto procesu vložil Solženicyn i svůj nezanedbatelný příspěvek.

Dr. O. Tuleškov