Základní dokumenty „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ I c

 

Charta německých vyhnanců

 

Ve vědomí své zodpovědnosti před Bohem a lidmi, ve vědomí své příslušnosti ke křesťansko-západní kultuře, ve vědomí své německé národnosti a v poznání společných úloh všech evropských národu usnesli se zvolení zástupci milionů vyhnanců po zralém uvážení a přezkoumání svého svědomí podati vůči německému národu a vůči celému světu slavnostní prohlášení, které stanovuje povinnosti a práva, jež němečtí vyhnanci považují za svůj základní zákon a za nezbytný předpoklad pro vybudování svobodné a sjednocené Evropy.

 

1. My vyhnanci zříkáme se pomsty a odplaty. Toto odhodlání je nám vážné a svaté v pomýšlení na nesmírné utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí.

2. Budeme podporovat všemi silami každé počínání, zaměřené na utvoření sjednocené Evropy, v níž by národy mohly žít beze strachu a bez útisku.

3. Tvrdou a neúnavnou prací zúčastníme se na výstavbě Německa a Evropy.

 

Ztratili jsme svůj domov. Bezdomovci jsou cizinci na této zemi. Bůh vsadil lidi do jejich domovu. Odloučit člověka násilím od jeho domova znamená usmrtit jej duševně.

My jsme tento osud utrpěli a zažili. Cítíme se proto povoláni žádat, aby právo na domov bylo uznáno a uskutečněno jako jedno ze základních lidských práv, daných člověku Bohem.

Dokud toto právo pro nás není uskutečněno, nechceme však státí stranou, odsouzeni k nečinnosti, nýbrž chceme tvořit a působit v nových, vytříbených formách bratrského a ohleduplného spolužití se všemi členy našeho národa.

 

Proto domáháme se a žádáme dnes, jako i včera:

 

1. Stejné právo jako občané státu, nejen před zákonem, nýbrž i v každodenní skutečnosti.

2. Spravedlivé a rozumné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a poctivé provedení této zásady.

3. Promýšlené začlenění vyhnanců všech povolání do života německého národa.

4. Činné včlenění německých vyhnanců do výstavby Evropy.

 

Ať národy světa pocítí svou spoluzodpovědnost za osud vyhnanců jako těch, kteří byli nejtíže zasaženi utrpením naši doby. Ať národy světa jednají tak, jak to jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí odpovídá.

Národy světa musí poznat, že osud německých, jakož onen všech vyhnanců, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní zodpovědnost a zavazuje k mohutnému výkonu.

Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy pro nás všechny byla nalezena cesta do lepší budoucnosti.                                                                            Stuttgart, 5. srpna 1950

 

Signatáři Charty

Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),

Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany

Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců

Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany

Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),

Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),

Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina

Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),

Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,

Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,

Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),

Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)

Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,

Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer

Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,

Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),

Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),

Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),

Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů

Erich Luft, LvD Bavorsko

Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko

Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),

Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS-Obersturmbannführer

Walter Rinke, LM Slezsko,

Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,

Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),

Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,

Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934

Fritz Kimme, LvD Bremen,

Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.

(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)

***

Několik vět k textu

Zatímco v Německu a jinde v Evropě ještě probíhaly soudní procesy s nacistickými válečnými zločinci, v roce 1950 ve Stuttgartu Chartu podepsala řada příslušníků zločineckých organizací, např. SS, NSDAP. Mezi takovéto subjekty, podle našeho názoru, patřila i henleinovská Sudetendeutsche Partei, která byla organizovanou pátou kolonou nacistického Německa v Československu.

Je zcela nepochopitelné, že zločinci, příslušníci SS, NSDAP, se v textu Charty zříkají pomsty a odplaty a mluví o nesmírném utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí. Toto utrpení nepřineslo nějaké desetiletí, ale němečtí nacisté, včetně tzv. sudetoněmeckých, podporovaní velkou částí německého národa, kteří vyvolali druhou světovou válku, v níž bylo zabito přes 50 milionů lidí, nemluvě o nepředstavitelných materiálních škodách a následném hladu a bídě milionů lidí.

Zříci se pomsty a odplaty mohly pouze oběti nacistických zločinů a ne jejich více či méně aktivní vykonavatelé zločinů na území téměř celé Evropy.

Charta pro nás je dokumentem, který agresory, zločince posunuje do role obětí,  a ze skutečných obětí války se vytváří, v této fázi zatím potencionálně a náznakově, zlosynové, kteří za vše nesou odpovědnost.

Ano, v Chartě již začíná nám tak známé úsilí o přepisování dějin. O druhé světové válce a zločinech v jejím průběhu spáchaných, se stále méně mluví. Zato však snad veškerá pozornost nejrůznějších landsmanšaftů se soustřeďuje na dobu poválečnou.

Dnes již není diskuse o tom, že vedení střechové organizace přesídlených Němců, tzv. Svazu vyhnanců (BdV), bylo dlouhodobě ovládáno bývalými nacisty, ze 13 členů prezidia jich 11 bylo nacisty. Dnes jsou tato fakta známá.

 

Spiegel uvedl, že Spolková zpravodajská služba využívala po dohodě s vedením SL Sudetoněmeckou tiskovou službu a od roku 1955 i Sudetoněmecký archiv jako krycí organizace.  I někteří funkcionáři SL byli činní jako spolupracovníci či důvěrníci tajných služeb.(BND a CIA verbovaly mezi odsunutými, Právo, 27.12.2012, KOV)

 

Alespoň nyní se veřejnost dozvídá odpudivé a hrůzné skutečnosti o dlouhodobém místopředsedovi BdV, Rudolfu Wollnerovi, který byl v SS. Po válce byl odsunut z ČSR. Bývalý kulturní referent BdV Jochen Brennecke v 60. letech prozradil, jak se Wollner mezi kamarády chlubil, že jeho tanková jednotka SS likvidovala sovětské válečné zajatce pod pásy svých obrněnců. Když tato informace pronikla na veřejnost, prezidium BdV pod Wollnerovým vedením odvolalo Brenneckeho z funkce za „nepřesnosti v práci“. Wollner ve funkci zůstal až do r. 2000, kdy odešel jako nositel Spolkového záslužného kříže I. třídy, jejž mu předal prezident Richard Weizsäcker.

 

Podobný nacistický profil měli i mnozí další členové BdV. Někteří funkcionáři BdV i jako poslanci usilovali o urychlené ukončení denacifikace a návrat bývalých nacistů do státní služby. O tom všem a dalším napsal německý týdeník Der Spiegel. (Použity informace z článku Němečtí historici: Organizace odsunutých léta řídili bývalí nacisté, Právo, 3.12.2012). –red.

 

Formy realizace „práva na vlast“

 

„Představy o možných formách realizace prosazovaného "práva na vlast" jsou v prostředí landsmanšaftu dobře známy. Například Roland Schnürch, místopředseda Spolkového shromáždění sudetoněmeckého landsmanšaftu, napsal: "Pod premisou navráceni domovských území národní skupině, jak to požadují stanovy Sudetoněmeckého landsmanšaftu, lze uvést - s cílem nového státního uspořádání silou práva národní skupiny na sebeurčení - několik alternativ:

a) autonomní německé území uvnitř České republiky; b) suverénní svobodný stát; c) evropeizace domovského území. "20

 

Horst R. Übelacker, bývalý předseda Witikobundu a vlivný funkcionář landsmanšaftu, uvedl, že "sudetoněmecká politika národních skupin musí být zaměřena na to, aby hájila právo na sebeurčení ve všech variantách. Nesmí být vyloučeno žádné z těchto tří řešení:

1)Sudety jako součást... České republiky.2) Sudety jako samostatná správní a státní jednotka. 3)Sudety jako součást Německa ".21

Ostatně už v říjnu roku 1989 se tzv. kongres mladé a střední generace sudetských Němců konaný v Regensburgu zabýval "modely budoucnosti Sudet", přičemž byl formulován závěr, že ,,jsou myslitelné tři modely spojené s požadavkem sudetoněmecké suverenity:

(1) Připojení (anšlus) Sudet ke Spolkové republice.(2) Samostatné Sudety jako součást menší či větší středoevropské federace. [3) Sudetoněmecký svobodný stát - člen EU".

 

Je tedy zřejmé, že "státoprávní" představy a konstrukce sudetoněmeckých předáků z "otevřené otázky týkající se hranic" už nevycházejí (viz násl.), ovšem latentně je tato otázka jejich základem, přičemž společným jmenovatelem je požadavek "sudetoněmecké suverenity" a ztráty české suverenity nad česko-německým pohraničím.“ 

(Hruška Emil, Sudetoněmecké kapitoly, str. 218, nakladatelství BMSS-START, Praha 2008))

 

Provolání mluvčího sudetoněmecké národní skupiny (Volksgruppe)

 

Vážení krajané,

píšeme rok 1999 a můžeme se předběžně ohlédnout za devadesátými lety. V této době musela sudetoněmecká lidová skupina přestát těžkou žíznivou pouť. Ale přečkala ji, aniž by se nechala rozštěpit nebo ztratila své odhodlání. Bezprostředně po zvratu 1989 se krátkou dobu zdálo, že s překonáním komunistické diktatury se podaří uspořádat také neřešenou sudetoněmeckou otázku. Ale brzy, nejpozději v roce 1992, jsme museli poznat, že k tomu Praha nebyla dostatečně připravena. Bylo nám bolestně připomenuto, že to nebyli ve čtyřicátých letech pouze komunisté, ale s nimi i občanští politikové, kteří vyhnání naší národní skupiny připravili a uskutečnili.

 

Rok 1995 přinesl v České republice návrat k nacionalismu a k obnovení nešťastné teorie kolektivní viny v politických projevech i v rozhodnutí českého ústavního soudu. Nejpozději v tomto okamžiku se měla německá spolková vláda v Praze rozhodně vzepřít a vzít vážně svou povinnost zastat se nás, sudetských Němců.

 

Německo-české prohlášení, podepsané v lednu 1997,s nímž jsme nemohli z řady vážných důvodů souhlasit a před jehož nedostatky jsme naléhavě varovali, sudetoněmecko-české vztahy nezlepšilo. Konečné tečce se ovšem za bavorské pomoci podařilo zabránit. Bylo by bývalo žádoucí, aby spolkový kancléř Schröder při svém setkání s českým premiérem Zemanem v březnu tohoto roku přinejmenším požadoval zrušení Benešových dekretů, které se sudetských Němců dotýkají. Místo toho by byl nejraději smetl veškeré problémy minulosti jediným pohybem se stolu. Touto svou politickou linií německý kancléř naše oprávněné zájmy pošlapal. Ukažme při tomto sudeto-německém dni, že takovéto zacházení nepřijímáme, a že jsme společenskou silou, která nemůže být v politickém životě Spolkové republiky jednoduše přehlédnuta.

 

Milí krajané, mezitím však nastala řada příznivějších událostí (Entwicklungen). Jednání České republiky o přístup k Evropské unii začala již před několika měsíci a ukazuje se, že ČR potřebuje ještě mnoho úsilí, aby mohla k Evropské unii přistoupit. To se týká i oblastí, které se nás bezprostředně dotýkají, například zacházení s menšinami, otázky státní příslušnosti a určité otázky majetkové. My, sudetští Němci,

jsme byli vždy toho názoru, že Česká republika by měla patřit k EU, nicméně jen tehdy, budou-li splněny nezbytné podmínky jejího přístupu. Podle měřítek formulovaných samotnou Evropskou unií patří k tomu plná právní státní příslušnost (Rechts-staatlichkeit) a odstranění diskriminačních opatření. Pro nás to jednoznačně znamená, že protilidové Benešovy dekrety musí být zrušeny a bezpráví způsobené vyhnáním musí být odstraněno. Je to i v zájmu vnitřního sjednocení Evropy a rovnoměrného vývoje jejích oblastí.

 

V tomto smyslu stojí pak náš letošní sudetoněmecký den pod heslem: „Právo na vlast - stavební kámen Evropy"

 

Otázky vyhnání a neodškodněného vyvlastnění byly dnes postaveny před celý svět. Komise pro lidská práva OSN stejně jako americká Sněmovna reprezentantů zaujaly k tomu v uplynulém roce stanovisko, které nelze přeslechnout a které zaznívá zcela v našem smyslu. Také živé debaty o odškodnění totálně nasazených jsou pro nás významné. Ukazuje se, že vyvlastnění a oprávnění (Entrechnung) milionů lidí se ani po 60 letech nepromlčuje. Kdo utrpěl bezpráví od Němců, má nárok na vypořádání. Nemůže se ale měřit dvojím loktem: Pro toho, kdo utrpěl bezpráví jako Němec, musí platit totéž.                                           Váš F. Neubauer

 

Landsmanšaft žádá jednání, zrušení dekretů a odškodnění

Bezprostřední jednání volených představitelů sudetských Němců s českou vládou požaduje Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) v nejnovějším čtyřbodovém plánu, který  zveřejnil jednatel SL Franz Panny na zasedání hessenské organizace landsmanšaftu. Plán podle týdeníku Sudetendeutsche Zeitung (tiskový orkán SL) z 5. května zahrnuje další tři požadavky vůči ČR:

•„Bezpodmínečné a jednoznačné odsouzení vyhnání, a sice celého vyhnání. Vágní politování nad první fází nebo dokonce jen nad násilnými excesy při vyhnání v žádném případě nestačí a je vlastně výsměchem obětem.”

•„Zrušení těch Benešových dekretů, které jsou v rozporu s mezinárodním právem a týkají se sudetských Němců. To je asi 12 z celkem 143 dekretů a několik dalších zákonů a nařízení, zejména tzv. zákon o amnestii z května 1946. Důsledkem by mělo být potrestání těch, kteří se při vyhnání dopustili zločinů.“

•„Uznání práva na vlast, které je víc než pouhé právo na usídlení a zahrnuje zejména právo národnostní skupiny i nápravu dalších porušení práva včetně přiměřeného odškodnění."

V předposledním čísle týdeník napsal, že jednání s Prahou by měla vést Sudetoněmecká rada, která „politicky zastupuje sudetské Němce" a kterou takto uznává jak Seligerova obec (sdružuje sociálně-demokraticky orientované odsunuté Němce), tak i Ackermannova obec (sdružuje některé křesťany mezi odsunutými).

 Kov, Právo, 6. 5. 2000