Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu „20 bodů“ z r. 1961, bod 5

 

5. Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hospodářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a proporcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představovaly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených sudetoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hospodářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.

 

Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 5. bodu: Tvrzení o „marnosti" snažení německých československých občanů zajistit si svou hospodářskou, sociální a „národní" existenci, kulturní autonomii a proporcionální podíl na státních prostředcích, za­řízeních a úřednických místech v Československu je zpochybněna hned následující větou Programu. Podle něho se podílely německé politické strany v letech 1926 až 1938 na československé vládě! Co by mohla národnostní menšina požadovat více? Standard, který jí byl v Československu zajištěn, by nenašla nikde na světě. Nehledě k tomu, že koncem tohoto období Hitler v Německu cizí menšiny a politické odpůrce nacismu pronásledoval a mnohé dokonce fyzicky likvidoval! Československo bylo v této době uznávanou vzkvétající demokratickou zemí, která dokázala překonat velkou hospodářskou krizi pozitivním způsobem, zatímco hitlerovské Německo horečným zbrojením, zvyšováním počtu vojsk­, přípravou útočných válek a ochuzováním širokých vrstev vlastního německého národa dokázalo místo másla nabídnout jen kanóny. Toto Československo bylo ostrovem naděje četných německých občanů prchajících z Německé říše z důvodů politických, rasových a nábožen­ských, protože byly ohroženy jejich životy a existence.

Německá menšina v Československu místo toho, aby pomáhala udržet jednotu státu, bezpečnost a pořádek v demokratické republice „usilovala o jiné řešení". Jaké? Nejdříve spolu s Henleinem o ochuzení ČSR o tzv. Sudety, pak o její rozbití a nakonec o podmanění „zbytku" jako tzv. Protektorátu Čechy a Morava! Tedy nikoliv jako loajální skupina, nýbrž jako rozbíječská „pátá ko­lona", napomáhající likvidovat československý stát a ve své špičce uvažující i o likvidaci Čechů ja­ko národa.

Tímto způsobem německá menšina v Československu hrubě zneužila práv národnostní menšiny, která podle mezinárodního práva lze uplatňovat jen v rámci daného státu a jež mohou vést maxi­málně ke kulturní a správní autonomii, v žádném případě však k odtržení od něho, ba dokonce k je­ho likvidaci. Tato proradnost vůči československému státu (z hlediska československého vnitrostátního práva velezrada) se pochopitelně musela odrazit i na řešení „německé otázky" po skončení druhé světové války. A sice kategorickým požadavkem přesídlení německého obyvatelstva nejen z Československa, nýbrž hlavně z Polska i Maďarska, aby se podobná situace již nikdy v budouc­nosti nemohla opakovat.