Završila se aféra tisíciletí

Jak se na základě tajné smlouvy vyvážel z Ruska do Spojených států uran

Profesor Valentin Katasonov (* 1950), doktor ekonomických věd, je uznávaným ruským vědcem a autorem řady odborných publikací. Předsedá Ruské ekonomické společnosti S. F. Šarapova, je pedagogem na katedře mezinárodních financí MGIMO, členem-korespondentem Akademie ekonomických věd a podnikání. Dva roky byl konzultantem OSN a spolupracovníkem dalších mezinárodních organizací. Na podzim loňského roku publikoval na http://rusmi.su/news/ stať, v níž poukázal na skutečnost, kdy na základě tajné dohody mezi Spojenými státy a jelcinovským Ruskem byla za oceán, do USA, vyvezena cenná strategická surovina, uran. S odstupem let poukazuje na nepřijatelnost někdejší smlouvy uzavřené mezi lídry obou mocností, která znamenala pro Rusko gigantickou ekonomickou ztrátu. Označuje takové chování za zločin. Jeho text publikujeme v plném znění.

Rusko plně vyplatilo Spojeným státům americkým kontribuci za prohru ve studené válce. Téměř žádný ruský sdělovací prostředek nevěnoval pozornost událostem, které se udály v srpnu roku 2016. Tehdy z přístavu Sankt Petěrburg odplula na cestu přes Atlantik obchodní loď Atlantic Navigator. Na palubě lodi byly uloženy kontejnery s ruským uranem.

Dohoda Gore-Černomyrdin: skutečné cíle USA

Toto byla poslední várka uranu, která byla zaslána do USA na základě rusko-americké dohody uzavřené před dvaceti lety. Tato dohoda předpokládala dodávku do Ameriky 500 metrických tun uranu, který se Rusko zavázelo odstranit ze svých jaderných zbraní a jenž Amerika plánovala využít jako palivo pro činnost jaderných elektráren.

O této smlouvě se velmi aktivně hovořilo v 90. letech, ale dnes se toto téma ukázalo jako okrajové. A mladá generace prostě o smlouvě neslyšela. Proto je nutné její minulost připomenout.

Hned uvedu, že se nejedná o obyčejnou obchodně-ekonomickou smlouvu, výhodnou pro obě strany. Je to akt největšího okradení Ruska nejen v jeho novějších dějinách, nýbrž v celé historii země. Rusko prohrálo studenou válku. Prohrálo ve značné míře kvůli zločinné politice našeho vedení. Toto vedení pokračovalo v pouštění žilou i v 90. letech. »Uranová dohoda« je souhlas naší zločinné věrchušky s platbou daně vítězi (studené války) v podobě vysoce obohaceného uranu. Principiální souhlas s tím vydali tehdejší premiér Ruské federace V. S. Černomyrdin a viceprezident Spojených států A. Gore, proto se tato smlouva často nazývá »smlouva Černomyrdin-Gore« nebo »aféra tisíciletí« bezprecedentního rozsahu. Fakticky to byla operace Západu, která řešila najednou několik strategických cílů:

a)   Jednostranné jaderné odzbrojení Ruska cestou odstranění jeho zásob uranu obohaceného na úroveň použitelnou v jaderných zbraních, a také příprava podmínek pro vystoupení USA ze smlouvy PRO (smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany).

b)   Způsobení ohromné ekonomické ztráty Rusku (nahromaděná zásoba plutonia pro užití v jaderných zbraních tvořila v té době podstatnou část národního bohatství Ruska).

c)   Ztráta kolosálních zdrojů energie Ruska v budoucnosti po předpokládaném zavedení nové technologie jaderné energetiky s využitím thoria.

Měřítka ožebračení Ruska

Aférou tisíciletí byla tato smlouva pokřtěna proto, že - zaprvé - byla velmi rozsáhlá a za druhé byla uzavřena podvodem. Mnohá ruská a americká média se snažila ji představit jako průměrnou obchodní dohodu. Celková suma ve smlouvě uvedená za dodávku 500 tun uranu byla určena na 11,9 miliardy dolarů. Mezitím hodnota tohoto objemu vysoce obohaceného uranu prudce vzrostla.

Aby se vyrobil takovýto objem vysoce obohaceného uranu v důlním a obranném průmyslu státu, pracovalo na tom během přibližně 40 let několik set tisíc lidí. Výroba to byla nebezpečná, desítky tisíc lidí ztratily zdraví a pracovní schopnost, zkrátily si svůj život. Toto byly hromadné lidské oběti pro to, aby se »ukoval« jaderný štít země a zabezpečil se spokojený mírový život SSSR a zemí socialistického tábora. Tímto uranem se zajišťovala vojensko-strategická rovnováha ve světě, což výrazně snižovalo riziko vzniku světové války.

Vezmeme-li to z druhé strany, v amerických sdělovacích prostředcích lze nalézt takováto hodnocení smlouvy: Z ruského uranu se už na počátku tohoto století na amerických jaderných elektrárnách vyrábělo 50 procent elektrické energie. Každá desátá kilowatthodina elektrické energie v celé americké ekonomice byla zajištěna z ruského uranu. Podle odhadů, které byly provedeny odborníky na konci minulého století, reálná hodnota 500 tun plutonia pro užití v jaderných zbraních představovala v té době minimálně částku osm trilionů dolarů.

Pro srovnání uvádím, že průměrný roční hrubý domácí produkt Ruska se podle údajů statistického úřadu Rosstat v posledním desetiletí minulého století pohyboval kolem 400 miliard dolarů. Ukazuje se, že faktická cena uranové smlouvy tvořila jen 0,15 % minimální reálné hodnoty zboží. Reálná hodnota uranu byla ekvivalentem dvaceti ročních HDP státu!

V historii lidstva se vedlo mnoho válek. Po jejich skončení poražení nezřídka platili reparace a kontribuce vítězům. Vzpomenu například francouzsko-pruskou válku z roku 1871. »Železný kancléř« Bismarck uvalil na poraženou Francii kontribuce ve výši asi 13 % HDP (pět miliard franků). Jistě, největší kontribuci v novější historii zaplatilo Německo poražené v první světové válce. Média sdělila, že Německo doplatilo reparace podle podmínek Pařížské mírové smlouvy z roku 1919 teprve před třemi roky. Na Německo byly uvaleny reparace o objemu 269 mld. zlatých marek. Suma je to samozřejmě ohromná. Je ekvivalentní přibližně 100 000 tun zlata. Podle současné ceny žlutého kovu je to okolo čtyř trilionů dolarů. Znalci ekonomické historie potvrzují, že reparace předepsané Německu v Paříži přibližně dvakrát převýšily HDP tehdejšího Německa. Mimochodem, splátky německých reparací se protáhly na 90 let (s přestávkami, čistého času přibližně 70 let).

Výplata »uranových reparací« Rusku se rozložila na dvacet let, přičemž velká část uranu byla dodána do USA ještě v 90. letech.

Ještě je brzo napsat tečku

»Uranová dohoda« byla připravena v úplném utajení. Ruské zákonodárství bylo narušeno, protože smlouva neprošla procedurou ratifikace v parlamentu. Ve druhé polovině 90. let se řada poslanců začala zajímat o vyjasnění podmínek smlouvy a okolností jejího uzavření, jak to odpovídá Ústavě RF a dalším normativním aktům Ruska. Výsledkem silného tlaku určitých vlivných sil z kruhu tehdejšího prezidenta B. N. Jelcina se vyšetřování podařilo zastavit. Rozebrat se ve smlouvě se snažili i další naši politici, dokonce se pokoušeli tuto smlouvu o dodávkách uranu do USA vypovědět. Mezi nimi byl například legendární generál L. Rochlin, generální prokurátor J. Skuratov, poslanec Státní dumy V. Iljuchin. Smrt Rochlina a penzionování Skuratova mnozí spojují zejména s tím, že projevili při rozkrytí této smlouvy nadměrnou aktivitu.

Jestliže byly dodávky uranu v rámci smlouvy »Gore–Černomyrdin« již uskutečněny, neznamená to, že za tímto příběhem napíšeme tečku. Je třeba se vrátit k seriózní analýze smlouvy v rámci speciální meziresortní komise s účastí jaderných odborníků, poslanců, ministerstev zahraničních věcí a obrany, dalších resortů a organizací, nezávislých odborníků pro oblast technických, vojenských, právních a ekonomických otázek.

Zaprvé je podezření, že celá řada lidí, kteří se kolem smlouvy pohybovali, dosud zůstává »v kleštích« aktivních politiků a státních úředníků. Není záruka, že nebudou pokračovat v práci v zájmu USA a Západu.

Zadruhé, je nám potřeba správné a čestné pochopení naší novější historie. Bez pravdivého rozkrytí detailů »uranové smlouvy« a její politické, vojenské a mravní stránky není záruka, že příště neskočíme zase na lep. Analýza skutečných cílů americké strany smlouvy jasně odhaluje skutečné zájmy těch, koho my, bohužel, ze setrvačnosti nazýváme partnery.

Za třetí, potřebujeme rozumné a podrobné zhodnocení ekonomických škod, které postihly Rusko a společnost. Při libovolném pokusu Ruska vydat se na cestu ekonomické obnovy bude Západ házet písek do soukolí našich současných reforem a sociálně-ekonomických změn. Měli bychom být připraveni na to, že Západ nám bude stále častěji vystavovat různé účty. Například jestli se budeme snažit provádět de-offshorizaci naší ekonomiky, začne přes soudy v USA, Velké Británii a dalších evropských zemích nevyhnutelně útok ze strany majitelů offshorových společností anebo jejich zástupců s nafouknutými nároky na náhradu škody. Přibližně takovou reakci je možné očekávat v tom případě, jestli se Rusko rozhodne vystoupit z WTO, omezit zahraniční investice nebo dokonce omezit repatriaci zisků zahraničních investorů z Ruska. Jsme povinni být připraveni na to, že může vzniknout povinnost vystavit našim západním »partnerům« tzv. uvítací účty. Těmi by mohly být naše požadavky vůči Spojeným státům kompenzovat gigantickou ztrátu vzniklou Rusku »uranovou smlouvou«.

Překlad Monika HOŘENÍ

Haló noviny, 8.4. 2017, str. 6

http://www.halonoviny.cz/articles/view/45305007

Přišlo e-mailem