Všímám si toho již delší dobu, ale ještě jsem nepostřehl, že by se nad tím
někdo pozastavoval, nebo proti tomu dokonce protestoval – českým veřejným prostorem
obchází strašidlo plíživé rekatolizace. A nechodí jen tak na špacír, ale pilně
se činí. Katolická církev je ve veřejném prostoru stále více
přítomna. Představitelé kléru nechybí u žádné významnější státní
záležitosti, u těch armádních jsou pak téměř povinní.
V rozhlase, televizi i dalších médiích, nejvíce ale v televizi, jsou náboženství a církve, opět s jasnou převahou té katolické, stále častěji přítomny jako samozřejmá a přirozená součást lidských životů; kritika se nevyskytuje. Tady zpráva o těžce pracujícím faráři (sic!), tam nový kostel, tady modlení, tuhle bohoslužba, o perfidních církevních restitucích ani slovo, zato řada více či méně nápadných náznaků, že bychom si měli církví vážit a že jsme jako společnost nějací divní, když jenom cca třetina populace věří v boha (přičemž jsou důsledně započítávání i všichni satanisté, new-age pomatenci a vegetariáni, aby číslo bylo co nejvyšší a nějaká forma spirituality byla přiřknuta co největšímu počtu lidí).
Vrcholem všeho je pak indoktrinace dětí v dětských (sic!) pořadech, která kulminuje v pohádkách, kde se aktéři modlí jenom pro modlení samo, zcela bez jakékoliv vazby na děj.
Jsem jediný, kdo to vidí? Jsem jediný, komu to vadí?
Převzato z blogu Tribun
Outsidermedia.cz