Migrace nejcitelněji oslabila českou národnostní skupinu v pohraničních okresech s rozptýleným českým osídlením. Zatímco ryze české obce na Chodsku, Mostecku, Opavsku, Bílovecku, Zábřežsku a jinde zasáhla méně. I zde byl úbytek obyvatelstva značný. Například v okresech Most, Duchcov, Bílina žilo v roce 1930 38–41 % Čechů a při německém sčítání obyvatel roku 1939 to bylo 20–27 % Čechů. Uvedené sčítání však počet Čechů podcenilo. Konkrétní realizace menšinového útlaku měla zřetelné kontury. Říšské ministerstvo vnitra vydalo už 2. prosince 1938 zákaz používání češtiny jako úředního jazyka. Češi mohli korespondovat a jednat v úředních záležitostech výhradně německy.
Všechny české politické strany byly rozpuštěny. V souvislosti se záborem byla ochromena činnost hlavní části spolků, jednak útěkem jejich funkcionářů, evakuací spolkového zařízení, tak i rabováním a zabíráním spolkového majetku henleinovci. Činností zvláštního likvidačního komisaře tzv. Stillhalterkommissar, jež měl zjednodušit spolkovou strukturu a podřídit ji nacistickému systému, došlo k ukončení činnosti dalších spolků. Ty, které nebyly zlikvidovány, ve své činnosti ustávaly. Ze strany nacistických orgánů totiž nebyla vůle, aby vůbec fungovaly. Případná činnost byla omezována dohledem landrátů, které schvalovaly složení představenstva a stanovy, či všeobecným dozorem hodnostářů NSDAP. Jediným povoleným sdružením se staly hasičské spolky, u nichž byly zavedeny jednotné německé povely a jejichž dřívější kulturní aktivita byla podvázána. Rušení či slučování s německými postihlo i hospodářská, konzumní a záloženská družstva. Cena převzatého spolkového majetku byla při ukončení činnosti tohoto komisaře v roce 1940 vyčíslena na 142 milionů marek.
Likvidační proces ve výsledku vedl ke znemožnění spolčování a sdružování českého obyvatelstva.
Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven, v jejich případě byla situace lepší v oblastech se širším českým osídlením ve vládním obvodu Opava. (Na Hlučínsku byly z knihoven staženy české knihy, jež se v některých obcích i pálily. Český kulturní život zde neexistoval.)
Restrikce a zákazy se dotkly dalších aktivit českých obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení či fotbalová klání. Veřejná procesí a náboženské poutě byly záhy zrušeny. Jediným pojítkem s vnitrozemím se často stával československý a posléze protektorátní rozhlas. Češi se tak setkávali nejčastěji ve vlastních bytech a obydlí, kde nebyli svázáni užíváním německého jazyka.
Propouštění českých zaměstnanců kontinuálně pokračovalo. Později přišli o místo i ti, kteří doposud zůstávali z důvodu nezapracovanosti zdejších sil. Zpráva z konce ledna 1939 uváděla i jiné důvody: „Čeští dělníci ze závodu ‚Tatra‘ jsou systematicky propouštěni z práce s odůvodněním, že pro ně není dostatek práce. Jsou hromadně posíláni na práce do vnitrozemí Německa a na jejich místa v závodech ‚Tatra‘ jsou postupně přibíráni dělníci němečtí z Bruntálska, Krnovska apod.“
Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě i samosprávě i v čistě českých vesnicích. V případě neprosté nezbytnosti, když v obci nežil žádný Němec, byl starostou jmenován Čech. Na činnost českých starostů však dohlíželi tzv. Amtsleiter - němečtí vládní komisaři, kteří měli vždy na starosti několik českých obcí.
Také české školství bylo těžce poškozeno. Na Hlučínsku a na území připojeném k župě Horní Dunaj došlo ke zrušení všech českých škol.
V oblasti, která se stala součástí Bavorska, byly zachovány jen obecné školy na Chodsku. Na části jižní Moravy připojené k župě Dolní Dunaj, mohly existovat obecné školy s českým jazykem a pod německým vedením jen v Břeclavi a ve Znojmě. V sudetské župě zanikly české střední a vyšší školy a docházelo i k soustavnému snižování počtu měšťanských škol. Českým dětem z příhraničních obcí bylo 12. prosince 1938 říšským místodržitelstvím říšským místodržitelstvím v Liberci zakázáno docházet do obecných a měšťanských škol v českém vnitrozemí. Docházelo k rušení i tzv. menšinových škol vzniklých ještě za monarchie. U obecných škol došlo ke zvýšení limitu počtu žáků ze čtyřiceti na šedesát, potom docházelo i k jejich přímému rušení. V severočeském uhelném revíru zůstala v Mostě z původních 225 českých škol jen jediná.
Příhodnější situace byla opět v oblastech souvislejšího osídlení na Opavsku, Chodsku, Zábřežsku, Novojičínsku. I zde však převažovala výuka německého jazyka nad českým a byli sem dosazováni němečtí učitelé a ředitelé. Mladší generace neměla po získání základního vzdělání možnost se vyučit významnějšímu řemeslu a stát se kvalifikovaným dělníkem či samostatným živnostníkem. Ve směrnicích o přijímání českých dětí do německých škol se odrážely rasové předpoklady. Bylo stanoveno, že do těchto škol mohli chodit vedle německých dětí jen děti ze smíšených manželství či s německými předky. V. Zimmermann k tomu cituje zprávu ústeckého vládního prezidenta z ledna 1941: „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu.“
Jeden z informátorů SoPaDe uváděl, že v novinách v sudetoněmeckém území se objevovaly odkazy v německém a českém jazyce o dobrodiní, že české školy mohly dále existovat. Vzápětí na konkrétním případě demonstroval tvrdou realitu. Český vyšší učitel z Teplic, ke kterému chodili čeští rodiče, aby dále učil jejich děti, sestavil listinu, aby dokázal, že je o vyučování v češtině zájem. S tímto soupisem šel k okresní školní radě, kde několikrát intervenoval. Tamější úředníci po něm chtěli, aby byl trpělivý. Nakonec dostal tuto zprávu: „Jsme zpraveni o vašich nepřestávajících snahách o českou školu. Zanechte dalších snah, abychom nemuseli proti vám zakročit s prostředky, které by vám samotnému nebyly příjemné.“
V hospodářské oblasti vedl bojkot českých živnostníků k odchodu dalších z těch, kteří zde doposud zůstávali. Bojkot nebyl trvalý, neboť i nacistická správa si uvědomovala nezbytnost jejich činnosti pro zajištění běžného hospodářského chodu, obzvlášť po přesunu části německých živnostníků do jiných služeb a na frontu.
V posledních letech války v souvislosti s tzv. totální válkou byl pak nastolen ostřejší kurz vůči českým živnostníkům, kdy řada živností byla zavřena a jejich majitelé byli posláni na práci do Říše.
Sílila i sociální degradace českého obyvatelstva. „Zaměstnanecké vrstvy Čechů byly nuceny zastávat podřízené pozice méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil.“
Ekonomický tlak směřoval k postupné likvidaci českých podniků a přikázání obyvatel na nucené práce v okupovaném pohraničí nebo v Německu. Koncem války neexistoval v sudetské župě žádný větší průmyslový podnik, který by byl v českých rukou. Bylo toho docíleno jednak užíváním nucené správy, ale také pomocí svérázné nostrifikace kapitálu, či umělým zvýšením akciového kapitálu apod. Opavský okresní vedoucí NSDAP Karl Knobloch uváděl, že hospodářské znevýhodňování Čechů mělo vést k jejich vypuzení: „Z národně politických důvodů mám zájem … i na plánovitém znevýhodňování českých hospodářských kruhů, které by podstatně uspíšilo náš záměr vytlačit český element právě z ohrožených zón východních Sudet.“
V duchu nacistické teorie o krvi a půdě se projevoval tlak na české obyvatelstvo snahou získat dosavadní český a židovský pozemkový majetek. Mělo dojít i k nápravě křivd z prvorepublikové pozemkové reformy. Již 18. října 1938 vydal vrchní velitel pozemních vojsk nařízení, podle něhož mohli zvláštní pověřenci v jednotlivých okresech jmenovat tzv. treuhändry (správce věrné ruky) do správy majetků a půdy, jejichž vlastník nebyl přítomen či znám. Výnos se tak dotýkal ve většině případů Čechů a židů. Situační zpráva okresního úřadu v Rakovníku popisovala konkrétní realizaci: „Na statky kolonistů české národnosti jsou dosazováni vládní komisaři, kteří převzali správu statků, a majitelům jest vyplácen nepatrný honorář na stravování.“
Göringovo nařízení z 12. listopadu 1938 umožňovalo uvalit vnucenou správu na usedlosti, které nebyly řádně a včas obhospodařovány. Předpis navazoval na předchozí normu z 10. října 1938 o provedení čtyřletého plánu v obsazeném území. V první řadě se měl vztahovat na hospodářství, jejichž majitelé odešli do vnitrozemí, avšak slova „včas a řádně“ byla vykládána často příliš extenzivně a důvody pro zavedení této správy se nakonec našly. Další ustanovení znemožňovala volné dělení půdy, či přinášela předkupní právo státu.
U vnucené správy sice formálně zůstala majitelům vlastnická práva, avšak ve skutečnosti ztratili vše. Dostávali se mnohdy do pozice nízkého zemědělského dělnictva na svém dosavadním majetku, nebo se dokonce museli z obce vystěhovat. Nuceně spravovaná půda byla obhospodařovaná buď vnucenými správci (povětšinou osídlovacími společnostmi), nebo byla jimi přidělována německým přesídlencům z Besarábie, Bukoviny, Jižních Tyrol apod. Němečtí přesídlenci měli s novými životními podmínkami problémy, a tak se přesídlovací akce realizovala jen z části a na konci války byla zcela zastavena.
Šéf úřadu pro národnostní otázky Ernest Müller později komentoval protičeské akce takto: „Pokud to válečná situace dovoluje, odnímáme tady českým sedlákům jejich statky, zavíráme české obchody, zabíráme podniky českým majitelům, kteří se provinili proti zákonům německé říše, a abychom pozvedli náladu obyvatelstva, proti těmto lidem zakročujeme.
Trpíme však tím, že nemáme za tyto Čechy žádnou náhradu. Jednoznačným cílem okupačního režimu v budoucnu byla úplná likvidace českého etnika nejen v okupovaném pohraničí, ale na celém česko-moravsko-slezském území. Už pod vlivem roztříštěnosti českého osídlení a početního oslabení Čechů měla germanizace v Říšské župě Sudety rychlejší a drastičtější průběh. Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu. Vývoj války a snaha využít lidský potenciál pohraničí potom znamenaly odklad mnoha radikálních germanizačních návrhů. O nevstřícném postoji sudetoněmeckých nacistů vůči Čechům svědčí i prohlášení okresního vedoucího NSDAP v Tachově z doby nuceného vracení Čechů z vnitrozemí do pohraničí na začátku října 1938.
„Měli-li by se Češi vrátit, prohlašujeme, že jsou u nás nevítanými hosty a Ortsgruppenleiter jim nemůže nic garantovat.“
Okresní vedoucí NSDAP v Novém Jičíně napsal v červenci 1941, že důležitým prvkem ve snaze odstranit Čechy z pohraničí je zlikvidování jejich existenčních možností:
„Proto, abychom Čechy odstranili z pohraničí, je nutné jim odejmout existenční základnu." Sám Henlein byl proti trvalé existenci české menšiny v Říšské župě Sudety.
Po atentátu na Heydricha prosazoval Henleinův úřad vypovězení všech Čechů s protektorátní příslušností ze župy do protektorátu. Neúspěšně. Přesně v intencích svých názorů prohlásil v srpnu 1943, že župa musí být časem „čistě německá, zbavena všech Čechů.“ Zimmermann dokládá, jak župní úředníci v dopisech říšským úřadům poukazovali, že jejich cílem je učinit z župy župu s čistě německým obyvatelstvem.
Místní Němci v mnohém podporovali tvrdý postup úřadů vůči české menšině. Ústecký vládní prezident informoval ve zprávě za březen a duben 1939 o nezmenšené nenávisti vůči češství u německého obyvatelstva:„Nenávist vůči češství se udržuje ještě nezměněna.“ V místních podmínkách a z hlediska osobních vztahů nemusely být podobné názory tak rigorózní.
Židé v pohraničí a jejich situace
Zatímco v sudetoněmecké politické literatuře byl osud sudetských židů zlehčován, ostatní literatura mu donedávna nevěnovala žádoucí pozornost.
Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji. Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Na základě svědectví jednoho z úředníků prohlásil 7. října 1938 krajský vedoucí SdP z Karlových Varů, že zmizení židovských obchodů je obzvlášť žádoucí.
Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Rasisticky se vyjadřoval také vůdce německé menšiny ve druhé republice Ernst Kundt.
Nacistická politika vůči židům na zdejším území vycházela ze zkušeností z okupovaného Rakouska. Pronásledování židů v „Ostmark“ dávalo sudetským židům reálnou představu o tom, co je v obsazeném území čeká.
Fakticky od okamžiku převzetí moci německou armádou začaly být v okupovaném pohraničí uplatňovány říšské zákony. Od prvního dne tak byly realizovány programové body NSDAP, které za státního občana (Staatsbürger), považovaly jen příslušníka národa (Volksgenosse). Příslušníkem národa mohl být jen ten, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání. S douškou, že „žádný žid nemůže být příslušníkem národa“. Kdo nebyl státním občanem, mohl žít v Německu jen jako host a podléhal proto zákonodárství platnému pro cizince.
V prvním období okupace byli perzekvováni především tzv. Volljuden tedy čistokrevní židé. Norimberské zákony, které byly zavedeny v sudetské župě 27. prosince 1938, rozeznávaly vedle nich tzv. Glaubjuden (ti, kteří se hlásili k židovskému náboženství) a Rassenjuden („rasoví“, „čistí“ židé), či tzv. Geltungsjuden, tj. židé podle norimberských zákonů, bez ohledu na vlastní deklarovanou národnost či vyznání.
Uvedené předpisy s sebou přinášely celou řadu omezení a zákazů, které komplikovaly běžný život a vytvářely podmínky k postupné izolaci židovského obyvatelstva. Přes uvedený „odliv“ židů do vnitrozemí největší komunity zůstaly v Teplicích-Šanově, Trnovanech, Ústí nad Labem, Liberci a Jablonci nad Nisou.
Na řadě míst po zabrání území byly židovské firmy označeny nálepkami. „V židovských obchodech byly téměř všechny zásoby zabaveny gestapem. Velkoprodejce železa uprchlý do vnitrozemí dostal ujištění, že po návratu mu nic nehrozí. Když se vrátil, byl hned zatčen. V noci byl opět propuštěn, potom, co slíbil, že se vzdává veškerých zásob. Následně byl vyhoštěn.“
V Mostě nefungoval ani jeden židovský konzum. Zejí prázdnotou a většina výkladních skříní nese dosud nadpis "židovské svině", uváděla situační zpráva. Dříve popisovaný bojkot zasáhl i židovské podnikatele. Proto se pokoušeli pomocí převodů „na oko“ na některého ze svých zaměstnanců zajistit další provoz živností. Vzápětí však bylo uplatněno nařízení o protiprávním fingovaném krytí židovských obchodů, které tuto činnost zarazilo. Rostl počet rozvodů v manželství s židovským partnerem/kou. Docházelo i k prvním případům vyhánění a vyhošťování židů do republiky. Např. výnosem z 15. října 1938 byli z Břeclavi vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Do republiky byli propuštěni až na začátku listopadu 1938.
„Bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot.
Vystěhování postihlo obdobně na 200 židů z Moravského Krumlova, kteří byli dopraveni na demarkační čáru, kde se utábořili na polích nedaleko Moravské Nové Vsi a u Rajhradu. O tom, že vyhánění židů před křišťálovou nocí nebylo výhradně záležitostí jižní Moravy, svědčila i diplomatická nóta britské legace v Berlíně z 27. října 1938. Henlein, který byl jako říšský komisař pověřen situaci vyšetřit, konstatoval, že se mu přes „veškeré“ úsilí nepodařilo nic konkrétního zjistit. Ti židé, kteří v pohraničí zůstali, byli nuceni podepisovat prohlášení, že se zavazují v několika dnech opustit říšské území. Kromě pronásledování a vyhánění docházelo i k přímé internaci židovského obyvatelstva. Sloužily k tomu improvizované tábory v Mostě, Ostrově nad Ohří nebo v Olšových Vratech na Karlovarsku. Všechna tato opatření měla přimět k odchodu i ty židy, kteří doposud zůstávali. S tím souvisela i arizace a konfiskace jejich jmění.
Zvláštní pozornost byla věnována zlatu a předmětům z drahých kovů. Místní „árijské“ německé obyvatelstvo participovalo na začínající arizaci, kdy získávalo do správy židovský majetek jako komisařští správci nebo přímo jako tzv. treuhändři, rovněž v důsledku vyhánění obsazovalo uvolněný bytový fond. V první fázi vystupovali do popředí jako arizátoři německé bankovní a průmyslové komplexy, stát a města, teprve poté přišli na řadu místní Němci, ale také střední a drobní zájemci z Říše.
Arizaci výrazně pomohl odchod židů z pohraničí, její průběh tak postupoval snadněji než v tzv. „Altreichu“. Oproti Rakousku, kde měla divočejší průběh, probíhalo vše v „Sudetech“ v pevných kolejích. Navíc definice židovského majetku byla formulována tak, aby mohla postihnout co největší rozsah vlastnictví, a to i nežidovského. Ustanovení komisařských správců proběhlo na základě Henleinova nařízení z 12. listopadu 1938, další nařízení z 19. ledna 1939 formulovalo dále funkci těchto správců. Navíc konfiskaci židovského jmění vydávalo vedení župy za reparace za „škody“ vzniklé německému obyvatelstvu v národnostním boji, protože židé měli podporovat československou vládu a tím vystupovat jako protivníci německé menšiny.
Záminkou k zesílení perzekuce židovského obyvatelstva a snaze odstranit ho z Říše se stala křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938, nazvaná podle rozbitých oken a výkladních skříní. Podle situační zprávy SD došlo během doby od 1. do 11. listopadu 1938 k pokusu s konečnou platností pomocí zákonů a nařízení o vyloučení židů ze všeho německého životního prostoru. „Skrze akce z 9. na 10. listopadu bylo prakticky uskutečněno úplné vyloučení židů ze všech oblastí veřejného a soukromého života.“
Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Ohlasu atentátu mladého židovského emigranta Grüzspana na německého diplomata von Ratha v Paříži využila organizace SS, SA a zejména její příslušníci v policejních složkách atentátu k zorganizování protižidovských pogromů v celé Říši a tím i v pohraničí. Velkou roli sehrávala také říšská propaganda. Bezprostřední impuls dal ve svém projevu říšský ministr propagandy Goebbels. Následující křišťálová noc zahájila pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí. Často putovaly davy městem a provolávaly protižidovská hesla. Byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově, Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem či Úštěku.
Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky, k prvním pogromům došlo následujícího dne, na mnoha místech byly zaznamenány i později. „Vlna útoků na židovské obchody i byty a hlavně synagogy, která jako spontánní odveta německého lidu za tento čin, která přešla celým Německem, zasáhla se značnou prudkostí i území obsazené. Také tu byly spáleny na některých místech synagogy a postup i jiných činitelů proti židům byl značně zostřen,“ tak popisovala situaci zpráva SD, která není objektivní v hodnocení útoků jako spontánní aktivity německého lidu z naznačených důvodů.
V Pošumaví nebyly protižidovské akce vzhledem k malému počtu židovského obyvatelstva rozsáhlé, přesto byla vypálena synagoga v Rožmberku nad Vltavou. Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově. Na základě některých hlášení o nejednoznačnosti antisemitských nálad mezi německým obyvatelstvem konstatoval Volker Zimmermann, že většina německých obyvatel se ničení nezúčastnila a maximálně mu přihlížela. Informátor SoPaDe naproti tomu uvádí, že antisemitismus byl mezi dělníky v sudetské župě rozšířen silněji než v jiných částech Říše. Potvrzuje však, že počet těch, kteří se účastnili pogromu, nebyl velký. „Panující názor těchto dělníků je, židé a Češi by měli být vyhnáni pryč, jejich majetek vyvlastněn, ale osobně na ně nechtěli sáhnout.“ Samotní sudetoněmečtí pamětníci ve svých vzpomínkách účast na násilí vůči židům zamlčovali, potlačovali a omlouvali politickou situací. Na pogromech v pohraničí se podíleli také ordneři. Sudetští Němci byli zastoupeni i v řadách SA i aparátu NSDAP, které na násilnostech participovaly.
V Teplicích byli židé 10. listopadu 1938 odpoledne masově vyhnáni ze svých bytů a obchodů. Řadu z nich vytáhli SA-mani přímo z tramvají a autobusů. Ordneři zastavovali soukromá auta, do kterých nastupovali a odváželi židovské řidiče na nejbližší policejní stanici. Žatecké židovky byly zahnány k uklízení všech místností okresního soudu. „Jsou dvakrát denně voděni na procházku jen proto, aby mohlo býti na ně pliváno a mohli býti týráni.“ V Postoloprtech ordneři před sebou hnali židy a bili je holemi, nařídili jim jít v kleče a nutili je provolávat „My jsme český židovský prasata“.
Karlovarské protižidovské akce zahájily fanfáry Hitlerjugend.
Po "odtroubení“ sehnali židy, muže a ženy dohromady před „Schützenhaus“ a nechali je tam hodiny stát. „Přitom si počínali jako posedlí. Plivali na židy a pronášeli oplzlé poznámky. Muži byli potom odtransportováni z Karlových Varů. Mnozí přišli do Dachau, Weidenu, kde nyní byl také zřízen koncentrační tábor. Většina politických vězňů byla z Dachau odvezena, aby uvolnila místa židům.“ Židovské ženy oddělili od mužů a vyvezli je na československou demarkační čáru.
Pohraniční stráž je vyhnala přes hranici do republiky. Nemohly si vzít nic víc než šaty, které měly na sobě Podle jiné zprávy bylo při demonstracích provoláváno rozvášněným davem a hlášeno z megafonů: „Nieder mit den Juden“, „Heraus mit den Juden“. Obecenstvo je bilo pěstmi, plivalo na ně a ženám trhalo vlasy. Ordneři vnikali i do soukromých bytů, přistižené židy ihned zavřeli, naložili pak do vozů a odvezli do budovy policejního ředitelství, kde je uvěznili.
„Byli pak odvezeni do Falknova nad Ohří, kde jim člen oddílů SS prohlásil, že po událostech v Paříži mají právo zastřelit za jednoho Němce tisíc židů, že však s nimi naloží mírněji, když podepíší prohlášení, že dobrovolně odcházejí z německého území a nikdy se již zpět nevrátí.“ Během křišťálové noci došlo k řadě zatčení. Většina uvězněných židů byla transportována do koncentračního tábora v Dachau. Část z nich byla internována v improvizovaném koncentračním táboře v Sudetech. Tábor Espetov, kde nacisté drželi 300 vězňů, se nacházel v blízkosti Karlových Varů.
Připravil : Dr. O. Tuleškov
Vydaly České národní listy jako 841. publikaci, která je určená pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 8.2.2025.
Webová stránka :
Estranky:
