Petr Pithart znovu na scéně?

Mezi apoštoly nové doby, kteří vystupovali na Staroměstském náměstí podvečer 28. října, se mihl opět P. Pithart. Prezidentování by se sice nebál, řekl, ale ta volební kampaň by ho asi zmohla. Nevím, zda to myslel vážně nebo vypustil, jak to dříve občas dělal, balónek. Co kdyby ho přece jen poprosili a uprosili. Pak by asi i do volebního boje šel.

Všichni víme, že po velkých vítězstvích a následných politických prohrách 90. let minulého století se pan Pithart, kdy nejen Občanské fórum bylo bez velkého truchlení pohřbeno, stal turistou až do doby, kdy dorazil k lidovecké pevnosti. Tam jako novokřesťan našel útočiště. A přes svou příslovečnou skromnost, stál vždy neustále opodál, se na něho štěstěna usmála. Dostal se do vedení KDU-ČSL a přišla i teplá místečka. Stal se předsedou Senátu, i díky svému hlasu, jak pamětníci tvrdí. A to byl výkon, zvláště vzhledem k jeho „spisovatelské“ minulosti.

My, jeho vrstevníci, si dobře pamatujeme na veledílo nazvané Podiven. Petr Pithard byl jedním  z jeho autorů.  Nejdříve úvodem několik vět. P. Pithart, známý usmiřovatel s Němci, zvláště těmi sudetskými, nositel vysokých německých vyznamenání za proněmecké aktivity, byl i  členem  Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V této souvislosti je třeba vyslovit jen velké politování, že byl do tohoto orgánu zvolen. Ostatně není v tomto orgánu sám, nad kým bychom měli spíše plakat, než se radovat.

Nyní však k jeho spoluvýtvoru, který nese jméno „Podiven“

Již v roce 1977 zahájil dr. Ján Mlynárik debatu o odsunu Němců z Československa. Ve Svědectví Pavla Tigrida charakterizoval odsun jako skutek nemorální. Následující diskuse se zúčastnil i dr. P. Pithart. „Hlasy disidentů, skoro každý z nich v poněkud jiné tónině, vytvořily kantátu, která zněla příjemně uším členů Collegia Carolina a vůbec všech sudetských Němců.“ (B. Čelovský, Mnichovský syndrom, str.29) Ve svých zpěvech tolik líbezných odsunutým z ČSR dr. Pithart důsledně pokračoval i v dalších letech.

Není příliš známou skutečností, že Pithart je jedním z autorů knihy „Češi v dějinách nové doby“. Autorský kolektiv tohoto díla, jež vzniklo v době ještě předlistopadové, se skryl pod jménem Podiven. V r. 1991 byly tato publikace vydána v nakladatelství A. Tomského Proudy za pomoci oxfordské nadace CEEPP. Pro poučení dosud nevědomých, ale žádostivých, několik citátů z uvedeného ve své době zaslouženě velmi kritizovaného díla. Do jaké míry jej lze považovat za pokus o přepisování českých dějin, posuďte sami.

„Ani sjednocení západoslovanských kmenů pod vládou pražských knížat se neobešlo bez německé protekce resp. bez nutnosti jejího zajištění. Z německých podnětů se tu etabluje feudalismus, z Německa přicházejí zvěstovatelé křesťanství (slibné cyrilometodějské setbě nebylo bohužel dopřáno vydat plody, zůstala tedy epizodou – (pozn. red.: také díky některým nositelům křesťanství šířeného z Německa). Z Německa je přejímáno veškeré bohatství západokřesťanské – později „evropské“ vzdělanosti. Němci jsou prvními latiníky i prvními budovateli českých měst… Státoprávní postavení České koruny jakožto říšského léna bylo odedávna závislé na Římské říši, útvaru sice nadnárodním, který však byl dílem státotvorné iniciativy plemene německého …Němci byli od nepaměti spolutvůrci Čech, neboť samotné české etnikum – nutno si to konečně přiznat – na tento úkol nestačilo… Fyzická všudypřítomnost německého živlu, jeho kulturní převaha a větší sociální a psychologická rozvinutost nemohla – i kdyby Němci chtěli – Čechům dopřát, aby si vypracovali ryze českou svébytnost. Odvozenost české kultury od německé zůstává nadlouho jakousi skrývanou samozřejmostí.“ (str. 38-40)

„Potýkání se češství s němectvím má být dle Palackého červenou nití veškerých českých dějin, ne však ve smyslu jím předpokládaném jako potýkání dvou rovnocenných duchů.“ (str. 41)

„Česká ´instinktivní´ obava z Německa i česká protiněmecká nálada, která se často mění v zášť, je diktována především geopolitickým zřetelem. … Český strach z Německa je strachem slabšího.“ (str. 59)

„Prvotní novočeskou společnost a její svět je třeba popsat jinak … K popisu její vnitřní rozrůzněnosti nám postačí označení ´prostřednost´. Budeme-li vážit její preferované hodnoty a zájmy, nevyhneme se výrazu ´přízemnost´. A budeme-li se ptát po míře její sociálně psychologické zralosti zjistíme možná ´plebejství´. (str.77)… Píšeme-li o boji za českou věc, o boji jazykovém, příp. státoprávním apod., je slovo ´boj´ vždy jen nadsázkou. Byla to spíše drobná válka, kterou vedl malý český člověk, jemuž, jak jinak?, sláma čouhala z bot. Heroismu v ní nebylo.“ (str. 80)

„Zbývá už jen zaznamenat, co ukázal český rok 1848 … Neujde nám, že Češi jsou na politickou scénu vyneseni vlnou, která přicházela odjinud. Vzdálené události jsou nejen ´spouštěčem´ českého dění. Ony je inspirují a udržují na počátku i v dalším jeho průběhu. Není-li této vzpruhy zvenčí (jakou byly např. opakované vídeňské bouře nebo jednání frankfurtského sněmu), pohyb české společnosti vázne a ocitá se v nebezpečí stagnace, zmatku ba ústupu, protože se mu nedostává hybných sil.“ (str. 124)

„Němečtí přistěhovalci osídlovali v Čechách liduprázdné končiny hlavně v nehostinném pohraničním hvozdu; mýtili, tříbili, vzdělávali půdu a stavěli osady….Usazovali se v pustině, kde předtím nikoho nebylo a právo objevitelů se jim stalo právem domovským. Byli skutečnými ´kulturtrégry, neboť přinášeli kulturní a civilizační hodnoty ku prospěchu celé země“. (str. 162)

„První drobné exploze ideologické občanské války mezi oběma kmeny byly vyvolány českou stranou; zásluhou Jungmannova kruhu se protiněmecké výpady objevily dřív a měly širší společenský ohlas,…České protiněmecké cítění se naplno projevilo v sebezáchovném boji o Frankfurt, kdy davové nálady české veřejnosti nabývaly až podob etnické zášti… Nepřekvapí, že se čeští Němci cítili stále ohroženější,…že se jim vyhlídky na soužití ve společné zemi jevily neradostně. Izolovanost Rakouska od ostatního Němectva vyvolávala pocit, že je vydáno na pospas slovanské převaze. (str. 164-166)

„Versailleský systém byl diktátem, násilným pokusem o nastolení nového statusu quo střední Evropy… Nepřátelstvím obklopené Československo se svým územním rozsahem, se svými početnými nespokojenými menšinami a s hegemonismem Čechů, umožněným protekcí Dohody, bylo vlastně ve střední Evropě tím nejviditelnějším novotvarem s neflagrantnějším dokladem „nenormálnosti“ jejího uspořádání… V mezích možnosti československé politiky však bylo možno např. pochopit podstatu versailleského systému, tohoto symbolu neporozumění Evropy sobě samé.“ (str. 408-422) V citované publikaci se dr. Pithart označuje za „kritického konzervativního liberála“. (str.9) Jak autoři charakterizují liberalismus? … liberalismus, ač etymologicky spřízněný s liberta (tj. „svobodou“), není než egoismus a s národnostním problémem si nikdy hlavu nelámal. (str. 58)

Zvídavý čtenář pravděpodobně sáhne po citovaném dílu, pokud ho ovšem neodradí uvedené výňatky. Budí dojem, že jsou převzaté z „argumentační výzbroje“ sudetoněmeckého landmanšaftu nebo německého nacismu. Po přečtení alespoň nějaké kapitoly si čtenář udělá další závěry jistě sám. Širší vlastenecká společnost česká však čeká na zhodnocení „díla“ z pera objektivního českého historika, k čemuž již částečně došlo.

Někteří čeští historici se odmítali zabývat tímto pamfletem, který nepovažují za historické dílo, ale za propagandistický materiál, vypracovaný pravděpodobně na sudetoněmeckou objednávku. Přesto dnes alespoň částečné historické zhodnocení „díla“ Podiven již máme.

Připravil dr. O. Tuleškov