Rusové nám již splatili dluh, kdy tak učiní Němci?


Nedávno jsme se dozvěděli, že dluh ve výši asi 72 miliard korun, který pocházel ještě ze sovětské éry, Rusové splatili na základě čs.-ruské mezivládní dohody uzavřené v r. 1994.

Ano, bylo povinností Ruské federace, která je nástupnickým státem Sovětského svazu, dluh uhradit. Rusové sovětské sluhy splácejí a splatili ještě dalším státům. Takže to haněné Rusko, jež údajně nedodržuje mezinárodní právní normy, dostálo své povinnosti.


Naproti tomu Němci, kteří nám téměř po 70 letech po válce dosud nezaplatili reparační povinnosti ve výši asi 360 miliard předválečných korun, se k tomu stále nemají. Je to velmi zvláštní. Vztahy česko-německé jsou údajně tak dobré, jako nikdy před tím nebyly. Naši pěvci mnichovští hlásají do světa, že Německo je soused jejich snů, zkrátka k pohledání. Nadto Německo, jak nám tvrdí, je státem vzorové demokracie a dodržování mezinárodního práva. Takže kde je ten zakopaný pes, který Němcům brání ve splácení dluhů? Proč tedy neplatí?

Vždyť Spolková republika Německo je nástupnickým státem hitlerovské třetí říše, takže by měla platit za škody, které ve světě agresivní válkou, barbarsky vedenou, Němci způsobili. Nadto Pařížská reparační smlouva nám podíl na německých reparací určila a zajistila. Není tedy pochyb, že Němci jsou povinni plnit své reparační povinnosti. Jejich demokratická reprezentace je o této povinnosti, která se vztahuje i na další státy, jež byly obětí nacistické agrese, dobře informovaná. Jen se jí nechce platit. Němci jsou přeborníci v neplacení reparací. Vyzuli se z nich i po první světové válce.

To je jeden důvod. Druhý spočívá na naší, české straně. Naše příslušné ústavní orgány, jak se domnívám, nejsou dostatečně statečné, aby třeba opakovaně Němce vyzývaly k plnění reparačních povinností. Naposledy, pokud jsem dobře informovaný, naši diplomaté tak učinili v roce 1990, ale odpovědí jim bylo chladné a přezíravé německé mlčení.

Místo toho, aby vláda SRN, v níž H.-D. Genscher byl ministrem zahraničních věcí, přistoupila k jednání o reparacích, jak dříve německé vlády, jakmile Německo bude sjednocené, již od doby W. Brandta slibovaly, samozřejmě včetně také samého Genschera, německé ministerstvo zahraničních věcí naopak najednou vzneslo nároky vůči Československu. Němci požádali, abychom jim „předali bezplatně do vlastnictví“ palác na Malé Straně, v němž sídlilo velvyslanectví SRN. Dále pak diplomatickou notou žádali, abychom jim vrátili budovy, ve kterých před válkou sídlilo říšské velvyslanectví v Praze, které byly po válce v souladu s Pařížskou reparační dohodou zkonfiskovány. (Jak to bylo s českými nároky vůči Německu, Richard Král, Právo, 18.3.2005). Myslíte si, že takto jednají přátelští sousedé, nebo spíše velmocensky opět naladění představitelé státu, který k nám se choval nepřátelsky již celá staletí? A navíc těmito požadavky dali najevo, že jim nějaká Reparační dohoda může být ukradená.

Ať je to již tak či jinak, povinnost Německa zaplatit nám reparace trvá. Tak se jednoznačně vyjádřil i prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.


V civilizovaném světě dlužníci, státy státům, plní své finanční povinnosti. To je jeden ze základních principů fungování světové společenství, jeho ekonomiky i mezinárodního práva.

Takže ti zlí Rusové své finanční závazky plní. Ti hodní Němci, nejlepší sousedé, které jsme kdy měli, o tom nechtějí ani slyšet. To je pravda, která nutí k zamyšlení. Tož, zamysleme se a jednejme jako věřitelé vůči našim dlužníkům! Reparace by nám uhradily celý státní dluh, který republika v současnosti má, i na Slovensko by se dostalo, a ještě by nějaké miliardy zbyly. Reparace jsou totiž počítány v předválečných československých korunách. Její kurz vůči k současné koruně je hodně přes 10 Kč a to ještě nepočítáme ani úroky z prodlení. Cizí nežádáme, ale to, co nám bylo ukradeno, zničeno, a na co bezesporu nárok máme, zaplatit chceme! Na naší straně je právo!

J. Kovář