Spravedlnost postihla kolaboranty i jejich organizace
(Z projevu dr. Prokopa Drtiny, ministra spravedlnosti, na 55. schůzi ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé dne 29. května 1947)

Úhrnem podala národní prokuratura 36 žalob před Národním soudem, a to jako před soudem trestním proti 80 osobám a 3 žaloby před Národním soudem jako před soudem čestným proti třem osobám. Byly tedy obžalovány celkem 83 osoby, vesměs muži. Z toho počtu odsoudil Národní soud jako soud trestní 64 osoby pro trestné činy proti retribučnímu dekretu, jednu osobu pro provinění podle § 4 dekretu. Patnáct osob bylo osvobozeno. Obžaloby před Národním soudem jako před soudem čestným skončily vesměs osvobozujícími rozsudky.

K trestu smrti bylo odsouzeno celkem 18 osob. Tři dostaly milost, a to dr. Jaroslav Křemen, Eduard Chalupa a Jan Svoboda.

V nepřítomnosti bylo odsouzeno 5 osob, a to J.A. Baťa, Otakar Polívka, dr. Emanuel Vajtauer, Karel Mihalíček a dr. František Tuner, ale v jeho případě stalo se tak v okamžiku, kdy již byl dopaden a americkými okupačními úřady povoleno Československu jeho vydání.

Sedm osob bylo odsouzeno na doživotí.

Úhrnná výměna ostatních trestů na svobodě dosahuje doby 334 a půl roku těžkého žaláře. Čtyři obžalovaní byli uznáni vinnými podle retribučního dekretu, avšak Národní soud u nich upustil ve smyslu § 16, odst. 2, od potrestání.

Dekret o Národním soudu byl sice ve Sbírce vyhlášen již dne 9. července 1945, avšak Národní soud byl konstituován teprve dnem 12. prosince 1945, a to vzetím přísedících do slibu. Uvedené doby si vyžádalo jmenování přísedících senátů Národního soudu podle seznamů pořízených Zemským národním výborem v Praze a v Brně.

Vyšetřování závadné činnosti politických činitelů z doby okupace bylo pak svěřeno ministerstvu vnitra. Téměř vesměs na materiál a důkazy tímto ministerstvem předložené byla odkázána národní prokuratura.

Je nepochybné, že sbírání důkazního materiálu v tak obsáhlých věcech bylo velmi pracné a zdlouhavé. Tím především lze vysvětlit, že první elaborát ve formě trestního oznámení s výsledky šetření zaslalo ministerstvo vnitra justiční správě teprve dne 13. prosince 1945 a že k systematickému zpracování jednotlivých případů patřících do působnosti Národního soudu došlo v ministerstvu vnitra za účasti zástupců národní prokuratury teprve začátkem roku 1946 a teprve ve druhé polovině toho roku a v lednu 1947 došla justiční správě ve větším počtu trestní oznámení ministerstva vnitra s výsledky šetření. Žaloby byly vypracovány – až na některé výjimky – během asi tří týdnů po dojití oznámení… Neupozorňoval bych na uvedená data, kdyby nebylo v tisku mému ministerstvu tak často a ostře vytýkáno, že záměrně zdržuje provedení národní očisty a že protahuje řízení proto, aby krylo kolaboranty.První hlavní líčení se konalo před Národním soudem 15. ledna 1946. Je známo, že se Národní soud při zjišťování viny souzených osob setkával po praktické stránce s četnými nesnázemi. Materiál, který měl Národní soud k dispozici, nebyl zpravidla úplný. Obsahoval sice výsledky šetření, svědčící proti obžalovaným, avšak zásada audiatur et altera pars byla při vyšetřování administrativním pominuta. Tato skutečnost způsobila, že k úplnému objasnění povahy a tíže viny bylo teprve během hlavních přelíčení nutno konat četná procesní opatření…

Za hlavních přelíčení také někteří svědci změnili své výpovědi, složené u vyšetřovacích orgánů.

Z předneseného přehledu činnosti Národního soudu vysvítá, že všechny protektorátní a kolaboracionistické organizace a instituce doznaly ve smyslu vládního programu v osobách svých význačných představitelů větší nebo menší míry odsouzení – až na jenu výjimku. Národní odborovou ústřednu zaměstnaneckou, jejichž všichni představitelé byli osvobozeni. Neříkám, že tyto všechny rozsudky vystihují plně politickou vinu a škodlivost těchto aktivistických protektorátních zařízení i odpovědnost osob, které je vedly. O míře viny a přiměřenosti trestu mohou být zajisté různá mínění.. Ale myslím, že mne tento výsledek retribuce opravňuje, abych konstatoval, že zhruba splnila v rozsudcích Národního soudu své historické poslání. Ukázala všemu našemu lidu i veřejnosti mezinárodní, že náš národ i stát nehodlá prominout ani strpět i v budoucnosti žádnému politikovi a žádnému veřejnému, odpovědnému pracovníkovi postup a politiku, která by jej zaváděla do područí cizí moci a která by ničila jeho suverenitu…Tento výsledek činnosti Národního soudu i mimořádných lidových soudů naopak ukazuje jasně správnou cestu uvědomělého čs. občana i vlastence, že v boji o svobodu a nezávislost státu nesmí nikdy povolit a nikdy ustat, ani tehdy ne, kdyby se snad zdálo, že československá suverenita je na dlouho zničena. Tím také retribuční soudnictví dává plnou satisfakci všem těm, kteří se tak neohroženě a důsledně i za cenu svých životů za poslední války proti nacistické nadvládě co nejrozhodněji postavili…

Nezmiňuji se ve své zprávě parlamentu vůbec o činnosti mimořádného lidového soudnictví na Slovensku. Není to z mé strany opomenutí. Je to pouze výraz faktického stavu. Jak je obecně známo, trestání válečných zločinců na Slovensku se nedělo podle společné zákonné normy. Retribuční dekret se na Slovensku nevztahoval a zřízení slovenských mimořádných lidových soudů se opírá o zvláštní nařízení Slovenské národní rady, jež se v leckterém směru liší od práva platného v českých zemích. V důsledku toho se též stalo, že mimořádné soudy na Slovensku vstoupily v činnost značně později než v Čechách, a proto také platnost retribuční normy slovenské neskončila současně s koncem platnosti českých zákonů a činnost lidového soudnictví slovenského potrvá ještě až do konce tohoto roku.

Pokládám za potřebné informovat sněmovnu též o tom, že dbaje těchto zákonných ustanovení neměl ministr spravedlnosti žádného vlivu na výkon retribučního soudnictví na Slovensku a že jmenovitě mu nepodléhala veřejná žaloba na Slovensku, která postupovala zcela nezávisle a jen podle pokynů předsednictva Slovenské národní rady, po případě pokynu povereníka pre pravosúdie…

Pro tuto chvíli bych jen rád konstatoval, ať jakkoli jednou historie posoudí způsob, kterým jsme se s tímto nesnadným úkolem, jejž na nás mimořádná doba vložila, vypořádali, stojím plně za tím, že se naši soudci – ať již právníci či soudci-laici – i veřejní žalobci s mimořádnou obětavostí věnovali svým povinnostem…

Byli to v prvé řadě soudcové, prokurátoři a veřejní žalobci z povolání, na nichž ležela v plném rozsahu zodpovědnost za řádnou organizaci a provedení retribučního soudnictví. K nim nutno přiřadit všechny ty, kdo z řad advokátů a jiných právních oborů byli přibráni k součinnosti. Děkuji zvláště vřele soudcům z lidu, na nichž ležela hlavní odpovědnost při rozhodování při rozhodování o vině a trestu. Přinášeli mimořádnou oběť tomuto svému vznešenému a těžkému úkolu, neboť jejich účast v procesech, které také trvaly někdy celou řadu týdnů, jim způsobila jistě i osobní újmu v jejich zaměstnání. Za svoji obětavost si zaslouží plně zaslouží uznání celé naší národní veřejnosti, a to tím spíše, že mezi nimi bylo plno vynikajících účastníků našeho národního odboje i mnoho těch, kteří na sobě nebo svých blízkých nejtíže pocítili německou perzekuci…

Přehlížeje závěrem činnost retribučního soudnictví v jeho celku, mohu s plnou odpovědností svého úřadu znovu opakovat, že splnilo svědomitě a úplně, pokud to bylo v lidských silách, svůj úkol.