A. Tybrych:   ZTRÁTA SUVERENITY

 

Není to tak dávno, co prezident Václav Klaus s velkými výhradami vůči Evropské unii, sepsal parte, na němž se téměř se slzami v očích loučil se suverenitou České republiky. Když se vyplakal, podepsal Lisabonskou smlouvu, aniž by se k ní občané republiky vyjádřili. Plebiscit  by názor na EU nejspíše změnil k nepoznání.  Kritiky evropské integrace je hodně: zápolíme o kvóty vyváženého zboží, z našeho bílého zlata, tedy z českého cukru, se  stal dovážený artikl. Olomoucké syrečky zrají v konkurenčním zápasu, ale pole se zažlutila řepkou, a výnos polí se proměňuje v palivo automobilů, elektráren,  zatímco velká většina světa hladoví a každých pár minut umře některé africké dítě hladem..

Když prezident ustoupil  jako poslední  z kapitulantů, nejspíše si vzpomněl na slova novináře a politologa Ernsta Fischera, (1899-1972), který svého času napsal: „Aby se všechno dělo v pořádku, dal člověk svým vztahům ke svým bližním pevné formy, učinil z nich instituce, závazná nařízení; a náhle je zajatcem těchto institucí. Posadil za psací stůl nějakého člověka, aby mu vedl knihy; a náhle je obtížen tisíci psacími stoly, a ti, kteří za nimi sedí, požadují od něho rozkazovačně,   aby jim vydal počet. Ustanovil strážce, aby ho ochraňoval, a náhle ho tisíce ozbrojených strážců přepadají, srážejí k zemi, vykrádají  a terorizují v podobě státní moci. Zvolil své zástupce, aby činili rozhodnutí za jeho nepřítomnosti, a oni náhle pošlapou jeho zájmy, nestrpí, aby byl přítomen, aby radil a spolurozhodoval.“ A máme tedy obraz Evropské unie, v níž nás zastupují většinou nepřesvědčiví reprezentanti. Za to jich je 750 a s jedním předsedou navrch. V Bruselu sedí u psacích stolů na 25.000 skvěle placených úředníků, ale také 27 komisařů .   O jejich kvalitách si můžeme učinit obraz, vzpomeneme-li  na Vladimíra Špidlu, který ztratil nejen v Čechách dobré jméno. Prohrál místo premiéra, ale jako „bonus“ získal post s půlmilionovým příjmem měsíčně.  Národ sice vnímal, že jsme do světa vyslali nicku, ale v roce 2009 -  při obsazování EU komisařů - předák oranžových, Jiří Paroubek, shledal, že  zase „chceme Špidlu“. Naštěstí se tak nestalo. Tím pádem se zpřesnilo měřítko velikosti v Čechách i v Unii, ale zvýraznila i tvář a kvalita Jiřího Paroubka a konec konců i „černá díra“ Unie.

Když volili v Bruselu prezidenta, jímž se stal neznámý mužík, Belgičan  jménem Herman van Rompuy, a ministryni zahraničí, osoba naprosto nečitelná, Angličanka Catherine Ashtonová, vznikla dvojice, o níž psal tisk vesměs nezdvořile jako o nulách.  List Corriere dela Sera sdělil, že „Evropě se podařilo svěřit dvě nejvyšší funkce panu a paní Nikdo.“ Švédský Aftonbladet k těmto humorným poznámkám přidal ještě otázku: „Herman van Kdo?“ Sama madam Ashtonová, bývalá vedoucí zdravotního úřadu, teď šéfka zahraniční politiky Unie, k tomu dodala: „Posuzujte, co dělám a jak myslím, a budete na mě hrdí.“ Tato představitelka koordinuje z ničeho nic zahraniční služby, 130 zastupitelství a 5000 zaměstnanců. Evropský prezident zase odpovídá za Unii, a to jménem 500 milionů občanů, včetně mě. To ovšem málokoho v Čechách šokuje – vždyť máme zkušenosti. Přes vzdálenost jednoho století stále platí slova německého básníka Georga Heyma, (1887-1912), který si kdysi povzdechl: „Jakou to máme ubohou vládu, císaře, který by se mohl ukazovat jako šašek v každém cirkuse, státníky, kteří by lépe splnili svůj účel jako nosiči plivátek než jako muži, kteří mají důvěru národa.“ Za zmínku stojí citát z  „Neviditelného psa“, kde autor popisuje pokyny, týkající se obecné zeleně, nevyjímaje žlutou řepku. Titulek „Frnda“ kde se doslova píše: „Z dějin je známo, že jak se něčeho chytí nadšení fanatici a přidají se … politici, kteří vědí, že je to podvod, ale také vědí, jak se na něm dá bezvadně udělat kariéra. A když se do toho  vloží  “nadnárodní“ úředníci, to se pak dějí věci až neuvěřitelné, milostivá!“ Když si totéž přečetl Klaus, který měl více příležitosti nahlédnout do útrob Unie, není divu, že mu bylo z počátku do pláče. Neboť k jeho jedinému „háchovskému  podpisu se budou vracet dějiny. Nicméně Cyril Svoboda si drze dovolil doporučovat prezidentovi, aby si šel sednout do školní lavice. A to proto, aby se poučil, že vstupem do Unie „nemůžeme být připraveni o žádný díl  státní suverenity.“ Kdežto  poslankyně bruselského sněmu Bobošíková  uváděla, že Brusel se svými úředníky a tisíci psacími stoly budou rozhodovat, kde a jakou technikou budeme vyrábět energii, kudy povedou dálnice a železniční tratě, kampak budeme umisťovat utečence, jichž bude přibývat, a nevyloučila návrat k Benešovým dekretům z hlediska „landsmanšaftu“, neboť na tyto problémy bude pouze Evropský soudní dvůr.  Navíc v parlamentu přestává platit právo veta, ale rozhoduje kvalifikovaná většina. Jakou roli hrají v počtu 751 poslanců EU naši representanti si můžeme domyslet. Prim nadále budou ladit  Němci a Francouzi, nebude od věci, když si připomeneme, že v této souvislosti sami Francouzi používají výraz „passerelle, což je tunel, lávka  nebo můstek, po němž   můžeme tunelovat, anebo vykrádat kteroukoli státní suverenitu.

 Jeden z intelektuálů této země, který znal dobře dějiny svého domova, kdysi  napsal: že kdo chce definitivně rozsekat cokoli ho napadne,  učiní nejlépe, přibere-li k dílu Albánii. Takže nejsme do budoucna bez naděje.  Přidáme-li toto k fantazii bruselské byrokracie, která jednou přijde s myšlenkou hranatého melounu, později s absurdním projektem výměny běžných žárovek za úsporné, a časem od své směrnice ustoupí, když se počne 500 milionů lidí rozčilovat nad nutností měnit lustry. Někdy se objeví projekt sběru jablek,  která mají průměr větší než 8 a půl centimetrů. Zbytek se  na stromech (nejsou-li dotace dost slušné), prostě nechá shnít.

Tož  z vlastní zkušenosti je odpovídající předobraz obecné zkázy a perspektivy: že by se skutečně realizoval indiánský kalendář do r. 2O12? Tedy konce světa?