Projev německého prezidenta Joachima Gaucka, Den vlasti, Berlín 3. září 2016

Mnozí z vás vědí, že jsem spojen s vašimi obavami, s vaší historií. Narodil jsem se v průběhu války, a byl jsem na vaší straně již předtím, než jsem se stal prezidentem. Ale od počátku svého prezidentství jsem s vámi chtěl mluvit jako německý spolkový prezident a nyní je to možné učinit.

Vážení,…
Již před více než sedmi desítkami let bylo vyhnáno nebo uprchlo ze své vlasti 14 milionů Němců. Před sedmi desetiletími museli začít znovu: v místech, která neznali, mezi lidmi, kteří mluvili jiným dialektem, v zemi, která byla zcela zničena po prohrané válce.

Ale ani po sedmi desetiletích není minulost úplně pryč. Všechny rány nejsou vyléčeny, stále nejsou všechny křivdy napraveny. V loňském roce německý Spolkový sněm schválil náhradu německým civilistům (i v zahraničí), kteří byli po druhé světové válce nasazeni na nucené práce: v německém východním Prusku, v Pomořansku a Slezsku, Rumunsku a Jugoslávii, Maďarsku, v Sovětském svazu, a i těm, kteří byli deportováni nebo internováni v Polsku a Československu a povinni vykonávat nucené práce. Mnohem důležitější je však gesto, než finanční odškodnění pro oběti. Skutečnost, že křivdy jsou vnímány. Je důležité, aby naše společnost dala těmto lidem, kteří byli po celé měsíce a někdy i roky zneužíváni jako lidské reparace, jasný signál: Máme zájem o váš osud! Chceme aby došlo k šíření vašich poznatků a zkušeností pro budoucí generace.

Kdo ví například o zajateckém táboru 517 v Karélii? Vězeňský tábor, zejména pro ženy z východního Pruska, které kácely stromy v mrazu a musely dělat průseky do lesa. Z celkového počtu 2.000 lidí, kteří byli nasazeni na jaře roku 1945 v Insterburgu (Čerňachovsku v Kaliningradské oblasti), zahynulo do ukončení Karelských táborů o polovinu roku později 522 vězňů.

Zná každý tábor u Novogorlovky na Ukrajině, kam byli na Stalinův příkaz v tisících deportováni z Němci z Rumunska na práci? Kde 334 lidí, zesláblých prací, hladem a vystavených libovůli a brutalitě strážných, nepřežilo?

A kdo přežil tábor, pronásledování, traumatické zážitky, cítí dokonce po letech a desetiletích psychické problémy, ponížení, strach z trestu, strach ze smrti a z hladu. To, co zůstalo v myslích a duších po jejich propuštění se šíří . "Není ochrany, ani mlčením, ani sdělováním", přiznává Leopold Auberg, protagonista románu Herty Müllerové "Atemschaukel".

Obzvláště vítám, že politika nyní pomáhá, aby úděl těchto lidí vyšel ze stínu paměti. Já vám všem děkuji, zejména Svazu vyhnanců, který se za to zasazuje

Útěk a vyhnání způsobily masové přesuny obyvatelstva ve 20. století. V samotné Evropě, bylo 60 milionů lidí vyhnáno během druhé světové války, více než deset procent obyvatel kontinentu. Němci byli nejpočetnější skupinou mezi nimi. Za posledních sedm desetiletí mají za sebou tito němečtí uprchlíci a vyhnanci dlouhou cestu.

Ještě jednou se zamysleme, abychom pochopili. Na začátku zoufalství, smutek, zášť, později otvírání nových domovů a nakonec - zřejmě pod tlakem politických událostí - smíření se ztrátou staré vlasti.

Pryč jsou dny, kdy to přivedlo statisíce při ročních významných událostech, k setkání s přáteli a příbuznými ze staré vlasti a alespoň na pár hodin "k návratu domů" do starého, ztraceného světa, v kostýmech a s hudbou minulosti. Pryč jsou časy, kdy velké strany, které zdomácněly v západním Německu, měly potíže, protože slíbily návrat do staré vlasti a politici vyhnanců požadovali revizi německých hranic.

Naštěstí jsou překonány postoje, které byly předtím příliš často, kvůli zaměření na vlastní utrpení, čelení brutální represi, vyloučení a vyhlazování, náplní německé velmocenské politiky. Konečně je překonáno potlačování tématu útěku a vyhnání - jako v NDR - nebo jeho marginalizace - jako ve Spolkové republice, v době politiky uvolňování. Zvláště levicové a liberální skupiny se toto téma pokusily vyřadit z veřejného diskursu, protože stálo v cestě sblížení se sousedy na východě. Vyhnanci a jejich sdružení se často ocitali na okraji společnosti.

Dokážu pochopit rozhořčení uprchlíků a vyhnanců na jejich zařazování, z důvodu vystupování představitelů jejich spolků s územními požadavky, nebo dogmatickému zaměření na jejich vlastní utrpení, mezi rušitele klidu v Evropě, která po skončení studené války potřebovala a hledala sbližování. Chápu stížnosti a hněv mnoha uprchlíků a vyhnanců, k jejichž osudu byla společnost dočasně lhostejná a stěží mohli doufat v trochu porozumění.

Mnozí v tomto sále mají pravděpodobně s hořkostí na paměti, že ztráta vlasti byla v 70. a 80. letech široce uznávána v západním Německu jako kolektivní trest za zločiny spáchané Němci. Dokonce i synové a dcery vyhnaných osob často nechtěli slyšet nic o tom, co jejich otec a matka prožili, nechtěli znát nic znepokojivého, co se někdy může skrývat za mlčením. "Vlast", připomíná novinářka Petra Reski, "byla tlumený pozůstatek matné minulosti, a byla jsem ráda, že nejsem ničím bita. [...] Proč nyní pláčete, myslela jsem, je to ale vaše vlastní chyba, že jste byli vyhnáni. Byla jsem nový člověk. Byla jsem na vítězné straně."

A mnozí z vás si budou pamatovat chování, se kterým jste se setkali ve vlastním prostředí. A mladí, kteří tak mluvili, se cítili velmi dobře. Takže vlast se pro uprchlíky a vyhnance zmenšila na touhu v jejich představivosti, která byla oživována v průběhu dne při rodinném jídle, nebo při čtení textů Johannese Bobrowskeho, Güntera Grasse, Arna Surminskiho nebo Siegfrieda Lenze. Mohla být pohřbena hluboko v duši, a někdy se objevovat jen ve snech.

Smířlivé zacházení s útěkem a vyhnáním naučilo Němce velké rezervovanosti: Po druhé světové válce přišla do našeho vědomí jako neoddělitelná jednota vina Němců a utrpení které bylo odpovědí. Mnoho vyhnanců dokonce získalo zkušenost: Jen proto, že uznali německou vinu, mohli u svých sousedů také probudit pochopení německého utrpení. A mnoho synů a dcer to poznalo: Empatie s oběťmi Němců - Židy, Rusy, Poláky - v žádném případě nevylučuje empatii s německými oběťmi.

"Najednou jsem se styděla, že jsem byla tak necitelná jako dítě", poznala Petra Reski po návštěvě Východního Pruska, vlasti svého otce. "Pro mou rodinu to byla vlast, pro mě ideologie. Pro ně to byly [...] ranní mlha přes pole, [...] černé lesní jezero, ostružiní, vůně bramborových ohníčků. Pro mě neoddělitelnou změť tvoří pojmy jako nacismus, revanšismus a revizionismus. A ideologie mi zakázala, abych si myslela, že uprchlíci museli za prohranou válku zaplatit vyšší cenu, než ostatní Němci."

Siegfried Lenz nechal svým protagonistům mazurské vlastenecké muzeum, těm, kteří se zachránili útěkem do Šlesvicka-Holštýnska a dal svému románu název "Vlastenecké muzeum", v roce 1978 stále paličské. Obával se, že by mohlo padnout do rukou revanšistickým členům domoviny. Dnes by Lenz pravděpodobně rozhodl jinak. Dnes již nebudeme muset ničit nic, co je nám drahé, ze strachu před zneužitím. Vzpomínky možná ještě bolí, ale ohlédnutí již není spojeno s nadějí na návrat do starých časů. Vyhnané osoby si mohou vše připomínat, takže jejich duše najde klid. Společnost si opravdu potřebuje připomenout, zejména v dnešní době, citlivost k tématu útěku a vyhnání, aby byla učiněna a přijímána opatření proti útěku a vyhánění po celém světě. Proto moje zvolání k „Nadaci útěku, vyhnání, smíření“: Věnujte se tomuto důležitému úkolu oddaně a nápaditě!

Všichni jsme se poučili - vyhnanci, jejich potomci a celá společnost. Naučili jsme se v důsledku vnějších změn a tlaku přizpůsobit se těmto změnám. Identita, nad kterou nás zve letošní „Den vlasti“ k přemýšlení, nemá být nic tuhého, neměnného, co určuje osud, nýbrž je jako charakter, který také závisí na přání a vůli jednotlivce.

Dnes může vyhnanec, pokud si to přeje, opětně se sblížit s místem svého dětství a mládí, což se dlouho zdálo být iluzorní. Vzhledem k pádu železné opony a připojení středoevropských zemí k Evropské unii, jsou národní hranice prostupné. Nic nebrání setkávání s vlastí a jejími novými obyvateli při této cestě. A jsem si jistý: Mnoho lidí v tomto sále cestovalo do svého rodiště, případně společně s dětmi a vnoučaty. A někteří z nich dokonce vytvořili druhý domov ve staré vlasti. To vše je dnes možné.

Teď doufám, že více kontaktů se zeměmi původu vyzvedne silněji i bývalou německou kulturu Východu v paměti našeho národa. Že i více lidí objeví, jak tvarovala architekturu, literaturu, filozofii, hudbu, v celé historii na východě, a nejen ve východním regionu, ale i v celém německém národě. Je zde možné odkázat na Immanuela Kanta a Johanna Gottfrieda Herdera, Ferdinanda Lassalla a Ericha Mendelsohna, Josepha von Eichendorffa a Gustava Freytaga, Hermanna Sudermanna a Ernsta Wiecherta, Wernera Berggruena, Georga Dehia a Marii von Ebner-Eschenbachovou.

Dovolte mi vyjádřit mou prosbu. Připomínání památek, zachovávání tradic, nesmí být uzavřeno jen ve spolcích. Historie a kultura bývalých německých sídelních území patří do kolektivní paměti národa.

Četné iniciativy již začaly znovu objevovat bývalý německý východ, zcela novým způsobem. Co se odehrává, je víc než jen objevování toho, co bylo zakázáno po desetiletí v zemích původu, potlačeno, nebo bylo tabu - jedná se o opětné osvojení v novém historickém kontextu. A jedná se nejen o zájem Němců - někdy jsou ještě více motivováni lidé v našich sousedních zemích.

Takže vzpomínky, které často stály konkurenčně proti sobě desítky let, jsou dnes častěji propletené mezi sebou navzájem a sdílené. V mnoha případech jsou německé dějiny a německé příběhy již přijaty v románech a filmech polských a českých autorů. Na starý Gdaňsk narazíme nyní nejen v "Plechovém bubínku" od Güntera Grasse, ale také v románech Stefana Chwina a Pawła Huelleho. A o vyhnání Němců z Československa píše nejen novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, ale také mladí čeští autoři jako Kateřina Tučková a Radka Denemarková.

Ano, dokonce i nejsložitější problémy již nejsou vyloučeny. Pamětní cena Wenzela Jaksche komunity Seliger-Gemeinde byla v tomto roce udělena Petru Vokřálovi, primátorovi města Brna. U příležitosti 70. výročí "brněnského pochodu smrti" městská rada vyhlásila "Rok smíření" a uspořádala pietní pochod opačným směrem do Brna: Cílem bylo symbolicky znovu uvítat Němce v Brně.

Zvláště pozoruhodné je velké úsilí o zvýšení povědomí o německých dějinách ve Vratislavi, slezské metropoli, která byla nominována na letošní Evropské hlavní město kultury. Po rozsáhlé rekonstrukci má synagogu "K bílému čápovi", jedno z nejvýznamnějších kulturních center města. Byla postavena v roce 1829 německým architektem Ferdinandem Langhansem. Busty jiného německého Vratislavana, který poskytoval městu vynikající služby, stojí v předsíni staré radnice vedle prominentních polských občanů: od Svaté Hedviky, přes Adolpha von Menzela až po Maxe Borna a Edith Steinovou. A univerzita ctí ve svých sálech deset laureátů Nobelovy ceny, kteří se narodili v německých časech v tomto městě. V minulém roce univerzita zrušila i zbavení akademických titulů pro téměř 260 německých vědců - zejména židovského původu - , které bylo provedeno nacisty v nešťastné době.

I když polská Vratislav nemůže být právním nástupcem německé Breslau, stále je ale zodpovědná za její dědictví: Polská Vratislav nechce jen obývat budovy, ale také se vypořádat s duchem, který panoval mezi těmito zdmi. K lepšímu nebo k horšímu.

A tak chceme pochválit to, co se děje na mnoha místech v zemích původu, v posledních 25 letech, aniž by nás klamali, protože tato otevřenost a jednotnost a nadnárodní perspektiva jsou nevratné. Spíše jde o to i nadále dělat vše, aby duchové minulosti neměli žádnou šanci vrhnout národy zpět. .

V průběhu desetiletí máme historii útěku a vyhnání Němců interpretovánu v rámci národních dějin, v reakci na válku, proti tyranii a genocidě, které vycházely z nacistického Německa. Mezitím jsme se naučili něco, čemu jsme se naučili rozumět v kontextu mezinárodního příběhu, který by mohl být „20. století - století vyhánění“. Pro století, ve kterém bylo migrační násilí poznamenané národním nacionalismem a rasismem, a ve kterém přišlo o své domovy, nebo o život, tolik lidí, jako nikdy předtím – z etnických, rasových, náboženských nebo politických důvodů. V Evropě, Asii, Africe, na Středním východě.

Jen nedostatečně jsme si doposud všímali, že útěk a vyhánění, které poznamenaly 20. století nejen ve střední Evropě, ale na celém světě, jsou tak velké. Asi čtyři pětiny registrovaných uprchlíků na světě ve skutečnosti zůstalo v blízkosti svého bydliště, jak to jen bylo možné, v zemích globálního jihu, v rozvojových a rozvíjejících se zemích. Německo však bylo v posledních několika desetiletích, pomineme-li uprchlíky z bývalé Jugoslávie, zřídka cílem opravdu velkých skupin migrantů, kteří hledají ochranu. Teprve nyní čelíme statisícům, které jsou vyháněny násilnými konflikty na Středním východě a v Africe, do Evropy a do naší země.

Nyní jsme povinni respektovat povinnosti, která převzala Spolkové republika Ženevskou úmluvou v polovině padesátých let, v době, kdy nikdo nepředpokládal a nemohl předpokládat masu uprchlíků v současné velikosti. Musíme se vypořádat s obtížnou otázkou, jak můžeme splnit naši právní a morální povinnost, chránit pronásledované, aniž by došlo k ohrožení stability a soudržnosti naší společnosti.

Jednu věc víme: Existenciální zkušenost ztráty domova je pro uprchlíky po celém světě společná - hluboké dojmy z často traumatického úniku, truchlení za ztracené, život cizince v cílové zemi, konflikt mezi Už-Ne-Tam a Ještě-Ne-Zde.

"Zaplavila mne touha vrátit se" přiznává Bahman Nirumand který přišel jako uprchlík z Íránu na začátku roku 1980 do Německa. Stejně jako němečtí vyhnanci ze Slezska, Sudet, nebo Bukoviny snili sen, dnešní uprchlíci sní o bazaru v Aleppu, lidovém parku v Teheránu nebo pohoří Sindžár v severním Iráku. A můžete zaměňovat název země, dostanete vždy to, co syrský dokumentarista Orwa Nyrabia, jeden a půl roku po útěku, řekl před vyhnanými před sedmdesáti lety. Cituji: "Neustálé zaujetí Sýrií mi brání hledat nový život v Berlíně. Člověk zůstává citově cizí. Ale na druhou stranu pomáhá mé vnitřní rovnováze to, že mám pocit, že nejsem úplně odříznut od svých kořenů."

Z vlastní historické zkušenosti víme : Chce to čas k integraci uprchlíků do společnosti, a vyžaduje určitý čas zvykat místní obyvatele na měnící se společnost. Ale začneme postupně chápat, jak dlouhodobý a vysilující proces začlenění na obou stranách je, když místní obyvatelé a přistěhovalci patří do jiné a zcela odlišné kultury.

Po druhé světové válce přišli lidé, kteří mluvili stejným jazykem, se stejným křesťanským vyznáním a stejnou kulturou. Dnes je mezi místními a nově příchozími verbální komunikace velmi obtížná, každá strana se obává odlišné mentality, náboženství a životního stylu. Íránskému spisovateli Bahmanu Nirumandovi například trvalo mnoho let, než se psychicky, kulturně, ale i citově přiblížil novému prostředí. "Ve mně" - přiznal - "se odehrávala trvalá kulturní výměna, vskutku opravdová kulturní bitva".

Na rozdíl od vyhnanců té doby, není Německo pro dnešní uprchlíky vlastí, ale cizím státem, v mnoha případech je pouze dočasným přístřeším či dočasnou hostitelskou zemí. Lidé, kterým je azyl zamítnut, musí opět opustit naši zemi. Dokonce i pro ty, kteří jsou uznáni za politické nebo válečné uprchlíky, zde je - na rozdíl od Němců po roce 1945 - často ve skutečnosti možnost návratu.

Také není možné v tomto ohledu zamlčet, že současná imigrace je spojena s riziky, které přistěhovalectví před sedmdesáti lety neznalo. Žádná země, která přijímá migranty, nemůže zcela vyloučit, že s uprchlíky se mísí i lidé, kteří chtějí hostitelské zemi způsobit škodu, nebo takoví, kteří se mohou radikalizovat. Díky tomu je to dnes pro mnoho lidí ještě obtížnější, než tomu bylo tehdy, přistupovat k těm, kteří to opravdu potřebují, s otevřeností a empatií.

Takže potřebujeme hodně trpělivosti pro ty, kteří chtějí zůstat a musí vytvořit pocit sounáležitosti k této zemi a věrnosti k ní. Dokonce i integrace německých vyhnanců nebyla vždy úspěšná. Víte to mnohem lépe než já. Příliš často se setkávali s chladem a odmítáním, i když byli Němci. Byli – jak to znal spisovatel Peter Härtling z vlastní zkušenosti - "cizinci, [...], kteří tvrdili, že vlastní domy a farmy, a přitom si nepřinesli nic než špinavou otýpku a svou aroganci. Cizinci předstírající, že jsou Němci, a mluvící špatným jazykem, kteří toho mnoho chtěli."

Jak můžeme vidět, potřebujeme jen málo k označení někoho za cizince. A je pak snadné, aby se uzavřel do sebe, a zařadil se mezi oběti. Starší zde v sále pamatující si na bombardování měst, by si měli vzpomenout na své utrpení, když byli uprchlíky. Ostatní ale pravděpodobně slyšeli vyhnané osoby, které závidí uprchlíkům dneška pomoc, ve kterou sami bohužel v té době nemohli doufat.

Pro ty, kteří cítí a přemýšlejí, bych chtěl říci: Skutečná empatie pozná trpícího jednotlivce, trpícího člověka. Pro mě je proto postoj v současném diskursu sporný, že jsou dnes vítáni uprchlíci, osud krajanů z dřívější doby je však ignorován nebo na okraji pozornosti. Nepotřebujeme soutěžit o to, kdo trpěl víc a kdo víc pomohl. Uprchlíci - jako oběti vůbec – si nesmí vzájemně konkurovat v boji o pozornost veřejnosti, mohou spíše spojit svůj osud dohromady.

Mám dojem, jako by vyhnaní Němci v posledních měsících vystupovali spolu s uprchlíky, jako by si vyměnili a získali vzájemné porozumění. Je jich jedna třetina mezi dobrovolnými pomocníky uprchlíkům. Nový průzkum prokazuje, že osob z rodin vyhnanců je procentně mezi nimi mnohem více, než odpovídá jejich podílu v populaci. Všem z nich vyjadřuji své srdečné díky!

Kdo by neznal lépe než vyhnanci, že nejlepší a nejrychlejší způsob začlenění se koná na pracovišti, ale i v každodenním životě. Kdo by neznal lépe než vyhnanci, že rychleji se přichází do nového prostředí, kde je, kromě podpory vlády, také sociální otevřenost. Hodně práce čeká. Uprchlíci, stejně jako majoritní společnost, se budou měnit, Německo jako celek se změní. A přesto zůstáváme, kdo jsme, protože jsme odhodláni, aby se tento proces vyvíjel v duchu a způsobem, který vyhovuje nám a naší zemi.

Budeme se držet našich zásad demokracie a spravedlnosti. A budeme i nadále razit humánního ducha a postoj otevřenosti, pomoci, a soucitu, vůči pronásledovaným, vyhnaným a bezprávným. To zůstane naší značkou. To chceme, to nebudeme vzdávat.

http://www.bund-der-vertriebenen.de/…/tag-der-heimat-2016.h…
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf