Proč Turecko vrazilo Rusku nůž do zad

Pepe Escobar

1.12.2015 Zvědavec

 

Cíle Ruska a Turecka v boji se skupinou Islámský stát jsou diametrálně opačné.

Je naprosto nemožné pochopit, proč by turecká vláda nasadila sebevražednou strategii a sestřelila ruské Su-24 nad syrským územím – což je technicky vyhlášení války Rusku ze strany NATO – aniž bychom dali do kontextu tureckou mocenskou hru na severu Sýrie.

Prezident Vladimir Putin řekl, že sestřelení ruského vojenského letadla bylo „ranou do zad“- takže se podívejme, jak tuto situaci umožnila fakta na zemi.

 

Ankara používá, financuje a vyzbrojuje přehršel extremistických uskupení za hranicí na severu Sýrie a všemi prostředky potřebuje udržet zásobovací trasy z jižního Turecka otevřené; nakonec stačí jim dobýt Aleppo, které by otevřelo cestu pro Svatý grál Ankary: změnu režimu v Damašku.

 

Zároveň se Ankara bojí YPG – Jednotek lidové ochrany syrských Kurdů – sesterské organizace levicové PKK. Ty musí být zadrženy za každou cenu.

 

Takže skupina Islámský stát – které OSN vyhlásilo válku – je pouhým detailem v celkové strategii Ankary, kterou je v podstatě bojovat s, zadržovat či dokonce bombardovat Kurdy; podporovat všechny typy takfiristických a salafistických džihádistů, včetně skupiny Islámský stát; a dosáhnout změny režimu v Damašku.

 

Není překvapivé, že syrští Kurdové z YPG jsou v Turecku silně démonizováni, obviňováni minimálně z toho, že se pokouší etnicky vyčistit arabské a turkmanské vesnice v severní Sýrii.

 

Avšak syrští Kurdové se pokouší – a ke zděšení Ankary v jisté míře podporováni USA – spojit to, co jsou v tuto chvíli tři oddělené kusy kurdské půdy v severní Sýrii.

 

 

Pohled na nedokonalou tureckou mapu odhalí aspoň to, jak jsou dvě z těchto území (žlutá) již propojeny, na severovýchodě. Aby toho dosáhli, syrští Kurdové, za pomoci PKK, porazili skupinu Islámský stát v Kobani a okolí. Aby získaly třetí kus území, potřebují se dostat do Afryn. Ale na cestě (modře) je shluk turkmenských vesnic, severně od Aleppa.

 

Strategický význam turkmenských území nelze dostatečně zdůraznit. Je to přesně tato oblast, sahající až 35 km do vnitrozemí, ve které Ankara chce zřídit tak zvanou „bezpečnou zónu“, která by byla ve skutečnosti bezletovou zónou, na syrském území, údajně jako útočiště pro syrské uprchlíky, a vše by bylo placeno EU, která již uvolnila 3 miliardy euro, k 1. lednu, prostřednictvím Evropské komise.

 

Nyní nepřekonatelnou překážkou pro Turecko v jeho snaze vytvořit bezletovou zónu je, předvídatelně, Rusko.

 

 

Použití Turkmanů

 

Kdo jsou Turkmani? Zde je třeba se ponořit do historie starodávné Hedvábné stezky. Na severu Sýrie žije asi 200,000 Turkmanů. Jsou to potomci turkmenských kmenů, které se přesunuly do Anatolie v 11. století.

 

Turkmenské vesnice sahají také na sever do provincie Idlib, západně od Aleppa, jakož i do provincie Latakia na severu, západně od Idlib. A právě tam najdeme jen ojediněle probíranou tlupu: shluk turkmenských bojůvek.

 

Mýtus o nevinných turkmenských civilistech zmasakrovaných „Assadovým režimem“ je, no, mýtus. Ve Washingtonu jsou tyto bojůvky považovány za „umírněné rebely“ – tak umírněné, že se spojili se všemožnými odnožemi džihádistických nebo džihádisty pohlcených skupin, od elastické Svobodné syrské armády po Jabhat al Nusra, alias Al-Kajda v Sýrii (kterou Vídeň konečně označila za teroristickou skupinu).

 

Podstatné je, že Turecko a Rusko prostě nemohou být součástí stejné koalice bojující s Islámským státem proto, že jejich cíle jsou diametrálně odlišné.

 

Předvídatelně turecká média oslavují Turkmany jako „bojovníky za svobodu“, á la Ronald Reagan v polovině 80. let, který oslavoval džihád v Afghánistánu. Turecká média překrucují a tvrdí, že celé jejich území je pod kontrolou „nevinné“ turkmanské opozice, a ne skupiny Islámský stát. Nikoliv skupiny Islámský stát, ano, ale většinou al-Nusra, což je prakticky totéž.

 

Pro Rusko není rozdílu, obzvláště proto, že tlupy Čečenců, Uzbeků a Ujgurů (čínská rozvědka po nich jde) usilovaly o útočiště mezi těmito „umírněnci“. Co se týká Ruska, tak tomu záleží na likvidaci jakékoliv možnosti budoucí 900 km dlouhé džihádistické dálnice mezi Aleppo a Grozným.

 

A to vysvětluje bombardování severní provincie Latakie Ruskem. Ankara, předvídatelně, začala zuřit. Ministerstvo zahraničí dokonce před pár dny vyhrožovalo Rusku; „akce ruské strany nejsou bojem proti teroru, ale bombardovali civilní turkmanské vesnice, a to by mohlo vést k závažným následkům.“

 

Ankara přímo podporuje turkmanské bojůvky humanitární pomocí, ale místo „humánního“ nákladu jsou tam ve skutečnosti zbraně; dodávky pomocí náklaďáků, za řízení MIT – turecké tajné služby.

 

To vše zapadá do mytologie vládnoucí strany AKP bránící dokonce i předosmanské populace; nakonec ty vždy islámu „dobře sloužily“. Syrští Turkmani jsou oddáni vedení AKP v Ankaře.

 

 

Zápletka houstne

 

Pro Rusko je oblast známá jako Turkmanské hory, či výšiny – které Turci nazývají Bayirbucak – na severu provincie Latakia, hlavním cílem. Protože právě tam najdeme Dálnici zbraní – po které Ankara, bok po boku CIA, vyzbrojuje bojůvky.

 

Pro Rusko je možnost, že se bojůvky spojí se salafisty a salafistickými džihádisty a pokusí se dobýt převážně alavitskou provincii Latakia, červenou čárou, protože by to ohrozilo ruskou leteckou základnu v Chmeimim a nakonec i přístav Tartus.

 

Takže v podstatě zde máme CIA vyzbrojující teroristy – i oněmi nechvalně známými proti-tankovými raketami TOW – za použití pašerácké trasy přes turkmanské území, které je mocenskou základnou Ankary řízenou Al-Kajdou v Sýrii. Je to základní území pro USA, Turecko a Saúdskou Arábii pro podkopání Damašku, a především území pro vedení války v zastoupení: NATO (USA-Turecko) proti Rusku.

 

CIA básní, že rakety TOW jdou 45 „prověřeným“ – tudíž „umírněným“ – skupinám. Nesmysl; těchto zbraní se chopili zkušenější džihádisté z Al-Kajdy v Sýrii, jakož i z mlhavého uskupení známého jako „Dobyvatelská armáda“, podporovaná Saúdskou Arábií.

 

Takže aby rozdrtilo Jabhat al-Nusra a Dobyvatelskou armádu nadobro, začalo Rusko bombardovat turkmanské pašeráky, kteří jsou sotva „umírnění“; jsou infiltrováni tureckými islamofašisty – jako těmi, kteří rozstříleli ruského pilota, pplk. Olega Peršina, když visel po katapultaci na padáku, což je podle Ženevských konvencí válečný zločin.

 

Sázky by pro Rusko mohly sotva být větší, neboť používáním turkmanských kmenů je Turecko již hluboce zakousnuto v severní Sýrii.

 

Takže očekávejme, že Rusko výrazně zesílí bombardování turkmanských oblastí – nad rámec pouhé odplaty za zabití ruského pilota.

 

Jinde má Rusko spoustu možností – jako dále vyzbrojit YPG; to by jim umožnilo konečně převzít onen kus hranice mezi Afryn a Jarablus, který je stále ovládán skupinou Islámský stát. Ankara bude zuřit, pokud syrští Kurdové spojí doposud nespojená území do toho, čemu říkají Rojava.

 

Podstatné je, že Turecko a Rusko prostě nemohou být součástí stejné koalice bojující se skupinou Islámský stát, protože jejich cíle jsou diametrálně odlišné.

 

Istanbulský historik Cam Erimtan nastiňuje velký obrázek:

 

    „Nová turecká vláda se chopila otěží ve stejný den, kdy bylo ruské letadlo sestřeleno. A nyní úskočný premiér Davutoglu a neohrabaný prezident Erdogan minimalizují škody a provádí domácí mobilizaci, a na chvíli dokonce upustili od své oblíbené rétoriky o islámské solidaritě a zahráli plně na nacionalistickou kartu. Ačkoliv vojenská akce bezpochyby povede k obrovským ziskům u domácí popularity, ekonomické následky již začaly být pociťovány, kdy Rusko zastavilo dovoz tureckého zboží. To může naznačovat, že AKP vedená vláda jednala výlučně jako lokaj NATO a ignorovala realitu na zemi a hýřila bouřlivými vystoupeními.“

 

 

Tato bouřlivá vystoupení nepotrvají dlouho, protože Rusko zareaguje na sestřelení Su-2 chladnokrevným, vypočítaným, rychlým a neočekávaným způsobem na mnoha frontách.

 

Ruský raketový křižník Moskva – nacpaný systémy protiletadlové obrany – nyní pokrývá celý region. Dva systémy S-400 pokryjí celý severozápad Sýrie a jižní část Turecka u hranic. Rusko bude schopné elektronicky rušit celé jižní Turecko. Neexistuje způsob, jak by Erdogan mohl získat svoji EU placenou „bezpečnou zónu“ v Sýrii, pokud nepůjde do války s Ruskem.

 

Jisté však je, že prioritou Ruska číslo jedna od nynějška bude rozdrtit tureckou extremistickou strategii na severu Sýrie nadobro.

 

 

Why Turkey Stabbed Russia in the Back vyšel 27. listopadu 2015 na ICH. Překlad v ceně   Zvědavec.