Vývoj Německa k možné válce očima Němce,II.

N ě m e c k o  a  p ř í š t í  v á l k a

Wolfgang Michal

Berlín, 1995

 

Evropa na cestě k německé nadvládě

„Slovo Evropa se vždy ozývalo z úst těch politiků, kteří od jiných mocností žádali něco, co by se vlastním jménem žádat neodvážili“. (Otto von Bismarck)

„Úspěch spojené Evropy je otázkou války a míru.“ (Helmut Kohl)

Rozloučení se Západem

Posledním tabu poválečné doby je německo – francouzské přátelství. Německo a Francie jsou, přestože se drží za ruce, rivalové o nadvládu v Evropě.

Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa. V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“

Mitterand vedl rozhovory s Garbačevem a M. Tchatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.

Vše dopadlo jinak. Německo se spojilo a dokonce přežilo své úhlavní vojenské nepřátele – Rusko a Francii. Teď může Německo v klidu přihlížet, jak se sousedé stávají slabšími a slabšími. Sovětské impérium zaniklo. Následovat bude i zánik Francie jako velmoci.

Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy.

Ztráta vedoucího postavení v Evropě je pro Francii „ranou do vazu“. Při parlamentních volbách v r. 1993 utrpěla vládnoucí levice „největší porážku od dob Napoleona“.

Boj o moc mezi Francii a Německem se zostřuje. Neexistuje otázka, na kterou by měly tyto země společnou odpověď. Již první návštěva francouzského premiéra Eduarda Balladuera v Bonnu skončila krachem. Spornými se ukázaly otázky volného obchodu, rozšíření Evropské unie, zavedení společné měny. Francie chce měnovou unii, Němci tvrdou marku. Francie dělá opatření pro ochranu domácího průmyslu proti levnému importu z Asie a východní Evropy. Němci ale zpívají chvalozpěvy na volný obchod.

Společný názor chybí i v otázce Bosny a východní Evropy. Zatímco Německo žádalo zrušení embarga proti Muslimům, hlasovala Francie vzhledem ke svým zájmům na Balkáně proti. Zatímco Německo usilovalo o rozšíření NATO i na východní Evropu, žádala Francie vytvoření Evropské armády a zabývala se myšlenkou na vytlačení NATO z Evropy. „Když Německo říká hýje, říká Francie hot.“ Protiněmecká nálada z léta 1993 přešla ve Francii ve fobii. Jeden bývalý generál francouzského letectva řekl: „Helmut Kohl drží své Germány v šachu, stejně jako Bismarck v 19. století. Ale po něm převálcují Němci opět celou Evropu od Königsberku na východě až po poslední kout na Balkáně“.

Němci se radují z každého rozšíření Evropské unie. Spatřují v něm zvětšení německé moci. Skandinávie a Rakousko jsou novými vazaly Německa.

Francouzský velvyslanec v Bonnu Francois Scheer informoval tisk o vystoupení ministra Kinkela, který hrozil Španělsku, že mu zlomí vaz, jestliže bude dál bránit vstupu skandinávským zemím do EU. Scheer prohlásil: „Německo chce rozšířené Evropě vnutit svou vůli“. Po tomto rozhovoru byl Scheer pozván na ministerstvo zahraničí a donucen svá slova odvolat. Tisk psal „o vlastní brance“ a všem bylo jasné, kdo zvítězil.

Pařížský sociolog Alain Tauraine říká: „Dobré roky skončily na jaře 1994. Jedna epocha dospěla ke svému konci.“ Francie se dnes nachází v horším stavu než v roce 1968 za časů studentských nepokojů. Sociální stát se rozpadá pod údery mezinárodní konkurence. Politika kolabuje.

Při evropských volbách získali socialisté jen 14,5 % hlasů. I konzervativci s 25 % hlasů zůstali hluboko pod očekáváním. Spiegel popisuje atmosféru Francie takto : „ Stačí jen jiskra. Nálada Francouzů je labilnější než kdy jindy. Dech konce leží nad pátou Francouzskou republikou.3 miliony nezaměstnaných, z toho 25 % mládeže. Rolníci se bouří, státní úředníci demonstrují.“ Stává se Francie nemocným mužem Evropy? Zájmy Francie neleží na západě, ale na jihu a především v Bosně. Tam se západní mocnosti dávno rozdělily na dva tábory – na francouzsko-anglické bratrstvo na podporu Srbů a Ruska a na americko-německou zájmovou společnost podporující Muslimy a Turky.

Připojení Rakouska k EU a výhled rozšíření EU o státy východní Evropy vedl v Paříži k debatě o vytvoření osy Berlín – Praha – Vídeň. Pohyb této osy „prohloubil“ staré francouzské sny o Středozemním moři a Africe.

Když americký prezident B. Clinton navštívil v roce 1994 Berlín, chválil znovu osu Washington – Bonn. V této souvislosti L´Humanité konstatovaly: „Kohl byl od Clintona jmenován pánem Evropy.“ Taková je nálada ve Francii. (Pod tlakem okolností část francouzské mocenské elity vzala postupně na vědomí nové mocenské postavení Německa. –red.)

Bývalá premiérka Velké Británie M. Thatcherová nevěnovala do podzimu roku 1989 anglicko – německým vztahům žádnou pozornost. . Poté však při slově „sjednocení“ slyšela houkat sirény. Na rozdíl od Gorbačova a Mitteranda byly jí důsledky německého sjednocení okamžitě jasné. Stejně jako jednomu z jejích předchůdců Disraeli, který v únoru 1871 řekl: „Sjednocení (Německa- red.) znamená úplnou změnu Evropy.“

Železné lady se přes všechno úsilí nepodařilo přesvědčit Gorbačova, že jeho proněmecké názory a jednání podkopou jeho autoritu v Rusku. Stejně bezvýznamné bylo její jednání s Mitterandem, který německou realitu vzal postupně na vědomí. Nepodařilo se ho přesvědčit, že má francouzsko – německou osu „vyhodit do vzduchu“ a tím zachránit Evropu. Lady Thatcherová již tehdy jasně viděla, že ve spojené Evropě se vliv sjednoceného Německa pouze zvýší, nikoli omezí. Lady Thatcherová prohlásila: „Německo je jednoduše řečeno moc velké a mocné, aby na evropské hrací ploše bylo pouze jedním z hráčů. Jenom úzká spolupráce mezi Francii a Velkou Británii může vytvořit rovnováhu k síle Němců“.

Mitterand bohužel nepochopil. Lady Thatcherová začala proto jednat sama, aby vyšlo na jevo, co Francouze a Němce dělí. V létě 1990 se k ní připojil ministr obchodu Velké Británie Nicholas Ridley. Ten poskytl rozhovor časopisu „Spectator“, který je velmi čten zejména konzervativní inteligencí. Ridley doslova řekl: „Němci přebírají Evropu a Francouzi jsou jejich pokojoví psíčkové. Evropská unie je gaunerským tahem Němců a Francouzi jsou tak hloupí, že to nepoznali. A teď jsou pudlíky Němců. To jsme se naší svrchovanosti mohli hned zříci ve prospěch Adolfa Hitlera.“

Na podzim roku 1990 měla libra hodnotu 3 DM a o dva roky později, pod vlivem německé finanční politiky, klesla až na 2,5 DM. Prezident německé spolkové banky Schlesinger mluví o „válce peněz“ To vše vedlo k absolutnímu zmrazení anglo-německých vztahů.

V říjnu 1992 německý FAZ varoval: „Jestliže tři největší mocnosti Evropy začnou znovu přemýšlet, která z nich je největší a kdo je nepřítel zítřka, bude ve srůstající Evropě zaseto semeno rozpadu“.

V listopadu 1993 vábil Timothy Ash Němce: „My máme s Němci více společného než Francouzi. Britové jsou pro úplnou liberalizaci obchodu, jsou jednou z hlavních sil NATO, jsou pro rozšíření EU na východ, podporují nejodvážnější sny Němců“. Zatímco Němci spojují rozšíření EU na východ s posílením jejich evropské moci, Britové toto naopak spojují s oslabením Německa. Nejlepší by bylo, tvrdí Britové, rozšíření EU od Maroka po Tádžikistán. Pak by Němci měli plné ruce práce a jejich kapsy by byly prázdné.

Stejně postupují Britové ve hře o rozšíření NATO dále na východ. Němci si od rozšíření NATO slibují získat pozice korunního prince, zatímco Britové doufají ve srážku zájmů Německa a Ruska. V takovém případě by Anglie získala prostor pro sledování vlastních asijských zájmů. Jediným problémem pro Brity jsou USA. Clinton jasně favorizuje Německo. Nový hrdina britské konzervativní strany volá: „Zapomeňme na Evropu. Velká Británie není na EU hospodářsky závislá. Dívejme se směrem k Číně. Na Dálném východě leží mnohem větší zisky. Nechme Evropu Němcům a vezměme si svět.“. Jen Daily Expres se ptá, kdo zastaví tažení císaře Kohla?