V souvislosti s nedávným útokem Spojených států na Sýrii se objevila celá řada analýz a komentářů zlehčujících tento akt agrese proti suverénní zemi. Omlouvání Donalda Trumpa, který „ustoupil jestřábům, aniž by způsobil velké škody“, není ničím jiným než cestou do pekel třetí světové války.
Neodsuzujících komentářů k úderu na základnu Šajrát je nepřeberné množství – od těch schvalujících americký útok coby „nevyhnutelné varování Asadovi“, přes úvahy o „typickém zavrtění psem“ až po bezmála aplaudující závěry o „mistrovském kusu“ Trumpa koordinovaném s Putinem (nebo ještě s někým „tam vzadu“) s cílem eliminovat tlak jestřábů a zbavit tak svět rizika globálního konfliktu.
Zvláště poslední druh úvah je ale postaven na předpokladech a závěrech, které – bohužel – nejsou v souladu se skutečností. Není například pravda, že Američané schválně útočili „starým šrotem“, který „vyhrabali kdesi ze skladů“, aby minimalizovali množství škod na syrské základně.
Prokázalo se naopak, že použity byly Tomahawky nejnovější řady, vyrobené v roce 2015. Útok také podle všeho nebyl veden napřímo, ale „obloukem“ z jihovýchodu, přes území Izraele a Libanonu, kde se tyto střely kopírující terén skryly v reliéfu krajiny, aby pak jen minimální dobou letu v syrském vzdušném prostoru co nejvíce zkrátily čas na zachycení protivzdušnou obranou.
Úder neprovedl sám Trump, ale vycvičení vojáci, profesionálové, kteří z Pentagonu jistě nedostali příkaz udělat to co nejhůř. Zkrátka je naivní předpokládat, že všichni dělali všechno proto, aby se úder nevydařil.
Je nepochybné, že Trump chtěl minimalizovat ztráty na lidských životech a chtěl se především vyhnout ztrátám ruského personálu. Pokud by se to stalo, měl by nulový prostor k jednání – proto Rusko varoval, i s předpokladem, že se informaci o připravovaném úderu záhy dozví syrské velení.
Právě tento moment je vnímán jako projev největšího „vzdoru“ Trumpa vůči silám, které tlačí na rozpoutání války s Ruskem a které si jistě přály padlé ruské vojáky.
Ale stěžejní je fakt, že Američané na Trumpův příkaz zaútočili právě na základnu, z níž operovali i ruští vojáci. A jako omluva pro Trumpa je přijímána už jen ta skutečnost, že se žádnému Rusovi nic nestalo; dokáže si někdo představit, co by nastalo, kdyby Rusové znenadání zaútočili Kalibry na jakoukoliv základnu, kterou pro své operace využívají Američané?
Aby úder přinesl kýžený efekt, musel být dopředu pečlivě naplánován společně s takzvaným chemickým útokem v Chán Šajchúnu. Bez ohledu na to, kdo takový vývoj zrežíroval, je faktem, že Trump UDĚLAL to, co neudělal nenáviděný Obama a kvůli čemu si rozumná část světa nepřála vítězství Clintonové.
Je to právě Trump, kdo aktivoval vzorec „chemický útok = automatický úder na Asada“´, čímž stačil vytvořit mnohem nebezpečnější situaci, než jeho předchůdce za celých osm let prezidentování. Nyní totiž opravdu stačí kdekoliv v Sýrii otevřít nádobu s jedovatým plynem a svět se dostane nikoliv na, ale za hranu globální katastrofy. Lze to považovat za „mistrovský kus“?
Trump je nevyzpytatelný a důvěřovat mu znamená velký hazard. Jak napsal The Saker, konečně se ukázalo, zda je Trump opravdový, nebo falešný. Veškeré předvolební proklamace o Sýrii nebyly ničím jiným, než účelovou snahou vymezit se Clintonové, jíž měla polovina Ameriky plné zuby. Kvůli formě, nikoliv kvůli obsahu – krvežíznivost totiž není cizí ani Trumpovým voličům, jak ukazuje zvrat v jeho upadajících preferencích, které po úderu v Sýrii opět výrazně vzrostly.
Ve skutečnosti je Asad i pro Trumpa překážkou od samotného začátku. Je překážkou Trumpovým plánům s Íránem, kterými se americký prezident vůbec netají a mnohokrát kritizoval svého předchůdce za to, že umožnil jadernou dohodu – a vzal tak Spojeným státům možnost dosáhnout kýžených cílů silou.
Pozici Sýrie v dané souvislosti jasně definoval Andrej Korybko:
„Sýrie je z pohledu americké velké strategie tak významná proto, že měla být koncovým terminálem plynovodu Přátelství, sdíleného s Íránem a Irákem. Tato plynová trasa měla Íránu umožnit přístup na evropský trh a zcela zmařit režim sankcí, který proti němu v té době USA zavedly. Současně tomuto projektu konkuroval projekt Kataru, který chtěl posílat svůj plyn přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a dále do EU, buď formou LNG, nebo přes Turecko. Prezident Assad bystrozrace návrh Zálivu odmítl z loajality k dlouhodobému spojenci své země Íránu, a válka proti Sýrii vedená prostřednictvím hybridní války byla USA a státy Zálivu podporována tak zuřivě proto, aby potrestaly tuto zemi za její odmítnutí stát se jednopolárním satelitem.
Pokud by byl dokončen, byl by plynovod Přátelství jedním z nejdůležitějších světových multipolárních nadnárodních spojovacích projektů, který by způsobil převrat v regionální geopolitice tím, že by poskytl energetický a investiční koridor spojující Írán s EU. To by znamenalo výraznou změnu v rovnováze moci na Středním východě a hrálo by to silně v neprospěch USA a jejich spojenců v Zálivu. Když pochopily akutní hrozbu, kterou plynovod Přátelství představoval pro jejich desítky let trvající nadvládu nad regionem, vytyčily si USA závazek zajistit, aby se projekt nikdy nezrealizoval děj se co děj, což bylo i jedním z důvodů stojících za vytvořením ISIL uprostřed očekávané tranzitní zóny. Viděno z tohoto pohledu je mnohem jasnější, proč USA upřednostnily destabilizaci Sýrie před destabilizací Egypta, a proč jsou pravděpodobně ochotny vkládat do tohoto podniku obrovské zdroje a organizovat globální koalici poskoků, kteří by jim v tom pomohli.“
Veškerá takzvaně vstřícná gesta vůči Rusku – včetně varování před úderem – Trump nedělá proto, že by chtěl „zachránit svět“, ale v očekávání, že s Putinem něco vyjedná ve vlastním zájmu. Zpráv o tom, že ruský prezident je ochoten „vyměnit Asada“, už byla dlouhá řada. Jednou za Ukrajinu, podruhé za sejmutí sankcí, potřetí za „konec izolace“, počtvrté za oživení G8. Trump začíná chápat, že Putin není Blair nebo Sarkozy. Musí ho to neobyčejně rozčilovat a nutit stupňovat tlak.
Proto mu vůbec nevadí, že útokem na suverénní Sýrii vytvořil extrémně nebezpečný precedent. Naopak, otevírá mu prostor k dalšímu nátlaku – tak, jak to byl zvyklý dělat celý svůj dosavadní život.
A zjevně takový prostor bude potřebovat, protože ani načasování celé operace před návštěvou Tillersona v Moskvě k ničemu nebylo. Opět totiž žádná výměna nenastala; naopak Rusko dalo jednoznačně najevo svoji pozici vetováním návrhu další účelové rezoluce Rady bezpečnosti OSN „odsuzující chemický útok“. A Tillerson, evidentně nespokojený s výsledky své mise, zdůraznil, že „vláda Asadovy rodiny se chýlí ke konci“, přičemž „Rusko má za úkol to syrskému prezidentovi vysvětlit“. Lze očekávat, že Trump bude v otázce Sýrie stále agresivnější, kdy dalším dějstvím bude snaha prosadit tam bezletové zóny.
Trumpův úder na Sýrii nebyl v ničem lepší než obdobné kroky jeho předchůdců. Neudělal svět bezpečnějším – ba právě naopak. A zasadil tvrdou ránu Rusku, protože „legitimizoval“ globální pranýřování Ruska coby chráněnce „krvavého diktátora útočícího na vlastní lid chemickými zbraněmi“. Ve výsledku ruský postoj v patnáctičlenné Radě bezpečnosti OSN podpořila pouze jedna jediná Bolívie.
Avšak Rusko spojence má a zdaleka to nejsou jen armáda, námořnictvo a Bolívie. Ruská federace podle všeho po americkém úderu posiluje vojenskou spolupráci se Sýrií a Íránem. Chystá (a možná už realizuje) významné posílení protivzdušné obrany v Sýrii, a to vlastní i syrské – arabské zdroje hovoří například o tom, že Rusko už posílilo ochranu letecké základny Dumeir. A Írán ústy ministra obrany Deghana prohlásil, že napříště už americký útok „nezůstane bez odpovědi“.
Pokud Trump nebyl nadšen výsledky návštěvy svého ministra zahraničí v Moskvě, pak ho ještě méně potěší nadcházející trojstranná schůzka šéfů diplomacií Ruska, Íránu a Sýrie.
13. duben 2017
Geo, Eurasia24.cz
Foto: YouTube.com