Dr. Vladimír Grusín
Je značně rozšířen názor, že pravoslavná církev je církví slovanskou. Tento názor je potud správný, že Slované tvoří většinu příslušníků pravoslavného vyznání na světě a že většina Slovanů (s výjimkou Poláků, Charvátu, Slovinců, Slováků a značné části Čechů) je pravoslavného vyznání. Kromě Slovanů je ovšem ještě mnoho jiných pravoslavných národů, z nichž každý má svoji samostatnou církevní organisací, která je vždy národní - a proto i pravoslavná církev u každého národa se pokládá za církev národní. Důsledkem toho je, že nepřítel národa je zároveň nepřítelem jeho národní církve. Odvěký nepřítel Slovanstva - Němci - byl a jest i odvěkým nepřítelem pravoslavné slovanské církve, jak to dosvědčují dějiny. V poslední válce 1939-45 nepřátelství Němců se projevilo zejména vůči srbské a české pravoslavné církvi.
V zemích českého národa v polovině devátého století položili základ slovanské pravoslavné církve sv. Cyril a Metoděj. Němci pronásledovali tyto slovanské učitele a po jejich smrti vyhnali jejich žáky ze země. Idea slovanské církve žila ovšem i dále v českém národě, ale teprve koncem XIX. století jednotliví Češi otevřeně přistupují k pravoslavné církvi. Oficiálně příslušeli k jurisdikci srbského faráře ve Vídni a neoficiálně byli vedeni ruským duchovenstvem. Po prvé světové válce bylo přistoupeno k organisování české pravoslavné církve. Duchovní podporu poskytla srbská církev, která zejména vysvětila prvního českého biskupa Gorazda dne 25. září 1921 v Bělehradě. Ochrana a podpora srbské církve má potrvati do té doby, než česká pravoslavná církev bude tak organisována, aby mohla být samostatnou, zejména než bude míti tři biskupy. Vnitřně ovšem česká pravoslavná církev je nezávislá a spravuje se samostatně svými orgány.
Česká pravoslavná církev je co do počtu věřících církví malou. Podle sčítání z r. 1930 bylo v českých zemích zjištěno okrouhle 25 000 pravoslavných. Podle stavu před r. 1942 tito věřící byli organisování vil církevních obcích s 11 duchovními správami. V těchto duchovních správách a v církevním ústředí bylo činno 21 pravoslavných kněží (2 kněží byli mimo to na odpočinku), ale přesto církev vyvíjela značnou a kladnou činnost. Německá okupace ovšem i zde zasáhla tvrdě a násilně. Ihned po ní byl činěn nátlak na biskupa Gorazda, aby se připojil k berlínské pravoslavné organisací, v jejímž čele stál metropolita Serafim, v Rusku vychovaný Němec. Biskup Gorazd odporoval jak jen bylo možno. Když ovšem byla okupována Jugoslávie a srbská církev potlačena, musil přistoupiti na to, že přechodně, až do uspořádání církevních poměrů v Evropě, práva a povinností srbské církve k české pravoslavné církvi přecházejí na metropolitu berlínského. Formálně to bylo provedeno dodatkem k ústavě, čímž také byl položen důraz na to, že se jedná o opatření přechodné a zásady výstavby české pravoslavné církve nebyly tím nikterak dotčeny. Mezi českým národem a českou pravoslavnou církví na jedné straně a mezi germánskými okupanty na straně druhé byl jeden a jediný vztah: nepřátelství, které každou chvíli hrozilo výbuchem a otevřeným bojem.
Tato chvíle nastala v květnu r. 1942, kdy národní mstitelé jménem národa odstranili krvelačného Heydrícha. Po provedení atentátu hledali úkryt a zvláštní osud je vedl k české pravoslavné církvi, ač nikdo z nich nebyl jejím příslušníkem. Představitelé pravoslavné církve, biskup Gorazd, pražský duchovní správce Václav Čikl, jeho pomocný kněz dr. Vladimír Petřek a předseda pražské pravoslavné církevní obce Jan Sonnevend jim tento úkryt bez nejmenšího váhání poskytli a uvedli je do chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze II, v Resslově ulici, kde pod chrámem je z dávných dob prostorná hrobka. Stalo se to den po atentátu, dne 28. května 1942. Zde byli ukrýváni a opatrováni až do 17. června 1942. Všichni čtyři představitele pravoslavné církve věděli, do jakého nebezpečí vydávají sebe a svou církev. Ale to nebylo rozhodující, jako nebylo rozhodující, že za zrazení hrdinů byla slíbena odměna 20 milionů korun. Proto zrada musila přijíti odjinud, jak se také stalo.
Jakýsi Čurda-Jerhot a celá řada jemu podobných zrádců uvedli gestapo na stopu hrdinů. Dne 18. června 1942 byl chrám sv. Cyrila a Metoděje obléhán a dobyt. Hrdinové se ovšem nevzdali a ani jeden z nich nepadl živý do rukou nacistů.
Farář Čikl s manželkou, kaplan dr. Petřek, kostelník a jeho zeť byli zatčeni ihned ráno 18. června. Dne 22. června byl zatčen Jan Sonnevend s manželkou, dcerou a zetěm a 25. června byl zatčen biskup Gorazd. Bylo zatčeno mnoho lidí (mezi nimi i čtrnáctileté děti) a obviněno z účasti na ukrývání národních mstitelů. Mezi těmito lidmi, jichž počet dosáhl nakonec číslice 260, bylo mnoho nevinných a mnoho příslušníků jiných církví.
Soud nad biskupem Gorazdem, farářem Čiklem, kaplanem dr. Petřkem a předsedou Sonnevendem se konal dne 3. září 1942 a všichni čtyři byli odsouzeni k trestu smrti a ke konfiskaci jmění. Rozsudek byl vykonán dne 4. září 1942 zastřelením.
Ostatní zatčení v počtu 260 osob byli shromážděni v Terezíně v Malé pevnosti a dne 22. října 1942 byli odvezeni do koncentračního tábora v Mauthausenu. Zde byli všichni v sobotu dne 24. října 1942 (tedy ihned po příjezdu) popraveni, a to ženy i děti v plynové komoře a muži zastřelením. Navenek bylo zachováno zdání přirozené smrti; tak zní i úmrtní listy doručené koncem ledna 1943. Jen z konfiskačního řízení vyšlo najevo, že i tyto osoby byly odsouzeny stanným soudem k smrti, a to 252 z nich 29. září 1942 a zbývajících 8 dne 5. října 1942. Ovšem tyto osoby se nikdy nedověděly, že byly souzeny nebo dokonce, že byly odsouzeny. Lidé, kteří byli svědky odjezdu těchto osob z Terezína a měli možnost nahlédnouti do průvodních listin, udávají, že tyto listiny měly označení „R. u", což jest „Růckkehr unerwünscht" (návrat nežádoucí). Toto označení bylo ovšem dostatečně srozumitelné pro velitele tábora a rozsudek, který byl nejspíše vyhotoven později se zpětným datem, když mělo dojiti ke konfiskaci jmění, byl zbytečný.
K obětem německých okupantů musíme připočísti ještě bývalého pražského duchovního správce Prokopa Frant. Šimka, který žil na odpočinku v Přerově a byl v prvních červnových dnech r. 1942 zastřelen spolu s manželkou pro „schvalování" atentátu.
Po odsouzení a popravě biskupa Gorazda přišla na řadu církev. Opatřením t. zv. „říšského protektora", uveřejněným v denním tisku dne 27. září 1942, česká pravoslavná církev byla rozpuštěna, každá další činnost v ní a pro ni byla zakázána a její jmění bylo zabaveno. Opatření bylo odůvodňováno tím, že církev byla shromaždištěm živlů nepřátelských Říši a její další trvání je nejen v rozporu se zájmy Říše, nýbrž i zhoubné pro český národ. Zde konečně Němci odhalili svoji tvář. Zájem Říše nepřipouští trvání české pravoslavné církve na území, které Němci hodlali zotročiti.
Ihned po zrušení církve všichni kněží byli zatčeni a odvlečeni na práce do Německa, kde musili pracovati za nejtěžších podmínek na lokomotivách, ve výtopnách a pod. Jejich příjmy byly zastaveny a rodiny byly ponechány bez jakýchkoli prostředků.
Pravoslavní Češi neuznávali rozpuštění své církve a setrvali v odporu k nařízení okupantů. Projevovali to zejména tím, že nedávali své děti křtíti, odkládajíce křty na dobu po osvobození své vlasti, kdy, v což pevně věřili, i pravoslavná církev bude opět na místě, které jí v národě patří.
Oběti české pravoslavné církve jsou veliké. Dala národu to nejlepší a nejcennější, co vůbec měla. Nyní vychází spolu s národem do nové práce. Půjde cestou, kterou jí ukázali její mučedníci v čele s biskupem Gorazdem, cestou, která je a vždy bude totožná s cestou, po které půjde i český národ.
Pro České národní listy připravil kapitolu z knihy „Šest let okupace Prahy“ P. Rejf