V životě se dá skutečně žít, a ne válčit

Rozhovor Haló novin z 6. června s generálporučíkem v. v. Mikulášem Končickým, válečným veteránem, osvoboditelem Ostravy a předsedou Městského výboru ČSBS v Ostravě

Jste jedním ze tří posledních žijících velitelů tanků, které se v rámci První čs. tankové brigády pod velením Ludvíka Svobody probojovaly do okupovaného Československa a výraznou měrou přispěly k osvobození vlasti od fašismu. Účastnil jste se nejkrvavějších bojů na našem území - v Dukelském průsmyku, Ostravsko-opavské operaci. Jistě se setkáváte s těmi, kteří zlehčují tyto boje nebo se jinak snaží vnutit dojem, že o nic nešlo apod. Jakou pro ně máte odpověď?

Československé hranice jsem překročil na Dukelském průsmyku na kótě 534, kde jsem byl nasazený a musel jsem opustit tank. Deset měsíců jsem od října střežil hranice od Nižného Komárniku až do ofenzívy, přes celou zimu. Útočil jsem na tzv. bezejmennou kótu přímo z tanku; když jsme útočili ze svahu, tak se utrhla půda. Na tu bezejmennou kótu jsem se dostal a dobyl jsem ji. Byl jsem strašně hladový, posbíral jsem tam po Němcích nějaké nedojedky chleba. Bylo to u Nižného Komárniku na východní straně mezi dvěma kótami – ta bezejmenná kóta vyplňovala mezeru mezi těmi dvěma, a tam bylo německé postavení, odkud řídili palbu.

Boje to byly opravdu těžké. Ti, kteří se to snaží dnes zlehčovat, nezaslouží si ani odpověď.

Ten, který vás nasměroval k tankistům, nebyl nikdo menší než Richard Tesařík, hrdina Sovětského svazu. Jaké jsou vaše vzpomínky na něho? Jaký to byl člověk?

Byl to velmi razantní člověk, hodně přecitlivělý a umělecky založený. Velmi rychle reagoval, možná do jisté míry nedomyslel veškeré možné následky jako velitel. Takže s odstupem času, když jsme vzpomínali na jeho záchranu (těžce zraněného jsem ho dovezl k polnímu obvazišti a předal zdravotníkům), rozbrečel se mi v náruči.

Na počátku Ostravsko-opavské operace bojovalo v čs. brigádě pětašedesát československých tanků, do Ostravy jich dojelo jen sedm, mezi nimi i váš tank. Opravdu tvrdé boje jste šťastně překonal – ne však mnoho vašich druhů. Nezůstáváme těmto hrdinům něco dlužni? Uchováváme jako česká společnost odkaz těchto statečných lidí?

Jsem přesvědčen, že jsme jim hodně dlužni. Nemůžu posoudit, do jaké míry se podaří zrealizovat uchovávání odkazu dalším generacím. Ale jsem přesvědčen, že jim to musíme neformálně a rozumným pochopením přiblížit, aby k tomu měly patřičný vztah, aby dělaly dnes něco pro to, aby se nic tak hrozného nemohlo opakovat. Mám podezření, že takových, kteří to skutečně vnímají do hloubky, není dneska moc.

Jste původně z Volyně, váš tatínek byl Čech, maminka Ukrajinka. Nyní se mnoho hovoří o banderovcích. Jak se chovali na Volyni v době války? Jaké jsou vaše vzpomínky na nacisty okupovanou Ukrajinu?

Člověk musel být strašně zdrženlivý, pokud takový nebyl, bylo po něm.

Já k ukrajinskému národu mám dobrý vztah, a když jsem učil na venkovské škole na Volyni, učil jsem je (Mikuláš Končický byl původním povoláním učitel – pozn. aut.). Moje cesta byla v tomto prostředí do jisté míry taková elegantní. Mezi banderovci byli i moji spolužáci, někteří tam šli dobrovolně, některé přímo sebrali, nenechali je tam na pokoji.

Neobáváte se, že vedení současné Ukrajiny má tendenci podporovat novodobý fašismus právě prostřednictvím zbožšťování idejí Stepana Bandery a shazováním rudoarmějců?

Dneska nemám absolutně žádnou představu, jak to na Ukrajině je. Já teď ležím, domnívám se, že ty boje a násilí nemají adekvátní objasnění. Myslím si, že ti, co se cítí jako Rusové, ať zůstanou Rusy, a ti, co chtějí zůstat Ukrajinci, ať jimi jsou, ať je Ukrajina ukrajinská, a ne přičleněnou směsicí.

Jaký je vzkaz někdejšího vojáka, bojovníka proti fašismu, nám současníkům? Nepřekrucují se některé momenty historie, ba dokonce nejsou síly, které zaměňují oběti za viníky a přepisují historii? Nehrozí nám opakování té strašné války?

Vzkazuji mladé generaci, aby ocenila, že se nám podařilo zlikvidovat filozofické hnutí založené na likvidaci ras, hnutí, které vystavělo celý průmyslový komplex světa za účelem svých představ. Země je tak veliká, že je schopná dát všem zadost. V životě se vzájemně skutečně dá žít, a ne válčit; Jinak to vede ke strašnému utrpení, bolestem a strádání, a to není třeba.

Monika HOŘENÍ s pomocí Jaromíry MICHÁLKOVÉ

HóN