Vážené slavnostní shromáždění, milí krajané obou jazyků a milí hosté,
tento krátký výňatek z přesvědčivého filmu Davida Vondráčka, který mnozí z vás znáte, ukazuje dvojí: za prvé ukazuje, jakým neuvěřitelným údolím slz, nenávisti a násilí prošla střední Evropa, naše české země a v neposlední řadě naše národnostní skupina. Na druhé straně ukazuje statečně a důsledně usilování poté narozeného člověka, aby se těmito otázkami s odvahou a znalostmi potýkal. Ukazuje také zdlouhavost, v jaké jsme my v Německu konfrontováni. David Vondráček je kompetentní a zná naše dějiny. Také ví, že Saaz je česky Žatec, nikoliv Zatek, a také především ví, že německy je to Saaz, nikoliv Saas, jak to zde mluvčí ZDF řekl. Tím je to jasné. To falešné česky a falešné německy bylo „made in Germany“ a nikoliv „made in the Czech Republic“. To dokazuje, jak je důležitá úloha objasňování vyhánění nejen v české společnosti, kde to vyžaduje hodně odvahy, ale také v německé a evropské společnosti.
Horst Seehofer ve svém písemném pozdravu před tímto sudetoněmeckým sjezdem mluvil o tom, že jsme u obratu v česko-německých, česko-bavorských a česko-sudetoněmeckých vztazích. Toto pojetí jsem přijal za vlastní. Toto je sudetoněmecký den obratu. Tento obrat zrál delší dobu a má ještě dlouhou cestu před sebou. Prošli jsme neschůdnou cestou, abychom měli ještě dlouhou cestu před sebou. Po desetiletí jsme se probojovávali neporozuměním, ignorancí, odmítáním, nepřátelstvím. Dosáhli jsme obratu, ze kterého vidíme, že se pohybujeme směrem k cíli. I když tento je ještě dosti vzdálen. Český premiér ve svém projevu v bavorském sněmu prohlásil – krajané a bývalí spoluobčané - neřekl „bývalí krajané a bývalí spoluobčané, To bylo velkolepé a pozitivní vyjádření. Řekl mnoho dobrého a správného. Ale zcela rozhodující byl závěr, kde udělal jasno, že není odhodlán přenechat dějiny jednoduše historikům. Udělal jasno. Není to žádná čárka na konci a vše bude ukončeno, nýbrž řekl, že jsme na počátku dlouhé a obtížné cesty a že se přitom nic nesmí tabuizovat, nebo vyčleňovat. Za tento výrok Petru Nečasovi výslovně děkuji.
Taková těžká cesta vyžaduje jasné vize a dlouhý dech. A ten my máme. Ale potřebuje také samozřejmě připravovatele cesty a pionýry. Takové průkopníky cesty jsme již před obratem v exilu a v podzemí měli. Uvádím osobní přátele: Milan Kubeš, Milan Horáček, Rudolf Kučera a mnozí další, kteří již před desetiletími počali razit cestu s námi. Jsem šťasten, že stále více německých – když počet přítomných politických a parlamentních zástupců z Německa a Bavorska vidím - a neustále více českých reprezentantů politiky a společnosti se k nám přiklánějí a jdou s námi touto cestou. Také to dokazuje, že jdeme správnou cestou.
Milí krajané, před námi je ještě velký kus práce. Bylo to připomenuto v souvislosti s Christinou Haderthauerovou, což učinil český ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády, Karel kníže Schwarzenberg, ve svých odvážných projevech v únoru tohoto roku. Dnes je mezi námi jeho zástupce v předsednictvu strany a celá delegace jeho strany. Říkám velice jasně: pouze a těmito slovy dokázal více než mnohý úřada za mnohá léta své činnosti a získal morální vítězství pro svůj národ a Evropu. To dokazuje, jak působivý o několik týdnů později byl Petr Nečas zde v Bavorsku. Jeho výroky zaměřené na krajany a bývalé spoluobčany nejen v souvislosti s vyhnáním, nýbrž i na staletí dlouhé výkony Němců v českých zemích pro společnou kulturu, jeho vyslovený dík lidem z našich řad, kteří v tzv. pohraničí aktivně pracovali na tom, aby oblasti vlasti naší národnostní skupiny obnovili a obživili.
Když Ch. Haderthauerová řekla, že Bavorsko je pro památný den vyhnání, byl jsem velmi potěšen. Jednou musíme dosáhnout, aby jeden den byl určen jako den památky na vyhnání. Na tom chceme pracovat, nechceme to jen podporovat. Chceme v dialogu a partnerství s našimi českými přáteli toho dosáhnout – aby to byl česko-polský a evropský památný den.
Upomínky na vyhnání jsou důležité, když jsou v Německu. Ale my přece doufáme – jeden český komentátor to v těchto dnech napsal v jednom velkém českém časopisu: „V Praze potřebujeme jedno ústřední místo, kde by naši politikové každoročně uctili vyhnané sudetské Němce a mohli na ně vzpomenout. To jsou působivá slova.
Horst Seehofer mne o posledním pondělí požádal, aby takový památný den letos byl evropským památným dnem, i když je bavorský, ale aby byl především dnem mládeže, vytvořený speciálně pro studenty a mladé. Jelikož právě mladá generace musí v duchu „Nikdy více!“ vědět, kam nacionalismus a totalismus na obou stranách naší střední Evropy vedl. Pak jsme tento památný den správně pochopili.
Vzpomínky u nás nemají drásat rány. Slouží k tomu, aby k něčemu podobnému již nemohlo dojít, co již naše národnostní skupina, český národ a především naši židovští spoluobčané museli zakusit za nepřátelského nacionalismu, za nelidského holocaustu – vyhnáním sudetských Němců a pak nakonec komunistickým zotročením českého národa. Nyní tyto rány pomalu odhalujeme, často u nich mluvíme a podnítili jsme odpovídající ozdravný proces, což si vyžaduje hodně odborných znalostí a trpělivosti.
Milí krajané, byl jsem dotázán, proč já, když jeden český politik, jehož jméno bych nechtěl uvést, při návštěvě v Rakousku – všichni víte, o koho se jedná, mluvil o tom, že vyhnání je lepší než trest smrti. Já jsem na tato neuvěřitelná slova minulosti neodpověděl, jelikož jsem chtěl slyšet českou odezvu. Byl jsem velice dojat, že český premiér se okamžitě zorientoval a řekl: „Tato vyjádření dokazuje, že dotyčný ještě do Evropy 21. století nedorazil.“ Byla to česká média, která začala diskusi, která trvá až dosud. Vývoj se prosazuje. Tento výrok, ke kterému Němci a Češi mají rozdílné postoje, není posledním slovem dějin. My jsme sousedé, my jsme přátelé, jsme partnery, patříme k právní a hodnotové společnosti. Proto se musí o základních lidských právech – to se neděje z dneška do zítřka – také v budoucí Evropě mluvit jednotným jazykem, a proto musí být označováno bezpráví „bezprávím“, zcizení „zcizením“, vyhnání „vyhnáním“ a vražda „vraždou“, aniž by to vedlo k rozbrojům nebo konfliktům. Tato morální základna přivede nás k sobě.
Proto mě těší společná péče o myšlenky, proto se těším na partnerství mezi sudetoněmeckým muzeem a muzeem Němců v českých zemích, které vznikne v Ústí nad Labem v severních Čechách. Proto se těším na myšlenku realizace bavorsko-české kulturní dohody, jak k tomu došlo již mezi Bavorskem a Izraelem. Zde připadne hodně práce na nás, společná výuka učitelů, výměna studentů, výměna mládeže, zemské výstavy. Můžeme dělat něco společně za pomoci znalosti minulosti pro lepší budoucnost.
K tomu jsou zapotřebí průkopníci a pionýři. Vážíme si vynikajícího průkopníka Davida Vondráčka. Dáváme tím najevo, co ten sudetoněmecký den znamená. Není základnou rozmíšek se širokou pestrostí české společnosti. Máme četné partnery a přátele sudetoněmeckého dne budoucnosti, který bude setkáním vlastenců a národnostní skupiny a též místem německo-českého setkáváni. My, sudetští Němci, jsme přirozeným mostem mezi českými zeměmi, Bavorskem a Německem. A tuto funkci evropského mostu chceme společně s partnery jako je David Vondráček naplnit.
David Vondráček se narodil v r. 1963, to byl rok Dohody z Élysée, kde zdánlivě dědičné nepřátelství mezi Němci a Francouzi za ceremoniálu v Remeši mezi generálem Charlesem de Gaullem a Konrádem Adenauerem bylo ukončeno. To bylo nejpůsobivější mírové politické znamení dějin. Ale tento rok byl také rokem, ve kterém se Německo – a to zde musíme otevřeně říci – mnohým to přišlo zatěžko, muselo vyrovnat s nepředstavitelnými zločiny nacismu.Tato cesta ještě dnes není dokončena. A v ČSR i v ČR a NDR neexistovalo věcné zvládnutí zločinů nacismu. Nedošlo ani k vyrovnání s tématem vyhnání. Tím se začalo až po roku 1990. Proto upozorňuji, aby se nezapomnělo na rozdílné podmínky. Jelikož jak naši krajané v bývalé NDR, tak naši krajané a přátelé v ČSR byli až do roku 1989/90 odtrženi od naší společnosti a od toho, co jsme mohli vykonat. Přesvědčivé je, že již v roce 1990 byli lidé, kteří se drželi nové cesty. Dělali to s velkou odvahou. Jako dnes si vzpomínám, jak krátce po převratu mladí bratří Vondráčkovi, David, který pracuje v televizních novinách, jeho bratr je novinářským pracovníkem jako já, jsme se tenkráte poznali. Přišli jsme do Mnichova, do sudetoněmeckého domu a oni začali s ožehavými otázkami na sudetoněmecké téma. Byl jsem tenkrát fascinován. Řekl jsem si, když jednou bude tato generace v politických funkcích, pak může dojít k určitému zvratu. A již v r. 1993 David Vondráček udělal v české televizi film o Franzi Neubauerovi. Jmenoval se, myslím, „Třetí návrat Franze Neubauera“. Byl o našem mluvčím, mém předchůdci, který stejně jako David Vondráček pocházel z okresu Mariánské Lázně. Tenkrát to byla odvážná práce. Od té doby toto téma neopustil. Dnes došel k odvážnému titulu „Zabíjení po česku“. Tenkrát se prosadil s takovou odvahou vedle dalších bojovníků. Pan Doležal je zde, mnozí další, byli to jednotliví bojovníci. Pozdvižení s V. Havlem po převratu byl pionýrský čin, byl potřebný, ale nakonec uvízl, jelikož společnost ani politici Havla nenásledovali. Tenkráte měl D. Vondráček četné nevýhody, jelikož dělal takové filmy jako např. o Fr, Neubauerovi. Dnes se ještě na něj útočí, je kritizován, ačkoliv je zcela jasné, že dělal tyto filmy sám od sebe z vlastních pohnutek a nikoli z podnětu nějaké sudetoněmecké organizace. Je původním českým filmařem. Dostal také jednu českou cenu, i když ne tu nejvyšší, v české televizi. Ale takový Nečas dostal také co proto, když se vrátil z Mnichova, avšak většina českých politiků a společnosti jej začíná následovat. To je to, co nazýváme obratem.
Budeme mít jako dříve protivníky, také budeme ostřelováni. V příštích letech bude zapotřebí hodně odvahy. Vyžadují to otázky útěku, vyhnání a přesídlení. Je úkolem našeho landsmanšaftu, aby byl kompetentním partnerem pro rozhovor, který se nesnaží zvenčí druhému něco vnutit, který nevystupuje jako chytrák, nýbrž jako trpělivý partner, jenž je k dispozici, který z vlastního podnětu a z vlastních pohnutek jde touto těžkou cestou.
David Vondráček je, jako téměř každý z nás, dítětem mnoha oblastí a národnostních skupin dřívější c.k. monarchie. Nezabýval se jenom vyháněním. V jeho filmech také nejde jen o vraždy na sudetských Němcích a jiných, ale například také mu jde o osídlování bývalých sudetských území Čechy z Volyňska, z Banátu. Vše rozvíjel do velké evropské vize a do úsilí jednoduše říkat pravdu.
D. Vondráček nelže a dělá dobré filmy, které jsou přesvědčivé již mluvou obrazů. Konfrontuje lidi s pravdou, ať se jim to líbí nebo ne. Z toho dělá závěry a vyvozuje důsledky. Tím pracuje pro usmíření a právo, pro lidská práva. Právě to potřebujeme. Musíme se oprostit od národního klišé.
Nejsou Češi, nejsou Němci, jsou lidé různých druhů. Díky bohu je také množství dobrých lidí. Ti musí spolupracovat, musí se propojit. My, sudetští Němci, musíme v příštích desetiletích rozvinout síť nad střední Evropou, hranice překračující síť porozumění. V tomto bylo v posledních letech a desetiletích vykonáno hodně a mnohé dosaženo. A ústředním pracovníkem je David Vondráček. Milý Davide, v tomto smyslu mohu Ti propůjčit sudetoněmeckou cenu lidských práv.
Krácený a volný překlad ing. Jaroslav Liška