Srbsko po agresi NATO a ekonomických sankcích

Srbsko -fronty na almužny

Žiadna postsocialistická krajina nebude zrejme ušetrená toho, čím sme si prešli aj my v rámci tzv. „demokratických premien“. O to skôr Srbsko, ktoré naviac trpí následkami bombardovania NATO a USA, ktoré dôkladne zničilo srbský priemysel a infraštruktúru. A už málokto u nás si spomenie, ako sme za socializmu Juhoslovanom závideli ich možnosti cestovať a pracovať v zahraničí, na vtedajšie pomery bohaté zásobovanie u nás vtedy nedostatkovými tovarmi a ďalšie vymoženosti. Po páde východoeurópskych režimov bolo len otázkou času a metódy, ako to dopadne vo viacnárodnej Juhoslávii, ktorá sa naviac dlhodobo stránila angažovanosti v blokoch Východ, Západ. Pikantné na tom celom je, že sa práve Slovensko, po svojich vlastných skúsenostiach v Srbsku výrazne angažuje na tejto „demokratickej premene“ !

Srbsko: Totálny výpredaj bohatstva  krajiny rozsiahlou privatizáciou. Výsledok »demokratickej premeny«: vyčíňanie chudoby

Postsocialistické Srbsko je ovplyvnené strašlivou chudobou. Pred poslednými parlamentnými voľbami v máji 2008 predstavil predseda trhovoradikálnej pro-západnej strany G17 Plus, Mladjan Dinkič, obyvateľstvu sociálne príspevky, údajne financované prostredníctvom rozsiahlej privatizácie. Konkrétne mal každý občan dostať sumu 2000 Euro. Po voľbách sa stal Dinkič ministrom hospodárstva a zabudol na svoje sľuby. Namiesto toho  sa začalo k ortodoxným Vianociam 6. januára s výplatou 1700 Dinárov, čo je v prepočte 17 Euro. Okrem toho má každý dostať akciové podiely na privatizovaných koncernoch v hodnote 2500 Dinárov, teda 25 Euro.

 

Rozšírená chudoba

Aj keď tieto sumy nemajú inú, ako len symbolickú hodnotu, nával ľudí na výplatných miestach ukazuje ako sú všetci odkázaní na tieto almužny. Len prvý deň sa postavilo do fronty 300.000 ľudí. Online vydanie srbského magazínu Press sa pokúsilo zachytiť náladu medzi nimi. »Vďaka týmto peniazom budem po prvý raz po 15 rokoch jesť mäso.«

Podľa údajov ekonóma Miroslava Zdravkoviča žije dnes 5,5 milióna ľudí v Srbsku tesne nad hranicou chudoby z 8500 Dinárov, alebo 85 Euro. Mimo oboch veľkých miest Belehradu a Noveho Sadu predstavuje priemerný mesačný príjem podľa Press-online v prepočte medzi 90 a 100 Euro, v Belehrade a v Novom Sade priemerne 210 Euro na mesiac.

Pre sociológa Srecko Mihajloviča sú fronty týchto dní dôkazom značnej biedy. Je nepochybné, že celý prechod  ku kapitalizmu je omnoho bolestnejší, ako bolo mnohými očakávané. Spoločnosť pozostáva teraz z malého počtu superbohatých a veľkého počtu chudobných, zatiaľ čo stredná vrstva sa stále viacej stenčuje.
Je iróniou osudu, že práve Dinkič rozdeľuje almužny. Práve on je ten najviac zodpovedný za totálny výpredaj krajiny po Západom financovanom zvrhnutí vlády Slobodana Miloševiča a tým aj pre ožobračenie obyvateľstva následkom tzv. »demokratickej zmeny«.

Dinkič je výrazným protivníkom zbližovania Srbska s Ruskom. Nepriamo robí predaj 51 % akcií ropnej výroby Niš ruskému štátnemu koncernu Gasprom, proti ktorému v minulom roku vehementne bojoval, zodpovedným za to, že platby pre občanov sú podstatne nižšie, ako sľuboval pred voľbami. Podľa Dinkiča je vyplatených  400 miliónov dolárov ďaleko pod hodnotou.

 

Podlizovanie sa EU

Úplne ináč však znejú jeho hodnotenia, keď ide o obchody so Západom. To ukazujú ním ospevované predaje, ako napríklad jediných srbských oceliarní v Smederevo za len 20 miliónov dolárov pre US Steel, alebo prednedávnom Dinkičom vyjednaný predaj jedinej srbskej automobilky, Zastava, Fiatu za len 100 miliónov Euro.

Podlizovanie sa vlády za prezidenta Borisa Tadica Západu naberá stále absurdnejšie formy. Keď minulý víkend začal Dňom republiky Srbska, Srbskej republiky v Bosne-Herzegovine, zúčastnili sa osláv len veľvyslanci Ruska a Číny. Neúčasť veľvyslancov Európskej únie a USA zasa raz zdôraznili ich trvajúce dištancovanie sa k srbskému ľudu a jeho záujmom.  Napriek tomu vyhlásil Tadic vo svojom prejave, že len v samotnej EÚ môže ležať budúcnosť jeho krajiny.

Cathrin Schütz, Belehrad Anstehen nach Almosen,http://www.jungewelt.de/2010/01-15/005.php , www.prop.sk, 20.1.2010

 

Karel Hyka: Kosovo vyznamenalo V. Havla aneb vrána k vráně sedá

 Prezident tzv. Republiky Kosovo Fatmir Sejdiu vyznamenal bývalého prezidenta České republiky Václava Havla Zlatou medailí Ibrahima Rugovy za mír, demokracii a humanismus. Sejdiu toto své rozhodnutí oznámil v Domě mladých a sportu v Prištině u příležitosti čtyřletého výročí smrti prvního prezidenta Kosova. Za bývalého českého prezidenta vyznamenání převzala česká velvyslankyně na Kosovu Janina Hřebíčková.

Václav Havel zaslal Kosovu děkovný dopis, ve kterém napsal: „Je pro mne velkou ctí být prvním držitelem zlaté medaile nesoucí jméno výjimečné osobnosti z historie vašeho mladého státu. S Ibrahimem Rugovem mne pojilo pevné přátelství. Byl partnerem, ve kterého západní země vložily své naděje pro poklidné soužití a rozvoj v regionu. … Nikdy nezapomenu na svou návštěvu Kosova na samém počátku kosovské krize, v době humanitární katastrofy rozpoutané postkomunistickým nacionalismem, který organizoval etnické čistky.“

Připomeňme, že Václav Havel jako disident kdysi býval významným bojovníkem proti bezpráví a útlaku doma i ve světě. V době pozdější, když se stal prezidentem, začal jeho humanismus nabývat poněkud selektivnějších rysů, aby poté vyústil v humanismus otevřeně militaristický. V době kosovské krize se Václav Havel stal jedním z hlavních válečných štváčů, když otevřeně podporoval agresi NATO proti Jugoslávii. Byly to právě západní země, které svým vměšováním do vnitřních záležitostí Jugoslávie a podporou kosovsko-albánské teroristické organizace UČK pomohly etnický konflikt na území Kosova rozdmýchat. Václav Havel se tedy vyznamenal již dávno.

www.kosovoonline.cz, 22.1.2010

 

Andy Wilcoxson: Příprava dráhy pro Radovana Karadžiče

Většina z toho, co mělo být „zpravodajskými reportážemi“ z procesu s Radovanem Karadžičem v Haagu, balancuje někde mezi hysteríí a naprostou absurditou. Mediální pokrytí není často ničím více, než jekotem a často nazývá Karadžiče „řezníkem“, „démonem“ či „netvorem“ a všemi dalšími přezdívkami, které na něj naši takzvaní novináři mohou vrhnout.

 

Přirovnávání k Miloševičovi neplatí

Média jsou plná bezduchého srovnávání Miloševičova procesu s Karadžičovým, i když v obranných strategiích obou mužů jsou podstatné rozdíly.

I když se oba muži rozhodli se hájit sami, Miloševič vyžadoval objevovat se na lavici obžalovaných sám. Na rozdíl od Miloševiče chce být Karadžič u soudu podporován skupinou mezinárodních právníků, kteří by byli fyzicky přítomní v soudní síni a pomáhali mu v právních procedurách apod.

Jenomže Miloševič měl tribunál jen opovržení. Nazýval žalobce „druhá strana“ a nikdy neoslovoval soudce „vaše ctihodnosti“. Karadžičův postoj k tribunálu je úplně jiný. Karadžič soudce oslovuje „vaše excelence“ a na konci jednoho předběžného slyšení vedl přátelský rozhovor se soudcem Bonomym o jeho svatém patronovi.

Miloševič trval na tom vyslechnout každého svědka proti němu, ale Karadžič souhlasil s tím, že svědectví některých svědků může být přijato v psané formě bez svědkovy osobní přítomnosti a podání živého svědectví.

 

Karadžičovo žádání o více času je rozumné

Karadžič byl ostře odsouzen v médiích za požadování dalších 9 měsíců pro přípravu své obhajoby. Někteří vědátoři jej obvinili z „výsměchu spravedlnosti“ a „zdržování soudu“, protože se odmítnul účastnit soudu, dokud nedostane řádný čas na přípravu obhajoby. Říkají, že prý „měl na obhajobu čas 14 let“, takže už žádný další čas nepotřebuje.

Ve skutečnosti Karadžič neměl 14 let. Obvinění proti němu se stále mění. Obžaloba obvinila Karadžiče z litanie absolutních zločinů v určitých městech a vesnicích po celé Bosně a Hercegovině. Zřejmě věděl nějakou dobu, že byl obviněn z hlavních zločinů v Sarajevu a ve Srebrenici, ale obžaloba ho také obviňuje z četných zločinů v několika jiných městech a vesnicích, a tyto zločiny byly zpochybněny.

Obžaloba naposledy doplnila obvinění proti němu 27.února 2009 a dokonce ještě tehdy Karadžič nevěděl, ze kterých zločinů ve kterých městech a vesnicích bude nakonec obviněn, a to až do 19.října, kdy obžaloba „potvrdila“ verzi obvinění. Pak doslova o týden později, 26.října, soud odstartoval proces proti němu.

Proces je zdržen, protože obžaloba čekala s rozhodnutím, ze kterých zločinů ho obviní, až doby doby do jednoto týdne před začátkem soudu. Obviňování Karadžiče ze zdržování procesu, protože potřebuje na přípravu více než týden je proto falešné a zlomyslné.

Dokonce i kdyby byl vinen, Karadžič by pozdržením začátku soudu „neuniknul spravedlnosti“. Pokud dostane 9 měsíců na přípravu, celé je stejně stráví ve vězení. Neunikl by před ničím.

To obžaloba „dostala 14let na přípravu“ a neexistuje žádná omluva, proč by nemohla mít obžalobu dávno připravenou, když byl minulý rok Karadžič zatčen.

Obžaloba je neuvěřitelně pokrytecká. Když potřebovali čas na přípravu případu Aleksovski, argumentovali, že by nebylo rozumné držet obžalovaného 5 let ve vězení, než začali proces. Ale když Karadžič požádá o 9 měsíců na přípravu obhajoby proti obvinění, které vydali týden předtím, obviňují jej z obstrukcí. A nyní toto obvinění používají k obhajobě záměru znemožnit Karadžičovi vlastní obranu a přidělit mu právníka zvoleného tribunálem, který by měl uloženou povinnost vést proti jeho vůli obhajobu.

 

Vmanévrovávání obžalovaného a zkreslování důkazů

Pokud by byl Karadžič skutečně genocidní šílenec, jak z něho dělají, tribunál by k jeho odsouzení neměl žádné triky tohoto druhu zapotřebí. Ve skutečnosti, pokud by byl opravdu vinen, tak by měly být chováním tribunálu nejvíce pobouřeny jeho oběti. Pokud mu tribunál neposkytne jasný proces, důvěryhodnost jakéhokoliv rozsudku bude vážně zpochybněna.

Bohužel to vypadá, že prioritou tohoto soudu je rychlost, protože soudci a všichni žalobci vědí, že jejich práce je vmanévrovat a odsoudit obžalovaného. Méně času na obhajobu znamená méně schopnosti vyvracet důkazy obžaloby, nebo napadnout výklad důkazů obžaloby.

Během procesu s Miloševičem obžaloba často zkreslovala důkazy a odsuzovala svými otevřenými prohlášeními, totéž se chystá učinit i v tomto procesu.

Vynikající příklad tohoto zákeřného druho obžaloby je vidět ve formě telefonického rozhovoru představeného obžalobou při její zahajovací řeči, kde Karadžič říká, „kolem Sarajeva je 20.000 ozbrojených Srbů...bude to černý kotel, kde zemře 300.000 Muslimů. Zmizí. Takoví lidé zmizí z povrchu země.“ Noviny London Times ve svém zpravodajství označily nahrávky za „jasný indikátor genocidního záměru, bez ponechání žádných pochyb“ a tak se snažila obžaloba zobrazit důkaz u soudu.

Nicméně, když se podíváte na Karadžičovy výroky ve správném kontextu, věci vypadají radikálně odlišně než jak byly představeny obžalobou a médii. Náhodou vlastním originální přepis toho telefonického hovoru z doby, kdy byl přijat jako důkaz v procesu se Slobodanem Miloševičem a Karadžič tehdy řekl přesně toto :“Oni (bosenští Muslimové) se připravují na válku.. pokoušejí se tady (v Sarajevu) vést válku.. oni se úplně zbláznili...zmizí..takové lidé zmizí z povrchu země, jestli teď začnou (válku)... musejí vědět, že kolem Sarajeva je 20.000 ozbrojených Srbů.. je to šílenost, oni zmizí. Sarajevo bude černým kotlem, kde zemře 300.000 Muslimů, nemají to v hlavě v pořádku.“

Karadžič neřekl, že chtěl zabít Muslimy v Sarajevu. On řekl, že pokud budou Muslimové tak šílení a zahájí válku, množství z nich zemře. Je tam spousta rozdílů mezi tím co řekl, a tím jaký obraz toho se pokoušela obžaloba a média vykreslit.

Řekl jsem to předtím a řeknu to znovu, pokud by byl opravdu vinen, obžaloba by nemusela lhát o svých důkazech aby jej odsoudila. Žádný inteligentní člověk by nemohl brát slova z telefonátu jako důkaz genocidního záměru, ale takto jsou věci prezentovány u soudu žalobcem a tak byly i ohlášeny tiskem.

Tihle lidé vědí, že lžou. Karadžič na pásce vyjadřoval soucit s muslimskou populací, když řekl „jsou tam obyčejní lidé, a nechápou, že sází svoje krky a že muslimští lidé zmizí, chudí Muslimové zmizí, oni nevědí kam je vede (Alija Izetbegovič – vůdce bosenských Muslimů), kam zevede Muslimy.“

Karadžič prozrazuje, že je rozhněván na politické muslimské vůdce, nikoliv na muslimské lidi samotné. Jaký je na tom genocidní záměr? Říká „tam venku jsou obyčejní (muslimští) lidé, a já si myslím, že by měli být přivítáni s otevřenou náručí. Ale u vedení nebudeme váhat, musejí vědět, že pokud chtějí vystoupit (z Jugoslávie), budou muset začít proti nám válku, zaútočit na nás a pak dostanou naši odpověď.“

Karadžič tohle všechno neříkal pro nějaký veřejný prospěch. Řekl to všechno v soukromém telefonickém rozhovoru, který byl nahrán a zaznamenán bez jeho vědomí. Dokonce ani nemluvil s nikým důležitým, mluvil s osobním přítelem básníkem Gojko Djokem, který mu zavolal jedné noci, když Karadžič se svou ženou zrovna sledoval filmy.

Dokonce i když není nahrávka obviňující, u amerického soudu by nebyla vůbec povolena, protože nikdo neví kdo jí vlastnil během války a zda nebyla za roky, než byla použita u soudu nějak upravena. Ale znovu, tribunál nemá takové standardy, na jaké jsme zvyklí u nás v Americe.

Závěr

Ochota tribunálu přijmout sporný důkaz a sklon obžaloby lhát o důkazech zdůrazňují potřebu silné obrany pro Karadžiče.

Pokud mu tribunál proti jeho vůli vnutí právníka, nebude to proto, že byl nerozumný a zdržoval soud – i když se s tím jistě pokusí operovat. Čas na přípravu o který žádá, je více než rozumný ve světle faktu, že obžaloba byla dokončena jen sedm dní před začátkem procesu.

Pokud tribunál vnutí Radovanu Karadžičovi právníka proti jeho vůli, nebude to proto, aby představoval obhajobu, která má vyvrátit obvinění proti němu a srbským lidem. Bude to proto, že už napsali odsuzující rozsudek a nechtějí si to nechat zmršit předložením opačných důkazů, nebo odhalováním falešnosti jejich argumentace. Chtějí obhájce, který bude hrát, zatímco oni vmanévrují obžalovaného – vítejte v „mezinárodní spravedlnosti“ v Novém světovém pořádku.

Překlad Messin, 15.12.2009

Zdroj: http://www.slobodan-milosevic.org/news/karadzic_smorg110309.ht

 

Srbům berou půdu s pomocí falešných svědků

Novinář na penzi Vukota Lečić z Uroševce (KaM), s dočasným pobytem v Gornjim Milanovci (Srbsko), byl šokován, když od Kosovského majetkového úřadu (KPA) obdržel dopis s oznámením, že jistý Bajram Ćoroli zpochybňuje jeho právo na půdu o rozloze 1ha.

Vukota Lečić má však důkazy, že louka patří jemu:

Můj otec Branko tento pozemek v obci Rušince roku 1962 koupil od Nikoly Vidačiće, tehdejšího předsedy Obecního úřadu Uroševac, a později ho převedl na mě. Svědčí o tom majetkový list č. 188 ze 17. července 1995. Jakýsi Bajram Ćoli, Albánec z Rašince, předložil KPA  důkazy ve kterých tvrdí, že je on majitelem louky. K dopisu přiložil fotokopie dvou občanských průkazů, nákres a žalobu z r. 1900, úřední rozhodnutí z r.1955, majetkový list z r. 2006 a potvrzení dvou svědků z r. 2008. Okresní soud v Uroševci nedávno na základě dvou falešných svědků moji půdu převedl do vlastnictví Bajrama Ćoroliho - vypráví pro Blic Lečić, ukazujíce dopis od KPA, ve kterém mimo jiné stojí, že musí do 30 dnů odpovědět a dodat dokumentaci, kterou pokládá za platnou.

Pokud neodpovím v určené lhůtě, bude KPA žádost Ćoroliho přesto projednávat. V dopise dále stojí upozornění, že mohu o své právo na majetek přijít, spolu s doporučením, abych se přihlásil na některé regionální pobočce KPA , předložil dokumantaci a mohl tak být informován o dalším vývoji tohoto případu, dodává Lečić.

Dragana Ristićová, pověřená právní pomocí osobám vystěhovaným z Kosova a Metohije, poslala KPA námitku, ve které mimo jiné uvádí, že Vukotovi Lečićovi je ze strany Bajrama Ćoroliho neoprávněně zpochybňováno právo na majetek, protože zde nebyl uveden žádný právní důvod. KPA se podle ní ani nedržela zákona o právních postupech , když Lečićovi úřední dopis neposlala doporučeně.

Dopis byl doručen do poštovní schránky bez formální doručenky, takže není možné zjistit, od kterého data běží lhůta pro podání stížnosti, říká Ristićová a dodává, že s takovýmto případem se ještě nesetkala.

Lečić je přesvědčen, že soud v Uroševci Srbům odebírá půdu na základě hlášení falešných svědků a s blahosklonností UNMIK.

V souladu s evropskou konvencí budu požadovat spravedlivý soud a jeho zveřejnění a jako jedna ze zúčastněných stran v tomto sporu chci mít plný přístup k soudním spisům. Pokud tomu tak nebude, budu žádat spravedlnost u soudu pro lidská práva ve Štrasburgu.

Zdroj: Blic-A.Lukić , přeložila Lucie Nováková

  www.kosovoonline.cz 12.leden 2010

 

Albánci sní o Velké Albánii

Albánci v Albánsku a v Kosove snívajú o „Veľkom Albánsku“
SARAJEVO, 29. január (RIA Novosti). Prevažná väčšina Albáncov v Albánsku a v Kosove -  74,2  % - vyslovila sa za Veľké Albánsko. Hlásila to v piatok súkromná srbská spravodajská agentúra Beta, s odvolaním sa na výsledky prieskumu uskutočneného Gallupovým Balkán-Monitorom.

Pritom verilo viacej ako 40 % opýtaných, že takýto štát vznikne už v najbližšej budúcnosti.
17. februára 2008 vyhlásili albánske úrady v juhorbskej provincii Kosovo oficiálne odtrhnutie sa od Belehradu. USA a viaceré krajiny EÚ na to uznali Kosovo ako nezávislý štát. V súčasnosti je Priština uznaná 65 krajinami. Albánci predstavujú až 95 percent obyvateľstva provincie.

So skorou fúziou Albánska a Kosova ráta 39,5 % opýtaných v Albánsku a 47,3 % respondetov v Kosove. 63,8 percent obyvateľstva Srbska je toho názoru, že Belehrad neuzná Kosovo ako samostatný štát. Veľké Albánsko je pan-albánska ídea zjednotenia všetkých teritórií, kde sú usadení Albánci. Väčšina území budúceho „Veľkého Albánska“ sa nachádza v bývalej Juhoslávii. Podľa týchto zámerov by si malo Albánsko privlastniť severozápadné regióny bývalej juhoslovanskej republiky Macedónska, južné územia Srbska, vrátane Kosova, južné územia Čiernej Hory a dokonca severné územia Grécka. Veľkoalbánska idea nie je oficiálne proklamovaná ako cieľ Albánska a Kosova. Zároveň sú obe strany pre užšiu kooperáciu medzi všetkými albánskymi spoločenstvami v Balkánskom regióne.

Z prieskumu ďalej vyplýva, že Srbsko je ako spriatelená krajina označovaná predovšetkým v Čiernej Hore (69,1 percent opýtaných), nasleduje Macedónsko (54,8 percent) a Bosna Hercegovina (44,3 percent). Len 6,9 % Chorvátov, ako aj 7,6 % občanov v Albánsku a 3,5 percenta v Kosove dôveruje Srbsku. Pritom považuje 83,2 % opýtaných v Kosove, 50,4 % v Chorvatsku a  47,2 % v Albánsku Srbov ako nepriateľa. Pýtali sa občanov Chorvatska, Bosny-Hercegoviny, Srbska (vrátane Kosova), Macedónska a Albánska.

Výsledok bol zverejnený na internetovém stránke www.balkan-monitor.eu . Albaner in Albanien und im Kosovo träumen von "Großalbanien“ http://de.rian.ru/society/20100129/124901798.html                       Zdroj: www.prop.sk

 

Přišlo e-mailem:

Republika Srbská Krajina

vláda a parlament ve vyhnanství

Zemun, čís. 1128/09-10.12.2009

 

Zpráva

Mezinárodní soud o Kosovu a Metochii

Vláda a parlament Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství s pochybnostmi sleduje soudní řízení o platnosti či neplatnosti vyhlášení albánského státu v srbské Autonomní oblasti Kosova a Metochie.

Za překvapující považuje okolnost, že nejvýznamnější právní odborníci na světě nepřihlížejí k důležité historické okolnosti, týkající se albánského obyvatelstva v Kosovu a Metochii. Tuto okolnost nelze opomíjet, jelikož velké procento obyvatel albánské národnosti v Kosovu a Metochii mělo v r. 1999 státní občanství Albánské republiky. To znamená, že byli cizinci v Srbské republice. A i těmto ozbrojené složky NATO pomohly odtrhnout  část teritoria Republiky Srbsko, aby na ní mohli vyhlásit svůj stát.

Nikdo si neklade otázku, zda by právní odborníci souhlasili s odtržením teritoria nějakého jiného státu, který je členem OSN, cizinci, jimž tento stát dočasně poskytl pohostinství, jak to učinilo Srbsko občanům Albánské republiky.

Je neuvěřitelné, že ani právní stanovisko Republiky Srbské nezmiňuje okolnost, že v Kosovu a Metochii žije několik set tisíc občanů Albánské republiky, kteří se nejen dopustili zločinů vůči srbskému obyvatelstvu, ale byli i organizátory secese a členy albánských paravojenských jednotek.

V minulých stoletích Turecko bylo okupantem Balkánu, vyhánělo srbský lid z Kosova a Metochie a usídlovalo tam Albánce. Mezinárodnímu soudu v Haagu měly být dále uvedené skutečnosti osídlování Kosova a Metochie ve dvacátém století   známy…

Dodatečné osídlování občanů Albánské republiky  Kosova a Metochie probíhalo ve třech etapách:

1. Za druhé světové války Itálie okupovala Albánii a Kosovo a Metochii. Vládla zde od r. 1941 do r. 1943. Italská armáda vyhnala část srbského obyvatelstva. Občanům Albánie pak poskytovala srbské domy a majetek.

2. Německo po kapitulaci Itálie obsadilo Kosovo a Metohii, kde vládlo od r. 1943 do r. 1945. Německá armáda pokračovala ve vyhánění  srbského obyvatelstva a území osídlovala Albánci, jímž rovněž postoupila srbské domy a majetek.

3. Po druhé světové válce byly v Jugoslávii zaváděny komunistické pořádky. V čele státu stál Josip Broz Tito, Chorvat  protisrbsky založený. Rozhodl o dodatečném osídlení Kosova a Metochie dalšími občany Albánie. Nařídil, že Srbové, které vyhnali z Kosova a Metochie italští fašisté a němečtí nacisté, se nesmějí vracet  do svých původních domovů a musí žít v jiných částech Jugoslávie. Toto rozhodnutí odůvodňoval tím, že v Albánii je komunistická diktatura, týrající lidi. Nově příchozí Albánci vyháněli srbské obyvatelstvo. O tom se však v komunistické Jugoslávii nesmělo mluvit.

Právní odborníci by měli přihlédnou k tomu, že Tito občany Albánie neusazoval ve Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, nýbrž pouze v Srbsku a Makedonii. Bylo to strašné protisrbské opatření komunistické moci.

Pro jednání Mezinárodního soudu v Haagu je velice důležitá skutečnost, že Albánci přesídlení z Albánie, jichž byly statisíce, nikdy neprodělali proceduru nezbytnou pro přijetí občanství Srbska – i dnes jsou proto cizinci. Komunistický režim Josipa Broze Tita je však nechal místními úředníky zapisoval do knihy občanů, což bylo nezákonné a protiústavní. Proto je takovýto postup právně považován ze neplatný (a bez právních důsledků-pozn. red.)

Vláda a parlament Republiky Srbská Krajina ve vyhnanství využívají tuto příležitost též k tomu, aby upoutaly pozornost světové veřejnosti na skutečnost, že Srbové v Republice Srbská krajina byli od r. 1991 do r. 1995 pod ochranou OSN. Přesto Chorvatsku bylo dovoleno, aby z tohoto srbského státu, založeného na srbských historických a etnických územích, vyhnalo téměř všechno srbské obyvatelstvo. Mezinárodní soud v Haagu, orgány OSN a jiných mezinárodních organizací se dosud nezabývají otázkou chorvatské odpovědnosti za zločin genocidy a etnických čistek spáchaných na Srbech v Republice Srbská Krajina a v Chorvatsku.

 

Milorad Bucha, předseda vlády                                                  Dipl. ing. Rajko Ližaič

Vláda Republiky Srbská Krajina                          Parlament Republiky Srbská Krajina

 

 

Čís. MSD 1/09 – 4.11.2009

Sdružením Srbů, spolupracovníkům, redakcím médií

 

Dubrovnická Matice srbská

Informujeme, že shromáždění Dubrovnické Matice srbské se konalo 23. října 2009 v Modrém sále Lidového sněmu Republiky Srbské v Bělehradě… Kromě volby pracovních orgánů Matice rozhodlo o konání vědeckého shromáždění o činnosti MSD od r. 1909 do r. 1941…

Ve vědeckém shromáždění byly uvítány práce o chorvatizaci katolických Srbů, bosnicování muslimských Srbů a o zařazování Srbů do jiných národností – při využívání rodinných jmen  (makedonských, černohorských, bosenských, vojvodinských…).

Prosíme vás, abyste přihlásili své práce a uvedli odborníky a vědce, kteří se zabývají těmito tématy – abychom vědecky objasnili tragické vnitrosrbské rozdělování, vnucené koloniálními silami Východu, Západu a Vatikánu. To bude, jak jsme přesvědčeni, významný krok na počátku dekolonizace srbských zemí a srbského dědictví. Tak odjakživa postupovaly národy z bývalých kolonií na všech kontinentech.

Očekáváme, že odborníci a vědci práci o Dubrovnické Matici srbské a o asimilaci Srbů i jiných národů postoupí své práce na výše uvedenou adresu nebo na e-mail na jméno dr. Mončilo Subotiče, místopředsedy výkonného výboru MSD, nejpozději do 31. ledna 2010.

S přátelským pozdravem Srbům všech náboženských vyznání a stoupencům pravdy mezi jinými národy.

Marina Raguš,

předseda MSD

 

Oživenie fašizmu na Balkáně

Návštevu odstupujúceho  chorvátskeho prezidenta  Stipe Mesiča    v Kosove  v deň Kristovho narodenia a jeho podporu nezávislého Kosova, Srbsko prijalo jako klasickú antisrbskú provokáciu.

Mesič vyhlásil, že v prípade referenda v Srbsku, vyšle svoju armádu“ na srbské územie v okolí mesta Brčko.  Takéto vyhlásenia chorvátskych lídrov bez podpory Západu  sa nerobia. Chorvátsko ešte v období antisrbskej etnickej čistky v roku 1995 sa stalo najlojálnejším regionálnym partnerom Spojených štátov.
Súčasné dejiny chorvátsko-srbských vzťahov svedčia o pokračovaní politiky, ktorú vo vzťahu k Srbom razil „nezávislý chorvátsky štát“, vytvorený fašistami v období druhej svetovej vojny. V Maďarsku, Chorvátsku, v Bosne v moslimských radoch  a v Albánsku existovali vtedy silné a agresívne fašistické hnutia. Iba Gréci a Srbi v tom čase fašizmus rezolútne odmietli.

Chorvátsko s nadšením privítalo nemeckých okupantov. V krajine bol zavedený fašistický režim Anteho Paveliča. Nacionalisticky orientovaný katolík Pavelič okamžite po vzniku svojho „nezávislého štátu“ začal organizovať masové zabíjanie pravoslávnych Srbov. Iba v mestečku Jasenovac bolo zavraždených približne 700-tisíc ľudí, prevažne Srbov. Nenávisť k Srbom sa rozšírila aj na Rusov. Chorvátski dobrovoľníci – ustašovia sa zúčastňovali na operáciách na východnom fronte, bojovali pod Stalingradom. Aktívna bola aj účasť chorvátskych letcov pri bombardovaní ruských miest. V 90. rokoch 20. storočia sa dejiny istým spôsobom začali opakovať. Opäť vznikol Chorvátsky štát a s ním aj snaha zavŕšiť nedokončenú genocídu z druhej svetovej vojny. V roku 1995 Chorváti zaútočili na srbskom území a s podporou Spojených štátov ich vyhnali zo zeme, kde  po stáročia žili. Bola to najväčšia etnická čistka v Európe po druhej svetovej vojne, ktorá sa uskutočnila z motívov náboženskej a národnej nenávisti.
Niektorí vplyvní ľudia v Chorvátsku sú dnes dosť blízki myšlienke rehabilitovať ustaševské hnutie. Napríklad najpopulárnejší chorvátsky spevák Marko Perkovič-Thompson  sa preslávil svojimi piesňami oslavujúcimi zločiny chorvátskych ustašov proti Srbom. Jeho koncerty sa organizujú na štadiónoch, vysiela ich štátna televízia. Vedľa  Thompsona sa angažuje aj vojenský biskup Juraj Jezerinec, ktorý v roku 2008, v deň chorvátskej štátnosti, v prítomnosti najvyššieho vedenia krajiny, čítal Thompsonove básne, v ktorých každý verš sa končí heslom „za dom sme pripravení padnúť“.
Chorvátske úrady súčasne minimalizujú počet obetí antisrbského teroru, zo 700-tisíc obetí Jasenovaca znižujú číslo na 100-tisíc. Znižujú aktívnu úlohu Vatikánu v ideologickej a inej podpore hnutiae počas druhej svetovej vojny. Obnova fašistických hnutí v posledných rokoch na Balkáne a vo východnej Európe je súčasťou stratégie útoku NATO, v prvom rade anglosaského jadra. Miestne fašistické a kolaborujúce hnutia vystupujú ako interpreti germanofilskej ideológie  s jej tradičnou „zbraňou“ agresiou vo vzťahu k pravoslávnym Srbom a Rusom. Priamo to zodpovedá plánom architektov rozšírenia NATO smerom na východ.

Oživenie fašizmu v rôznych častiach Balkánskeho sveta núti spomenúť si na koncepciu „zrážky civilizácií“ S. Huntingtona, v ktorej Západ heroicky stojí proti „ostatným“. V duchu tejto koncepcie sa robia pokusy zmeniť vedomie a pohľad na svet iných v prísnom zmysle slova „nezápadných“ národov – Srbov, Rusov, Ukrajincov, Bielorusov. Ak naše národy zabudnú na svojich predkov, dovolia, aby im vymazali  ich historickú pamäť, nebudú si pamätať hrdinov  a obete antifašistického hnutia, prirodzene, že prijmú zvonku vnútenú politickú vôľu a cudzie modely správania.
Revízia našej historickej minulosti, a teda aj boja Srbov a Rusov s fašizmom, je jeden z najdôležitejších ideologických nástrojov rozširovania NATO smerom na východ, ktoré slúži nastoleniu hegemónie globálneho politického subjektu. Široko rozšírené „prepisovanie dejín“, zamlčiavanie a prekrucovanie historických faktov, pokusy vyrovnať zodpovednosť Nemecka a Ruska (ZSSR) za rozpútanie druhej svetovej vojny, rozdúchavanie antiruských a antisrbských nálad na Balkáne, to všetko predstavuje súčasť strategickej ofenzívy, podľa ktorej postupujú Spojené štáty a ktorá v mnohých smeroch pokračuje v stáročnej nemeckej „Drang nach Osten“.

Autor: Branko Radun (Srbsko) fondsk.ru

© Autorské práva na preklad tohto textu patria vydavateľstvu Sergeja Chelemendika Slovanský dom, ktoré prevádzkuje stránku chelemendik.sk