Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Protigermanizační zápas společně se Srbskem a Černou Horou

S Černohorci proti germanizaci

Na území dnešní Černé Hory žilo slovanské obyvatelstvo již v 6. století a v 10. století si tu vytvořilo knížectví Zeta, ale koncem 15. stol. bylo dobyto Turky. Část Černohorců unikla do hor a vytvořila si tam drobné svobodu poskytující regiony. Z této skutečnosti vyrostl i název Černá Hora. Po celá staletí si udržovala samostatnost. Čelila neustálým tureckým výpravám. Na mapách byla Černá Hora vedena pod formální závislostí na Turecku. V roce 1688 proklamovala nezávislost na tureckém státě. Významné a státotvorné postavení tu měla pravoslavná církev. Pravoslavní metropolité se označovali za vladyky. Ve svých rukou sjednocovali moc duchovní i světskou. V roce 1852 se Černá Hora prohlásila za světské knížectví, v roce 1910 za království s hrdým a nebojácným lidem. Berlínský kongres v roce 1878 sice uznal plnou svrchovanost Černé Hory, ale vládnoucí třída v Německu a v Rakousko – Uhersku se začala starat o strategické pozice na Balkáně a všemi prostředky, i za pomoci tajné služby, ovlivňovala politický osud tohoto malého státu (13.800 km2 a půl milionu obyvatel). Cestu k politickému vlivu razila německá kultura, jazyk a technika. Využívala zastaralých poměrů a cestou civilizačního rozvoje vlastně upevňovala mocenský vliv Berlína a Vídně. Dokonce ve srozumění s Tureckem. Od roku 1697 vládnoucí dynastie Petrovič – Hjegošů záhy pochopila plynoucí nebezpečí a čelila germanizační vlně v kultuře, v politice i v hospodářském životě. Oporou jim bylo Srbsko a také Češi, kteří obdivovali černohorskou statečnost ve válce s Tureckem v letech 1877 – 1878 po boku Srbska a Ruska.

Do osudu Černé Hory pozitivně zasáhlo několik Čechů, nejvíce Jan Vaclík (nar. 1830). Již ve studentských letech se naučil srbsky a horoval pro všeslovanskou solidaritu, k austroslavismu měl kritický postoj a nevěřil ve spásnou úlohu Habsburků pro rozvoj a rozkvět slovanských národů. Policie zaznamenala jeho výrok, že germanizace zahltí malé slovanské národy. V roce 1848 podnikl studijní cestu k jižním Slovanům, pln romantického nadšení pro černohorské junáky, bojující s Turky a s Albánci v tureckých a tedy i islámských službách. Jako jeden z několika málo Čechů studoval ve Vídni a připravoval se na dráhu diplomatického úředníka. Zahraniční službě se jako Čech nešlechtického původu nemohl věnovat, čekala ho snad úspěšná kariéra státního úředníka, ale jeho vzestup mu znesnadnila kritika austroslavismu. Po ukončení studia navštívil Turecko, Srbsko a Černou Horu. Ze své cesty posílal do Pražských novin a Živy poutavé reportáže, nechtěně snad naplněné i zpravodajskými postřehy. Dnes bychom řekli, že šlo o politologické rozbory. Byly chytré a pokrokové a se sympatiemi k Jihoslovanům. Zachytil například smrt vladyky Njegoše a politické záměry černohorského panovníka Danila. Setkal se s ním osobně v roce 1856. Kníže mu umožnil studovat diplomatické dokumenty Černé Hory a vyslechl i jeho komentáře. Dobře vystihovaly postavení malého, ale strategicky významného státu. Od knížete dostal jako studijní podporu 150 zlatých a směl napsat ve francouzském jazyku knihu, objasňující pozice Černé Hory na Balkáně. Argumentoval ve prospěch Černé Hory a snad pod vlivem F.A. Zacha naznačil i možnou orientaci na Francii, což v Paříži vyvolalo pozornost. Kníže Danilo byl vysoce spokojen. Ocenil Vaclíkův názor na nebezpečí z Německa, usilující zakotvit svým vlivem v Turecku. V roce 1857 se Černá Hora do stala do válečného konfliktu s Tureckem, nebyl to jev nový, spíše permanentní stav ohrožení této malé, ale statečné zemičky. Černohorci si vedli vítězně a mír, zprostředkovaný Francií, stabilizoval hranice Černé Hory a území státu se rozšířilo o Grohovo a okolí. Potvrzení hranice pro Černou Horu současně znamenalo uznání státu na mezinárodní úrovni. A ve zpravodajských kruzích Francie, Rakouska, Srbska a Německa se vědělo, že argumenty diplomatického charakteru soustředil ve prospěch Černé Hory Jan Vaclík. Od černohorského panovníka dostal odměnu 500 zlatých. Vaclíkův spis studovali i se zájmem též političtí představitelé Francie.

V roce 1858 přijel až do Čech za Vaclíkem černohorský kapitán Petr Pejovič s nabídkou, aby přijel opět do Černé Hory, že mu bude nabídnuto významné úřední místo. Policie černohorského kapitána sledovala a Vaclíka dala pod zpravodajský dohled. S jakým výsledkem to je dodnes utajeno v šeru tajných archivních fondů. V roce 1860 Vaclík znovu odjíždí do Černé Hory a nastupuje do úřadu osobního tajemníka u černohorského panovníka, knížete Danila. Ve skutečnosti Vaclík řídil černohorskou diplomacii. Orientoval ji protiněmecky a tak, jako F. A. Zach v Srbsku ve prospěch francouzské orientace. Prosazoval příklon k pravoslavnému Rusku a předjímal tím spojenectví Francie a Ruska, potvrzené a realizované v první světové válce. Berlín se zlobil, že nějaký bezvýznamný Čech v Cetini maří jejich záměry. Jak vidět německá špionáž Vaclíka sledovala.

Růst autority malého, ale slovanského státu, Černé Hory, nesmírně vadil vídeňské vládě, ta nechtěla připustit myšlenku na státní svrchovanost ani větším a početnějším slovanským národům a vadila jí i černohorská protiturecká orientace. Rakousko za pomoci svých agentů vyvolalo proti Danilovi nepokoje a kníže byl 12.8. 1860 zavražděn. Jan Vaclík pohotově vypracoval nekrolog a tisku podal zasvěcenou informaci. Naznačil i cestu vrahů do Kotoru, stala se z toho světová senzace.

Nový kníže Nikola (1860 – 1918) požádal Vaclíka, aby v černohorských službách setrval jako státní tajemník. Naděje rakouské vlády, že za pomoci tajných agentů vyvolá kmenové zášti a nepokoje, se nesplnily. Kníže Nikola tvrdě zakročil. Spory s Tureckem vzrostly, když se zjistilo, že Černá Hora na oplátku podpořila protiturecký odboj v Hercegovině. Průběh následné války nebyl pro Černou Horu příznivý a od úplné likvidace Černou Horu zachránila intervence Ruska a Francie. Vaclíkova diplomatická předvídavost se vyplatila.

Česká veřejnost byla zásluhou zpráv J. Vaclíka dobře informována, tak, že jeho články studovaly i cizí rozvědky. Nejrozsáhlejší zprávy přinášely Národní listy. Černá Hora se stala populární.

Jan Vaclík v černohorských službách vyjednával osobně s velitelem turecké armády Ismailem pašou, dojednal příměří, o němž podal vysoce uznávanou informaci na zasedání konzulů cizích států v Dobrovníku. Vaclík také zažil obléhání pevnosti v Nikšici, kde uvázl spolu s dalšími čtyřmi konzuly. Tato událost učinila Jana Vaclíka známým po celé Evropě, v Čechách se o popularitu dělil s F. A. Zachem, srbským generálem. Jan Vaclík pracoval také na zlepšení černohorské státní organizace a vypracoval statut a organizační řád pro jednání vládního kabinetu. Rakouský císař se choval značně nejistě, když mu vedle černohorského vojvody Mirka byl představen Jan Vaclík, jeho poddaný, jako diplomatický doprovod černohorské mise. Stalo se tak v roce 1862. S černohorským poselstvem navštívil Vaclík také Cařihrad, přijal ho velký vezír Kamil Paša, též ministr zahraničních věcí Mehmed Alim a k audienci ho pozval i samotný sultán Abdul Azim, což vyvolalo další evropskou senzaci. Jan Vaclík byl také prvním černohorským konzulem na turecké půdě. Vrátil se do funkce státního tajemníka a podílel se na vzniku Jugoslávie. Doporučil, aby bezdětný srbský Michal adoptoval černohorského Nikolu a tím vytvořil dynastické podmínky pro společný srbsko – černohorský stát. To nesmírně vadilo a překáželo vládě ve Vídni, ale u Čechů to vyvolalo protirakouské nadšení.

Jan Vaclík doprovázel černohorského Nikolu nejen do Prahy, ale i k jednání do carského Petrohradu. V Praze ve jménu černohorské vlády předával vyznamenání F. Palackému, F.L. Riegrovi, K.J. Erbenovi a J. Kolárovi, všem za upevňování slovanské vzájemnosti. J. Vaclík se stal informátorem F.L. Riegra. Upozornil ho na francouzský zájem o Černou Horu, v souladu se zájmem o Srbsko a sdělil, že „co snášejí Černohorci, to nesnese žádný národ na světě pro svou samostatnost a víru.“

Nebyla to jen diplomatická dovednost Jana Vaclíka, upevňující slovanskou vzájemnost a podporu, Emil Čermák (1864-1949), český novinář, první šéfredaktor Lidových novin, jako dlouholetý zpravodaj českých listů o Bulharsku, Černé Hoře a Srbsku přispěl rovněž ke znalostem balkánské problematiky ve slovanském pojetí. Také Josef Holeček (1853-1929) věnoval pozornost Černé Hoře a Srbsku. Jako válečný zpravodaj v roce 1875 vystupoval proti agresivnímu vlivu Německa a Rakouska v balkánských poměrech. Jaroslav Čermák (1830-1878) měl obdiv pro Černohorce a v jejich prospěch maloval jejich témata. Lubomír Kuba (1863) propagoval srbský a černohorský folklór, zaměřil se především na citově působivé sevdalinky – milostné písně. Sympatie s bojující Černou Horou vyjádřili také novináři Prokop Chocholoušek a uměleckou formou i Sv.Čech, J. Holeček, J. Neruda. Sava Hilandarac, mnich, napsal staré dějiny svého kláštera v Hilandaru a tím kriticky popsal nejstarší dějiny srbsko – černohorské. V Hradci Králové, v Praze a v Písku studovalo 27 Černohorců, patrně zásluhou Vaclíkovou.

Za sympatie a podporu Srbska a Černé Hory byl vězněn dr. Václav Vohryzek z Pardubic a 7. ledna 1915 byl popraven F. Hrubín za protimilitaristickou agitaci ve prospěch Srbska a Černé Hory. Za obdobné projevy byl vězněn F. Papírník z Třebíče a ve Vídni J. Růžička. V komárenské věznici za podporu Jihoslovanů trpěli Josef Doleček, učitel ze Žamberka, Bohumil Dostál, učitel z Litomyšle, Jan Hradecký ze Skutče, Jan Hrdý z Osic, František Luňák z Chlumce nad Cidlinou, Josef Řivnáč, učitel z Rovně u Pardubic, Bohumil Šimerda z Rychnova nad Kněžnou a František Tomášek, učitel z Černé. V Komárně bylo vězněno několik Srbů a Černohorců, věznice se stala střediskem vzájemného porozumění a poválečné spolupráce (1914 – 1918).

Významnou postavou protirakouského odboje se stal dr. Ljudevit Pivko (1880 – 1937) a jeho vězněná česká manželka. L. Pivko agitoval pro Černohorce a na frontě organizoval útěk českých a slovinských vojáků k Italům.

 

Se Srbskem proti germanizaci

Na území Slovinska a Chorvatska působil vliv austroslavismu, zcela odlišná byla situace v Srbsku. To byl samostatný stát, zde by se myšlenka na zachování rakouské monarchie nemohla uplatnit. Srbsko vždy cítilo ohrožení ze strany dvou států s německou hegemonii. Další nebezpečí pro Srbsko vytvářelo Turecko, jeho tlak vzrostl, když se stalo spojencem centrálních mocností, tedy Rakousko – Uherska a Německa. Samotné Turecko bylo stále ve větší míře ovládáno německým vlivem v oblasti diplomatické, vojenské a hospodářské. Proto si Srbové vždy cenili každou solidaritu a pomoc z české strany. Posilou jim bylo i ruské pravoslaví, to nelze popřít. Citová a jazyková příbuznost s českým národem umožnila přijetí a pochopení naší kultury, vědy i techniky v srbské společnosti. Nikdo se nemusel bát, že s Čechy přijde agrese, útisk, územní anexe. V Srbsku se mohli Češi otevřeně vyslovovat proti germanizmu, nespravedlivému uspořádání monarchie. Mnozí účastníci revolučního roku 1848 si zajistili v Srbsku realizaci svých cílů, často také živobytí.

Rozvoj národně osvobozovacího boje u všech podrobených Slovanů spolu s působením osvícenské filozofie probudil zájem u Srbů o slovanskou spolupráci, pospolitost a podporu. Všeslovanské cítění se stalo morální podporou a sílou, i materiální podporou. Také ve vědě se tato motivace uplatnila. U nás to byl Josef Dobrovský a jeho jihoslovanský žák slavistiky Kopitar. Dobrovský radil též zakladatelům Srbských novin v roce 1813, redaktorům Frušičovi a Davidovičovi v jazykových a osvětových otázkách. V jejich novinách nalezneme protiněmecky laděné články a kritické postřehy na rakouskou monarchii. To, co by neprošlo cenzurou v Praze, prošlo lehce v srbském tisku, zejména po roce 1848.

Vědecké základy české mluvnice Josefa Dobrovského se staly podkladem i pro spisovnou srbštinu. V propagaci slovanské vzájemnosti vynikl Josef Jungman, Václav Hanka, F.L. Čelakovský a Josef Jireček. Na straně jihoslovanské Stanko Vráz, Jernej Kopitar, Franc Miklošič a Vatroslav Jagič. Mohu prozradit, že to nebyl jenom styk filologický. Zapojili se i Slováci.

Pavel Josef Šafařík přichází v roce 1819 do Nového Sadu, aby se tu ujal řízení srbského gymnázia. Výklad dějepisu tu měl kritické výhrady k rakouské politice a německému jednostrannému výkladu dějin. O několik let později se ukáže, jaká to byla zbraň v zápase o udržení srbské státnosti. Šafařík podporuje Matici Srbskou a Srbski letopis, který se po roce 1852 dostává pod jeho vliv. Napsal též Dějiny srbské literatury a nechal se slyšet, že zvyšování srbské kultury je vhodnou zbraní proti pronikání německého vlivu. Ten často začíná v jazykové nadvládě, záhy přechází v politický vliv a končí mocenským zakotvením v daném státě. Ideologicky je vyjádřen pangermanismem, ten hrozil nejen Srbsku, ale i Černé Hoře a záhy i Bulharsku a Rumunsku. Konstantin Jireček (1854 – 1918) psal s kritickým nadhledem protigermánsky zaměřené Dějiny Srbů (1911). Odkazem na slavnou minulost rostlo srbské sebevědomí a stávalo se odolné vlivům z  Vídně i z Berlína. Dějiny byly zpracovány v důsledném použití kritiky pramenů, nešlo jen o legendy a nepodložená tvrzení a srbští historikové Stanoje Stanojevič, Jovan Radonič a Aleksa Ivič se sami prohlašovali za jeho žáky a následovníky.

Josef Holeček (1853-1929) věnoval Srbům své dílo umělecké a novinářské. V roce 1875 se prosadil jako válečný dopisovatel a stal se dobrovolným spolupracovníkem Srbska proti vlivu Rakouska. Podnítil existenci kulturně – ekonomického spolku Privrednik, sdružoval Chorvaty a několik Srbů. Pečoval o odborné vzdělání obchodníků a řemeslníků, orientoval se na znalost cizích jazyků, technologické otázky a na hospodářský styk s českými zeměmi.

Jaroslav Čermák (1830 – 1878) měl obdiv k Srbsku a Černé Hoře, kde maloval. Pomohl svým dílem k emancipaci malého státu nejen v Čechách, ale i v cizině. Svými obrazy dostal černohorskou problematiku i do pařížských salónů.

Francie již v minulosti se snažila habsburské ambice krotit tím, že proti Vídni popichovala Turecko, většinou dodávkou zbraní, zpravodajskými informacemi i finančně. Války rakousko - turecké vyčerpávaly české země, které neúměrně a v cizím zájmu se musely pod habsburským velením angažovat na balkánských bojištích. Koncem 18. století zájem Francie o Balkán vzrostl a udržel se na vysokém stupni po celé 19. století a výrazně se projevil i v první světové válce. Francouzská vláda prognosticky předvídala, že Srbsko se stane balkánským Piemontem a podnítí sjednocení balkánských Slovanů v jeden státní celek a ten bude vážnou překážkou pro německý a rakouský vliv v této části světa, tak jako Piemont vyvolal sjednocení Itálie. Francouzský generální štáb počítal, že právě Srbsko by mohlo poutat část rakouských sil v případné válce, tím spíše, že Paříž usilovala o spojenecký svazek s Ruskem proti Německu a Rusko bylo přirozeným spojencem pravoslavného Srbska. Strategické úvahy do sebe zapadaly dosti přesvědčivě a relativně přesně. Plánované záměry bylo nutno realizovat za pomoci živých osob.

František Alexander Zach (1807 – 1892) využil uvedené objektivní situace, nejprve živelně a náhodně, později již s  programovým cílem. F.A. Zach propagoval a organizoval Slovanský sjezd, aktivně se podílel na polském povstání v roce 1830 a slovanskou solidaritu bral vážně. Svědčí o tom angažovaná účast na červnovém povstání v Praze v roce 1848 a celé jeho působení v Srbsku v dalších letech. Vojenské vzdělání si doplnil ve Francii, měl i dílčí zkušenosti z polského povstání a vojenských výprav do Horních Uher, kde prokázal velitelské schopnosti. Měl utajovaný styk s francouzskou zpravodajskou službou, jeho protiněmecké a protirakouské myšlení nebylo žádným tajemstvím pro Poláky, Francouze, Čechy a i pro srbskou vládu. F.A. Zach byl, jak se to u zpravodajců říká, osobou vlivu, a významnou. V Srbsku úzce a důvěrně spolupracoval s ministrem vnitra I. Garašaninem a pro srbského panovníka zajistil osobního českého lékaře dr. Max. Ottu z Olomouce a vychovatelkou panovnických dcer se stala Mína Volfová z Prahy. Pro sebe zajistil vítaný zdroj informací. Zach působil v Bělehradě jako vojenský poradce a v roce 1850 byl jmenován kapitánem a svěřena mu i dělostřelecká škola, z  které vytvořil vojenskou akademii. V roce 1852 přivedl do služeb srbského dvora dalšího českého pedagoga, byl jím Vilém Gabler a na vojenské učiliště získal i několik dalších českých učitelů. V roce 1860 dosáhl hodnosti majora a je kvalifikovaným velitelem vojenské akademie. Udržuje styky s francouzskými diplomaty v hlavním městě, v Bělehradě. V roce 1867 se stal víceministrem národní obrany, odborným poradcem ministra. V roce 1875 je dokonce pobočníkem panovníka a dosáhl i na hodnost srbského generála. S úspěchem mařil tajné i otevřené intriky Vídně a Berlína. Vychovával srbské důstojníky k předpokládané válce s Rakouskem a Německem. Rakousko a Německo popostrčilo Turecko, aby vyvolalo válku proti ještě plně nekonzolidovanému malému Srbsku. Zach nastoupil v generálské hodnosti na frontu a byl těžce raněn, ve službě zůstal do roku 1882, kdy odešel do penze. Jeho práce pro srbskou armádu byla za srbské strany vysoce ceněna a ovlivnila i dobrý vztah Srbů k zajatcům českého původu za první světové války, ale o tom budu ještě referovat. Všeslovanské nadšení se u F.A. Zacha konkretizovalo v činy. Se Zachem spolupracoval Josef Meisner, který také musel utéct z Prahy po potlačení revoluce v roce 1848. Nějaký čas učil v bulharském Šumenu a předpokládá se, že sbíral v tomto státě zpravodajské informace pro Zacha a tím i pro Francii. Ze stejných důvodů měl i zájem o Rumunsko. Dodám jen, že Rumunsko bylo v první světové válce spojencem Francie proti Německu a Rakousko – Uhersku.

Boj Srbů a Černohorců v 19. století vždy vyvolal vlnu české sympatie a finančních podpor. Sokolské organizace byly v popředí solidárních akcí. V roce 1882 se ustavil tělovýchovný spolek Sokol v Bělehradě a pěstoval čilé styky s Prahou. Dokonce organizoval zájezdy na všesokolské cvičení. V roce 1912 přijelo do Prahy na slet 800 Srbů, 630 Sokolů z Bosny, Hercegoviny a Dalmácie, 900 Chorvatů a 430 Slovinců. Praha tak utužovala jugoslávskou soudržnost.

Srbská veřejnost se cítila hluboce ponížena, když evropský tisk přinesl informace, že Německo nabídlo svůj zdravotnický personál turecké armádě a skutečně několik německých a rakouských lékařů se dalo k dispozici turecké armádě. Pochopitelně, že Srbsko v té době nemělo dostatek lékařů s vysokou evropskou úrovní, mělo nedostatek specialistů – chirurgů. Česká pomoc byla rychlá a efektivní. Do Srbska odešla skupina českých zdravotníků, mezi nimi MUDr. Bouček a MUDr. Hickl. Z Pardubic odjel chirurg MUDr. F. Messany. Rakouská zpravodajská služba, policie a četnictvo okamžitě upozornily a ze spisů pražského zastupitelství zjistíme, že na balkánské frontě působili ještě další dobrovolní čeští lékaři: Stanislav Tobiášek, Vladimír Hernig, František Burian, Milan Janů, Šantrůček, Vyskočil, Bach, Levit, Merhaud, Jar. Daniel, Ota Polák, E. Rychlík, Ant. Přecechtěl, Jar. Lacina, Karel Freja, K. Pazderník, Jedlička. V srbské veřejnosti to vyvolalo nadšení, úctu k Čechům a hlubokou vděčnost.

Poznalo se to záhy, již ve světové válce 1914 – 1918. Do srbského zajetí se dostalo na 27.000 Čechů, jednáno s nimi bylo velkoryse, tak jak nikde jinde. Češi v počtu 80 mužů byli zařazeni do řad srbského důstojnického sboru. Další pracovali jako cenzoři na dopisech rakouských vojáků, odesílaných mezinárodní poštou do Rakousko – Uherska. Češi sloužili u finanční stráže na hranicích Bulharska, jako kartografové, cenzoři, tlumočníci, byli i u četnictva, berní správy a několik i ve zpravodajské službě. Na 3.000 Čechů obléklo srbskou uniformu. Několik desítek Čechů bylo zavražděno albánskými teroristy, když se zúčastnili odchodu Srbů k Jaderskému moři. 487 Čechů potom odplulo do Francie, vstoupili do francouzské legie.

 

K vzniku první světové války

„Tak vznikl balkánský blok, který již v říjnu 1912 začal válku proti Turecku, 9. října zahájila válku Černá Hora, 17.října Bulharsko a Srbsko a 18. října Řecko. Turecká armáda utrpěla rychlou a zdrcující porážku. … Už 3. listopadu požádala turecká vláda velmoci, aby zprostředkovaly mírová jednání. … Vítězství balkánských spojenců vedlo k dalšímu zhoršení situace na Balkáně. Rakousko – Uhersko provedlo částečnou mobilizaci a začalo soustřeďovat na srbských hranicích vojska, poněvadž nechtělo připustit Srbsko k jaderskému pobřeží. Současně byla rakouská vojska soustřeďována i v Haliči proti Rusku pro případ, že by se postavilo na stranu Srbska. 10. prosince 1912 byl do čela rakouského generálního štábu povolán zpět generál Conrad von Hötzendorf, vedoucí činitel rakouské vojenské kliky, a ministrem války byl jmenován Krobatin. Oba začali připravovat vpád do Srbska. …

Proto také Rakousko – Uhersko využilo soupeření balkánských monarchií a soustředilo své diplomatické úsilí na odtržení Bulharska od Srbska. … Tyto rozpory vyvrcholily koncem června 1913, kdy bulharská vojska zahájila válečné akce proti Srbsku a Řecku, na jejichž stranu se počátkem července přidalo i Rumunsko a krátce nato zahájilo proti Bulharsku válku i Turecko.

V této druhé balkánské válce se záhy ukázalo, že Bulharsko bude poraženo. Tehdy chtělo Rakousko – Uhersko vystoupit na jeho podporu přepadením Srbska, na zásah Německa to nakonec neučinilo. …

Boj o získání rozhodujícího vlivu na Balkáně pokračoval při stanovení hranic albánského státu. Rakouská vláda chtěla využít toho, že Srbsko v říjnu 1913 zabralo část albánského území, k zahájení ´preventivní´ války proti Srbsku. Tentokrát se na její stranu přidalo i Německo… bylo rovněž rozhodnuto zahájit válku. Srbsko však po poradě s ruskou vládou splnilo ultimativní rakousko – uherský požadavek o okamžitém vyklizení albánského území. Tak se ještě jednou podařilo zabránit vypuknutí velké války. …

A tak ne náhodou právě v létě 1912 formulovali představitelé německého imperialismu dva základní cíle své velmocenské politiky, které se pak objevily i v zářijovém programu (z r. 1914) kancléře Bethmanna-Hollwega: opanovat střední Evropu a střední Afriku. Pro dosažení těchto cílů považovaly tehdy vůdčí osobnosti v Německu válku s Francii a Ruskem za nevyhnutelnou, jak to dosvědčují záznamy rakouského ministra zahraničí hraběte Berchtolda o jeho rozhovorech v Berlíně koncem května 1912.

Od té doby se v Německu otevřeně mluvilo o ´velkém účtování´, císař Vilém II. mluvil o nadcházejícím ´existenčním boji Germánů v Evropě (Německo a Rakousko) proti Slovanům (Rusko) podporovaným Romány (Galy)´. …

Jen pro ilustraci stačí připomenout knihu generála Bernhardiho ´Německo a příští válka´, která se objevila v r. 1912. … V ní se propagoval nástup Německa ke světové moci především vyřazením Francie, která ´musí být úplně poražena, aby nám již nikdy nemohla vstoupit do cesty´, dále založením středoevropského spolku států pod vedením Německa a konečně získáním nových kolonií a ´rozhodujícím politickým vlivem v odběratelských státech´. …

Také spojenec Německa - Rakousko-Uhersko – zvětšoval své branné síly. …

Čím labilnější se stávaly … pozice Německa, tím častěji se ozývaly hlasy volající po ´výpadu z obklíčení´. Těmto hlasům pak dodávaly argumenty militaristické kruhy, které dokazovaly, že současná vojenská převaha Německa nepotrvá věčně a že je třeba ´jít do toho co nejdříve´. …

A tak se čekalo jen na nejbližší vhodnou příležitost k zahájení války. „ (Z knihy První světová válka, autorský kolektiv J. Beránek, J. Křížek, K. Pichlík, Z. Šolle v. Vávra, Naše vojsko, Praha 1968, str. 29-38)

 

Předzvěstí první světové války byla anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem v letech 1908-1909 a zmíněné tzv. balkánské války. Vlastní záminkou se stal atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este, který spáchali srbští vlastenci v Sarajevu dne 28. června 1914.

Dne 23. července 1914 podala rakouská vláda Srbsku notu, obsahující zejména toto prohlášení: „Královská srbská vláda odsuzuje propagandu proti Rakousku-Uhersku směřující, tj. veškeré snahy, jejichž konečným cílem jest odloučiti od rakousko-uherského mocnářství území jemu náležející a lituje co nejupřímněji děsných následků těchto zločinných jednání.

Královská srbská vláda lituje, že srbští důstojníci a úředníci zúčastnili se zmíněné propagandy a že ohrozili tím přátelsko-sousedské styky, jež zavázala se udržovati královská srbská vláda svým prohlášením z 31. března 1909.

Královská vláda, která odsuzuje a odmítá jakékoli pomyšlení nebo pokus o vměšování do osudů obyvatelstva kterékoli součásti Rakousko-Uherska, považuje za svou povinnost, zcela výslovně upozorniti důstojníky, úředníky a veškeré obyvatelstvo, že napříště s veškerou přísností zakročili proti osobám, které by se provinily takovými činy, jež zameziti a potlačiti se vynasnaží ze všech sil.“

Nota žádá, aby toto prohlášení bylo současně uvedeno ve známost královské srbské armádě denním rozkazem královým, a klade posléze tyto závazné požadavky:

Potlačit každou publikaci, která podněcuje k zášti a opovrhováním mocnářstvím a jejíž povšechná tendence čelí proti teritoriální integritě mocnářství.

Rozpustit okamžitě spolek „Narodna Obrana“, konfiskovati jeho veškeré propagační prostředky a zakročit stejně proti ostatním spolkům a sdružením, jež se zabývají propagandou proti Rakousko-Uhersku; …

Odstraniti bez průtahů z veřejného vyučování v Srbsku, jak pokud jde o učitelské sbory, tak i o učební pomůcky, vše, co slouží aneb sloužiti by mohlo k tomu, aby živena byla propaganda proti Rakousko-Uhersku.

Odstranit z vojenské služby a správy povšechně všechny důstojníky a úředníky, kteří se provinili propagandou proti Rakousko-Uhersku a jejichž jména si vyhražuje oznámiti cís. a král. vláda král. vládě se sdělením materiálů proti nim.

Svoliti, aby v Srbsku spolupůsobily c. a k. orgány při potlačení hnutí, směřujícího proti teritoriální nedotknutelnosti monarchie.

Zahájit soudní vyšetřování proti oněm účastníkům komplotu ze dne 28. června, kteří jsou na srbském území. Orgány delegované k tomu c. a k. vládou zúčastní se příslušných šetření. …

Vyrozuměti c. a k. vládu bez průtahu o provedení opatření, shrnutých v předchozích bodech.

Připojen k notě řízný rozkaz, aby Srbsko do tří dnů bezpodmínečně notu přijalo, anebo – měly promluviti zbraně.

25. července před 18. hod. navštívil srbský ministerský předseda Pašič rak.-uher. velvyslance v Bělehradě, jemuž prohlásil, že přijímá téměř všechny požadavky rakouské vlády, ale nemůže připustit, aby rakouské orgány spolupůsobily při potlačení protirakouského hnutí, neboť by tím utrpěla samostatnost Srbska. Velvyslanec Rakousko-Uherska prohlásil vyjádření srbské za nedostatečné a opustil Bělehrad.26. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko mobilizaci. 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku.

Z císařského manifestu Mým národům

„Bylo mým nejvroucnějším přáním, abych léta, která z Boží milosti jsou Mi ještě dopřána, mohl zasvětiti dílům míru a uchránit Svoje národy před těžkými oběťmi a břemeny války. V radě Prozřetelnosti však bylo rozhodnuto jinak.

Pletichy protivníka plného nenávisti nutí Mne, abych na obranu cti Svého mocnářství, na ochranu jeho vážnosti a moci, k zabezpečení jeho državy po dlouhých letech míru chopil se meče.

S nevděkem rychle zapomínajícím nastoupilo království srbské, které od prvního začátku své státní samostatnosti až do nejnovější doby od Mých předků a ode Mne bylo chráněno a podporováno, již před lety cestu otevřeného nepřátelství proti Rakousko-Uhersku.

Když jsem po třech desetiletích požehnané práce míru v Bosně a Hercegovině rozšířil Svoje vladařská práva na tyto země, vyvolalo toto Moje opatření v království srbském, jehož práva nijakým způsobem nebyla porušena, výbuchy navázané náruživosti a nejrozhořčenější nenávisti. Moje vláda užila tenkráte krásného práva strany silnější a žádala v nejkrajnější shovívavosti a dobrotivosti na Srbsku toliko, aby snížilo počet svého vojska na stav míru a slíbilo, že budoucně setrvá na dráze míru a přátelství. …Stále více šlehá plamen nenávisti proti Mně a Mému domu, stále otevřeněji vystupuje snaha, nerozlučné území Rakousko-Uherska násilně odtrhnouti.

Zločinné řádění sahá přes hranice, aby na jihovýchodu mocnářství podkopalo základy státního pořádku, aby lid, jemuž Já v otcovské lásce věnuji Svoji plnou péči, zviklalo v jeho věrnosti k panovnickému domu a vlasti … . Řada vražedných útoků, s rozmyslem připravované a provedené spiknutí, jehož hrozný zdar Mne a moje věrné národy v srdci zasáhl, jest daleko viditelnou krvavou stopou oněch tajných pletich, které ze Srbska byly zahájeny a řízeny.

Tomuto nesnesitelnému řádění musí se učinit přítrž, ustavičná vyzývavost Srbska musí se ukončit … . Marně podnikla Moje vláda ještě poslední pokus dosíci tohoto cíle prostředky míru, pohnouti Srbsko vážným napomenutím k obratu. Srbsko odmítlo umírněné a spravedlivé požadavky Mé vlády a odepřelo dostáti povinnostem, jichž splnění v životě národův a států jest přirozeným a nutným základem míru. A tak jsem nucen přikročit k tomu, aby se mocí zbraní opatřily nezbytné záruky, které mají zabezpečit Mým národům pokoj uvnitř a trvalý mír navenek. …Spoléhám na Svoje národy, kteří ve všech bouřích vždy v jednotě a věrnosti kolem Mého trůnu se seřadili a pro čest, velikost a moc vlasti k nejtěžším obětem vždy byli ochotni. Spoléhám na statečnou, obětavým nadšením naplněnou brannou moc Rakousko-Uherska. A důvěřuji ve Všemohoucího, že Mým zbraním dopřeje vítězství.

František Josef v.r., Stürgkh v.r.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 348. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, říjen 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz

 

 

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Český podíl na protitureckých a

protiněmeckých aktivitách

v Bulharsku

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s OR KČP v Praze 10 jako svou 140. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Publikace neprošla autorskou ani jazykovou úpravou. Praha, květen 2005.

 

 

 

 

Zápas o vliv ve Východní Rumelii

 

Na počátku tohoto článku je vhodná doba ujasnit si význam, poslání a hodnotu austroslavismu. Na dotazy některých čtenářů připomínám, že pojem sám vznikl z latinského názvu pro Rakousko – Austria a slova slavus – slovanský. Austroslavismus se stal nejen ideovým, politickým, ale i osvětovým programem části představitelů slovanských národů žijících na území rakouské monarchie. Vycházelo se z předpokladu, že podunajská monarchie, ve skutečnosti soustátí vzniklé z českých, rakouských (alpských) zemí a Uher, je ekonomický celek, výhodný pro podnikatelské záměry rodící se a upevňující se české buržoazie. Ta měla přirozený strach z německé konkurence, včetně podnikatelských aktivit příhraničních Němců, opřených o finanční zdroje nejen ve Vídni, ale i v Mnichově, Berlíně, Drážďanech a Lipsku. Z pohraničí byl snadný přístup na celý vnitrorakouský trh, ale i do Bavorska, Saska, Pruska, včetně Slezska a také do zabraných částí rozparcelovaného Polska. O takové možnosti musela česká výroba teprve usilovat a bylo to obtížné, dokonce i z důvodů jazykové odlišnosti. Proto ta vysoká pozornost k výuce německého jazyka, což jen utvrzovalo germanizační proces a z poněmčování se stal akt objektivních zájmů pro německou a českou buržoazii. Současně se mladá buržoazie bojí trvalého dominantního postoje Německa, zejména po jeho sjednocení a další nebezpečí vidí v carském despotismu. V protikladu z obav z carského samoděržaví působí rusofilské nálady českého lidu. U významné části české inteligence, pod vlivem objektivní situace, vzniklo přesvědčení, že i národní emancipace může se s úspěchem realizovat v podunajské nadnárodní monarchii. Smýšlel tak nejen Karel Havlíček Borovský, trestaný za příliš důsledné prosazování demokratických pravidel, ale i František Palacký, považující slavjanofilské nadšení za nerealistické a nerealizovatelné.

Austroslavistický program naznačil také Karel Havlíček Borovský v článku Slovan a Čech v Pražských novinách v r. 1846. V rámci Rakouska viděl možnost pro snížení obav z velkoněmecké expanze, případně i rozmachu carského absolutismu, kterému se slavjanofilové příliš nebránili a demokratické poměry odsouvali do perspektivy dalších let a celkového civilizačního vývoje, který právě s nestejnou intenzitou procházel Evropou. V době revoluce v r. 1848 upřesnil F. Palacký austroslavistický program ve svém Psaní do Frankfurtu a opětovně ve svém projevu na Slovanském sjezdu v Praze. Věřil, že rakouské císařství lze demokratizovat, ale naznačený proces a reálný vývoj se nekonečně prodlužovat nedařilo a v roce 1918 se český národ s rakouským císařstvím rozešel.

Austroslavismus byl pro císařský dvůr ve Vídni přijatelný, uchovával naději, že slovanské národy uvnitř monarchie setrvají na pozicích rakouského státu. Dokonce v letech sjednocování německých států a státečků pod hegemonii Pruska se rakouští Slované stali oporou monarchie. Příhraniční Němci by nejraději vtělili české země, a současně i celou monarchii, do všeněmeckého rámce, Rakousko by tak rozbili dříve než Češi. F. Palacký jim v tom bránil právě svým politickým programem, vyjádřeném v Psaní do Frankfurtu. Vídeňská vláda to nikdy neocenila a stále vsázela na alpské země a na Němce v českých zemích. Po neblahých zkušenostech s procesem zlidovění monarchie i sám Palacký nahlédl v roce 1872, že chybil ve svém předpokladu na reformovatelnost monarchie ve prospěch Slovanů v Rakousku a v Uhrách a vyjádřil se, že šlo o omyl osudný a těžký. „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“

S austroslavistickým programem bylo spjato emancipační úsilí, podporované z českých zemí, Slovinců a Chorvatů a v Uhrách i Slováků. Pro Srbsko a Černou Horu austroslavistický program nebyl žádoucí, tam myšlenka na podporu rakouského císařství nemohla být z objektivních důvodů přijatelná. Naopak v Bulharsku, kam směřoval mocenský výboj rakouského imperialismu byly austroslavistické zásady a myšlení dokonce žádoucí, umožňující, aby se tam Češi angažovali. O Balkán, jako objekt mocenské sféry Německa, se pochopitelně Berlín zajímal. V době první světové války se jeví německo-rakouská spolupráce a vojenské spojenectví jako nerozborné, jako masivní podpora germanizace proti jihoslovanským, balkánským Slovanům. Vždy tomu tak nebylo. Nelze zapomenout na všeněmecké hnutí se zřídlem ve Frankfurtu a na ostré konkurenční střetnutí v rakousko-pruské válce v roce 1866. Rakousko dříve než podlehlo pruské (německé) hegemonii konkurovalo německému vlivu ve Východní Rumelii a v Bulharsku. A pokud jde o Čechy, austroslavismus k tomu napomáhal. Zkrotlé Bulhary by i vídeňská vláda ochotně objala do svého náručí. Proto se povolovalo české pronikání do Východní Rumelie a do Bulharska a nelibě se snášela česká angažovanost v samostatném Srbsku a Černé Hoře.

Východní Rumelie v tomto tichém i otevřeném zápase hrála významnou úlohu, dokonce i v procesu germanizace Balkánu. Stačí jen trochu vidět do zákulisí evropské politiky.

V roce 1878 se Bulharsko zrodilo jako samostatný stát po válce rusko-turecké. Podle přání a zájmů vítězného carského Ruska mělo být zřízeno Velké Bulharsko, od Dunaje až k Egejskému moři a k hranicím Srbska a Černé Hory. Přes pravoslavné Srbsko by se ruský zájem prosazoval v oblasti Jaderského moře. Prostřednictvím pravoslavného Bulharska by dosáhl Egejského moře, v obou případech by se Rusko dotklo Středozemního moře, případně dalšího vítězství by obsadilo i turecké úžiny mezi Černým a Středozemním (Egejským) mořem. O Balkán se však také zajímala Francie, viz její vliv v Srbsku, také Velká Británie, Německo, Rakousko-Uhersko, dokonce i Itálie a pochopitelně nelze zapomenout na stále ještě mocné Turecko.

Evropským velmocím se jevil růst ruského vlivu, který se opíral o balkánské Slovany nežádoucí, omezoval totiž jejich ambice. Evropské mocnosti mají proto zájem diplomatickou cestou připravit carské Rusko o jeho faktické vítězství. Je svolán kongres do Berlína a Rusko je skutečně o plody vítězství připraveno. Z této zkušenosti vyrostla v Rusku nedůvěra k diplomatickým kouskům na účet Ruska, projeví se to v případě Brest-Litevského míru po proletářské revoluci v Rusku, při mnichovském diktátu (1938) s protisovětským aspektem, a konečně i na konferenci v Teheránu, v Jaltě a v Postupimi. Bude Rusko (SSSR) zase připraveno o výsledky vojenského vítězství, zaplaceného miliony životů? A takové snahy tu bezesporu byly.

Berlínský kongres rozhodl o zřízení Bulharska jen v minimálním rozsahu a ještě jižně od Bulharska bylo zřízeno další státní území, Východní Rumelie. V Bulharsku samotném se rozpoutal tichý i otevřený zápas mezi vlivem proruským, německým a rakouským. Východní Rumelie se vyznačovala zbytkem tureckého politického vlivu, německé a rakouské spolupráce v otázce germanizace, ale i konkurenčního zápasu mezi Berlínem a Vídní. A do této situace zasáhli Češi, přijatelní pro své slovanské myšlení i podporovaní Rakousko-Uherskem, byli to přece jeho státní občané a současně konkurenti německému vlivu v oblasti u Černého moře. Se svým austroslavistickým programem nevadili Vídni a se slovanskou solidaritou je vítali i Bulhaři, zejména ti, kteří nějaký čas studovali na středních a vysokých školách v českých zemích.

 

 

A nyní o situaci ve Východní Rumelii

 

Víme již, že Východní Rumelie byla zřízena proti zájmům Ruska i samotných Bulharů, také usilujících dosáhnout pobřeží Egejského moře, případně se mu jen přiblížit. Tento vzdoro-stát měl poněkud uchlácholit Turecko a udržet ho v protiruském bloku. Východní Rumelie byla ponechána jako autonomní území pod formální správou turecké říše. Zde je vhodné učinit poznámku. Sen o bulharské přítomnosti u Egejského moře splnil až v roce 1941 Adolf Hitler, když po porážce Řecka připojil část řeckého území k Bulharsku jako odměnu za spojenecký svazek Bulharska s nacistickým Německem a za jeho angažovanost proti Jugoslávii a Řecku. Proti SSSR se Bulharsko zdráhalo vystoupit s odůvodněním, že bulharský lid by špatně bojoval, neboť ve své historické paměti má zakotveno poznání, že v letech 1877-1878 Bulharsko vzniklo zásluhou ruského vojska , které osvobodilo celé Bulharsko, včetně Východní Rumelie. Byl to historický paradox.

Po úspěšném povstání Bulharů ve východní Rumelii, a do povstání zasáhli úspěšně i Češi, se Rumelie připojila k Bulharsku. Formální nadvládu nad Východní Rumelii, dokonce i po povstání v roce 1885, mělo Turecko až do roku 1908.

Pokud měl uměle vytvořený regionální státní útvar existovat, musel si vytvořit správní administrativu. Němci se těšili, spolu s Turky, že plně obsadí všechna důležitá místa. Vklínil se do toho však vliv Rakousko-Uherska. Uplatnili se tu Češi s austroslavistickým programem, což Vídeň jen vítala.

JUDr. Thurn-Taxis, tehdy již s pročeskou orientací se stal ve východní Rumelii zástupcem generálního prokurátora a při lenosti jeho představeného vykonával uvedený úřad většinou sám. V přátelském duchu spolupracoval s druhým zástupcem generálního prokurátora JUDr. Františkem Chytilem. Z jejich iniciativy přišli do Východní Rumelie další čeští právníci, po nich učitelé, osvětoví a kulturní pracovníci, čeští technici. Česká inteligence zaplnila významná místa a ta již nemohli obsadit Němci, navíc většinou neschopní učit se bulharštinu. Inu, germánská nadutost. Část české inteligence ve svém nitru patřila k radikálním demokratům, ale s tímto utajeným myšlením by se neuplatnili v samotném Rakousku, proto volili cestu do vzdálené Východní Rumelie. Češi připravili a prosadili řadu zákonů a vybudovali tím vlastně bulharskou justici. Prvky demokratického myšlení jsou dodnes patrny v řadě vyhlášek a zákonů. Krajským prokurátorem v Burgasu byl Čech, Inocenc Mráček, ve Staré Zagoře Antonín Bernkopf, ve Slivenu Karel Svoboda a v Pasardžiku se Češi podíleli na většině míst ve veřejné správě.

 

Rudolf Thurn-Taxis

Proč Rudolf Thurn-Taxis měl občas protigermánské výroky, trvala prodemokratické zásady, nedovedu vysvětlit, ale mohu popsat. Rudolf vystudoval práva, ale již jako student Akademického gymnázia v Praze na sebe upozornil policii několika protipruskými výroky, ale to nebylo tak zlé, jako horování pro studentskou legii s podílem na bojích v roce 1848 v Praze. Kamarádil se také s bouřlivákem roku 1848 s J.V.Fričem. Stýkal se s radikálními demokraty a jeden čas finančně podporoval Karla Sabinu. Policie si proto vzala mladého aristokrata pod dozor a pečlivě ho observovala. Všímala si jeho aktivit a podivovala se jeho spojení šlechtice s radikálním hnutím českého měšťanstva, jeho opovrhováním konzervativními tradicemi. Pražskou právnickou fakultu navštěvoval jen nějaký čas, v roce 1853 již studoval v Heidelbergu, kde vládl přece jen liberálnější duch. Učinil tak na radu F. Palackého, aby unikl policejnímu sledování v Praze. V Německu v té době skutečně panovaly volnější poměry a kritika rakouských poměrů se tu často jevila i z vládního hlediska jako žádoucí. Inu, konkurence prusko-rakouská.

Chováni Rudolfa nevyhovovalo ani jeho příbuzným, kazil jim pověst a kariéru, jeho otec byl nejvyšším zemským komořím, jeho bratří působili jako generálové ve službách Bavorska a také Rudolfův bratr Emerich se angažoval jako rakouský generálmajor. K pohoršení celého aristokratického rodu si Rudolf vzal za manželku dívku z nešlechtických kruhů a společensky se projevoval v české buržoazní společnosti. Jako aristokrat tu měl populární úspěch, vždyť část měšťanstva usilovala o politickou spolupráci se zemsky českou aristokracií. Jeho manželka Jenny Ständlerová rovněž budila rozpaky svými svobodomyšlenkovými přístupy a názory. Vliv buržoazie pronikal do řad aristokracie, nebylo to nic divného ve Francii, v Anglii, ale ve střední Evropě to ještě nebylo zcela pochopeno.

Pohoršení vyvolalo i jeho české promoční oznámení, že se stal doktorem práv, ale to nebylo vše, čím dráždil aristokratickou veřejnost a upozorňoval na sebe policii. Vstoupil dokonce do Sokola. Spolu s K.L. Erbenem se stal spoluzakladatelem českého právnického časopisu, který finačně i podpořil, psal demokraticky laděné články do Národních listů, zajímal se o balkánské Slovany a do Riegrova naučného slovníku napsal i několik kvalitních hesel. Stal se zakladatelem pražského spolku Hlahol a v šedesátých letech se stal mluvčím demokratického křídla mladších členů aristokratických rodů. Sváděl je, jak psala policie, k nerozumným provokacím proti starým řádům a tradicím. Vyjadřoval přání po demokratické a svobodné spolupráci Němců a Čechů. Němce považoval za technicky dovedné, Čechy za citově vyzrálé. Doporučoval rovnoprávnost Němců a rakouských Slovanů, kritizoval carský absolutismus a sympatizoval s probíhajícím polským povstáním. Císařský dvůr ve Vídni byl v rozpacích, kritika cara se jim občas hodila, bez velkého vykřikování přál dvůr i polskému povstání, zejména pro jeho protiruský charakter. Nebyl by Rudolf Thurn-Taxis vhodnou osobou vlivu ve Východní Rumelii? Vždyť i ve východních Čechách byl osobou vlivu, především v měšťanských kruzích. Jen kariéru si stále kazil nejrůznějšími demokratickými výroky a činy.

Pro schvalování „skutků nezákonných“ stál dokonce před soudem a putoval na čtrnáct dní do vězení. Lid věřil, že je skutečným knížetem a nyní byl ve vězení, byla z toho středoevropská senzace. Nedařilo se mu špatně, mladoboleslavské městské dívky se předháněly v kuchařském umění a nosily mu jídlo do vězení. Policie sledovala i tuto činnost a správně ji hodnotila jako demonstraci a protivládní provokaci. Také jeho propuštění z vězení se stalo protivládní demonstrací. Na náměstí ho přivítal „mnohačetný dav“, hlásila policie. Dokonce se střílelo z moždířů a na jeho statku ho vítala hudba, členové zastupitelstva a v sokolských jednotách se oslavovalo.

Nespokojení radikální demokraté v tu dobu raději opouštěli rakouské mocnářství a pokud předstírali austroslavistický program, a mnozí to mysleli upřímně, mohli odejít na Balkán, do Bulharska a Východní Rumelie. Rakouská zpravodajská služba se nestavila na odpor, vycítila, že český původ nebude vadit slovanským Bulharům a austroslavistický program nepoškodí Rakousko. To, že budou Češi konkurovat Němcům, spíše bylo ve Vídni vítáno. Na doporučení českého profesora práv Antonína Rady se do hlavního města Východní Rumelie vypravil a zastával tu s úspěchem funkci prokurátora.

Když se v Bulharsku dostal k moci Ferdinand Koburský (1887-1918), kormidloval Bulharsko k absolutistické vládě a do vod německé mocenské sféry vlivu. Rudolf Thurn-Taxis s tím nebyl zjevně spokojen. Nechtěl v Bulharsku sloužit ani ruskému carskému despotismu, ale ani pruským snahám o hegemonii. V roce 1888 vystoupil ze státních služeb, nějaký čas pracoval v Plovdivu a v Sofii jako advokát, ale s jeho názory a postoji se mu již příliš nedařilo. Vlna konzervatismu a proválečného dychtění táhla Evropou, vyústila ve válkách balkánských a v první světové válce (1914-1918). V roce 1892 se Rudolf vrátil do vlasti. Aristokracie, nyní již nově orientovaná, se k němu jako v zásadě demokraticky cítícímu člověku již nehlásila, svědčí o tom přeskromný náhrobek na hřbitově ve Staré Boleslavi. Informace o něm jsou dodnes, pokud se zachovaly, v aktech tureckých, německých, rakouských, ruských a bulharských tajných služeb.. Osobou vlivu stále byl a proto o něho byl tak velký zájem. Pro nás čtenáře je to poučením, že i šlechtu lze objektivně hodnotit.

 

 

Zápas o germanizaci v Bulharsku

 

Po porážce v prusko-rakouské válce v roce 1866 se v habsburské vládní reprezentaci uplatňovaly v různé míře dvě tendence. Jedna směřovala k myšlence odvety, k posílení mocenského postavení podunajské monarchie a odmítnutí pruské hegemonie v celé střední a jihovýchodní Evropě. Objektivní příležitost se naskytla velmi brzo. Válka německo-francouzská v roce 1870 vytvořila optimální podmínky, aby rakouská armáda odčinila porážku u Hradce Králové a vpadla do Pruska. Pokud by takovou možnost vídeňská vláda deklarovala veřejně a předem, snad by ani k válce nedošlo. Berlín ani tehdy nemohl riskovat válku na dvou frontách. Možnost znovu postavit rakouské císařství na vlastní nohy nebyla realizována a jednou příčinou bylo pangermánské hnutí, šířící se intenzivně mezi Němci žijícími v českých zemích a Němci v rakouských částech říše. Ukřičená a arogantní německá menšina nedovolila vykvést rakouskému patriotismu s protiněmeckým zaměřením. Skutečně šlo o menšinu, vždyť Němci v celém Rakousko-Uhersku tvořili jen 25 % všeho obyvatelstva, ale ovládali 80 % směrodatných míst v mocenské struktuře. Navíc se obávali, že převaha neněmeckého obyvatelstva je převálcuje a v orientaci na Berlín viděli záruku, že jejich dominantní postavení nebude ani perspektivně ohroženo. Dokonce si pohrávali s myšlenkou, že v případě ohrožení jejich pozic by Německo mělo přímo povinnost vojensky intervenovat vpádem do Rakouska. Místo k  tolerantnosti směřující politice, což bylo přání českých, slovinských, chorvatských, slovenských i polských politiků, působících v rámci monarchie, převážila politika německého arogantního společného sjednocování na obranu i na výboj. Pangermánské ideje dokonce zbrzdily na mnoho let vývoj k rakouskému národnímu povědomí, místo Rakušanů, hovořících německým jazykem, se rozvijí německá nacionalita. Vídeň se stále více podřizuje Berlínu, stává se jeho spojencem a ve světové válce je Německem strženo do zničující porážky. Opět na tom nesou vinu pangermánstvím prolezlí Němci v alpských zemích a v Čechách a na Moravě. Čechům, Slovincům, Slovákům, Rusínům-Ukrajincům i Chorvatům by v rámci jejich austroslavismu vyhovovala neutralita ve válečném konfliktu. Vzhledem ke složení obyvatel z hlediska národností by vyhovovala situace nebojovat s Ruskem a Srbskem, nebojovat, vzhledem k Němcům, ani s Německem. V tom měla být perspektiva vídeňské vlády.

Proti sjednocujícím snahám, vyjádřeným v pangermanismu v podobě německého středoevropského zájmového prostoru, působila neúprosná logika tržního kapitalistického systému. Vídeň se podřizovala Berlínu, ale k propojení obchodu, průmyslu nedošlo, na tomto úseku působil konkurenční boj. Vídeňská vláda ve vlastním zájmu podporovala své výrobce, různě je ochraňovala a podporovala je v pronikání na Balkán. Někdy v tom byla cítit i ekonomická pomsta za prohranou bitvu u Hradce Králové. Pochopitelně, že rakouští podnikatelé měli přednost, ale jimi zaměstnávaná německá technická inteligence ve své povýšenosti nebyla ochotna se jazykově přiblížit regionům, kam směřoval investiční záměr průmyslových podniků a vídeňských bank. Česká technická inteligence, bez imperialistických ambicí, pro své slovanské cítění byla vstřícnější, záhy se jazykově domluvila se Slovinci, Chorvaty, nepodceňovala Srbsko, Černou Horu a zvládla i jazyk bulharský. Za německou, případně rakousko-německou technickou inteligencí, přicházel politicko-mocenský vliv, vměšování do vnitřního života balkánských jihoslovanských národů. Takové nebezpečí ze strany Čechů nehrozilo. Vláda ve Vídni přihlédla k tomu, že Češi jsou státními občany a převažuje v nich austroslavistické myšlení, proto jejich podnikání a ekonomické angažovanosti nebránila.

Živnostenská banka v Praze umožnila vznik a rozvoj na Slovinsku Lublaňské úvěrní banky v roce 1897 a Jadranské banky v Terstu. Několik českých úředníků nikomu nevadilo. Ve Slovinsku vznikly textilní závody Matouš s mateřskou základnou v Semilech. Následovaly české pivovary a lihovary. Na stavbách železnice ve Slovinsku se s úspěchem uplatnilo 20 českých inženýrů, pozvaných i na stavbu silnic a mostů a po ukončení plánovaných projektů se přemístili do Chorvatska. Čech, Vincens Hlavinka v Chorvatsku stavěl vodovody a učil melioraci na Vysoké škole lesnické v Záhřebu. Ing. Josef Chvála prováděl regulaci řek, stavěl se svými českými asistenty mosty, silnice, školy a přitom se podílel sponzorsky na chorvatském kulturním dění. V Srbsku, v Bělehradě, ing. Nevole postavil budovu Vojenské akademie založené Zachem. Stavěl i železniční tratě. S. Titlbach projektoval budovu srbského královského paláce. Češi postavili v Chorvatsku 12 a v Srbsku 7 školních budov. V Srbsku pracovalo i několik techniků z plzeňské Škodovky. Zpravodajská služba dostala za úkol prověřit, zda se nepodílejí na výrobě zbraní. Informace o výsledku pátrání se však v archivu nenašla. Ing. Karel Kostlivý (1843-1912) stavěl v Dalmácii a v Srbsku, kde se uplatnili také ing. Karel Kres (1848-1922), ing. Boleslav Blodek, ing. Karel Zapletal, ing. Vlad. Hráský a jiní. V Srbsku se prosadili čeští mlynáři, pivovarníci, výrobci textilu a také některé strojírenské dílny mají českého zakladatele. Dnes se nelze ani dopátrat všech jmen. Rakouský konzul hlásil, že v Srbsku pracuje 69 techniků z českých zemí. O německou inteligenci nebyl v Srbsku zájem, hlásil ke své nespokojenosti.

 

 

 

Bulharsko

 

Ještě v době turecké nadvlády byla stavba železnic v Bulharsku svěřena skupině českých inženýrů a techniků. Pracovali tu ke spokojenosti úřadů i bulharské veřejnosti Češi Jiří Prošek, Antonín Pelc, Ignát Jirásek, jejich dozoru byla svěřena železnice v úseku Belovo-Cařihrad. Při bulharsko-tureckém konfliktu se čeští technici postavili na bulharskou stranu a ochotně pomáhali vzniklému bulharskému státu na tratích Sofie-Plevno-Varna a Burgas-Plovdiv-Sofie. Stavbu tunelů vedli J. Tauchen a K. Trnka. Na stavbě silnic a mostů asistovalo 12 českých inženýrů. Češi se prosadili opět v tradiční výrobě piva, v textilním průmyslu, v lihovarnictví a ve strojírenských dílnách, byli při vzniku první sofijské tiskárny. Češi vybudovali též první chladírnu ve Varně a záhy také v Burgasu. V. Kolár budoval královský palác, ministerstvo vojenství, parlament a palác i hotel Bulgaria. Také plány na rozvoj hlavního města vyšly z české stavební kanceláře. Na stavbu soudních budov měli vliv čeští právníci dr. J. Petržilka, dr. Svoboda a dr. Mráček. Česká technická inteligence vytvářela mezi Bulhary sympatické prostředí pro slovanskou solidaritu a vzájemnost a vykrývala místa, která by jinak obsadila rakousko-německá inteligence. I v Bulharsku chápaná jako nositelka germanizačních snah.

Česká inteligence, dokonce i technického směru, pronikla tak hluboce do bulharského cítění, konání a národně osvobozovacích snah, že se podílela na jeho dění, zejména potom, co rozpoznala, že německý mocenský zájem se tu potkává s tureckým útiskem. Skutečně, Turecko se stalo spojencem Německého císařství a Rakousko-Uherska. Všechny uvedené státy byly imperialistické a utiskující slovanské národy. V Německu se to týkalo Poláků a Lužických Srbů. Turci utiskovali celý Balkán, dokonce i jeho katolicky orientovanou část. Protiruské tendence najdeme i v Turecku, Rakousko-Uhersku a u Německa.

V Bulharsku pracoval český inženýr Jiří Prošek, stavěl železnici v úseku Odrin-Plovdiv. Narodil se v roce 1847 v Berouně, vystudoval v Praze, kde se seznámil s bulharskými studenty, zapálenými pro bulharskou suverenitu a projevujících sympatie k Čechům v jejich odporu k poněmčování Prahy. Ing. Jiří Prošek se v Bulharsku seznámil s Ivanem Drasovem, učitelem v Lovči, tajným členem protitureckého ilegálního výboru. Prošek se mohl pohybovat po celém bulharském území, zajišťoval různé objednávky pro stavbu železnice a současně udržoval spojení mezi revolučními organizacemi. Také nakupoval zbraně k ochraně železnice před zloději, ale v době protitureckého povstání je předal Bulharům. Z jejich strany byli odmítáni němečtí technici pro stavbu železnic.

V roce 1876 vypuklo protiturecké povstání, bylo krvavě potlačeno. Zásluhou Jiřího Proška byl světový tisk pravdivě informován o děsivém masakru, 79 vesnic bylo vypáleno, obyvatelstvo, včetně dětí, bylo povražděno. K tomu jen malý dodatek, většina německých novin v Rakousku a pochopitelně i v Německu perzekuci Bulharů omlouvala, stavěla se za tureckou vládu, o mnoho let později se nechal Adolf Hitler informovat od bulharského diplomata v Berlíně o teroristických akcích a zcela cynicky potvrzoval zásahy turecké armády proti lidem. Český tisk měl jiný pohled, plný humanismu, slovanské solidarity a sváděl doslova tiskovou válku s německým tiskem o událostech v Bulharsku. Praha byla nejinformovanějším místem v Evropě a zde vydávané české noviny se někdy dosti pracně překládaly ve Francii, v Anglii, dokonce i v Dánsku. Je to první případ v dějinách špionážních agentur, kdy zpravodajské informace nesloužily státu, ale veřejnému mínění, přesněji českým politikům. Obdobně to platilo i o zprávách ze Srbska, Černé Hory a z Balkánu vůbec. Jiří Prošek nebyl sám, kvalitní informace posílali do Prahy i jiní Češi, také Josef Toužimský a mimořádně zasvěceně informoval lékárník v Sofii, J. Nádherný.

J. Nádherný měl již turecké občanství, ale plně sympatizoval s Bulhary. Jako turecký státní občan musel nastoupit v době turecko-ruské války do osmanské armády, měl přístup k  vyššímu velení. Konspirativní cestou se informace od něho dostaly až do ruského štábu. Mimořádnou hodnotu mělo jeho sdělení v červenci 1877, že turecké vojsko připravuje úder ve směru ke Staré Zagoře. Turecká armáda využívala již dostavěných úseků železnice, ale ing. J. Prošek s několika dalšími českými techniky a za přispění bulharské ilegální organizace přerušili dopravu na trati. Turecké zálohy dorazily na bojiště pozdě, se zpožděním 30 hodin, kdy již bylo na bojišti rozhodnuto. Lékárník Nádherný dostal později od ruské vlády čestnou šavli a ing. J. Prošek jedno z nejvyšších vyznamenání, Řád sv. Anny.

V té době rakouská policie vyšetřovala, zda někdo z řad českých studentů s radikálně demokratickým myšlením nechce dobrovolně odejít do Bulharska. Věděla o podobných odchodech do řad polských povstalců. Zadržela Františka Klímu z Akademického gymnázia v Praze a Karla Hlaváčka, syna lékaře z Chlumce nad Cidlinou. Do Vídně nespokojeně hlásila, že Češi sympatizují s Bulhary a po hospodách si Češi popěvují necudné písničky, urážející Turecko, které dostalo na zadek. „Osman Paša u Plevna, dostal kulku do stehna …“.

 

 

Bogdana

 

Bulharka Alexandra Petrovičová se seznámila s Čechem Josefem Meissnerem a zasvětila ho do bulharského národně osvobozeneckého boje, zaměřeného nejen proti Turecku, ale i proti německým snahám o hegemonii v Bulharsku. Iniciativní J. Meissner založil vlastní ilegální organizaci, Bulhaři jeho angažovanost ocenili, odměnou mu bylo nabídnuto místo ředitele gymnázia v Šumenu. Stýkal se nejen s F.A. Zachem v Srbsku, ale i hajduckým hejtmanem Panajotkem Chitovem, jehož příbuzný, Ivan Chitov se oženil s českou studentkou Josefou Jiráskovou z Hradce Králové. Působila jako ilegální spojka. Ve své vlasti měla potíže s uplatněním pro nám dnes neznámé protiněmecké výroky. V Bulharsku učila v Kaloternu a stala se první ženou-učitelkou v této části Balkánu. Josefa Jirásková dostala pro potřebu ilegality jméno Bogdana. I rakouská rozvědka pátrala po jejím pravém jméně, a to v době rakousko-tureckého sbližování. Navíc na sebe upozornila několika zasvěcenými články o tureckém teroru, popisovala zvěrstva z roku 1876. Dopisy vyvolaly značný rozruch v české veřejnosti a vyvolaly vlnu solidarity s bulharským lidem.

Při pátrání po Jiráskové přišla rakouská policie dosti náhodně i na Maxe Švagrovského, který bojoval v bulharském oddíle, ve kterém bylo i několik bulharských studentů, studujících před tím v Praze. Později M. Švagrovský působil v legii v Zajačaru.

 

Josef Meissner

K samostatnosti Bulharska vedla cesta nejen v odporu k turecké nadvládě, ale i v opatrnosti před německo-rakouským vlivem a dokonce i v negativním hodnocení helénismu z Řecka. Řecký patriarcha odmítal se vzdát svého vlivu nad pravoslavnou částí bulharského národa. Turecká vláda rozpory jen podporovala, jako by tušila, že za helénismem mohou být i další, dosud nepoznané tendence, hlavně ji však zaujal protiruský aspekt. Vliv moskevského patriarchy a světský vliv Petrohradu helénismus omezoval. Pravoslavní byli nejen Bulhaři, ale i Srbové a většina Černohorců.

Perzekuce Bulharů vyvolala v křesťanském světě rozruch a vlnu obdivu s trpícím národem. Turecká vláda se chtěla očistit a tak dovolila, ale až v době poteroristické, aby do Bulharska přišlo několik misijních skupin z Německa, Rakouska a dokonce i ze Spojených států amerických, kde také chtěla vláda podrobnější informace nejen o politické, ale i náboženské situaci. Nelze si dělat iluze, za misijní činnosti se často skrývá zpravodajská činnost. O Balkán byl v té době mimořádný zájem. Bude tu sílit vliv Ruska, Německa, Rakousko-Uherska, či Francie, Itálie a Velké Británie? A není Turecko chorým mužem na Bosporu a nebude možno jeho převelikou říši dělit? Kdo bude dědicem osmanského impéria a kdo zakotví svým vlivem v islámských vodách, spíše v naftových regionech?

K americké misi se přidal Josef Meissner, ovládal anglický jazyk a znal bulharské poměry. Měl také styky se srbským důstojníkem a Čechem F.A. Zachem. A ten zase kontakty na Francii. Meissner doprovázel Američany po celém Bulharsku. Mise byla dobře ekonomicky a politicky zajištěna, turecká vláda předpokládala, že je směrována v protiruském směru. Členové mise se kriticky vyslovovali k ruskému pravoslaví, a to mohli Turci potřebovat.

Americká mise si vyžádala a také dostala imunitu pro budovy, ve kterých sídlila, což bylo významné privilegium na Balkáně a vůbec v Turecké říši. J. Meissner šel tak daleko, že vyreklamoval několik Bulharů, ohrožených zatčením. Za nějaký čas se Meissner od Američanů odpoutal, motiv není znám, snad mu vadilo protiruské zaměření. Odstěhoval se do Bělehradu, snad měl obavu z turecké policie a rakouský konzul by ho zajisté pro jeho protiněmecké chování nechránil. Stále však byl ve spojení s Bogdanou-Josefou Jiráskovou. V Bělehradě přijal Meissner dobře placené místo ve francouzské plavební společnosti. Dnes ovšem víme, že ekonomický zájem se proplétá se zájmem politickým. Francie v té době skutečně proniká na Balkán a s Německem a Rakousko-Uherskem soutěží v otázce, kdo bude dodávat zbraně srbské a černohorské armádě. Balkánské konflikty budou i v dalších letech vyžadovat zbraně, pokud budou mířit proti Turecku, bude to jen žádoucí směr. Na takové politice měla zájem i Velká Británie. Francie a Velká Británie se také po první světové válce podělily o bývalá osmanská území.

Francouzská společnost se dostala kapitálově pod vliv Londýna a J. Meissner odcestoval do Anglie. Veřejně ovlivňoval britskou společnost články s protirakouským, protiněmeckým a protitureckým zaměřením a dobře zapadal do perspektivních politických záměrů britské vlády. Poté se vrátil do Bělehradu, učil na vojenské akademii a současně působil ve velké a dobře dotované knihovně. Dnes víme, že knižní fondy patří k otevřeným zpravodajským zdrojům. Roku 1874 přijel za ním do Srbska vojvoda bulharských bojovníků Panojat Chitov. J. Meissner mu poskytl finanční prostředky na nákup zbraní pro bulharský protiturecký odboj. Tak bohatý Meissner nikdy nebyl, stála za tím vlivná a bohatá zpravodajská agentura? Francie, Velká Británie? A Srbsko sloužilo jako prostředník i s J. Meissnerem? Nevím, ale je jasné, že se tu připravuje konflikt, který vyústí v plné podobě v první světové válce. Na mapě strategických zájmů nikdy není jen jeden partner. Stalo se tak i v tomto uzlovém místě evropské politiky. Turecko a Bulharsko se staly spojencem Německa a Rakousko-Uherska. Srbsko, Černá Hora, Rumunsko a Řecko spojencem Dohody a Turecko, svázané německým zájmem, se stalo spojencem tak věrným, že bylo strženo až k zániku. Na německou imperialistickou politiku doplatilo vlastní existencí Rakousko-Uhersko i Turecko. Ne Češi, jak tvrdí nepoučení publicisté, ale Německo nese vinu za pád dvou velkých států s progermánskou orientací.

 

 

Česká kultura, osvěta a věda

 

Na Balkáně nešlo jen o strategické hrátky různých výzvědných služeb, ale z české strany i o seriózní práci na úseku kultury, osvěty a vědy. Osobami vlivu byli F.A. Zach v Srbsku , Jan Vaclík, státní tajemník, v Černé Hoře a ministr školství v Bulharsku Konstantin Jireček. V Bulharsku na sebe upoutal pozornost již zmíněný Josef Meissner. Zájem o něho měla i rakouská policie. Narodil se v roce 1828 v Sušicích, již ve studentských letech pronášel výroky proti německé nadvládě, stal se přítelem bouřliváka J.V. Friče, klonil se ke kritice austroslavismu a bojoval v r. 1848 na barikádách Na Příkopě. Za aktivní účast na pražském povstání byl odsouzen na dvacet let vězení, jen o vlásek unikl trestu smrti, tak jako K. Sabina, s kterým se znal. J. Meissner však stačil utéct a uprchl za F.A. Zachem do Srbska. V Bělehradě několikrát provokoval rakouského konzula i vyslance ostrou kritikou pangermanismu, byl poznán a Vídeň žádala po vládě v Bělehradě jeho vydání. F.A. Zach ho uklidil do Rumunska, později působil v Bulharsku. Pod jménem Milanovič pracoval v Šumenu a věnoval se pedagogické, osvětové i kulturně jazykové práci. Záhy se plně angažoval v bulharském protitureckém odboji a zcela pochopitelně podporoval protiněmecký proud v bulharské společnosti.

Proněmecký a prorakouský proud v Bulharsku zvítězil, ale to již nebylo v jeho silách, aby tomu zabránil.

V letech 1879-1886 vládl v Bulharsku s ruskou podporou Alexander Battenberský, synovec ruského cara Alexandra II., a Petrohrad si udržel výrazný vliv na bulharské poměry. Češi, pracující v Bulharsku mu nevadili, především pro své slovanské myšlení a odpor k Rakousko-Uhersku. V letech 1887-1918 vládl v Bulharsku Ferdinand Koburský, z knížete se stal v roce 1908 král, vládl absolutisticky, za něho zvítězil proněmecký vliv a Bulharsko přistoupilo v roce 1915 k centrálním mocnostem a dostalo se pod vliv Berlína a Vídně. S pádem Německa se zhroutila i politika krále Ferdinanda, musel abdikovat, ale u moci se udržel jeho syn Boris III., který vládl v letech 1918-1944 a znova zatáhl Bulharsko do spojenecké závislosti na Německu. A. Hitler ho dal odstranit (jedem), když odmítal vydat na smrt Židy a nechtěl se podílet na válce proti SSSR, pro ruské zásluhy na vzniku bulharského státu. Bulharský lid si totiž vysoce cenil ruské intervence proti Turecku v roce 1878.

Všechny uvedené skutečnosti měly vliv na práci Čechů v Bulharsku. Vídeňské vládě české aktivity nevadily, pokud se domnívala a věřila, že je to angažovanost prorakouská a na půdě austroslavismu, který počítal se zachováním habsburské monarchie a z logiky myšlení by měl tedy podporovat zahraničně-politickou orientaci Rakousko-Uherska.

Nově zrozený bulharský stát nutně potřeboval, stejně jako Východní Rumelie, pomoc ve státní administrativě, zejména v soudnictví, v kultuře, školství, osvětě a i vědecké obory musel budovat od základu. Pod vlivem proruské strany se obával německého vlivu, Češi nevadili. S nimi nepřicházelo žádné mocenské podrobení. A tak záhy po vzniku Bulharska byli do funkcí krajských inženýrů jmenováni Češi Štefl, J. Tauchen, K. Vosyka. Do Bulharska přišli četní čeští učitelé, pozváni od Bulharů, studujících na středních školách v Hradci Králové, Písku a na pražské univerzitě a Vysoké škole technické. Přišla i Josefa Jirásková, učila v Karlovu a v Kaloferu.

V roce 1878 přišel na pozvání také Konstantin Jireček, pozdější historiograf bulharských dějin, který na sebe upozornil popisem skutečností, že germánská prakultura nemohla ovlivnit Bulhary. Byl přijat na místo tajemníka ministerstva školství, aby se později sám stal bulharským ministrem školství. Za jeho působení přišli do Bulharska další Češi a do určité míry nechtěně zabrali místa, na které se těšili Němci. Ti byli odmítáni, nechtěli se totiž učit bulharský jazyk. Čechům to při slovanském myšlení nevadilo.

Do Bulharska přišla řada učitelů odborných nauk, především lesníků, veterinářů, agronomů, botaniků, matematiků apod. K nim lze počítat Hynka Buriana, Václava Stříbrného, D. Vinického a Františka Chytila. V Šumenu učili Češi Mach a Žebnička. Mezi učiteli zpěvu a hudby, i kapelníky často vojenských těles, byli K. Macháně, F. Štros, B. Gregora, K. Jeremiáš, A. Macák, V. Kaunický, F. Kubíček aj. Svoboda. Jako vojenský kapelník proslul Václav Chochola, o něm rakouský diplomat napsal, že mu vojenská uniforma sluší a hudbou nemůže nic pokazit, hraje i rakouské vojenské pochody. Jak se jen rakouská diplomacie neorientovala v českém myšlení.

V Praze vznikl v roce 1880 spolek bulharských studentů v Praze Bulharskaja sedjanka. Prokázal, podle policejního hlášení, „slovanské cítění, ale nečiní protivládní akce, zve jen české studenty, rakouské státní občany do Bulharska“. A to nebylo možno zakázat. V Sofii v téže době organizačně vznikl základ pro několik všeslovanských spolků. Slovák Samo Zachej, profesor, který musel uprchnout před maďarskou perzekucí, ve Slovanské besedě soustředil Bulhary, Čechy, několik Slováků, také Srbů a Makedonců. Patrně z jeho podnětu vznikl i aristokraticky orientovaný spolek Lovec, byl jeho dlouholetým předsedou. Organizováni tu byli katoličtí představitelé české a slovenské inteligence, také Bulhaří, pravoslavní, stejně jako několik Srbů. Rakouští diplomaté je právě pro katolickou orientaci nepodezírali z ničeho špatného, naopak si jejich aktivitu pochvalovali. Z organizace Lovec a ze Slovanské besedy v Sofii vyšel podnět ke vzniku první bulharské filharmonie, k založení Národního divadla, jehož prvním ředitelem byl po čtyři roky Čech Josef Šmaha.

Češi se uplatnili i jako sportovní instruktoři, kapelníci v bulharské armádě, pracovalo tu i několik lékařů, ti nestáli o nějakou publicitu, vojenská místa jim to zakázala.

Na scénu bulharských divadel se záhy dostaly hry Jana Nerudy (Prodaná láska), Vrchlického (Noc na Karlštejně), Jana Štolby (Mořská pana), později i hry K. Čapka a od Langra se hrál Velbloud uchem jehly.

Pro rozvoj slovanské vzájemnosti mělo význam i působení Čechů v mnoha bulharských kulturních, školských a vědeckých institucí a v ústavech. Václav Dobruský se jako archeolog stal ředitelem Národního muzea. I také bratří Škorpilové zakládali bulharská mumuzea a bulharská archeologie dosáhla evropské úrovně a s úspěchem čelila německé pavědě, které ze všech míst, kde byla dosažitelná tlápota nějakého Germána, prohlašovala za zájmovou oblast Německa. Využívali totiž germánských expertů na Balkáně, často pochybené provenience. Připomínali přečasto názor pruských králů, že tam, kde padl pruský granátník je německé území, německý prostor. A Hitler měl tedy na co navazovat.

Škorpilové z Vysokého Mýta významně zasáhli do českého, ruského, srbského a bulharského veřejného života. Většina z nich měla výraznou austroslavistickou orientaci, proto je také vláda nechávala odjíždět do Ruska a Bulharska. Z této rodiny vyšlo sedm bratří a jedna dcera. Škorpilové byli spřízněny s Jirečky, Josefem Hermenegildem a Konstantinem, z nichž jeden byl rakouským ministrem vyučování v Hohewartově vládě, druhý byl sekčním šéfem téhož ministerstva. Oba do kosti morku přesvědčení austrofilové a austroslované. To jim umožňovalo vysílání Čechů do služeb Bulharska. Oba se také zasloužili o kvalitu bulharské státní administrativy. Konstatnin Jireček (1854-1918) pracoval jako profesor pražské a vídeňské univerzity. Napsal Dějiny národa bulharského a Dějiny Srbů a zcela svým dílem vytěsnil v germánském duchu pojaté studie německých historiků. Škorpilové za Jirečky nezůstávali pozadu. Vladislav Škorpil (1853) působil jako profesor na ruských gymnáziích v Petrohradě, Jaltě, Kerči a byl i ředitelem kerčského muzea. Architekt Josef Škorpil (1856-1931) finančně podporoval srbskou a bulharskou kulturu, zakládal muzeum ve Vysokém Mýtě a Umělecko-průmyslové muzeum v Plzni. Hermenegild Škorpil (1858-1923 ve varně) pracoval jako profesor bulharských gymnázií v Gabrovu, Plovdivu, Slivně, Chaskovu a ve Varně, všude kde bylo třeba rozvíjet středoškolská studia. Karel Škorpil (1859-1944 v Sofii), profesor v Plovdivu, Slivně, spolutvůrce muzea ve Vraně a předseda Archeologického spolku. Pohřben slavnostně v Plisce.

Hynek Burian a Václav Stříbrný zakládali s bulharskými přáteli proslulou Hospodářskou školu v Sadové a Julius Milde se stal zakladatelem lesnické školy. Při vzniku Umělecké akdemie stál český malíř Jan Mrkvička, citlivě sledující bulharská národopis. A opět, i on vyvracel falešné německé teorie o germánských prvcích, to spíš se klonil k prvkům mongolským. Bulhaři, jako vládnoucí vrstva, přišli z Asie, ovládli na čas zem, ale byli pohlceni slovanskou většinou obyvatelstva.

Pro bulharské školství mělo svůj pozitivní význam i překládání českých odborně pojatých učebnic ze zoologie, botaniky, což vyústilo v četné termíny, převzaté z českého jazyka. Zcela to vytlačilo německou terminologii. Také ve vojenském velení v Srbsku a v Bulharsku by se našlo několik sokolských termínů. Česká matematika se dostala do bulharských škol prostřednictvím přeložených učebnic Studničkových, Starého a Jerolímkových. Na sofijské univerzitě se prosadil profesor A,. Šourek.

Velkými a nadšeným propagátory bulharsko-českých styků byli bulharští studenti na českých školách. Od roku 1850 přicházeli do Prahy jen jednotlivci, po roce 1877 již celé skupiny. Zájem byl i o střední školy v Hradci Králové, Písku, Táboře a v Praze. V letch 1969 až 1889 studovalo v Čechách a na Moravě na 200 studentů z Bulharska. Na reálce v Hradci Králové to bylo sice jen 5 Bulharů, ale byl mezi nimi Vasil Athanasov, pozdější ministr zemědělství, a pochopitelně, že zval české odborníky a pomíjel německé. Další Bulhaři studovali na gymnáziu. V Hradci Králové gymnazijní studia absolvoval Petr Dančov, později docenta profesor římského práva na univerzitě v Sofii, v roce 1900 ministr spravedlnosti. I on měl zájem na přílivu české inteligence do Bulharska.

Také v oblasti sportu lze navázat na staré tradice. Jan Čermák z Velkého Meziříčí uspořádal v roce 1911 několik veřejných vzletů a jeho letecké umění obdivovali Bulhaři, dokonce vzbudil pozornost v bulharské armádě. Pozitivní vztah k Čechům prokázalo několik stovek bulharských studentů, zapsaných na vysokých školách v Praze v roce 1939. Po zavření českých vysokých škol odešli většinou na studia na bratislavskou slovenskou univerzitu. Mnozí podepsali protest proti popravě českých studentů a vyjadřovali se negativně k německé kultuře a rasové teorii. Německo potom naléhalo na slovanské úřady, aby je vypověděly ze země. Skutečně se někteří museli vrátit do Bulharska, kde měli značné potíže, neboť se v tu dobu Bulharsko opět orientovalo na Německo. Nutno ještě připomenout , že několik Bulharů padlo ve Slovenském národním povstání v roce 1944 i v Českém národním povstání v roce 1945. Na nábřeží Dunaje jim byl v Bratislavě vybudován pomník, byli mezi nimi i studenti z bratislavské univerzity.

Redakce: J. Skalský Připravil: dr.O.Tuleškov

 

Z Wahingtonské deklarace

„ … a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastii, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti.

Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lžifederaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století …

Nemůžeme a nechceme nadále žít pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenční oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie , zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničení.

Odmítáme svatokrádežné tvrzení, , že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského, odmítáme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem. (Zvýrazněno redakcí)

Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. ... My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii. …

Načrtneme jen hlavní zásady ústavy československého národa … .Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. … Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy: velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. … Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství. … Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

 

Dáno v Paříži, dne 18. října 1918

Profesor T.G. Masaryk, předseda ministerské rady a ministr financí,

Generál Dr. Milan Štefánik, ministr národní obrany,

Dr. Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a ministr vnitra.

Připravil: JUDr. Ogňan Tuleškov

 

 

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz