Ze vzpomínek generála Mladiče, vězněného v Haagu, o zločinech Západu

Prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.

         

              Jednou si generál Mladić, v poloilegalitě, autor a jeho žena Dobra povídali (1996) při kávě o organizaci zdravotnické služby v Česku, jak se pečuje o novorozence, manželské  i nemanželské. Generál najednou zvážněl:

          -„Teď vám povím o jedné věci, za kterou by Západ měl pykat. Vlastně ti, kteří ten zločin spáchali. Bylo to brzy po vzniku Vojska Republiky Srbské (VRS) v Bosně a Hercegovině (BaH) a brzy po dnech, kdy jsem převzal velení VRS. V létě 1992 byla západní část Republiky Srbské (RS) v Bosně odříznuta od své východní části, od zdroje léků, zdravotnického materiálu, potravy, z tehdy již zmenšené Svazové Republiky Jugoslávie (SRJ), tj. Srbsko + Černá Hora. V nemocnici v Banja Luce došel kyslík v bombách. Žádost místních úřadů, aby byly urychleně dodány, případně i letecky, bomby s kyslíkem ze Srbska nebo ze Západu, byla Evropským  společenstvím (předchůdce Unie) a od USA zamítnuta. Kvůli tomu v nemocnici Banja Luky brzy zemřelo, vlastně se udusilo, 12 miminek, díky „humannímu“ Západu. Kyslík se dostal do Banja Luky teprve za několik týdnů, když moji junáci z Krajinského armádního sboru, za pomoco Drinského sboru, po krvavých bitvách prorazili obklíčení a otevřeli koridor u města Brčko…“

          V roce 2012 jsem v Banja Luce, kde právě vyšla jedna má kniha, navštívil pomník západními úřady zahubených novorozenců. A vzpomněl si při tom na falešné humanisty, kteří do světa šíři nepravdy o své lidskosti.

          Když generál Mladić domluvil, Dobra a já jsme mlčeli.  Neuvěřitelné pokrytectví Evropského společenství a USA, jejich medií a části našich medií (většinu našich medií si koupily německé tiskařské koncerny), i tehdejšího prezidenta Havla, věrného idejím a pokynům svých západních mentorů, se plně projevilo ve zprávách o obětech války, o zraněných, když bylo hlášeno o těch nejnevinnějších obětech války, o zraněných dětech. Tady vznikla krajně trapná situace, když západní media ukazovala téměř výlučně zraněné děti Muslimů a Chorvatů, hlavně ze Sarajeva, zatím co prakticky nikde nebyly ukazovány zraněné srbské děti, ze srbské části Sarajeva (když ještě 100-150 000 Srbů nebylo vyhnáno z města a okolí), z Doboje, z Brčka…Na západních obrazovkách a ve většině západního tisku plakaly pouze Chorvatky a Muslimky, později i kosovské Albánky, ne ale Srbky nebo Romky…

          Pak jsme si s generálem vzpomněli ještě na další události, které by se daly kvalifikovat jako skutečné zločiny proti lidskosti, jako hanba západního světa. Podle generálova mínění se jedna z nejhorších událostí stala 3.května 1993, kdy byla SRJ suspendována, vlastně vyhozena, ze Světové zdravotnické organizace WHO (World Health Organisation). WHO se tím stala prostředkem pro vydírání, pro potrestání, a ne pro pomoc. Iniciativa tehdy vyšla z Dánska, v té době předsedajícího Evropskému společenství. Z Dánska, o kterém se téměř vždy tvrdilo, že je vzorem demokracie, ochrany lidských práv, vždy připraveno pomoci….Následkem toho zemřely v SRJ, v Republice Srbské (BaH), v Republice Srbská Krajina (RSK) tisíce kojenců, dětí, starých lidí, chronicky nemocných, diabetiků. Bezohlednost vypuzení SRJ z WHO byla ještě posílena drakonickými sankcemi proti SRJ, které odhlasovala Rada bezpečnosti OSN 30.května 1992 (Rezoluce 757), na základě provokace vlády v Sarajevu, ve spojitosti s výbuchem s mnoha mrtvými v ulici Vase Miskina 27.května 1992, kterou zorganizovala samotná vláda v Sarajevu.  

          Pěkně to popsal anglický novinář Leonard Doyle v londýnském The Independent 22.srpna 1992 „Muslimové masakrují své vlastní lidi - Masakr ve frontě na chleba byl propagandistickým trikem, sděleno od OSN“. Západ dokonce v té době zablokoval dovoz surovin pro výrobu léků ve vyspělém farmaceutickém průmyslu SRJ.

          A generál si vzpomněl ještě na další zločin, o kterém ho pak autor doplnil: -„Vzpomínám si, že u nás v BaH byli v roce  1993 nějací členové britského parlamentu v souvislosti s krajně zoufalou situací našeho zdravotnictví následkem vyhození SRJ z WHO, následkem sankcí OSN. Pokud si pamatuji, velmi kritizovali nelidskost těchto sankcí a jejich strašlivé následky“.

          Jednalo se o neoficiální delegaci čtyř poslanců londýnského parlamentu: R.Wareing (labourista), D.Faber a A.Robathan (konzervativci), D.Faster (liberální demokrat), kteří napsali svou zprávu v září 1993 (14.stran textu). Nejdříve viděli zoufalou situaci  v SRJ pod sankcemi, s 650 000 uprchlíků, se strašlivou inflací, se zvýšením výskytu infekčních nemocí a tuberkulózy, s vysokou kojeneckou úmrtností, absolutním nedostatkem inzulínu, léků užívaných u zhoubných nádorů, všech léků vůbec. Zdravotnickou situaci v Republice Srbské v BaH popsali jako katastrofální, bez inzulínu, antibiotik, analgetik, anestetik, očních kapek, cytostatik Chybělo 70% běžně používaných  léků. Zvýšila se úmrtnost různých chronických onemocnění o 60%. Někteří chroničtí nemocní byli tím prakticky vzato odsouzeni k smrti, například ti, kteří potřebovali dialýzu. Zubní péče téměř neexistovala.

          Delegace uvedla příklady dvou těžce poraněných srbských chlapců z Doboje po výbuchu muslimského granátu: Siniša Golianin (9 let) s těžkým poraněním dutiny břišní, popáleninami a poraněním dolních končetin. Dejan Zviždalo (10 let), kterému výbuch utrhl obě dolní končetiny a u něhož začínala sněť. Pro nemožnost jeho léčby v místní nemocnici, lékaři požádali činitele ze Západu, aby byli chlapci letecky převezeni na léčení do Itálie, Francie, Německa nebo Anglie, jak se to v té době praktikovalo s těžce zraněnými chorvatskými nebo muslimskými dětmi, například v té době s „populární“ muslimskou holčičkou Irmou, kterou zranil srbský granát. Převoz a léčení na Západě pro Sinišu a Dejana nebyly schváleny, takže oba na to brzy zemřeli, bez nezbytné léčby, bez TV obrazovek, bez zpráv o nich v BBC nebo CNN, nebo v novinách humánního Západu. Copak se Dejan nebo Siniša nějak provinili, že je nechtěli léčit, jak léčili těžce poraněné muslimské nebo chorvatské děti…

07.09.16.