Vzpomínky na pohnutá léta naší rodiny

Ing. Mojmír Maršák, CSc.


Než se dostanu k vyhnání naší rodiny z českého pohraničí v r. 1938, musím předeslat, co se událo předtím. V první světové válce byl otec Ervín Maršák (1895, Moravská Bránice) 16. 6. 1916 zajat na ruské frontě. Při nejbližší příležitosti se přihlásil do čs. legií na Rusi, prodělal anabázi na sibiřské magistrále, kde plnil funkci ochrany a velitele. Domů se vrátil lodí přes Vladivostok až roku 1922 jako štábní kapitán. Rozhodl se zůstat v čs. armádě. V létě 1932 byl jmenován zástupcem velitele polního pluku III/45 v Chustu na Podkarpatské Rusi.

V zimě 1937/38 čs. vojáci staženi a otec přeložen do Králík, kde byl 1. 1. 1938 zřízen 6. hraničářský pluk; dnem 26. 3. 1938 bylo zahájeno vyzbrojování úseku Králíky-Mladkov. Otec byl jmenován velitelem pevnosti (tvrze) Horka (Berghöhe). Při obsazování pohraničí německou armádou 1.-10. října 1938 musely být všechny vojenské objekty s celým vybavením předány německá armádě a čs. vojenská posádka přeložena do Moravské Konice, kde byla následně rozpuštěna.

Naší rodině (bez otce, ten odjel s vojáky do Moravské Konice) se podařilo sehnat malé dodávkové auto a co jsme mohli, to jsme naložili a zbytek rodiny se tím náklaďáčkem pod plachtou odstěhoval do Pardubic, kdo žilo otcova sestra.

Její manžel Karel Macák, ředitel tamní hudební školy, byl vzat Němci jako rukojmí a prožil 5 let v koncentračním táboře Mauthausen. Otec, sotva přijel za námi do Pardubic, byl penzionován. V roce 1942 se zapojil do odbojové ilegální vojenské organizace "Obrana národa" a stal se velitelem odbojové skupiny pro východní Čechy. Byl najednou náruživým rybářem, chodili jsme spolu rybařit většinou k Labi. Tehdy jsem nevěděl, že jsem býval svědkem tajných schůzek konspiračních skupin.

V prosinci 1944, byla celá odbojová skupina gestapem odhalena a pozatýkána. Její členové byli postříleni na popravišti v pardubickém zámečku, kde byli r. 1942 postříleni nejen všichni muži, ale i ženy a děti z obce Ležáky za to, že ukrývali české parašutisty vyslané z Anglie, aby provedli atentát na SS-Gruppenführera Reinharda Heydricha, "kata českého národa". Otec byl 8. 12. 1944 ubit gestapem v pardubické věznici pfi výsleších. V úmrtním listu stojí "Krankenheit und Todesursache. Stapo-Gefängnis".

Ten den bylo v pardubickém krematoriu spálenu jediné tělo, zaměstnancům krematoria se podařilo popel tajně odklidit a urnu schovat, takže bylo zřejmé, že šlo o otce. Po válce nám byla urna vydána o otcův popel jsme s matkou rozsypali na rozptylové loučce urnového háje v Praze-Zbraslavi.

Od doby otcova zatčení až do konce války jsme nedostávali lístky na potraviny, cigarety, oděv atd., ani žádné peníze. Žili jsme jen z podpor příbuzných, známých a sbírek ilegálních odbojových organizací. V květnových dnech 1945 jsem se zapojil do povstání českého lidu a stal se spojkou Čs. červeného kříže v Pardubicích. Otřesně na mne zapůsobil pohled na transporty (v "dobytčích" vagónech) vězňů z osvobozených koncentračních táborů. Tehdy jsme žili nadějí, že by otec mezi nimi mohl být a vrátil se zpět do Pardubic.

Po válce byl otec "in memoriam" povýšen, vyznamenán Čs. válečným křížem 1939. Matka se dočkala důchodu a stala se členkou Svazu národní revoluce. Po její smrti jsem členství převzal já (tehdy již Čs. svazu protifašistických bojovníků), po 2 období jsem byl zvolen předsedou obvodu Prahy 4 a po tři období byl za ČSPB zvolen poslancem v Praze 4 a zároveň poslancem místopředsedou plánovací komise ONV. Když jsem se dozvěděl o KRUHU občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí, přihlásil jsem se a byl přijat za jeho člena a v roce 2006 jsem byl zvolen předsedou jeho revizní komise, později se stal pokladníkem. Za člena jsem získal i svého bratra Zlaťka.

Celou válku jsme doma ukrývali prapor Českých legionářů na Rusi, po válce jsme obdrželi z Králík fotoalbum bývalých vojáků hraničářského pluku. Vše jsme předali Vojenskému historickému muzeu v Praze.

Autor je funkcionářem Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí