Soužití Čechů a Němců

na Znojemsku

1938 – 1945

Část IV.

Vzpomínky

IV.

Dva hoši z mé třídy, byli to Němci, kteří chodili do naší české školy, přestali do školy chodit. Zapomněla jsem říci, že v Šanově byla škola česká i německá, každá měla svoji budovu zvlášť. I do Sokola přestaly německé děti chodit jenom proto, že to byla česká organizace.  Tenkrát jsem nechápala, proč se začali po návštěvě Henleina Němci od nás odtahovat.

Pak přišel říjen 1938 a jednoho rána místo českých vojáků bylo všude plno německého vojska. Vykoupili všechny obchody. Nebylo divu, vždyť za jednu marku bylo 10 korun. Na nádraží v Hrušovanech nad Jevišovkou rozdávali němečtí vojáci zdarma eintopf, jako by čeští Němci někdy trpěli hlady. Ti tam chodili s nádobami a doma tím krmili dobytek.

Tatínek se z vojny nevracel, ačkoliv ti, kteří žili v pohraničí, byli propuštěni. Otec hledal pro nás nový domov ve vnitrozemí.  Nevracel se také proto, že by ho Němci zavřeli.  Byl totiž politicky činný v sociálnědemokratické straně. Maminka celý den pálila různé knihy a dokumentaci. Byli jsme však velmi chudá rodina, i s babičkou bylo nás šest osob. Otec byl ve velmi těžké situaci. Pracoval u zedníků v Brně a hledal místo pro nás, kam by nás přestěhoval.

Já jsem nechodila do školy, neboť česká byla zrušena a do německé mě matka odmítla posílat. Jenže pod hrozbou německých četníků, že jsem povinna chodit do školy, jsem od konce října začala chodit do německé školy. Byla jsem jediná Češka ve třídě.  Cítila jsem denně nenávist jak spolužáků, tak učitelů, pro které jsem byla „böhmische Luder – bömische Sau.“ Vzpomínám si, jak se při nějaké oslavě hrála německá hymna. Poslušně jsem stála v pozoru, ale učitelka mě zfackovala, chytla mi ruku a zvedla ji, že se tak stojí, když hrají hymnu.

Další zážitek mám z hodiny náboženství Byla jsem vyvolána a já na otázku odpověděla česky. Pan farář mě vzteky zmrskal rákoskou přes dlaně a do konce hodiny jsem musela klečet. Abych prý si uvědomila, že jsme Německá říše a že musím mluvit německy. S pláčem jsem mu připomněla, že přece učil na české škole a každou druhou neděli jsem chodili do kostela, kde kázal česky, takže mi rozumí, a že ještě dost německy neumím.

Při cestě ze školy mě zastavovali dospělí a ptali se, kdy se vrátí otec. Všichni se už vrátili a kde je on? Odpovídala jsem vždy stejně, že nic nevím. Od maminky jsem věděla, že by ho zavřeli, kdyby se vrátil.

Odstěhovali jsem se až koncem ledna 1939. Bydleli jsme na samotě u lesa v osadě Krhov. Do školy jsem chodila ¾ hodiny do Hrstovic. Otec pracoval v Brně a domů jezdíval na kole, a to ne každou neděli.

Zakrátko nato, co jsem začala chodit konečně zas do české školy, přišel nešťastný den, 15. březen, který se mně nezapomenutelně vryl do paměti. Pan učitel nám ráno oznámil: „Děti, od dnešního dne již nejsme Československá republika. Jsme německým Protektorátem Čechy a Morava.“ Byla to tak strašná rána, že jsem se hlasitě rozplakala a nemohla se zklidnit. Pan učitel se mě ptal, co se mi stalo. S pláčem jsem mu vyprávěla, že jsme před Němci utíkali a teď nám budou zase poroučet.On mě uklidňoval, , hladil po vlasech, že jsem prý ještě malá a že se určitě dočkám, že budeme zase Československo.

Zjara roku 1941 jsme se odstěhovali do Brna. Otci pomohl jeho přítel najít byt i zaměstnání u dráhy jako topič na lokomotivě. Pak (nevíme už kdy, snad 1943-44) dostal otec předvolání do wehrmachtu – že je odveden na frontu. Ta hrůza pro celou naši rodinu. Otec běhal po úřadech, že musí jít o omyl. Oni však tvrdili, že je ze Sudet, a to prý je ten důvod.

Nakonec otce zachránilo potvrzení o optování, což znamená, že je české národnosti. No a tento důležitý kousek papíru nám zachránil tatínka.

Ludmila Hubáčková, tehdy Šanov

Jan Pelech

Celá oblast jižní Moravy v prvních říjnových dnech roku 1938 byla obsazena nacistickou armádou. Obec Suchohrdly je předměstím Znojma. V obci byla většina Němců, avšak žila tam i silná česká menšina. Až na několik antifašisticky orientovaných Němců se téměř všichni hlásili k Henleinově SdP. Že po anšlusu jsou v obci pány Němci, pocítili suchohrdelští Češi hned po přivtělení  k župě Niederdonau. Hrůznou noc zažili občané tzv. české kolonie v obci z 13. na 14. březen 1939. Nacisté, kteří již věděli, že v nejbližších hodinách obsadí celý, dosud neokupovaný zbytek Čech a Moravy, oslavili konečnou likvidaci ČSR přepadením české kolonie.

Paní Anna Rychlíková vzpomíná: „13. březen 1939 byl den jako každý jiný. Před 20. hodinou jsem jako vždy šla do sběrny mléka, kterou vlastnil Němec Meinhart. Zarazilo mne, že byl náhle v celé obci vypnut elektrický proud. Stejně tak tonulo ve tmě Znojmo, které z výše položených Suchohrdel bylo zřetelně viditelné.

Proti zvyklostem bylo zarážející i to, že Meinhartovi odbavovali jen Němce a nás Čechy ignorovali. Při návratu jsem slyšela od Znojma zvuky výstřelů. Rozmýšlet, co se tam děje, však jsem již nemohla. Od české kolonie se ozval řev Němců, kteří počali vylamovat ploty v zahrádkách českých spoluobčanů a násilím se dobývali do domků. Ještě jsem stačila doběhnout domů na dvorek, avšak za mnou se již ozvalo volání: „Raus, du böhmische Sau“ a vylomenými vrátky se již hrnulo několik nácků. Ukryla jsem se za kmenem ořešáku, a zatímco se Němci dobývali do kuchyně, pokusila jsem se utéci k matce do sousedního domku. Zahlédli mne a hnali se za mnou. Počali nás bít a za stálého řevu Raus! Raus! nás vyháněli. Pak mě ucpali ústa a vlekli mě ven. Sotva jsem dýchala, byla jsem v sedmém měsíci těhotenství. Totéž se dělo i ostatním Čechům. Hnali nás k plotu zahrad, za kterým tenkráte  ještě bylo území okleštěné republiky. Házeli nás přes plot, neustále řvali Raus! Raus! a nepřestávali nám nadávat. Utekli jsme do blízkých Kuchařovic, kde se nás ujali.“

Paní Františka Rychlíková, která též zažila tehdejší noc v Suchohrdlech, vypráví: „Po čtyři roky jsem pracovala v obci jako chůva u Němce Rauschera. Po obsazení pohraničí v roce 1938 byl můj manžel nasazen na práci do Wiener Neustadtu. Právě 13. března 1939 jsem poštou od něho obdržela první výplatu. Kolem 20. hodiny mě navštívila švagrová a řekla, že ji mlékař upozornil, že se Němci houfují a připravují vyhnat Čechy, bydlící v obci, přes hranice do republiky. Nebrala jsem to moc vážně, vždyť je znám, a tak se s nimi domluvím.

Přepočítala jsem se. Již za několik okamžiků s řevem a nadávkami českých sviní vyrazili Němci dveře a nahrnuli se do kuchyně. Němec Emrich Stifter chytil mého pětiletého synka za nožky hlavou dolů a řval, že ho roztrhne. Podařilo se mi chlapce z jeho rukou vyrvat. Němci mě však chytili a i s chlapcem mě shodili na verandě ze schodů. Pak nás hnali k plotu za Českou kolonií a házeli nás přes plot, kde již bylo území ČR, a řvali, abychom se již nevraceli. Jak mě přehodili, dopadla jsem na nějaké tělo. Byl to pan Kaláb, již starší důchodce, který při týrání ztratil vědomí. Uslyšela jsem pláč svého synka. Měl zlomenou ruku a do dnešních dnů má na tehdejší řádění našich německých spoluobčanů památku. Já sama jsem v té mrazivé noci prochladla a odnesla to zápalem plic.“

Kronikář František Janda zachytil vyprávění českého učitele Leoše Pokorného: „Bylo to 13. března 1939 ve večerních hodinách, kdy zfanatizovaní Němci vyvrátili dveře našeho domku. Zatímco já jsem se snažil přivolat pomoc, rozbili dveře do ložnice, kde byla schována manželka s našim dvouletým a tříletým synkem. Zoufalá manželka bránila děti tím, že uchopila horkou kouřovou rouru a prvního násilníka s ní udeřila. Pak se pokusila bránit kuchyňským nožem. Němci ji zmlátili tak, že zůstala ležet na zemi. Po celém těle měla krvavé podlitiny. Děti naštěstí vyvázly bez zranění, neboť se ukryly pod postelí, na kterou Němci při svém řádění naházeli nábytek.

Já jsem pochopil, že jde o pogrom na české rodiny v obci a že se proto pomoci nedovolám. Vrátil jsem se. Při vstupu do ložnice mne jeden z násilníků udeřil pěstí do obličeje. Krvácel jsem z nosu a úst. Vyvlekli mne na chodbu a tam mne udeřili dřevěným kůlem do hlavy, že jsem upadl do bezvědomí. probral jsem se až v oranici, kam mne vyhodili. Druhého dne ráno jsem se odebral na celnici, která byla za obcí u české vesnice Kuchařovice. Uniformovaní Němci mě zavedli k našemu domku s příkazem, abych s rodinou ze Suchohrdel okamžitě zmizel. Opustili jsme náš domov jen s nejnutnějšími věcmi a ubytovali jsme se v Kuchařovicích u pana Stejskala, kde jsme byli až do května.“

Obětí řádících nacistů se stala i paní Pytlíková, provdaná Šumpelová. Latí, ze které trčely hřebíky, jí potrhali Němci rty a obličej. Dostala infekci, která se stala příčinou vleklé choroby, na kterou paní Šumpelová po několika měsících zemřela.

Životem zaplatili nacistickou okupaci i dva členové rodiny Hanzalovy. Paní Hanzalová, manželka hajného, která v tragických chvílích byla sama doma, upoutaná horečkou na lůžko, byla Němci vyvlečena  a kopanci zahnána do lesa, kterým v horečce několik hodin bloudila. Třetí den zemřela na zápal plic. Byla první obětí nacistické okupace v obci.

Její syn byl pak obětí poslední. 8. května 1945 prchali němečtí vojáci silnicemi okresu na západ. Když obcí projížděly poslední tři nacistické tanky, navedli je místní Němci na českou kolonii. Syn paní Hanzalové právě vyvěšoval z půdního okna bílý prapor. Výstřel z děla nacistického tanku nadzvedl střechu domu. Z půdy se ozval nářek. Pana Hanzala našli čeští sousedé s roztrženým břichem. Skonal za několik minut.

Znojemsko je prastaré historické území osídlené Slovany. Hradiště, dnešní předměstí Znojma, bylo významným střediskem a oporou slovanského lidu již dávno před rozmachem Velké Moravy. Po roce 1190 bylo na přechodu řeky Dyje vybudováno loucké opatství a Přemyslovci počali budovat nad Dyjí hradisko. Úlohu slovanského střediska pak převzalo město Znojmo, které za panování krále Přemysla Otakara I. vzniklo sloučením několika osad. Slovanskou historii tohoto území  potvrzují četné archeologické nálezy i stavební památky. Mezi nejvýznamnější patří již více než 800 let stará rotunda sv. Kateřiny a Panny Marie, která byla v roce 1134 vyzdobena malbami, znázorňujícími povolání Přemysla Oráče na český trůn. Je to nejstarší obrazové znázornění přemyslovské legendy na území našeho státu.

Němečtí kolonisté, kteří postupně osídlovali nejenom Znojmo, ale celé území jižně od řeky Dyje, získávali stále více privilegií a po tragické bitvě na Bílé hoře se stali pány nad krajem a vyvíjeli zde silný germanizační tlak. Počali považovat Znojemsko za své historické území. Svědčí o tom zápis z r. 1890, vyňatý z věžní báně při opravě radnice po r. 1948. V německém zápise stojí: „Nynější obecní výbor následuje své předchůdce a považuje za svou čestnou povinnost vždy hájit německý charakter města Znojma… Naše milované rodné město Znojmo, bašta němectví jižní Moravy, nechť roste, vzkvétá a stále prospívá.“ O nevybíravé násilné germanizaci svědčí skutečnost, že v roce 1890 našlo odvahu pouze 12% obyvatel města se hlásit k české národnosti. Němečtí živnostníci a továrníci nutili své zaměstnance, aby posílali své děti do německých škol.  V roce 1905 vyústila protičeská nálada k vyvolání pouličních demonstrací, při nichž byla vytloukána okna v bytech Čechů. Při násilném vniknutí do 42 domů a bytů českých obyvatel města byly demolovány jejich byty.  Potlačována byla činnost vlasteneckých českých spolků. V roce 1909 zakázala radnice veřejné cvičení znojemských sokolů.  V témže roce obdržel starosta znojemské sokolské jednoty od starosty města dopis, v němž ho varoval, aby sokolové nenosili na veřejnosti své kroje, neboť nemůže jim být zaručena bezpečnost. V r. 1911 pak radnice zakázala nošení sokolských krojů a odznaků na veřejnosti. V r. 1912 napadli znojemští Němci sokolský průvod, vracející se z veřejného cvičení v Přímětcích.

Po vzniku samostatného čs. státu v roce 1918 vyhlásili znojemští Němci „Německou jižní Moravu“ a nechtěli připustit její odtržení od Rakouska. Z Vídně povolali dvě čety rakouských námořníků, kteří měli zajistit město proti eventuálnímu příchodu české armády. Dne 16. prosince 1918 však v 6 hodin ráno vjel na znojemské nádraží čs. obrněný vlak a od Jihlavy a od Brna vstoupily do města jednotky čs. armády. Rakouští námořníci a němečtí představitelé města i landrátu uprchli do Vídně. Znojemští Němci však stále věřili, že německá většina ve volbách vrátí opět město do jejich moci. Byli zklamáni. V prvních obecních volbách v roce 1920 obdržely české politické strany 7875 hlasů, kdežto německé pouze 4716.

I po osvobození jižní Moravy docházelo k násilnostem. Dne 10. srpna 1919 se vracel domů do Vranovské Vsi český legionář. Místní Němci ho přivítali sprškou kamení a v noci mu zapálili domek. Legionář Dominik Schlafa se zachránil útěkem do polí.

Němci měli v ČSR naprostou rovnoprávnost. Ve Znojmě měli své obecné i měšťanské školy s německým vyučovacím jazykem, své gymnázium, obchodní akademii, německou živnostenskou pokračovací školu, své politické, kulturní a sportovní organizace, a přesto po nástupu Hitlera k moci v Německu většina podporovala Sudetoněmeckou stranu. Ve volbách v r. 1935 z celkového počtu 5364 voličů německé národnosti obdržela Henleinova strana 4087 hlasů.

Při hitlerovské anexi Rakouska odjela do Vídně delegace znojemských Němců – Darilek, dr. July a ing. Felix Bornemann, aby u příležitosti Hitlerovy návštěvy Vídně svému vůdci tlumočili pozvání do Znojma.

V roce 1938, ještě přede zářijovou mobilizací, uprchla většina vojnou povinných Němců z celého pohraničí do sousední Ostmarky. Tam pod vedením znojemského nacisty Felixe Bornemanna ustavili ozbrojenou jednotku, která napadala čs. hlídky . V noci 23. září zaútočili tito Němci na čs. celnici v Hnanicích. Necelá desítka českých celníků se několik hodin hrdinně bránila nacistické přesile. Němci celnici zapálili. Při střetnutí byl zasažen střelbou henleinovských útočníků zpravodajský důstojník znojemského 24. pěšího pluku Otmar Chlup. Byl to první padlý na jihomoravské hranici.

Dne 9. října 1938 v dopoledních hodinách okupovaly nacistické jednotky více než polovinu území znojemského okresu, včetně města Znojma. Po dobu okupace zůstalo ve Znojmě více než tři tisíce Čechů, kteří však byli vystaveni potupnému šikanování. Ihned po příchodu Němců byli čeští občané chytáni na ulicích, odváděni henleinovskými ordnery a nuceni drhnout a uklízet v budovách, kde se umísťovaly vojenské jednotky, a v úřadech. Přitom jim jako hadry byly dávány čsl. státní vlajky.Známí funkcionáři českých a německých protifašistických organizací byli odváděni do volkshausu, kde byli podrobeni výslechům, a mnozí, například komunista Thomas Knebl , německý soc. dem. Fast, Koter, Lustig a další byli odvezeni do Vídně. Na domech českých občanů se objevily nápisy jako „Sauböhm, Legionär, Bolschewist“, domy a byty Židů byly pomalovány Davidovými hvězdami a nápisy Jude. Okamžitě musely být odstraněny na obchodech české nápisy. Nacistický starosta dr. Haase nechal na lavičky ve znojemských parcích namalovat nápis Nur für Deutsche.

V příhraničním městečku Šatov byli zbiti dělník Šplíchal, který byl demobilizován z oddílu SOS, i jeho žena; do bezvědomí byl zbit poštovní úředník Hrůza, stejně jako jednadvacetiletá  invalidní dívka – sirotek, kterou hodili na hnojiště. Facky a kopance utržil také předseda místní Národní jednoty Jelen. Němci v prvních dnech okupace obsadili i několik obcí, kde nežil jediný Němec, jako Citonice a Kuchařovice, Tvořihráz a Domčice, které však prožívaly radostný návrat do vlasti (24.11.1938).

Cílem častých útoků znojemských Němců se stal po celá léta okupace hostinec pana Havelky v Horní České ulici, kde se scházeli občané české národnosti. Byl mnohokrát německými násilníky demolován.

Vlnu násilností rozpoutali znojemští Němci v noci ze 13. na 14. březen 1939. Město bylo již plné německých vojenských jednotek, připravených okupovat zbytek ještě svobodných Čech a Moravy. Nacisté již věděli, co bude v nejbližších hodinách následovat. Rozradostněni zaplnili znojemské ulice, vytloukali Čechům okna a radostně provolávali hesla, jako : „Eins, zwei, drei, vir – wir holen sich Prag, Olmütz, Brünn. Fünf, sechs, acht, heute in der Nacht“.

Do posledních dnů fašistické okupace byli ve Znojmě vystaveni čeští občané diskriminaci. Nezřídka se stávalo, že Němci sehnali Čechy z chodníků s výkřiky, že ty jsou jen pro Němce. A o posledních válečných Vánocích v roce 1944 vydala znojemská městská rada vyhlášku, která byla vyvěšena ve všech obchodech. Nařizovala, že „Weinachzuteilung bekommen nicht die Tschechen, Juden und Zigeunern“ (Vánoční příděly neobdrží Češi, Židé a Cikáni).

12.10.1938 byla Němci zabrána i česká obec Kuchařovice. Ve 13.00 hod. vtrhli do obce i znojemští ordneři a mladí Němci ze sousedních německých Suchohrdel. Prvním činem bylo spálení čs. státní vlajky na návsi a slavnostní vztýčení vlajky s hákovým křížem. Místní Čechy pak nutili provolávat hesla, jako „Sieg Heil!“ a „Heil Hitler!“ V místním pekařství byly krvavě zbity dvě prodavačky a učeň. Okamžitě byl suspendován starosta obce a dosazen německý komisař. Kuchařovice byly vráceny do ČSR 24.11.1938.

V neděli 21. června 1942 se několik mladých chlapců z Kuchařovi šlo koupat k nedalekému rybníku. Za chvíli tam přišli němečtí chlapci z Hitlerjugend a jakmile poznali, že koupající chlapci jsou Češi, naházeli jim šaty do rybníka. Čeští chlapci se dostali do slovní rozepře, ale protože to bylo právě v době stanného práva, raději odešli. To je nezachránilo. Byli odvlečeni gestapem a 28.6. 1942 byli Josef Smrčka (18 r.), Josef Čermák (20 r.), Bedřich Skřivánek (18 r.) a František Plaček (16 r.) popraveni, prý pro schvalování atentátu na Heydricha. Zachránil se Robert Hanzal, který shodou okolností hned v pondělí 22.6. odjížděl na nucenou práci do Lübecku. Tam byl po týdnu zatčen a transportován do Brna k soudu, a to bylo druhý den po zrušení stanného práva, a tak byl odvlečen do Osvětimi, odkud se vrátil v červnu 1945.

Jan Pelech, Znojmo

Z kapitoly Junák a Skaut na Znojemsku

… Když 12. března 1938 vpochodovala hitlerovská armáda bez odporu do Rakouska, vítána frenetickým jásotem zfanatizovaných nacistů, ocitla se rázem i jižní hranice státu v ohnisku incidentů, rozpoutaných tzv. pátou kolonou našich henleinovců. Mladí němečtí fanatikové přebíhali do Rakouska, kde byli seskupování do oddílů, vyzbrojovaných a vedených nacistickými důstojníky. Tyto oddíly freikorpsů pak za nocí vnikaly zpět na české a moravské území, jim dobře známé, aby zde provokovaly srážky. Přepadávaly zezadu vojenské jednotky a příslušníky SOS, které ostřelovali. …

Jak svéráznou představu o sousedském spolužití měli naši sudetoněmečtí spoluobčané v našem jihomoravském pohraničí. Uvádím jako příklad prozrazení nacistické rozvratné organizace v Březí u Mikulova. …Funkcionářem Henleinovy strany byl tam Karl Bamboschek z Březí č.p. 126. Ten prodělal tajně v Německu kurs sabotážní činnosti, používání zbraní a trhavin, a školil pak jako vedoucí příslušníky dobrovolné henleinovské pořadatelské služby FS (Freiwillige Schutzstaffeln). Pro ně byl zřízen sklad zbraní a trhavin na rakouské straně hranice ve dvoře Stuttenhof. Tam je vydával jeho správce Leopold Heidl. Mezi ním a Bamboschkem byl prostředníkem občan Vavřinec Eigner, který byl v onom dvoře zaměstnán. Také on byl jedním z účastníků kurzu pro užívání trhavin v Německu. První zásilku zbraní a trhavin přepravil k nám ze Stuttenhofu Alois Weier z Březí č.p. 308, který měl na rakouské straně pole. Zbraně a munici převezl v povoze na fůře pod jetelem. Byly pak předány henleinovské jednotce FS v Dolních Dunajovicích. Druhá zásilka, která obsahovala 150 automatických pistolí značky Walter a střelivo k nim, byla převezena opět Weberem, tentokrát v povoze, který měl upravenou dvojitou podlážku. … Třetí zásilka byla přepravena přes hranice 16. září a obsahovala 4 automaty, 150 automatických pistolí Walter, 64 kusů ručních granátů, náboje a trhaviny. … 17. září v noci zadržela hlídka SOS Paula Palána, který procházel obcí vyzbrojen automatickou pistolí. Po jeho zatčení a výpovědi byla v márnici ukrytá část zbraní zadržena, ostatní však bylo již rozděleno a spolupachatelé již unikli do Rakouska. Tam potom přeběhlíci z Březí, Dunajovic a další z Mikulovska utvořili dokonce samostatnou jednotku freikorpsů. …

Dokument Ministerstva vnitra AMZV, II. sekce, správa veřejná, čj. 136 900/II/38 uvádí: Zemský úřad v Brně , dr. Chládek , hlásí 22. září v 8.50 hod. toto: „Dnes v ranních hodinách rozvinul se opět boj u celního úřadu v Hnanicích, okr. Znojmo, který v tuto chvíli 8.30 hod. dopoledne ještě trvá. V 6.00 ráno znovu přepadlo na 300 povstalců celní úřad. Celnice je již v rukou povstalců. Umístili v ní těžký kulomet a ostřelují pohotovostní oddíl a jednotky SOS. Povstalci útočí kulomety, puškami i automatickými pistolemi a ručními granáty za pomoci granátometů. Na naší straně jsou doposud 4 mrtví … Zemský prezident je toho názoru, aby se celnice nedobývala zpět, ale byla obklíčena.“

Z přednášky Jaroslava Pánka, předsedy Sdružení historiků ČR, na Evropském kongresu učitelů dějepisu v Praze dne 13. března 2002

Menšiny a většiny v proudu dějin

Dějiny osídlení českých zemí  známými etniky začínají zhruba v polovině prvního tisíciletí před Kristem. Tehdy žily na území Čech a Moravy keltské kmeny, které se v době kolem přelomu letopočtu přesunuly dál na západ a byly vystřídány germánskými kmeny. Také Germáni migrovali zhruba po pěti staletích pobytu dále na západ. V období takzvaného stěhování národů se zde natrvalo usídlili Slované, přicházející z oblasti východně od Karpat. V období od 5. do 7. století čeští a moravští Slované asimilovali zbytky starších etnik a stali se prakticky jedinými obyvateli tohoto teritoria. Jejich státy – v 9. století Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10 století sílící České knížectví (od roku 1198 České království) – měly monoetnickou strukturu, od rolnického a řemeslnického obyvatelstva přes velmožskou elitu až po vládnoucí dynastii.

Už ve středověku přispívaly hospodářské, politické a kulturní kontakty mezi evropskými zeměmi k tomu, že se i v českých zemích utvářely drobné skupiny osob jiných národností. Mezinárodní obchod postupně přilákal do Prahy a dalších větších center zejména kupce židovského a německého původu, avšak skutečně silná národnostní menšina vznikla až v průběhu 13. století. Ve snaze urychlit zakládání měst podle západoevropského vzoru zvali čeští králové německé osadníky, kteří se významně zasloužili o rychlý rozvoj hornictví a městské ekonomiky. V etnicky českém území vznikala města, v nichž zakladatelská vrstva patriciátu  byla německá, zatímco ostatní obyvatelstvo bylo z velké části české; avšak již ve 14. století se v procesu přirozené asimilace řada měst počeštila.

V důsledku ekonomicky úspěšné kolonizace tak poprvé vznikly zřetelné interetnické rozpory, a to jednak mezi politicky ambiciózním německým patriciátem a českou šlechtou, jednak mezi německým obchodním patriciátem a českým řemeslnictvem. Napětí bylo tím vážnější, že se česká metropole Praha jakožto císařská rezidence stala v polovině 14. století (za vlády českého a římského císaře Karla IV.) hlavním městem Svaté říše římské a tedy i magnetem pro cizince, hlavně z německých zemí.  Sociálně i politicky motivované konflikty se dále prohloubily na počátku 15. století, kdy české země jako první v Evropě dozrály k velké reformě církve a společnosti. Husitská revoluce se stala bojem za očištěnou křesťanskou církev a zároveň velkým střetem husitů s katolickou Evropou, která v nich viděla zavrženíhodné heretiky a snažila se „české kacířské plémě“ vojensky zničit.

Ohromující vítězství husitských vojsk nad křížovými výpravami přispěla k dovršení českého sebevědomí, které ztotožnilo český národ nejen s jazykem, ale i s husitskou vírou. Jelikož křížové výpravy do Čech podnikali především etničtí Němci a Maďaři, vyhranil se nepřátelský vztah k nim a naopak silně se upevnilo vědomí sounáležitosti Čechů se Slovany, zvláště s Poláky. V průběhu husitských válek část Němců z českých zemí uprchla do zahraničí nebo v bojích zahynula; zbytky německé menšiny se udržely pouze v pohraničních oblastech Čech a Moravy. Nesporně dominantní postavení Čechů vyjádřily i jazykové zákony z druhé poloviny 15. století; podle nich se čeština stala jediným oficiálním jazykem v Čechách a na Moravě, když vytlačila dříve převládající latinu.

Husitství také poprvé formulovalo problém náboženské menšiny. Jelikož se původní snahy o všeobecnou reformu křesťanstva zdařily jen zčásti a v Čechách a na Moravě se udržely zbytky katolíků, bylo třeba hledat nový způsob mezikonfesijního soužití. Po desetiletích zápasů dosáhli většinoví husité čili utrakvisté dorozumění s katolíky v kutnohorském náboženském míru z roku 1485. Byl to v Evropě první případ náboženského míru, kdy byla uznána rovnoprávnost dvou náboženství a církevních organizací v jedné zemi a kdy získala náboženská menšina stejné postavení jako většina; navíc právo rozhodnout se pro kterékoli z uznaných náboženství získali nejen příslušníci privilegovaných vrstev (šlechtici a svobodní měšťané), ale i poddaní. Tyto záruky koexistence se ovšem nevztahovaly na veškeré obyvatelstvo, neboť tu žily ještě další minority, do náboženského míru nezahrnuté. Především to byla radikální jednota bratrská a další, postupně vznikající reformační církve. Mimo ně stála židovská komunita, formálně požívající právní ochrany českého krále, ale i tak občas vystavena živelným pogromům.

Stoleté napětí mezi Čechy a Němci se uvolnilo po vystoupení Martina Luthera 1517 a poté, co se německá reformace přihlásila ke své české předchůdkyni. Velká část Němců žijících v Čechách a na Moravě se připojila k luterství, čímž zanikly náboženské pohnutky k etnické animozitě. Součinnost českých utrakvistů a německých luteránů vedla ke vzniku solidarity, přesahující hranice zemí a jazyků. Ke sblížení přispělo i dobudování stavovské organizace v celém českém státě, který se nazýval Corona Regni Bohemiae a skládal se z pěti zemí. Ve dvou jižních zemích (Čechy a Morava), které byly jádrem státu , tvořili absolutní většinu Češi a menšinu Němci; ve třech severních zemích  (Slezsko, Horní Lužice a Dolní Lužice) tvořili většinu Němci, vedle nichž tam žily menšiny Čechů, Poláků a Lužických Srbů. V této složité státní struktuře se podařilo v 16. století dosáhnout národnostního smíru a soužití etnických a náboženských většin s menšinami na velmi dobré úrovni. Navíc v Praze, která se na přelomu 16. a 17. století (za vlády Rudolfa II.) opět stala císařskou rezidencí, vznikla uprostřed české utrakvistické většiny velmi pestrá paleta etnik a náboženství. Češi, Němci, Italové, Nizozemci, utrakvisté, katolíci, kalvinisté a další žili vedle sebe nikoli vždy v dokonalém souladu, ale přesto na úrovni, která mohla být příkladem pro tehdejší Evropu, zmítanou náboženskými válkami.

Slibný vývoj v řešení menšinových otázek se však dostával do konfliktu s politikou vládnoucí dynastie. Habsburkové, kteří roku 1526 spojili do jednoho celku český, rakouský a uherský stát, postavili svou koncepci na principu soustředěné panovnické moci a jediného státního náboženství. Nutně se střetli se stavovskou opozicí, která hájila princip moci rozdělené mezi panovníka a stavy, a náboženskou svobodu. K rozhodujícímu konfliktu došlo v  českém stavovském povstání 1618-1620. Evangelickým stavům se ještě podařilo vydat moderně koncipovanou ústavu (Confoederatio Bohemica, 1619, která mohla být základem pro legalizaci soužití menšin a většin ve složitém středoevropském prostoru. Vzápětí však rozhodla vojenská převaha Habsburků a po porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 se začal naplňovat program habsbursko – katolického politického a konfesijního absolutismu.

Popravami, vězněním, konfiskacemi majetku a vyháněním ze země byli sice postiženi také němečtí luteráni a novokřtěnci (anabaptisté), avšak habsburská zvůle dopadla především na české etnikum. Desetitisíce nekatolických měšťanů a šlechticů byly vyhnány ze země, což mělo katastrofální důsledky pro český politický a kulturní život. Český národ, který stál od 13. do počátku 17. století na jednom z předních míst ve střední Evropě, byl drastickým způsobem zbaven politických elit a tvůrčí inteligence. Během několika desetiletí po bitvě na Bílé hoře se změnila jeho sociální struktura natolik, že se ve své vlasti stal druhořadým etnikem, navíc soustavně podezíraným z kacířství a rebelantství. Po rozmachu středověké a humanistické vzdělanosti došlo k hlubokému úpadku české kultury. Byla sice udržována nižším katolickým klérem, ale měla se uplatnit pouze na plebejské úrovni.

České etnikum, které početně tvořilo zřetelnou většinu obyvatelstva Čech a Moravy, se ve druhé polovině 17. a v 18. století fakticky dostalo do postavení porobené minority, Habsburská monarchie neměla ovšem slitování ani se skutečnými menšinami. Desetitisíce německy mluvících novokřtěnců, kteří v 16. století uprchly  před pronásledováním z řady evropských zemí a ve své nové vlasti na Moravě prožívali „zlatý věk“, byli po roce 1620 nemilosrdně vyhnáni; zanikla tak svérázná kultura, která mohla obohatit celou Evropu. Také Židé byli vystaveni státem organizované segregaci a vypovídání z královských měst. Nejhorší zásahy však organizovala habsburská monarchie proti Romům. V první polovině 18. století vyvrcholila genocidní politika habsburské vlády proti cikánským kočovníkům, kteří byli programově pronásledováni a hromadně popravováni způsobem předznamenávajícím  romský holocaust  za druhé světové války. Nicméně i v době platnosti drakonických zákonů nacházeli romští kočovníci a zvláště jejich děti projevy milosrdenství ze strany ponižovaného poddaného lidu na českém venkově.  

Na rozdíl od početně slabých minorit mělo české etnikum poměrně silnou sociální základnu. Tato síla se začala projevovat od sklonku 18. století, kdy se celá společnost v českých zemích dostala do modernizačního pohybu. Ukončení rekatolizačního tlaku, rušení nevolnictví, migrace vesnického obyvatelstva do měst, industrializace a oživené podnikání, stejně jako prudký růst vzdělanosti začaly měnit poměry v Čechách a na Moravě. Nová občanská společnost již nepotřebovala záštitu šlechty, neboť se opírala o vzdělání, podnikavost a tvůrčí schopnosti neurozených lidí.

Myšlenka ušlechtilého česko – německého humanisty Bernarda Bolzana, aby Češi a Němci vytvořili společně jeden zemský národ o dvou jazycích (Böhmen), byla jen krásnou utopií. Ani vládnoucí Němci, ani podceňovaní Češi neměli o naplnění této ideje zájem. Češi v 19. století měli pouze nepatrný podíl na politické moci, zato však se v průběhu tří generací stali ekonomicky nejdynamičtějším národem habsburské monarchie.  Zatímco na počátku 19. století byli opovrhovanými plebejci, na jeho konci se stali obávanými konkurenty rakouských Němců. Názorně to ukázala Jubilejní zemská výstava v Praze roku 1891, jíž se němečtí podnikatelé odmítli zúčastnit, neboť by museli fakticky přiznat, že se z vládnoucí vrstvy stali opět pouhou menšinou v českých zemích.

Soužití menších a větších národů ve středoevropském soustátí stále ještě nebylo odsouzeno k zániku, ovšem za předpokladu spravedlivé federalizace habsburské monarchie. Představitelé německého etnika však byli ochotni připustit pouze zrovnoprávnění Maďarů, kdežto české státoprávní vztahy – byť ještě v rámci velkého Rakouska – uznat odmítli. Česká etnická většina v českých zemích měla být nadále neplnoprávnou menšinou v rámci celé monarchie. A pokud by na převahu nad Čechy a ostatními slovanskými národy nestačili rakouští Němci, mělo potlačení Čechů zajistit napojení habsburské monarchie na sjednocenou – druhou – Německou říši. Nespokojenost české inteligence, která získala nové sebevědomí, s Rakouskem ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století narůstala. Avšak teprve teror, který rakouská vláda rozpoutala proti Čechům v průběhu první světové války, zpečetil jejich rozhodnutí definitivně se rozejít s habsburskou monarchií.

Rozpad Rakousko-Uherska a vznik následnických států v roce 1918 radikálně změnil menšinové poměry ve střední Evropě. Nová Republika československá nebyla chybnou konstrukcí (Fehlkonstruktion), jak tvrdili její nepřátelé, nýbrž pokusem přispět ke zvládnutí chaotických poměrů po první světové válce. Nebyla ovšem prosta mnoha nedostatků a problémů. Vznikla kombinací dvou do značné míry protichůdných principů – přirozeného práva na sebeurčení státního národa a historického státního práva. V důsledku toho musela operovat s ideologickou konstrukcí čechoslovakismu (jednotného národa Čechů a Slováků) a zůstat u formy unitárního státu, aby zvládla odstředivé tendence menšin, které žily na území Československa. Nutno doznat, že ve dvacetiletí mezi první a druhou světovou válkou tento úkol nevyřešila; je však třeba zároveň dodat, že s obtížnou národnostní problematikou se v tehdejších nepříznivých mezinárodně politických podmínkách nevyrovnal žádný středoevropský stát.

První Československá republika nedokázala uspokojit všechny nároky etnických menšin – Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů. Vytvořila však pro ně podmínky demokratického rozvoje, mimořádně vyspělého menšinového školství, spolkového života a reprezentace, jaké nedokázal zaručit  svým menšinám žádný sousední stát. Umožnila představitelům menšin, aby se důstojně podíleli na vládě ve státě a podpořila posílení menšin o demokraty, kteří museli uprchnout před diktátorskými režimy ve svých vlastních státech. Československo se stalo novým domovem jak Rusů a Ukrajinců, kteří prchali před komunismem, tak i Němců a Rakušanů, jež ohrožoval hitlerovský nacismus. Zkouškou vyspělosti demokratického přístupu k menšinám se stalo vytvoření tolerantního prostředí pro Židy, ať se již hlásili k českému či německému jazyku. Pouze v otevřeném prostředí meziválečné Prahy mohlo zazářit souhvězdí velkých umělců Franze Kafky, Franze Werfla a Maxe Broda na jedné straně, či Eduarda Basse, Karla Poláčka a Otto Guttfreuda na straně druhé.

Tragédie menšinové politiky Československa spočívala v tom, že se nemohla dlouhodobě zdokonalovat a prokázat svou schopnost k nalézání relativně uspokojivých řešení v nesnadných středoevropských podmínkách.  Cestu ke sbližování ovšem neuzavřelo Československo, nýbrž nacistické Německo. Jak nejnověji potvrdil i významný rakouský historik Arnold Suppan, první civilizační zlom v těchto vztazích znamenaly mnichovský diktát o zábor československého pohraničí v září 1938 a okupace zbylého území Čech a Moravy  v březnu 1939. V důsledku okupace se Češi opět změnili v podřadnou menšinu v „novém řádu“ Třetí říše a byli vystaveni perzekucím, systematickému vyvražďování inteligence, politických elit i všech osob sympatizujících s protinacistickým odbojem. Největší zločin byl spáchán na českých Židech a Romech, kteří měli být jako první zcela vyhubeni; po nich však měli přijít na řadu také všichni Češi, kteří se z rasových či politických důvodů nejevili okupantům jako vhodní k poněmčení.

Šestiletý teror zničil meziválečné snahy o česko – německé sblížení. Oboustranná nenávist byla obrovská, a to tím spíše, že na samém konci války se názorně projevily nejzrůdnější stránky nacistického režimu: pochody smrti, zveřejnění zpráv o koncentračních táborech a nakonec i vraždění českého civilního obyvatelstva jednotkami  SS  a zfanatizovanými nacisty v posledních hodinách války. Bylo by pošetilé s odstupem desítek let soudit, že klidné soužití mohlo být obnoveno vzápětí po těchto hrůzách. V extrémních poměrech válečného a poválečného rozvratu došlo k druhému civilizačnímu zlomu v česko – německých vztazích. Vyznačoval se odplatou, která měla někdy hrůznou podobu. Politováníhodné excesy navíc mnohdy páchali kolaboranti, které nejprve do svých služeb získali nacisté a kteří se nyní snažili zajistit si svou krutostí dodatečné alibi. Ve zjitřené atmosféře probíhal tzv. divoký odsun Němců, který bezpochyby postihl i nevinné lidi.

Tragika této doby spočívala ovšem v tom, že to byla druhá světová válka, která ochromila smysl součastníků pro spravedlnost a pro individuální posuzování viny. A tuto válku a s ní spjaté zločiny rozpoutalo Hitlerovo Německo spolu se svým satelitem – Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, pro níž se ještě za existence Československé republiky vyslovilo devět z každé desítky sudetských Němců. Za těchto okolností bylo soužití Čechů a sudetských Němců v jednom státě  nemožné, a proto muselo dojít k odsunu absolutní většiny německé minority do okupačních zón, spravovaných vítěznými mocnostmi protifašistické koalice.

V současných debatách kritici odsunu rádi zapomínají na to, že zhruba tři miliony sudetských Němců odsunutých z Československa tvořily jen čtvrtinu z celkového počtu Němců, kteří byli vysídleni ze zemí střední a východní Evropy; že tento odsun byl chápán jako nejpřijatelnější možné řešení situace zaviněné druhou světovou válkou a jako pojistka proti novému zneužití německých menšin k rozpoutání další války; že toto nepochybně velmi tvrdé řešení bylo schváleno vítěznými mocnostmi jako součást snah o překonání následků nejstrašnější války v dějinách lidstva.

Nebezpečí dezinterpretací

Kritika odsunu z hlediska dodržování lidských práv je dnes samozřejmě možná, je však naprosto ahistorická. Situace, v níž docházelo k odsunu německého obyvatelstva, byla situací totálního otřesení společenských a etických norem; přičemž ti, kdo o odsunu rozhodli a realizovali jej, nebyli viníky této lability, nýbrž právě naopak, oni se snažili dospět k nové evropské stabilitě. Ostatně snahy o prohlášení odsunu za genocidu stojí na tak vratkém argumentačním základě, že se musejí uchylovat k účelovým dezinformacím a zjevným lžím.

Extrémní kritici odsunu se proto nyní soustřeďují výlučně na Českou republiku (popřípadě na ještě menší Slovensko a Slovinsko) a cílevědomě abstrahují od ostatních států, u nichž po právu očekávají intenzivní odpor. V českém případě se pak pokoušejí spojit údajnou českou vinu za odsun s nepravdivým tvrzením o podílu Čechů na vyvražďování Romů a nejnověji dokonce i s tvrzením o podílu českého četnictva na vyhlazení Lidic. Nelze tu rozebírat všechny záměrné dezinformace, proto alespoň malá poznámka k poslednímu tvrzení.

Vyvraždění Lidic v červnu 1942 jako odplata za atentát na zastupujícího říšského protektora  Reinharda Heydricha není zdaleka jediným nacistickým zvěrstvem tohoto formátu, na němž se podíleli příslušníci SS nejen z Německa, ale i z Rakouska a ze Sudet. Lidice se však staly jedním  ze symbolů hitlerovské zvůle v okupovaných zemích, a proto je nyní veden útok právě tímto směrem. Tvrzení o české účasti je založena na tom, že se lidické akce zúčastnil jeden příslušník protektorátní policie, který se však dávno předtím – po okupaci českých zemí nacisty – přihlásil k německé národnosti. Tento nenáviděný kolaborant byl také bezprostředně po pádu nacistického režimu ve svém působišti Kladně (nedaleko vyhlazených Lidic) lynčován davem. Bylo by zajímavé vědět, zda je tento zločinec, nyní účelově spojovaný s Čechy, zároveň započítáván i do mnohonásobně nadsazené statistiky „nevinných“ německých obětí české zvůle.

Osud Lidic a příběh jednoho zvrhlého česko – německého kolaboranta tvoří střípek v mozaice mnohdy přátelských, mnohdy bohužel velmi konfliktních vztahů mezi českou většinou a německou menšinou v českých zemích. Je to i zrnko písku v moři tragických dějin Evropy první poloviny 20. století, dějin, které ani zdaleka neodpovídaly pozdějšímu pojetí lidských práv. Svévolné překrucování těchto dějin se odehrává na půdorysu „osvětimské lži“. Stejně jako popírání holocaustu, je nebezpečné i zapírání odpovědnosti za zločiny spáchané příslušníky vlastního národa. Lítost nad tím, že odsun sudetských Němců postihl i mnoho nevinných lidí, byla nejednou vyslovena i z úst prezidenta České republiky. Na druhé straně však není možné, aby Češi pod nynějším tlakem politické propagandy přebírali vinu za průběh a důsledky druhé světové války. A pokud by k tomu měli být odkudkoli mocensky nuceni, nebyla by to už jejich věc. Neboť takovýmto aktem by se mohl znova roznítit požár, který už nejednou sežehl celou Evropu.  

Slovo závěrem

Politikové a politizující publicisté velmi rádi používají účelově volené „historické argumentace“ k podepření svých aktuálních tezí a záměrů. Dnes to zvláště platí také o exemplárních odkazech na historii menšin. Kriticky uvažující historik musí být v tomto ohledu  daleko zdrženlivější. Pokud by přece jen měl vyslovit nějaké poučení pro současnost, pak by to snad byly tyto dva závěry:

1) Vztah většiny a etnických menšin v České republice (stejně jako v kterémkoli jiném státě) je výsledkem velmi složitého dynamického procesu a má ve většině případů staleté kořeny; pokusy o restituci (zejména o majetkovou a právní restituci) etnických poměrů, jaké existovaly před třemi a více generacemi na prahu druhé světové války, jsou nerealizovatelné; navíc jde o látku tak výbušnou, že by nátlak na takovou restituci mohl vyvolat úplnou destabilizaci střední Evropy a v krajním případě vést k nové válečné katastrofě.

2) Aktuální situace ve vztahu většiny a menšin má sice historické kořeny, jeho další vývoj je však především úkolem dlouhodobé kultivace těchto vztahů v budoucnosti; selektivní využívání historie k vzájemnému obviňování dávných resentimentů se může stát spolehlivým nástrojem ke ztroskotání takovéhoto kultivačního úsilí.

Dějiny mezinárodních vztahů a konfliktů, zvláště pak historie menšin, jsou nesmírně vážným tématem historického výzkumu i popularizace a výuky dějepisu. Velmi snadno se stávají obětí zájmu mocných a nástrojem jejich vzájemného boje. Je proto povinností historiků a učitelů dějepisu, aby soustavně usilovali o co možná objektivní výklad menšinových problémů a jejich historických souvislostí. Je věcí cti  vědců a pedagogů, aby se snažili zabránit zneužívání této dějinné tématiky proti existenčním zájmům přítomných a budoucích generací.

Globální lhaní po 60 letech

Po desetiletích od dávných událostí se dá snadno lhát. Škoda přeškoda, že už je nás tak málo – pamětníků katastrofy třicátých a čtyřicátých let minulého století. Byla to doba, kdy šlo o samu existenci lidstva. Doby, kdy hitlerovská „čistá rasa“ fyzicky hubila z ideologických důvodů lidi po milionech. Doba, kdy árijským nadlidem zbýval už jen kousek k likvidaci všech Židů a Cikánů. Doba, kdy „méněcenní“ Slované měli být pouze sluhy vyšší rasy. Doba, kdy si Němci válkou podrobili celou Evropu, kdy zbavili životů 50 milionů lidí a ostatní žili v bědných životních podmínkách.

Hitler si v r. 1941 podrobil celou Evropu a podporovali jej mnozí spojenci. Téměř všichni Němci věřili, že tento stav bude trvat dalších tisíc let! Výsledkem německé agresivity byly Lidice, Ležáky, Oradour, Caventry, Grúň a desetitisíce dalších obcí, zejména v Sovětském svazu. Lidstvo prožilo nacistickou, teroristickým způsobem vedenou válku a všichni, kdo jsme přežili, jsme uvítali konec tohoto strašného období v dějinách Evropy. Vždyť Němci nesmyslně a masově vraždili ještě v posledních hodinách tohoto strašného nacistického pekla. Českého národního povstání v květnu 1945 se účastnilo 100 000 bojovníků a z těch Němci naprosto bezúčelně zavraždili 10 000. Při osvobozování Československa padlo 144 000 Sovětů, 13 000 Rumunů a tisíce Čechů Svobodovy armády za velmi těžkých bojů od Dukly ke Kroměříži. Američanů padlo několik set. (Po osvobození z pochodu smrti z koncentračního tábora Flossenbürg u Stamsriedu jsem denně postupoval s Američany v čele fronty. Dne 6. května jsem s nimi dojel bez jediného výstřelu Němců do Plzně. Znám tedy vše z osobní zkušenosti!)

Ale posuďme celkově válku v Evropě od napadení SSSR Německem 21.6.1941. Po počátečních obrovských porážkách zvrátila v r. 1942 Rudá armáda válku u Stalingradu ve svůj prospěch.  Další obrovská bitva proběhla v r. 1943 u Kurska a od té doby Němci pouze ustupovali.  Na východní frontě měly obě strany v různých letech každá 4-6 milionů vojáků.

Dnes si jen velmi málo lidí uvědomuje, že Hitler prohrál 2. světovou válku v Evropě na východní frontě! Rudá armáda zvítězila po nemírně těžkých bojích nad vysoce vojensky vyspělou armádou Německa a donutila ji k bezpodmínečné kapitulaci!

Italské bojiště bylo proti východní frontě lokální záležitostí. Invaze Spojenců 6.6.1944 v Normandii se uskutečnila v době, kdy už se na výsledku války nemohlo nic změnit, protože německá armáda na východě jen ustupovala a nebyla schopna zvrátit situaci. Přesto patří mé hluboké uznání a obdiv všem ve Francii bojujícím spojeneckým vojákům!

Nebýt východní fronty, kolik invazí by se na západním pobřeží Evropy muselo uskutečnit, aby tam Spojenci porazili šestimilionovou německou armádu, která by nebyla vázána v SSSR? A byly by všechny úspěšné?

Zvažme tedy znova fakta z jara roku 1945. Nebýt absolutního vítězství Rudé armády na východní frontě, Německo by stále ovládalo náš kontinent podle situace, která vznikla v r. 1941. Proto by ze světa zmizeli všichni zbývající Židé a Cikáni. Čechové jako národ by byli po válce fyzicky likvidováni či poněmčeni a o jejich bývalé existenci by byly pouze zmínky v knihách historiků. Nacismus by se stal světovým fenoménem.

Je takřka neuvěřitelné, jak finanční oligarchie dokázala tehdejší fakta nahradit soustavou výmyslů a lží, dnes pro ni výhodných.

Globalizace ovládla svět a nadnárodní instituce jej řídí podle svých současných představ a potřeb. Aby dosáhly svého cíle – maximálního zisku – ovládla a řídí ve svůj prospěch nejen světové hospodářství, ale i světovou politiku a veřejné mínění. Jeho jádrem je centrálně řízený antikomunismus. Ten se zpětně promítl do oficiální politiky všech tzv. demokratických států včetně České republiky.

Sovětský svaz byl v roce 1945 podle reality oficiálně uznáván jako vítěz bez ohledu na svou vnitřní politiku. Leč postupně se změnily společenské poměry na planetě. Západ slavil několik let 8. květen jako porážku nacismu. Se vzrůstajícím vlivem Německa jako součástí NATO se však začalo slavit „osvobození Němců od fašismu“!

A nyní při 60. výročí vojenské porážky Německa se stále častěji mluví o „porážce hnědé totality rudou totalitou“! Tyto formulace však jsou charakteristické pro politické záměry současných vládců světa: 2. světová válka prý neosvobodila svět od strašného nacismu, ale vehnala jej do rudé diktatury. Je přirozené, že nemohu znát konkrétní centrum, globálně vydávající závazné pokyny pro formování světového veřejného mínění. Jeho existence se však konkrétně projevuje glajchšaltováním názorů lidí i řízením státní politiky v jednotlivých zemích. Projevilo se to např. názorovým bojem v některých státech, zda se mají jejich představitelé účastnit oslav 60. výročí porážky Německa v Moskvě.

Ve jménu a ve prospěch globalizace – jak se ukázalo – je zřejmě snadné převracet bílé v černé podle celosvětových potřeb vládnoucí finanční oligarchie.

PhDr. Pavel Macháček, tajemník Kruhu občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí

Redakce: J. Skalský                                                                      Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako svou 242. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červen 2008

Webová stránka: www.ksl.wz.cz                                         E-mail: Vydavatel@seznam.cz