Voličům KDU - ČSL chce ukázat, že není stranou klerikální

Tento úkol si vzal osobně pan Bělobrádek, staronový předseda strany.  Pak to jistě pro něj nebude žádný problém. Stačí, když ukáže voličům, jak vstřícný je k přání většiny z nich, a v souladu s novými skutečnostmi navrhne, aby došlo k nové diskusi o církevních restitucích.  Musí se přece ověřit nebo vyvrátit tvrzení, že hodnota majetku, který církvím nebude vrácen, ale zaplacen, není dvojnásobně až trojnásobně vyšší, než je cena obvyklá.

Samozřejmě většině voličů se nelíbí ani způsob přijetí zákona o církevních restitucích. Na neštěstí pro klerikály si lidé pamatují, že prvním dějstvím hry o církevních restitucích byla rezignace tří poslanců ODS, kteří pro nečasovsko-schwarzebergskou vládu  byli rizikem. Dostali proto velmi zajímavé trafiky a počet poslanců se doplnil o vstřícné duše. Na neštěstí jedním z nových poslanců byl člověk odsouzený za úplatek ke ztrátě pěti let odnětí svobody. Co bylo však důležité, i pro tak velice morální předsedkyni PS PČR, paní Němcovou, že ještě než šel pan novoposlanec bručet, dokázal ještě zvednout ruku pro restituce.

Když pan Bělobrádek alespoň otevře vážnou diskusi o restitucích, část voličů mu asi uvěří, že lidovci nejsou klerikové. Pokud ani to nedokáže, pak vše ostatní bude  nedostatečné a volby mohou pro KDU-ČSL skončit jinak, než si představují.

Další nebezpečný rys KDU-ČSL, který ohrožuje náš národ, republiku, je jejich zcela výjimečná vstřícnost k Německu a k sudetům obzvláště. V tomto směru ji výrazně reprezentuje pan D. Herman, toho času ministr kultury v Sobotkově vládě. Za ním nepříliš pozadu zůstávají i další, zejména pan Petr Pithart a Pavel Svoboda. Sám předseda KDU-ČSL poslal sudetům na jejich 66. sjezd pozdravení. Ale proněmecká politika pánů bratrů a sester se projevuje především v každodenním životě. Dveře od sudetoněmecké ambasády v Praze otvírá přečasto celá řada kádeuáků.  Tvrdí, že jim jde o bližší spolupráci s Bavorskou CSU. Ale nemluví již o tom, že CSU je stranou, jejíž předseda je zároveň i  patronem sudetů, který se, stejně jako téměř celá bavorská zemská vláda, maximálně snaží o prosazování jejich zájmů v České republice. A KDU-ČSL tomto dílu napomáhá.

Jak si máme vysvětlit „smiřování“ kádeuáckých zastupitelů v Brně se sudety?  Jak máme chápat výkřiky pana D. Macka o tom, že bychom měli sudetům nabídnout, aby jejich příští sjezd  se konal třeba v Brně nebo v jiném českém městě. A  to již ani nemluvím o poslancích za KDU-ČSL v Evropském parlamentu, kteří v rámci Evropské lidové strany dokonce hlasují pro rezoluci, že evropští lidovci jsou připoraveni na válku s Ruskou federací. 

K dokreslení obrazu této „křesťanské strany“ je nutné vzít na vědomí její nejen antiruské postoje, ale i protislovanské. Za české národní zájmy slíbili bojovat ve volbách do Evropského parlamentu. Nyní to vypadá na to, že společně se sudety v české politice spíše prosazují interesy sudsko-německé. KDU-ČSL není stranou, jež by byla nějak pevně ukotvená v našem stranicko-politickém systému. Blouznění pana Bělobrádka, jak se stanou časem silnější a silnější, může skončit tím, že v příštích parlamentních volbách, před nepokrytou přízeň ČT a dalších  médií, se do parlamentu ani nedostanou.

Jan Šrámek, zakladatel Křesťanskosociální strany na Moravě a ve Slezsku, později hlavní osnovatel Československé strany lidové a její dlouholetý předseda, musí se v hrobě hrubě nespokojeně otáčet, když vidí, co  KDU-ČSL vyvádí, zvláště když ve svém názvu nese i označení ČSL.

KDU – ČSL není žádnou lidoveckou stranou. Její členové nejsou lidovci. Z původních křesťanskosociálních a lidoveckých principů „vyrostli“.  Především dnešní bělobrádkovská strana není stranou sociálně – reformní, ani stranou státotvornou a vlasteneckou. Odcizila se národu, republice, jejímu lidu. Boží mlýny však neustále melou, melou bohužel pomalu, ale přesto jistě!   Každému se dostane, co mu patří.

J. Skalský