Za EurIng Dr. Bohumilem A. Koblihou

Jeho světská pouť skončila 24. červnem 2015, kdy po delší vyčerpávající nemoci, jíž silou své vůle houževnatě vzdoroval, podlehl jejímu nepřekonatelnému tlaku. Jeho choré srdce přestalo tlouci.

Život neměl lehký. V roce 1968 odešel, jako několik desítek tisíc dalších Čechů a Slováků, do ciziny, aby zde našel nový domov. Začátky těchto  exulantů, nebo emigrantů, byly často přetěžké. Nešlo jen o hmotné podmínky, v nichž žili. Stesk po vlasti mnozí jen těžko překonávali. Toulky světem pro Bohumila neskončily jen v Anglii. Prošel i částí Afriky, Asie. A vracel se domů, do Londýna. Jeho znalosti, pracovní dovednosti a obětavost mu zajistily odpovídající postavení ve společnosti.

Bohumil přesto na svou vlast nezapomněl. Byl celá léta v písemném kontaktu se svými přáteli v republice. Dokonce je několikrát i osobně, společně se svou manželkou, navštívil. I já jsme měl tu čest. Již v r. 1990 jsme navázali první pracovní kontakty, které vyzrály v dlouhodobou a těsnou spolupráci, který trvala až do posledních měsíců jeho života. Dříve bychom řekli, že Bohumil psal, dokud mohl udržet pero v ruce.  Jeho články nám zprostředkovávaly po dobu  více let nejen anglickou, ale i širší realitu. Dozvídali jsme se z nich mnohé, co by jinak před námi zůstalo skryté.

Jeden čas Bohumil uvažoval o přesídlení zpět do republiky, což jsme obzvlášť vítal. Žil jsem v domnění, že budeme úzce spolupracovat i osobně. Ale pak z více důvodů se jeho plán návratu neuskutečnil. Bohužel!

Vím jedno, že Bohumil, i jeho rodina, měl svou českou vlast velmi a vřele rád. U nich doma se mluvilo česky. I proto jeho čeština byla skvělá. Ostatně tuto skutečnost potvrzuje celá řada jeho článků. Zatímco mnoho emigrantů, kteří odešli po srpnu roku 1968, začalo v Rakousku i Německu silně němčit, dokonce i částečně myslet jako Němci, prostě více či méně se po letech ne nemnozí z nich odrodili, Bohumil a jeho rodina byla stále česká.  Žil i problémy svého domova, některé jej zarmucovaly jiné povzbuzovaly. Nikdy, i když se situace  zdála být spíše horší než lepší, se svého češství nevzdával. Důkazy toho poskytl přemnohé.

Se znepokojením nesl sílící křik a tlaky sudetů, s despektem se díval na „naše“ sudetomily a germanofily.  Cítil, že z tohoto směru by mohla být naše republika znovu ohrožena. Situaci citlivě vnitřně prožíval. Ve svých článcích o tomto sílícím nebezpečí také psal. Mluvil o čtvrtém rajchu, který ohrožuje nejen ČR, ale znovu také a opět i Evropu.

Nelze opomenout, že Bohumil byl křesťan. Proto také nenesl lehce tíži nejrůznějších konfliktů, které v Evropě i ve světě hrozily a propukaly. Opět umírali a umírají lidé. Jako křesťan byl i sociálně citlivý. V  roce 1990 se zprvu domníval, že v Československé straně lidové našel křesťanskou politickou platformu. Následné kroky „takélidovců“ jej z omylu vyvedly. Celá léta spolupracoval s Křesťanskosociálním hnutím i s dalšími subjekty, v jejichž tisku publikoval. Značná část čtenářů Bohumila zná z jeho článků. Svého času jsme vydali i jeho publikaci, vyšla i jinde, která  požadovala pro ČR neutralitu. Knihu poslal i tehdejšímu prezidentu V. Klausovi, kromě dalších nejen českých politiků. Již tehdy však mnozí z rozhodujících činitelů naší neutralitu neviděli jako vhodnou či vůbec možnou. Nepokusili se však ani o první kroky vedoucí tímto směrem. Bohužel!

Jak jsem se dozvěděl z dopisu paní Mirky Koblihové, vzácné manželky Bohumila, ještě před svou smrtí na nás vzpomínal a poslal nám svůj pozdrav, pozdrav poslední.

Odešel vzácný člověk, Bohumil Kobliha. Bude však k nám dále promlouvat svými texty. Bude v nás žít, dokud my zde na tomto světě budeme. Až budeme odcházet i my, kdož jsme ho dobře znali, za ním, bude umírat i on s námi.

Dr. O. Tuleškov