Podepsání kapitulace Německa

Ráno 8. května přiletěl do Berlína A. J. Vyšinskij. Přivezl s sebou všechny potřebné dokumenty ke kapitulaci Německa a sdělil, kdo bude zastupovat vrchní velení spojeneckých vojsk.

Od rána toho dne začali přijíždět do Berlína novináři, dopisovatelé všech nejvýznamnějších listů a časopisů světa a fotoreportéři, aby zachytili historický okamžik právního stvrzení porážky fašistického Německa a jeho přiznání, že se definitivně zhroutily všechny fašistické plány, všechny jeho zrůdné cíle.
Kolem poledne přiletěli na letiště v Tempelhofu představitelé vrchního velení spojeneckých vojsk.

Vrchní velení spojeneckých vojsk zastupovali britský maršál letectva Arthur Tedder, velitel strategického letectva USA generál Carl Spaatz a vrchní velitel francouzské armády generál Lattre de Tassigny. Na letišti je uvítali můj zástupce generál armády V. D. Sokolovskij, první velitel Berlína generálplukovník N. E. Berzarin, člen vojenské rady armády generálporučík F. J. Bokov a další představitelé Rudé armády. Z letiště odjeli spojenci do Karlshorstu, kde bylo rozhodnuto přijmout od německého velení bezpodmínečnou kapitulaci.

Na totéž letiště přiletěli z Flensburgu pod ochranou britských důstojníků polní maršál Keitel, admirál loďstva von Friedeburg a generálplukovník letectva Stumpff, kteří měli od Donitze plnou moc podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa.
Zde v Karlshorstu, ve východní části Berlína, byl v jednopatrové budově bývalé jídelny vojenského ženijního učiliště připravován sál, kde měl být akt oficiálně podepsán.
Když si trochu odpočinuli po cestě, přešli všichni představitelé velení spojeneckých vojsk ke mně, abychom se dohodli o procedurálních otázkách tak vzrušující události.
Ještě jsme nestačili vstoupit do místnosti vyhrazené k jednání, když se tam doslova vevalil dav amerických a britských novinářů, kteří mě vzápětí zahrnuli dotazy. Předali mi jménem spojeneckých vojsk vlajku přátelství, na níž byla zlatým písmem vyšita pozdravná slova amerických vojsk Rudé armádě.

Když novináři opustili zasedací síň, přikročili jsme k projednávání četných otázek týkajících se kapitulace hitlerovců. Polní maršál Keitel a jeho společníci byli v té době v druhé budově. Podle sdělení našich důstojníků byli Keitel a ostatní členové německé delegace velmi nervózní. Keitel se obrátil k vojákům pohybujícím se v jeho blízkosti a řekl: „Když jsem projížděl ulicemi Berlína, byl jsem přímo otřesen, jak strašlivě je zničen.“

Na to mu jeden náš důstojník odpověděl:„Pane polní maršále, zdalipak jste byl otřesen, když byly na váš rozkaz srovnávány se zemí tisíce sovětských měst a vesnic, v jejichž troskách zahynuly milióny našich lidí a mezi nimi i tisíce našich dětí?46
Keitel zbledl, nervózně pokrčil rameny a ani nehlesl. Podle předchozí dohody se ve 23.45 hodin shromáždili Tedder, Spaatz a Lattre de Tassigny jako představitelé spojeneckého velení, Vyšinskij, Tělegin, Sokolovskij a další v mé pracovně, která sousedila se sálem, kde měli Němci podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci.

Přesně ve 24 hodiny jsme vstoupili do sálu. Nadešel 9. květen 1945 ...
Všichni se posadili za stůl, stojící u zdi, na níž byly státní vlajky Sovětského svazu, USA, Velké Británie a Francie.

V sále se za dlouhé stoly potažené zeleným suknem posadili generálové Rudé armády, jejichž vojska v nejkratší době rozdrtila obranu Berlína a srazila na kolena naduté hitlerovské polní maršály, fašistické pohlaváry a fašistickou říši jako celek. Byli zde přítomni i četní sovětští a zahraniční novináři a fotoreportéři. Zasedání jsem zahájil těmito slovy: „My, představitelé vrchního velení sovětských ozbrojených sil a vrchního velení spojeneckých vojsk, jsme vládami protihitlerovské koalice zmocněni přijmout od německého vojenského velení bezpodmínečnou kapitulaci Německa. Pozvěte do sálu představitele německého vrchního velení."
Všichni přítomní otočili hlavy ke dveřím, kde se nyní měli objevit ti, kteří se vychloubali, že jsou s to bleskově rozdrtit Francii, Velkou Británii a nejpozději za půldruhého až dva měsíce zničit Sovětský svaz a podmanit si celý svět.
Jako první vstoupil pomalu a ve snaze zachovat navenek klid polní maršál Keitel, který byl Hitlerovou pravou rukou. Zdvihl ruku se svou maršálskou holí, aby pozdravil představitele vrchního velení sovětských a spojeneckých vojsk.
Po Keitelovi vstoupil generálplukovník Stumpff, malé postavy, v očích zášť a bezmocnost. Současně vstoupil admirál loďstva von Friedeburg, který vypadal předčasně zestárlý.

Němci byli vybídnuti, aby se posadili ke stolu, který byl zvlášť pro ně postaven nedaleko vchodu. Polní maršál se pomalu posadil a obrátil svůj zrak směrem k nám, kteří jsme seděli za předsednickým stolem. Vedle Keitela se posadil Stumpff a Friedeburg. Důstojníci z jejich doprovodu se postavili za jejich křesla.
Obrátil jsem se k německé delegaci: „Máte před sebou akt o bezpodmínečné kapitulaci. Prostudovali jste si jej a máte plnou moc jej podepsať?“
Mou otázku opakoval anglicky hlavní maršál letectva Tedder.
„Ano, prostudovali a jsme připraveni jej podepsat,“ odpověděl přidušeným hlasem polní maršál Keitel, podávaje nám dokument podepsaný velkoadmirálem Dónitzem. Bylo to pověření, že Keitel, von Friedeburg a Stumpff jsou zmocněni podepsat akt o bezpodmínečné kapitulaci.

To už nebyl ani zdaleka ten nadutý Keitel, který přijímal kapitulaci od poražené Francie. Teď vypadal jako zpráskaný pes, i když se pokoušel zachovat jakousi pózu.
Povstal jsem a řekl: „Žádám německou delegaci, aby přistoupila k našemu stolu. Zde podepíšete akt o bezpodmínečné kapitulaci Německa.66 Keitel se rychle zvedl, upřel na nás svoje zlé oči, potom sklopil zrak, vzal pomalu se stolu svou maršálskou hůl a nejistým krokem zamířil k našemu stolu. Monokl mu vypadl a zůstal viset na šňůrce. Na tváři mu naskočily červené skvrny. Spolu s ním přistoupili ke stolu generálplukovník Stumpff, admirál loďstva von Friedeburg a němečtí důstojníci, kteří je doprovázeli. Keitel si nasadil monokl, posadil se na kraj židle a třesoucí se rukou podepsal pět exemplářů aktu. Vzápětí po něm připojili své podpisy Stumpff a Friedeburg.
Po podepsání aktu vstal Keitel od stolu, navlékl si pravou rukavici a znovu se pokusil blýsknout se svým vojenským držením těla, ale nějak mu to nevyšlo, a tak se tiše vrátil ke svému stolu.

Dne 9. května 43 minut po půlnoci bylo podepisování aktu o bezpodmínečné kapitulaci skončeno. Vyzval jsem německou delegaci, aby opustila
sál. Keitel, Friedeburg a Stumpff vstali ze svých židlí, uklonili se a se svěšenými hlavami vyšli ze sálu. Za nimi odešli jejich štábní důstojníci...
Jménem sovětského vrchního velení jsem srdečně blahopřál všem přítomným k dlouho očekávanému vítězství. V sále se strhl nepředstavitelný Muk. Všichni si najednou vzájemně blahopřáli a tiskli ruce. Mnozí měli v očích slzy radosti. Mne obklopili bojoví přátelé — V. D. Sokolovskij, M. S. Malinin, K. F. Tělegin, N. A. Antipenko, V. J. Kolpakči, V. I. Kuzněcov, S. I. Bogdanov, N. E. Berzarin. F. J. Bokov, P. A. Bělov, A. V. Gorbatov a další.„Drazí přátelé,“ řekl jsem svým druhům ve zbrani, „byla nám prokázána velká čest. V závěrečné bitvě nás lid, strana a vláda pověřili vést udatná sovětská vojska do útoku na Berlín. Naše vojska, mezi nimi i vy, kteří jste stáli v jejich čele v bojích o Berlín, tuto důvěru nezklamala. Škoda, že mnozí již nejsou mezi námi. Jakou by měli radost z dlouho očekávaného vítězství, za něž bez váhání položili svůj život! . . .

Výňatek z knihy: G. K. Žukov: Vzpomínky a úvahy, vydalo Naše vojsko, Praha 1976,
str. 345-348