Shnilý systém a poturčenec horší Turka
Martin Hekrdla
Tento týden přinesl tři události, které má aktivní občan z principu povinnost pojmout. O pondělním summitu evropské Osmadvacítky v Bruselu, jenž pasoval Turecko (alespoň v to eurolídři doufají) na hlavní ucpávku balkánské migrační cesty, ví každý.
Ahmet Davutoglu, a Angela Merkelová
11.březen 2016 - 22:02
Méně už je znám úterní raport MMF, který varuje před pádem globální ekonomiky. A nic se neví o tom, že půl milionu Francouzů ve středu vyrazilo do ulic proti novému Zákoníku práce – a že o uprchlících či islámu přitom nepadlo jediné slovo. Čech by čuměl, píše komentátor Martin Hekrdla na webu AltPress.cz.
Bruselský summit hlav států a premiérů EU 7. března asi k smíchu není, ale přerod Angely Merkelové od křesťansko-demokratické Mutti s otevřenou náručí v cosi, co se jeví jako – je-li to genderově korektní – poturčenec horší Turka, nutně vzbuzuje alespoň hořké veselí. Učinit takový skok v uprchlické otázce kvůli pitomým nedělním volbám ve třech německých „Bundech“, skočit od „wir schaffen das“ („dokážeme to“) k heslu „die Türken schaffen das“ („Turci to dokážou“), je prostě komediální číslo.
Martin Hekrdla: My nic, my Češi
Že vracení uprchlíků z Řecka do Turecka porušuje zákony, mezinárodní úmluvy a lidská práva nikoho ve střední Evropě ovšem nezajímá. Jenže dohoda o tom, že za jednoho Syřana vráceného z Řecka Turkům bude jeden Syřan z uprchlických táborů v Turecku vpuštěn do Evropy „humanitárním koridorem“ (neplést s „humanitárním bombardováním“‘), je zlověstný symbol postmoderny, „kulturní logiky pozdního kapitalismu“ (Fredric Jameson). Není možné, abychom si nakonec takovou logiku neodskákali všichni, včetně rozjařených „vlastenců“. A ani ty jejich domobrany nás nespasí.
Fungující kapitalismus…
Velmi podstatnou logiku tohoto shnilého systému předestřel na Mezinárodní den žen 8. března Mezinárodní měnový fond v raportu o tom, že světová ekonomika jde od desíti k pěti (mimochodem právě v den, kdy turečtí policisté, naši staronoví bratři z „bezpečné země“ pro uprchlíky, rozehnali gumovými projektily demonstraci za ženská práva). První náměstek generálního ředitele MMF David Lipton musel čtyřiadvacet hodin vysvětlovat, proč je „globální oživení“ vlastně „nanejvýš znepokojující“. A proč je to vůbec „oživení“, když kapitálové a obchodní toky klesají.
Dozvěděli jsme se, že dlouhotrvající nízká poptávka ve světě spolu s finančními turbulencemi vytvořila riziko „negativních zpětných vazeb“ mezi reálnou ekonomikou a finančními trhy, což vede k deflačním tendencím a vleklé stagnaci. To je situace, kdy míra úspor trvale převyšuje poptávku po investicích. Jinými slovy: nízká celosvětová poptávka je do značné míry důsledkem nízkých investic, což vede k finanční nestabilitě a k dalšímu snižování investic, což vede k dalšímu snížení poptávky a – tak pořád dokola. Ještě jinými slovy: kapitalismus nefunguje. Proč asi tato informace zase zapadla?
Sebevražedná provokace?
Asi ze stejných důvodů, proč zapadla francouzská „horká středa“ 9. března. Je to klíčová událost, i když se hlavním terčem demonstrantů stala „jenom“ předloha nového Zákoníku práce z dílny ministryně pro sociálno Myriam El Khomri.
Francouzi jednoduše nejsou s to pochopit, proč se socialista François Hollande, nejméně populární prezident Páté republiky, a jeho premiér Manuel Valls vytasili s blížícím se koncem prvního prezidentského mandátu s tak asociální provokací. Nechápou, jak si někdo může myslet, že „flexibilizace pracovního trhu“ bude schopna vyřešit vleklý problém nezaměstnanosti nejen usnadněním propouštění z ekonomických důvodů (a bez udání důvodů), ale i faktickým prodloužením pracovní doby těch dosud šťastně zaměstnaných.
Hlava Francouzům nebere, proč ministr ekonomiky Emmanuel Macron opakuje starou frázi Nicolase Sarkozyho „Pracovat víc, vydělat víc!“. A proč nový zákoník přejal do svého znění snahy pravice prekarizovat mladé lidi, jež vyvolaly úspěšné celonárodní pozdvižení v roce 2006. Tyto provokace nabývají neskutečných dimenzí s blížícím se osmdesátým výročím vlády francouzské Lidové fronty, která v reakci na Velkou hospodářskou krizi 30. let kráčela přesně opačným směrem než dnešní socialisté. Rozhodli se socialisté spáchat sebevraždu, uvolnit prostor nacionalistům, xenofobům a neofašistům? Výjimečný stav je už nakonec uzákoněn a – zatím selektivně – využíván…
Veni, vidi, sapiebam!
V tomto směru je velmi zajímavé, že současná mobilizace je jednoznačně levicová (jejím jádrem jsou odborové svazy Force Ouvrière, CGT, FSU a Solidaire), že je v ní velmi aktivní „extrémní levice“ (Dělnický boj, Nová antikapitalistická strana) a odpadlíci od socialistů (Mélenchonova Levicová strana) i komunisté (Laurentova PCF). Mobilizuje se však především mládež, lyceisté i studenti vysokých škol (ti poslední se shlédli v hesle španělských předchůdců Podemos Daleko od stran!). Sociální vymezení i historické odkazy tohoto vzedmutí charakterizovaly středeční transparenty docela jasně: Pracovat víc, vydělat méně (nebo Pracovat víc, zemřít dřív) – Vallsi, vaším šéfem jsme my – Miluj, nedělej přesčasy! Politické ukotvení bylo rovněž zřejmé: Fuck FN! – Hollande je horší než Sarkozy – Socialistická strana nemá budoucnost. A nakonec i parafráze antické moudrosti, nad kterou by se klasikové asi už rozhovořili o návratu třídního vědomí: Přišel jsem, viděl jsem, pochopil jsem.
Tlak není a nebude vyvíjen pouze z ulic. On-line petice proti návrhu zákona shromáždila už v pátek – po pouhých dvou týdnech od zahájení sběru – na milion podpisů. Různé průzkumy veřejného mínění ukazují, že sedm až osm z deseti Francouzů nový Zákoník práce odmítá. Začíná teď – ještě v zimě – „francouzské jaro“, jehož jádrem nebude ani „národ“, ani „manželství pro všechny“, ale konečně také lidská práce a důstojnost? Uvidíme.
(Martin Hekrdla, altpress.cz, prvnizpravy.cz, foto: arch.)