Program tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu „20 bodů“ z r. 1961, bod 3.


3. S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli do vícenárodního státu (Vielvoelkerstaat), který však byl vydáván za „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.



Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 3. bodu:

Předně, konstatování, že zakladatelé Československa „prosadili" na mírové konferenci vznik tohoto státu proti vůli vítězných vedoucích velmocí, je pohádkou vyprávěnou někým, kdo nemá potuchy o jednání na podobných mezinárodních konferencích. Na nich se obvykle teprve po dlouhém a usilovném vyjednávání podaří vytvořit společně dohodnutý text smlouvy. Dělat proto z Masaryka, Beneše a Štefánika charismatické giganty, kteří dokázali něco „vnutit" Spojeným státům americkým, Velké Británii a Francii, aniž by ty s tím svobodně souhlasily, je přinejmenším dětinská představa.

Další tvrzení, že Němci, Poláci, Maďaři a Rusíni nacházející se na území nově vzniklého Československa měli právo na sebeurčení, je z hlediska mezinárodního práva tehdejšího i současného zcela nesmyslné. Právo na sebeurčení, tj. právo na vlastní svrchovaný stát měl tehdy a má i podnes celý národ jako takový. Nikdy však jeho část, byť by se nacházela na území jiného, i sousedního státu.

Jednoznačně se v tomto smyslu vyjadřuje i soudobí Mezinárodní pakt o lidských právech z r. 1966 v čl.1 Podle jeho prvního odstavce „všechny národy mají právo na sebeurčenÍ. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický status a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj". Podobně i Deklarace zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN z r. 1970, která byla přijata jednomyslně všemi členskými státy Organizace, stanoví, že „všechny národy mají právo svobodně rozhodovat, bez vměšování zvenčí, o svém politickém postavení, jakož i o svém hospodářském, společenském a jakož i o svém hospodářském, společenském a kulturním zřízení, a každý stát má povinnost respektovat toto právo v souladu s ustanoveními Charty“ (odst. 1). Za způsoby uplatnění tohoto práva považuje Deklarace „zřízení svrchovaného státu, svobodného sdružení nebo integraci s nezávislým státem nebo vyhlášení jiného politického statusu svobodně určeného národem“ (odst. 4).

Naopak, část národa, která se z nejrůznějších historických nebo politických důvodů ocitne na území jiného, zpravIdla sousedního státu, může tvořit pouze národnostní menšinu. Ta se nachází na území jiného většinového národa a podléhá plně výsostné moci a výlučné jurisdikci tohoto státu. To přirozeně plně platilo a i dnes platí i o německých, rakouských a židovských Němcích, kteří se při vzniku Československa nacházeli na československém území. Tato, nikoli nějaká „sudetská“, nýbrž německá menšina, rozložená po celém území Československa, byť i byla početná, nebyla nikdy a ani nemohla být nic jiného než jedna z národnostních menšin v Československu.

Jako ostatní národnostní menšiny v Československu, tak ani německá menšina neměla a ani nemohla mít právo sebeurčení ve smyslu odtržení. O jejích konkrétních právech jako československých občanů německé národnosti, zajištěných Malou smlouvou saint-germainskou, byla již řeč výše u druhého bodu. V žádném případě nebyla oprávněna k odtržení od většinového státu československého a k připojení se k národnostně stejnorodému státu německému nebo rakouskému, ani k vytvoření vlastního státu.

Tato mezinárodní pojistka, zabraňující případné zneužití práva sebeurčení ve smyslu odtržení subjektem, jemuž nenáleží, totiž národnostní menšinou, byla kodifikována i ve vzpomenuté Deklaraci, v posledním sedmém odstavci, v části pojednávající o právu národů na sebeurčení. Zde se stanoví, že tato zásada „nesmí být vykládána tak, aby to opravňovalo nebo povzbuzovalo k jednání, které by o politické jednoty svrchovaných a nezávislých států, které se chovají v souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů, a mají vlády, které zastupují veškerý lid, náležející k území, bez rozdílu rasy, vyznání nebo barvy pleti". Myslím, že není třeba připomínat, že takovým svrchovaným a demokratickým státem bylo právě Československo, zacházející se svými národnostními menšinami v plném souladu se svými mezinárodními závazky.

Na tomto místě je nutno dodat, že kdyby dřívější nebo soudobé obecné mezinárodní právo přiznalo národnostním menšinám právo na sebeurčení, a tedy i právo na vytvoření vlastního státu nebo oddělení od stávajícího jinonárodního státu, vedlo by to k rozbití a rozmělnění mnohých stávajících států. k zániku dnešního mezinárodního společenství a k všeobecnému chaosu. Proti takovým nebezpečím má mezinárodní právo právě výše zmíněnou pojistku, která takové možnosti vylučuje.

Jinak ovšem třeba v zájmu úplnosti říci, že jednotlivé osoby příslušející k národnostní menšině mají zpravidla v okamžiku vzniku národnostní menšiny (např. v důsledku vzniku nového svrchovaného státu, změny geografických poměrů po válce nebo nového stanovení hranic mezi státy) možnost obce. Ta jim dává možnost změnit občanství nového státu a získat občanství etnického státu a připojit se tak ke svému národu.

Takovouto možnost měly po vzniku Československa v r. 1918 i osoby německé národnosti podle již zmíněné Malé smlouvy saint-germainské z r. 1919. Ta předvídala, že němečtí, rakouští a uherští příslušníci v Československu by mohli optovat pro jakékoli jiné státní občanství, jež jim bude přístupno (u Němců to znamenalo německé nebo rakouské státní občanství). Osoby, které tohoto práva použily, byly povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Mohly si podržet nemovitý majetek, který měly na československém územÍ. Mohly si odvézt veškerý svůj movitý majetek, a to bez vývozního poplatku (čI. 3). Československo se zavázalo, že nebude překážet výkonu práva opce stanoveného smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruženými s Německem, Rakouskem nebo Maďarskem (čI. 5).